Tváří v tvář sílící ruské iniciativě na frontě a stále rozpačitější podpoře Západu se Ukrajina propadá do depresivních nálad. Jak to vypadá přímo na místě přibližuje Vojtěch Boháč ve svých aktuálních denících ze země.
Zatímco Rusko hlásí plný přechod na válečnou ekonomiku, západní podpora Ukrajiny je stále rozpačitější. Z fronty přitom nepřichází dobré zprávy. Podle hodnocení většiny odborníků nepřinesla letní ofenzíva zásadní úspěchy a Rusko se po malých krocích posouvá vpřed hned na několika úsecích fronty. Jak to ovlivňuje nálady Ukrajinců, jejich chuť dál bojovat a pohled na případné jednání s Ruskem? Na to se zaměřujeme při průjezdu Ukrajinou, od samého západu země až po východní frontu.
Deníky Vojtěcha Boháče ze zimní Ukrajiny jsou publikovány každý den na Discordu Voxpotu. Jejich první část přinášíme nyní k přečtení i zde.
Reklamní sdělení
Autobus před Humenným, 7. 12. 2023 11:42
Po probuzení ve vlaku nad ranním čajem debata s panem elektrikářem, lehce přes 50 let. Člen SMERu, ale vadí mu, že ho ani ve straně nikdo nevyslechne. Chtěl by se politicky angažovat, ale prý to nejde. Jestli podporuje Fica? Chtěl by, aby se všechny kauzy kolem něj prošetřily, ale když na něj vláda Matoviče i přes všechnu snahu nic nenašla, tak asi nic špatného neudělal. Jeho žena je z Luhansku.
„Říkám vám, že kdyby Rusové nepřišli na Donbas, tak už je teď rozbombardovaný stejně jako Gaza,“ říká s tím, že za Gazu můžou Američani, protože jsou u ní naleziště plynu. Za Majdan a nástup nacistů do čela Ukrajiny můžou také Američani.
Čtěte také: Zelenského trable: Hádky s generály, opozice a ruské dezinfo. Přežije prezident politicky zimu?
Vyprávím, že před rokem 2014 byla vetší část Ukrajiny ruskojazyčná a za ruštinu se na Donbase vážně nemučilo. Pán odpovídá, že možná nemučilo, ale že tam Ukrajinci rabovali zahrádky a domy ruskojazyčných. Povzdechnu si, že mě na Donbase v roce 2015 okradl naopak ruský voják. Pán kývá hlavou, že vojáci jsou prostě takoví.
Následně začíná vyprávět, jak ho v 80. letech najalo ministerstvo vnitra ČSSR, ať jde dělat spojaře do Libye. Na tajno – na základně v uniformě, ale když z ní vyjdete, tak hrajete turistu. Říkám, že metody východního bloku se nemění. Směje se, že mu to bylo jedno. Miloval Hanzelku a Zikmunda a vždycky se chtěl podívat do Afriky. Teď tam konečně mohl být a k tomu plat 40 tisíc korun. „Za každou výplatu jsem si mohl koupit nové auto,“ usmívá se. Ptám se, odkud vlastně bere informace a jak hodnotí práci médií na Slovensku.
Někdy čekají verbíři třeba na autobusovém nádraží a vezmou všechny kluky, kteří vystoupí z autobusu
„No nejradši mám teď rozhodně Zem a věk,“ říká s tím, že hlavně ne veřejnoprávní media, to je žumpa. Má rád ty alternativní, ale nesmí být alternativní až moc. Infovojnu třeba ne. Je to prostě centrista alternativních médií. Dám mu nálepku Voxpotu, at vyzkouší tohle, že jsme nezávislí. Říká, že to určitě bude sledovat, že ho dění ve světě vždycky zajímalo.
Na hranici zbývá 25 kilometrů. Z Humenného to beru stopem, nechce se mi čekat hodiny na přechodu na Užhorod. Blokáda kamionů na přechodu, kterou organizovala Slovenská unie autodopravců proti levným ukrajinským speditérům, sice předevčírem skončila, ale prý se tam pořád čeká dlouho. Beru to severně přes Ubľu, kde je i pěší přechod.
Vzal mě kluk, co dělá automechanika. Říkal, že si dává den volno a jen tak jezdí autem po okolí. Říká, že si tak čistí hlavu. Měl teď hodně práce, protože lidem chvíli trvalo po nasněžení přezout a víc tak bourali. Teď už je to v pohodě, tak si může dát volno. Vydělat si tu peníze na život ale prý je dost náročné, automechaniků je plno a táhnou si platy navzájem dolů. Ukrajinci zde ale údajně skoro nejsou. Prý jsem byl první stopař, kterého v životě vzal. V rádiu se pořád mluví o Ukrajině – že by se měl Zelenskyj setkat s Orbánem a že se Rusům daří postupovat u Avdijivky. Řidič říká, že tu moc Ukrajinců není a jeho to celé až tak nezajímá.
