Případy nelegálního využití bílého fosforu IDF se v současnosti objevují v bezprecedentní míře. A to nejen vůči obyvatelům Gazy a jižního Libanonu, ale také vůči zemědělským cílům. Cílená destrukce životního prostředí však není ze strany izraelské armády novou ani ojedinělou taktikou.
Šedesátiletý farmář Ahmed během posledních pár let investoval většinu úspor, co mu ještě zbyly. Na svém pozemku u vesnice Yater na jihu Libanonu za ně vybudoval avokádový sad. Zrovna po téhle plodině totiž stabilně stoupá poptávka. „Doufal jsem, že by mi to v téhle krizi mohlo pomoct,“ říká mi Ahmed v narážce na katastrofální situaci libanonského hospodářství.
Sklizeň měla přijít na přelomu roku, který pro tamní zemědělce představuje hlavní sezonu. Letos ji ale – především v jižních oblastech u hranice s Izraelem – provází silné bombardování izraelskou armádou (IDF). Po 7. říjnu totiž nabralo na intenzitě vzájemné ostřelování mezi ní a libanonským hnutím Hizballáh.
Ahmed tak od té doby neměl na svoje pozemky přístup. Když pak na konci listopadu zavládlo krátké příměří, vyrazil stromy zkontrolovat. Byly v pořádku.
Ze strachu, že příště nebude mít takové štěstí, svá avokáda sklidil i přes to, že ještě nebyla zcela zralá. Tím zásadně omezil svoje možnosti na jejich prodej, a tedy i naplnění svého snu o zlepšení své finanční situace.
Ahmed není zdaleka jediným farmářem, jehož živobytí zasáhla současná válka. Oproti některým kolegům měl přitom ještě štěstí. Jiné sady totiž zůstaly zcela spálené, nebo zasažené bílým fosforem.
Chránit přírodu? Jak kde
Před deseti lety započala izraelská armáda činnost speciální jednotky nazvané Nature Defence Forces. Ta má v popisu práce trénovat vojáky, aby dokázali v terénu ošetřit zraněné zvíře, případně u sebe nosili odpadkové pytle, dostanou-li se do blízkosti turistické oblasti, jež bude pravděpodobně plná odpadků.
Značnou pozornost tehdy dostaly i zprávy o nárůstu počtu veganských vojáků a vojaček v řadách IDF. Těm jsou pak přidělovány boty z veganské kůže a zajištěna rostlinná strava.
Čtěte také: Horko na izraelsko-libanonské hranici. Zapálit ji může Hizballáh, Írán i židovský stát
Paralelně s touto činností se přitom izraelská armáda velkou měrou podílí na destrukci životního prostředí v Palestině, sousedním Libanonu i Sýrii.
To na sebe bere různé podoby. Může jít o pálení sadů, chemické postřiky polí, vypalování lesů, znepřístupňování vodních zdrojů, narušování farmářských infrastruktur nebo právě zamořování pozemků bílým fosforem a jinými látkami.
Až 10 procent fosforu zůstává zadržováno v půdě a podzemních zdrojích vody.
V souvislosti s tím se často mluví o válečném zločinu, který má svůj vlastní název – ekocida.
Výzkumník a farmář Samer Al Khoury ji v kontextu působení IDF definuje jako záměrné poškozování či ničení ekosystémů, které slouží jako nástroj útlaku, protože vede k dlouhodobé neobyvatelnosti území. Týká se však také narušování vztahu mezi lidmi a jejich půdou. Mezi environmentální dopady pak spadají také obrovské uhlíkové emise z vojenských operací.
Pojďme se tedy postupně podívat, jak konkrétně probíhá destrukce přírody na zmíněných územích – začneme v Ahmedově okolí na jihu Libanonu.
Bílý fosfor na Libanonských polích
V polovině října loňského roku tam IDF při několika útocích vypálila střely s bílým fosforem. Amnesty International to vyhodnotila jako nelegální využití a navrhuje je dále prošetřovat jako válečný zločin. K jeho použití přitom došlo opakovaně jak na jihu Libanonu, tak i v Gaze. Proč je ale třeba jednotlivé útoky posuzovat individuálně?
Bílý fosfor, jedovatá a při kontaktu se vzduchem sebe vznětlivá látka, není ve vojenských konfliktech zakázána sama o sobě. Omezení se podle válečného práva vztahují na využití v obydlených oblastech. Řada mezinárodních organizací ale už dříve přinesla důkazy o tom, že IDF toto pravidlo porušuje a jedná tedy nelegálně.
