Ještě před deseti lety jsme se politicky identifikovali především jako prozápadní liberálové, kteří odsuzují komunismus a věří, že žijí v nejlepším možném světě. Poslední turbulentní dekáda však tento náš optimismus zpochybnila a my se začali politicky definovat na základě aktuálních společenských problémů, nikoli minulosti. Stejně jako další příslovečné „děti revoluce“ jsme tak konečně politicky dospěli.
Současné diskuse o klimatické krizi, dostupnosti bydlení, udržitelnosti české ekonomiky a sociálního systému nebo o vnímání komunistické minulosti se od těch předešlých v jedné podstatné věci liší. Vedle rozdílných ideových pozic se do nich stále výrazněji promítá střet mezi generacemi. S jistým zjednodušením můžeme říct, že na jedné straně v těchto sporech stojí příslušníci starší generace, kteří prominentní místo ve veřejné debatě zastávají již od 90. let, kdy také nejvíce formovali svá ideová východiska. Proti nim se stále výrazněji ozývá generace narozená na prahu nového tisíciletí, které již komunistická minulost mnoho neříká a místo toho má tendenci akcentovat současné globální problémy, jako je například klimatická krize.
Od naší generace, která dospěla po – otřepaný výrokem řečeno – konci dějin se vlastně neočekávalo nic víc než začlenění se do existujícího statu quo a čekání na dobu, kdy liberální demokracie a kapitalismus definitivně triumfují.
Tuto esej však nehodláme věnovat ani jedné z těchto skupin. Naším cílem je popsat pocity a myšlenkový vývoj nás a dalších “dětí revoluce”, které se nacházejí mezi těmito generacemi. Zamýšlíme se nad tím, proč nám tak dlouho trvalo nalézt ve veřejné debatě své místo a co od nás lze čekat nyní, když jsme se konečně emancipovali od polistopadového konsensu. Ten bychom pro účely této eseje definovali vymezováním se proti komunistickému režimu, vírou v definitivní vítězství liberální demokracie ve světě a slepou důvěrou ve fungování neoliberálního kapitalismu.
Děti optimismu
Jako dětem narozeným na začátku 90. let nám byla na rozdíl od dnešních čtyřicátníků a padesátníků odepřena možnost aktivně se účastnit nejen revolučních událostí roku 1989, ale také následné společensko-ekonomické transformace. Zároveň si však na rozdíl od lidí narozených o dekádu později pamatujeme časy před ekonomickou krizí roku 2008, kdy v České republice dominoval polistopadový konsensus, který naše postoje dlouhou dobu ovlivňoval a stále částečně ovlivňuje.
Havlovy děti revoluce. Plakát festivalu Jeden svět z roku 2009. Zdroj: Jeden svět
Od naší generace, která dospěla po – otřepaný výrokem řečeno – konci dějin se vlastně neočekávalo nic víc než začlenění se do existujícího statu quo a čekání na dobu, kdy liberální demokracie a kapitalismus definitivně triumfují. Bylo pro nás přirozené adorovat Václava Havla, odmítat komunismus (případě cokoli, co bylo touto nálepkou označeno) a nekriticky přijímat cokoli přicházející ze Západu a jeho mezinárodních organizací. Věřili jsme, že svět bude stále lepší, diktatury budou padat, státy se budou propojovat, lidé po celém světě budou bohatnout. Občasné odchylky od tohoto vývoje jsme vnímali s určitou blahosklonností, protože jsme znali pouze svět, ve kterém vše dopadne dobře.
Dekáda deziluzí
Nemístný optimismus a neschopnost představit si alternativy k polistopadovém konsensu nám na dlouhou dobu znemožnily vnímat trhliny ve světovém řádu nastoleném po konci studené války. Právě kvůli tomu jsme dokázali ignorovat například i dopady hospodářské krize v České republice před deseti lety. Mnohem důležitější než socio-ekonomické otázky, které jsme vnímali spíše zprostředkovaně chráněni péčí svých rodičů, byla pro naší prvotní politickou identifikaci otázka antikomunismu a příslušnosti k Západu.