Přechod v Ubľe je úplně prázdný. Bylo nás tam dohromady asi jen pět cestujících, ještě před rokem nepředstavitelná věc. Zároveň se mnou přecházela holka s mámou, na opačné straně hranice čekal táta, který byl ještě očividně ve věku, kdy zemi nemůže kvůli válce opustit. Vřele se objali a hned na přivítanou dostal multipack Gambáčů. Nebylo jasné, z čeho byly ty slzy dojetí v jeho očích.
Hned za hranicí malá hraniční vesnička kombinující české turistické značení, německý obchod s vybavením pro domácí kutily, ukrajinské zubaře a slovenský obchod s hračkami Dárček ze sítě konspiračního hračkářství Dráčík, které na stejném webu prodává hračky pro děti a hlásá o válce západních fašistů proti Slovanům. Tohle asi bude místo, kde pan majitel získává informace o situaci na Ukrajině.
Užhorod,
V Užhorodu mě teď bral kluk (25) autem na nádraží. Ptal jsem se ho, jestli je tady v Zakarpatí cítit, že je země ve válce. Potkali jsme po cestě pár kluků v maskáčích a pak mi říkal, že až pojedu na Ivano-Frankivsk, tak musím v horách projet checkpoint na průsmyku, kde občas bývá fronta. Zajímalo mě ale, jak to vnímá na svém životě. Rozpovídal se, že už jich hrozně moc odvedli do války a hodně se jich nevrátilo.
„Z nějakého důvodu je v Ukrajině jedno jediné místo, odkud až tak moc lidí do války neodvádí,“ povídal s tím, že zatímco v regionech se teď verbuje rychleji než kdy dřív, z Kyjeva lidí zase tak moc neberou. Přemýšlel jsem, jestli se to jen tak říká v rámci obvyklé nedůvěry k hlavním městům, nebo jestli je to vážně pravda. Smysl to dává – v hlavních městech se často verbuje méně, protože naštvat lidi v centru je prostě nebezpečné. Mají lepší kontakty, jsou ochotnější jít do ulic, dokážou to rozmáznout a vládě zavařit. Regiony jsou sice naštvané, ale většinou si musí vystačit s volbami. Statistiky by mě ale zajímaly.
Ptal jsem se, jak to vypadá, když přijdou verbíři. Říkal, že někdy jsou třeba na autobusáku a vezmou všechny kluky, kteří vystoupí z autobusu. „Utíkají někdy?“ ptám se. Odpovídá, že to nemá smysl. Stojí tam šest ozbrojených vojáků s policií, kam by člověk doběhl... Prý vás vezmou na stanici, pak vám dají pár dní, ať se sbalíte a rozloučíte, a jdete na cvičení a následně na frontu. Kdo má peníze, ten bydlí někde v hotelu, ať ho doma nenajdou. Kdo má ještě víc, tak bydlí třeba už rok v turistických resortech v horách. Tam se prý verbovat nechodí a žijí tam tisíce lidí.
„Bylo to tak vždycky, kdo má peníze, ten nebojuje, kdo je nemá, ten platí sám sebou,“ pokrčil rameny.
Zabil jsem hodně vojáků, kteří se vzdávali. Je s nimi moc práce. Musíš jim dávat cigarety, krmit je a navíc nikdy nevíš, jestli tě někdy znenadání nebodnou do zad.
Zajímá mě, co se stane člověku, který se před verbováním schovává. Prý je pak hledají cíleně a když je najdou, tak už nedostanou čas na balení a loučení – jdou hned na cvičiště a na frontu.
„A ty už jsi o někoho přišel?“ ptám se.
„Jo, už tam padlo šest mých spolužáků ze školy. Z těch vzdálenějších lidí je to tolik, že to ani nemůžu počítat,“ vysvětluje. Většina z nich loni v zimě u Bachmutu nebo letos u Robotyne při letní ofenzívě. On sám měl štěstí, že neprojde přes lékařskou prohlídku.
Když jsem sjel z hor do Ivano-Frankivské oblasti, v jedné vesnici pod horami stál ve sněhu u cesty voják v maskáčích a stopoval. Zastavil jsem mu. Naskočil s tím, že musí ve spěchu na základnu. Jmenoval se Saša, 36 let. Vypráví, že mu ráno zavolali ze základny, že se musí hlásit. Od března je na léčení – při bitvě o Bachmut kousek od něj explodoval granát a teď neslyší na jedno ucho. Nepamatuje si to, v bezvědomí jej z fronty odtáhli vojáci z jeho jednotky. V rotě jich prý bylo u Bachmutu 150, přežilo jich deset.
„Bylo to totální peklo,“ sundává si čepici a mne ji v rukou. Už se prý ale doma nudí a chce jít zase bojovat. Od loňského léta bojoval první u Soledaru, pak se posunuli pod Bachmut. Tam měl v listopadu první zranění střepinou, po měsíci se ale vrátil do boje a znovu ho vyřadili právě v březnu.
„Víš, kolik jsi jich vůbec zabil?“ ptám se. Odpovídá, že někdo to počítá, ale on ne.
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