Izraelská armáda tvrdí, že bílý fosfor dodávaný z USA využívá v Libanonu pouze pro vytvoření kouřové clony. Tato taktika sice bývá běžně využívána v přímých vojenských střetech. Není však zřejmé, jaký účel by měla mít ve válce s Hizballáhem, která se vede formou ostřelování na kilometrové vzdálenosti.
Bílý fosfor nejde uhasit vodou a při kontaktu s kůži způsobuje rozleptání tkáně, která pak musí být nutně odstraněna. Kouř produkovaný při jeho hoření zase může poškozovat zrak i dýchací cesty. Zatím však přesně nevíme, jaké dlouhodobé dopady má na zemědělskou půdu.
Bílý fosfor byl přitom použit v podstatné části válečných konfliktů posledních dekád: například ruskou armádou na Ukrajině, ale také americkou armádou v Iráku či Vietnamu nebo řadou aktérů v obou světových válkách.
„Izraelský nepřítel napadl naši zemi, pálí naše lesy a znehodnocuje naši půdu,“ říká libanonský ministr pro životní prostředí Nasser Yassin v přednáškovém sále, kde sedím i já.
Jsme na konferenci pořádané při příležitosti vydání reportu Světové banky, v němž se pojednává o environmentální zranitelnosti Libanonu. Ten z něj vychází jako druhá nejohroženější země v regionu, hned po Jemenu.
„Existují zdokumentované případy použití bílého fosforu. Naši lidé už odebrali vzorky a budou je podrobovat zkoumání,“ pokračuje Yassin v ujišťování, že se situace aktivně řeší.
Čtěte také: „Západ nás chce mrtvý“. Libanon čeká na válku ve strachu, vzteku i solidaritě
Ne všichni ale jeho prohlášením důvěřují. Mezi ně patří třeba Zaina, jejíž jméno bylo pro zachování anonymity změněno. Pracuje jako farmářka a koordinátorka neziskové organizace, která podporuje zemědělské struktury na jihu. „Moje drahá, nemáme vládu, takže nemáme ani žádnou strategii,“ komentuje rezignovaně momentální možnosti zkoumání a snahy o mitigaci dopadů bílého fosforu.
Výzkumy v této oblasti nicméně provedlo několik soukromých institucí. Průběžné výsledky zatím ukazují třeba na to, že až 10 procent fosforu zůstává zadržováno v půdě a podzemních zdrojích vody. To může mít především v zemědělských oblastech, na které IDF také cílí, nedozírné následky.
Půda, bomby a stejná chemie
Na bezprecedentní rozsah upozorňuje také institut Tahir Insitutute for Middle East, kde působí výzkumnice Michelle Eid. Ta upozorňuje na širší kontext chemického průmyslu. „Mnoho látek se používá jak pro zemědělskou produkci, tak k výrobě zbraní,“ vysvětluje mi nad kávou ve městě Batroun na severu Libanonu.
„Podívej se ostatně na dusičnan amonný, jak nám zničil půlku města,“ odkazuje na výbuch bejrútského přístavu v roce 2020. Ten způsobilo problematické skladování nákladu, který putoval do Mosambiku na výrobu pyrotechniky – stejné látky se ale běžně využívají také k výrobě hnojiv.
„Chemikálie z izraelských výbušnin jsou ale vysoce škodlivé i pro běžné zemědělství. Dnes jsou jich naše pole plná,“ dodává.
Michelle mi dále vypráví o farmářích, kteří během krátkého příměří na konci loňského roku vyjeli zkontrolovat své pozemky. Zkusili ochutnat plodiny, které se zdály být nedotčené. Řada z těchto zemědělců skončila v nemocnici. Obdobné příběhy téměř denně přináší také organizace Green Southerners, která se věnuje monitorování destrukce životního prostředí.
Fatální dopady izraelských útoků na zemědělskou infrastrukturu popisuje také farmářka Zaina. Podle ní kromě přímého zničení lesů a sadů představuje zásadní problém také fakt, že se kvůli kontinuálnímu ostřelování na pole zkrátka nejde dostat – především v oblastech přímo na hranici.
Čtěte také: „Chleba není, snědli ho Syřani.“ Ti jsou Libanoncům trnem v oku i levnou pracovní silou, na černo
Eskalace přitom vyšla na hlavní období sklizně klíčových plodin, jako jsou olivy nebo tabák. „Někteří farmáři se i v takovém nebezpečí rozhodli pokračovat v obstarávání svých polí, aby nepřišli o svoje jediné živobytí. Nedaří se jim ale sehnat pracovníky, kteří by v těchto podmínkách byli ochotní pracovat,“ dodává Zaina další okolnost agrese.