Proto není překvapením, že jsme fandili vládě Petra Nečase, kterou jsme – i díky účasti TOP 09 – vnímali jako nositelku těchto hodnot. Případné negativní dopady neoliberálních politik Nečasova kabinetu jsme prohlíželi s přesvědčením, že tato opatření jsou v dané chvíli nutná a že v konečném důsledku bude líp. Kritiku postupu vlády jsme zlehčovali tím, že v krizi je potřeba utáhnout opasky a systém stejně kritizují zejména ti líní a neúspěšní, případně salonní levičáci nepředstavující reálnou alternativu.
Tento přezíravý postoj položil základ našemu šoku z prezidentské volby roku 2013. Vítězství Karla Schwarzenberga mělo v našich očích opět potvrdit vítězství polistopadového konsensu. Volební kampaň jsme proto velmi prožívali, přesvědčovali známé, rozčilovali se na sociálních sítích a na klopě nosili placku s knížetem-pankáčem. O to větším rozčarováním pro nás byl volební výsledek. Nemohli jsme pochopit, jak mohlo tolik lidí volit Miloše Zemana, případně k volbám vůbec nepřijít. Zároveň nás šokovala míra polarizace společnosti. Nedocházelo nám přitom, že kníže mohl být pro řadu našich spoluobčanů nepřijatelný právě kvůli své účasti v pravicové Nečasově vládě.
Karel Schwarzenberg a jeho mladí podporovatelé v roce 2012. Zdroj: TOP09
V následujícím roce se vinou ruské agrese vůči Ukrajině a anexe Krymu rozpadla naše představa o vítězství liberální světového řádu pod vedením USA a západní Evropy. A rozčarování pokračovala. Během migrační krize jsme zjistili, že západní Evropa pro řadu Čechů přestává být vzorem a naopak se stává odstrašujícím příkladem takzvaného multikulturalismu. Pocit frustrace pak vyvrcholil v roce 2016, kdy polistopadový konsensus zpochybnili voliči našich “západních spojenců” svými hlasy pro brexit a Donalda Trumpa.
Čtěte také: Média jsou pod kontrolou oligarchů a novináři nepřiznají, že mají názor. Jak ven z krize médií?
Zmíněné rozdělení české společnosti začalo být během těchto krizí ještě markantnější a co hůř, stále častěji jsme se se svými názory ocitali v menšině. Názorově jsme se navíc začínali rozcházet nejen s míněním velké části veřejnosti, ale i s některými svými rodinnými příslušníky, přáteli a známými. Ocitli jsme se tak v naprosto nečekané pozici – místo, abychom v dějinném vývoji stáli, jak jsem vždy očekávali, na straně vítězů, čím dál častěji se z nás stávali poražení. A byli jsme nejenom poražení, ale také zmatení, protože námi přijímaný polistopadový konsensus nedokázal tento vývoj vysvětlit.
Kromě velkých dějin poslední dekády náš optimismus a víru v polistopadový konsensus nabouraly i osobní zkušenosti. Cestovali jsme a, někdy nechápavě, naslouchali stížnostem našich vrstevníků z jižní Evropy, kteří protestovali proti škrtům naordinovaným námi respektovanými představiteli Německa a Evropské unie. Při studiu v zahraničí jsme poznali, že jsme výrazně chudší než mladí lidé v západní Evropě a zažili jsme kvůli tomu snad možná poprvé pocity méněcennosti.
O mnoho lepší nebyla naše situace ani po návratu do Česka. Usilovně si hledáme slušné a cenově dostupné bydlení v Praze a pomalu si přiznáváme, že si jej na rozdíl od našich rodičů zřejmě nebudeme moci dovolit. I přes roky studia se připravujeme na hektické a nejisté kariéry s nejasnými perspektivami. Sen o automatické příslušnosti k prosperující a stabilní střední třídě s domem, chatou a autem, který představovala důležitou součást našich představ o přirozeném vývoji našich životů, se nám najednou jeví jako nedosažitelný.
