Deset let po Majdanu: Úzkost a agrese jsou něco, co už naše generace nedokáže vymazat

Teplota se ten den vyšplhala o pár stupňů výš, než bylo ve druhé polovině listopadu běžné. Přes den se na obloze sem tam objevilo slunce, ale většinu času mu bránily vysoké šedé mraky. K večeru teplota zase spadla k nule a lidé, kteří vyrazili do ulic, se většinou schovávali v dlouhých kabátech. Někteří spěchali domů, jiní si užívali procházku po centrální kyjevské ulici Chreščatik. Jako každý pátek večer byla i teď zavřená pro auta. Místo toho na ní vystupovali hudebníci i taneční skupiny.

Prezident Viktor Janukovič zrovna podrážděně nasedal do letadla ze Summitu EU ve Vilniusu. Měl tam podepsat asociační dohodu s Evropskou unií. Šlo o zatím poměrně symbolický krok, od kterého si ale velká část Ukrajiny slibovala, že zakotví její směřování na Západ. Že promění bohatou zemi na zemi bohatých a důstojně žijících lidí.

Země byla doteď rozdělení na ty, kteří cynicky korumpují a ty, kteří korupci až pateticky nenávidí. Ve skutečnosti ale většina lidí zvládala obě pozice zároveň. Korupce byla v zemi základní strategií přežití.

Janukovič dohodu nicméně nepodepsal. V tu chvíli ještě nikdo netušil, že se tím země vydala úplně novou cestou, jejíž konec bude i za deset let v nedohlednu. A hlavně co ji na té cestě bude čekat.

„Potkáme se o půl jedenácté večer pod sloupem nezávislosti. Vezměte si teplé oblečení, deštník, čaj, kávu, dobrou náladu a kamarády,“ napsal dvaatřicetiletý kjevský protikorupční blogger Mustafa Nayem na sociání sítě. Tím začal Majdan.

Na podzim to bude 10 let od chvíle, kdy jste vyzval lidi, aby šli demonstrovat na Majdan. Tím začal sled událostí, které skončily současnou válkou. Teď máte ve svém úřadě za úkol vypořádat se s jejími následky. Vybízel byste lidi k tomu, ať jdou na Majdan, i když byste věděl, co zemi čeká?

Ono to není o tom, co jsem udělal nebo neudělal já. Nebyl to jen můj nápad. Historické procesy nezačínají od jednoho člověka, jsou spíš otázkou náhody. Ale mnohem důležitější je to, co se ukázalo až s časem, totiž že to bylo nevyhnutelné. V tu chvíli to vypadalo jen jako náš posun směrem k Evropské unii. Teď už chápeme, že bychom vyvolali odpor Ruska, ať už bychom k Evropské unii šli jakýmkoli způsobem. Rusko by prostě udělalo vše pro to, aby si nás udrželo na svém orbitu. To, co se stalo na Majdanu v roce 2005, co se tam stalo v roce 2013 i to, co se děje teď, je jen jedním článkem velkého historického procesu – procesu dekolonizace země a naplňování naší touhy po svobodě a nezávislosti. Proto to bylo nevyhnutelné. Samozřejmě, že bylo v rukou ruského diktátora nedopustit krveprolití. V jeho rukou byla možnost dosáhnout mírového řešení. Nyní ale chápeme, že se u něj prostě projevila nemoc, bolestná touha udržet Ukrajinu ve své sféře vlivu.

Takže když se takto ptáte, odpověď je, že nejde o to, co bych udělal nebo neudělal znovu. Chápu, že dnes přinášíme obrovské oběti a jsme svědky obrovské destrukce. Otázka je ale ve volbě mezi svobodou a otroctvím. Myslím si, že mnoho lidí, kteří tehdy stáli na Majdanu, by byli připraveni znovu vyjít do ulic. Všichni bychom si samozřejmě moc přáli, aby se to obešlo bez obětí. Tehdy i tešd. Ale to není v našich rukou. Nemohli jsme být navždy v zajetí strachu z toho, co by se stalo, kdybychom kladli odpor. Jsme jedinou generací v jediné zemi na postsovětském prostoru, která řekla ne. Díky tomu jsme se vypravili opačným směrem než všechny ostatní země regionu. Bohužel se to ale zatím nepovedlo dotáhnout a my jsme stále v zajetí. Aspoň to ale není stejný typ zajetí, ve kterém je dnes Rusko nebo Bělorusko. Ty země před diktátory ve strachu naprosto ztuhly.

Celý rozhovor s Mustafou Nayemem si budete moct přečíst v prvním čísle tištěného Voxpot Magu. Ten dostanou do schránky  během srpna všichni členové a členky Voxpot Klubu. Křest magazínu proběhne ve čtvrtek 10. srpna 2023 na Dvorku na Letné, Milady Horákové 106. Více o události se dočtete na její FB stránce Křest Voxpot Magu #1.