Sázka na avokádo znamenala naději, jak se vymanit z ekonomické krize sužující celou zemi.
V neposlední řadě pak zmiňuje, že někteří donoři rozvojové pomoci přestávají s financováním – právě kvůli nestabilitě v oblasti.
V Libanonu bylo přitom jen k začátku letošního rok zasaženo 10 milionů čtverečních metrů půdy, což zahrnuje vypálení značné části lesů i ztrátu minimálně 50 tisíc olivových stromů. Ničivé dopady pocítily také včelí úly, farmy chovající skot a kuřata nebo právě Ahmedem zasazená avokáda.
Drahý evropský standard
V posledních letech je libanonské avokádo ve stále větších objemech exportováno i na evropské trhy. I proto se jej rozhodl pěstovat také Ahmed a mnoho dalších farmářů po celé zemi. Tyto snahy také podporuje řada mezinárodních rozvojových projektů.
Právě ty tlačí na vysoké standardy ohledně chemikálií ve finálním produktu. Veškerá produkce se proto před přijetím k vývozu testuje. I pořizovací cena avokádových stromků je velmi vysoká, stejně jako technické vybavení nutné pro jejich zavlažování.
Vedle toho se ale propaguje jako vysoce výnosná. Pro některé menší farmáře jako Ahmed tak sázka na avokádo znamenala naději, jak se vymanit z ekonomické krize sužující celou zemi.
Během sklizně ale byly některé avokádové sady zasaženy vysokým množstvím bílého fosforu. Tito farmáři tak můžou namísto vývozu za „evropské ceny“ zcela přijít o živobytí.
To ukazuje, že zásahy vůči přírodním zdrojům přináší zásadní ekonomické dopady nejen pro jednotlivé farmáře, ale šířeji i celou zemi. Příjmy ze zemědělství totiž pro jižní regiony představují až 80 procent HDP.
Ministr Yassin na zmiňované konferenci tvrdí, že Libanon je připraven po Izraeli vyžadovat kompenzace za způsobené škody. To však nelze vnímat jinak než jako rétorické prohlášení. Už jen proto, že se zemi nikdy nedostalo žádných náhrad za škody z války v roce 2006.
Obdobné, ale výrazně rozsáhlejší strasti však zažívají také farmáři v sousední Palestině.
O Palestincích a olivách
Olivy pro Palestince a šířeji pro řadu arabských národů nejsou pouhým stromem nebo plodinou. Mají hluboký kulturní význam, který pak nelze oddělit od materiálních škod. Souvisí to s dlouhým životem stromů, které jsou následně děděny z generace na generaci a stávají se tak symbolem odolnosti, zakořenění a spojení s půdou.
Olivy jsou také častým předmětem uměleckého zpracování, ať už vizuálního či textového. Jeden z nejslavnějších Palestinských básníků Mahmúd Darwíš ve své sbírce Listy olivových stromů píše: „Olivový strom je stále zelený. Olivový strom zůstane vždy zeleným. Jako štít celého vesmíru.“
Palestinský farmář a odborář Rashid Khurairi tato opatření označuje za „vodní apartheid“.
Když Izraelci cíleně ničí olivové sady, dochází tím k narušení tohoto vztahu. Nejde přitom o nijak raritní strategii. Armáda a osadníci z nelegálních osad měli od roku 1967, tedy od šestidenní války, zničit přes osm set tisíc olivových stromů.
Početně pak přibývá právě osadnických útoků, jež si za svůj cíl často vybírají právě olivové sady. Nejčastější metodou je pak jejich vypalování. Jen za rok 2023 jich zničili 10 000. Při jednom takovém útoku přišel o život čtyřicetiletý Bilal Saleh. Ten byl zastřelen před zraky jeho ženy a čtyř dětí právě během sklizně oliv.
Ze zcela pragmatického hlediska jsou pak olivy zdrojem obživy tisíců palestinských rodin a výnosy z jejich pěstování jsou zásadní součástí místní ekonomiky.
Farmaření za časů okupace
Zásadní překážku pro pěstování oliv, ale také dalších klíčových plodin jako citrusů nebo hroznů představuje přístup k vodě. Izraelské zákony zakazují budování vodní infastruktury bez přiděleného povolení, což dává Izraeli téměř kompletní kontrolu nad její distribucí. Palestinský farmář a odborář Rashid Khurairi tato opatření označuje za „vodní apartheid“.