Po kolapsu konsensu
Dá se říct, že až poté, co jsme díky těmto zkušenostem “vystřízlivěli” z polistopadového konsensu, jsme se paradoxně trochu přiblížili k našim vrstevníkům na Západě. Stejně jako oni už neřešíme minulost, ale chceme diskutovat o aktuálních problémech – klimatické krizi, rostoucí ekonomické nerovnosti, roli technických gigantů ve společenském životě, budoucnosti práce nebo českých zájmech v Evropské unii i ve světě.
Kvůli tomuto posunu se již nedokážeme ztotožnit s narativem starší generace dominujícím v politice, médiích a veřejné debatě obecně. I přestože nás její příslušníci dříve inspirovali a sloužili nám jako vzory, zdají se nám v současnosti vyčpělí a zahledění do vlastní minulosti. Nemluvíme stejným jazykem a neshodneme se na tom, jaké společenské problémy jsou v současnosti nejdůležitější.
Čtěte také: Konec keců, konec uhlí. Fotoreportáž z Klimakempu.
V tématech se tak potkáváme spíše s mladší generací narozenou kolem roku 2000. Máme však jisté potíže se ztotožnit i s ní, protože už nesdílíme její radikalismus. Zatímco dnešní středoškoláci se účastní protestů proti fosilnímu průmyslu na Fridays For Future, my už v otázce klimatické krize nedokážeme pociťovat podobný zápal, jako když jsme házeli vajíčka na Jiřího Paroubka nebo zdvihali červenou kartu Miloši Zemanovi. I přestože jsme opatrnější, umírněnější a skeptičtější, nám však nechybí touha vstupovat do veřejného života a konečně v něm mluvit sami za sebe, na základě vlastních životních zkušeností.
Klima nás před deseti lety tolik nepálilo jako dnešní mladou generaci. Foto: Petr Zewlakk Vrabec
Domníváme se zároveň, že toto “vystřízlivění” se netýká jenom nás dvou, ač u každého z našich vrstevníků trvalo jinak dlouho a bylo ovlivněno jinými událostmi. Tuto emancipaci naší generace vyvozujeme z řady iniciativ mileniálů z levé i pravé části ideového spektra. Mezi ty patří například hojně diskutovaný komentář Apoleny Rychlíkové a Michala Durčáka zpochybňující zavedená vysvětlení relativního úspěchu československého komunistického režimu. V levém spektru pak lze zmínit vydání sborníku nové levice Budoucnost, jehož předmluva jasně deklaruje, že spíše než opakované odsuzování komunismu by nás měly zajímat aktuální problémy týkající se práce, rodiny, planety či sociálních nerovností. Zajímavý je i projekt Zrozeni a zrazeni svobodou, kde čeští i východoněmečtí mileniálové reflektují své zkušenosti s dopady postkomunistického přechodu i svoji (ne)identifikaci se západní Evropou.
Na pravé části spektra lze tuto emancipaci mileniálů sledovat v mládežnických organizacích středo-pravicových politických stran – TOP tým a Mladí lidovci –, jejichž členové reflektují současnou společenskou situaci a přinášejí postřehy umožňující politikům reagovat na požadavky mladší generace. Emancipace mileniálů zároveň probíhá i v akademickém prostředí, kde se nová generace akademiků a expertů začíná vymezovat vůči zavedeným autoritám. Příkladem mohou být například studenti Filozofické fakulty UK, kteří upozornili na závažné nedostatky v odborných pracích prorektora univerzity Martina Kováře.
Tyto a mnohé další příklady ukazují, že děti revoluce se emancipovaly od polistopadového konsensu a začínají aktivně vstupovat do veřejného života ze svébytných ideových pozic. Pro každého z nás sice tento proces emancipace proběhl jinak, ale jedno bezpochyby máme společné. Jsme konečně autentičtí, zdravě sebevědomí a nebojíme se přihlásit o slovo ve veřejné debatě.
Autoři jsou děti revoluce.