Naprostou nutnost vody pro fungující zemědělství není třeba dlouze komentovat. Nicméně v regionu, kde je vzhledem k podnebí pěstování bez dodatečného zavlažování prakticky nemožné, se problém ještě násobí. Zavlažovací systémy jsou pak i v důsledku regulací zavedeny pouze na zlomku palestinských polí.
Zatímco farmářům jako Ahmed v Libanonu brání v přístupu na jejich pole dopadající rakety, na Západním břehu plní podobnou roli infrastruktura – například silnice vedoucí do nově vznikajících osad.
Ty jsou často vystavěny tak, že přetínají existující pole. Přitom ničí úrodnou půdu i stromy, které stály stavbě v cestě. Pro místní farmáře se pak z takové silnice stává nepřekonatelné překážka ať už pro masivnost samotných konstrukcí, nebo zákonná opatření – tuto infrastrukuru totiž často můžou využívat pouze lidé s izraelským pasem, nikoliv palestinští obyvatelé okupovaného Západního břehu.
Silniční bariéry nám ostatně často stály v cestě, když jsme před deseti lety dojížděli v rámci dobrovolnické skupiny asistovat právě se sběrem oliv. A to navzdory faktu, že pohyb po území s evropským pasem je nesrovnatelně snazší.
Dle satelitních snímků z Pásma Gazy zmizela již polovina všech stromů.
Naše dobrovolnická práce kompenzovala absenci mužů v produktivním věku, kteří byli právě před sklizní často cíleně zatýkání IDF. Současně také sloužila jako pozice mezinárodních svědků, jež měla odradit od potenciálních útoků na lidi pracující v sadech.
Omezení pohybu souvisí také se sítí checkpointů, které činí plynulý pohyb po Západním břehu téměř nemožným. Farmáři tak měli ztížený přístup na svá pole vždy, od října loňského roku jim ale začal být odpírán úplně.
Z čeho může v Gaze vyrůst nový život?
Všechny enviromentální dopady, s nimiž se potýká okupovaný Západní břeh, platily už před 7. říjnem pro Gazu mnohonásobně. Například v ní neexistují zásoby čisté vody, což nutí zemědělce využívat vodu odpadní. Blokáda hranic jim zase znemožňuje budovat obchodní vztahy a trhy pro jejich produkci.
Současná válka neúnosnou situaci prudce akcelerovala. Když už se farmáři na pole přes neustálé bombardování dostanou, najdou je buď zničená, nebo bez prostředků k jejich obstarávání. Z letošní úrody se nejenže nepodařilo téměř nic prodat, ale kritická situace v zemědělství přispívá k momentálnímu hladomoru. Na domácí produkci byla totiž před válkou závislá polovina obyvatel.
Dle satelitních snímků z Pásma zmizela již polovina všech stromů. Izraelské buldozery často ničí půdu do takové hloubky, že bude v dalších letech jen těžko znovu úrodná. Kromě již zmíněného bílého fosforu se z bomb do půdy, a tedy také do vody, dostávají i další nebezpečné látky jako azbest. I na tento kontext je nutné myslet při úvahách o obnově Gazy, pokud bude momentálně probíhající genocida ukončena.
Ani pro místní farmáře nicméně nejsou útoky na jejich pole ničím zcela novým. Třeba takzvané nárazníkové pásmo u hranic s Izraelem je dlouhodobě vystaveno škodlivým chemickým postřikům.
Proti tomuto nevyžádanému ošetření, které vedlo jak k ničení momentálních úrod, tak ke snížení úrodnosti půdy, protestovala řada mezinárodních neziskových organizací. Izraelské ministerstvo obrany však tvrdí, že se jedná o zcela běžnou proceduru, která není nijak zacílena na pozemky v Gaze.
Dle prohlášení IDF nejsou zemědělská území nikdy úmyslným cílem. Současně se prý snaží vyhnout zásadním dopadům na životní prostředí. Při momentálně probíhající devastaci si lze však jen těžko představit, jak by situace měla vypadat, pokud by bylo zemědělství zacíleno přiznaně.
Čtěte také: „Továrna na masové vraždění“. Izraelská AI generuje tolik cílů, že je armáda nestíhá bombardovat
Vzhledem k dlouhodobosti a systematičnosti všech kroků nelze na aktivitu pohlížet jako na vedlejší produkt ozbrojených konfliktů. Vzhledem k výše popsanému kontextu můžeme mluvit o aktivním činu ekocidy.
V Gaze v blízké budoucnosti vyrostou jakékoli potraviny jen těžko. Západní břeh a jižní Libanon čelí podobné destrukci v menší intenzitě. V době klimatické krize ale tato agrese dopadá na všechny lidi na světě.
