Místo bezstarostného dětství se vlivem dramatických historických událostí minulého století ocitly v převýchovných táborech, sirotčincích anebo v předních liniích boje. Vzpomínky těch, kteří museli předčasně dospět, přináší ve své skvělé reportážní knize „Vojenka“ polská novinářka a spisovatelka Magdalena Grzebałkowska.
Koňský box o velikosti většího koberce, všude špína mísící se s pronikavým pachem dobytka a moči. Žádný nábytek ani postele, jen matrace vycpané slámou, mezi nimiž sem tam trčí koňský hnůj. Místo zvířete se tu však tísní šest lidí, z toho čtyři děti. Tak vypadá nový domov dvanáctiletého Minorua Tonaie a jeho rodiny.
Obrázek koncentračního tábora v nacisty okupované Evropě? Ne tak docela. Je sice rok 1942, tento příběh se ale nepíše ve varšavském ghettu, nýbrž v kalifornské Santa Anitě.
Různé zeměpisné šířky, avšak jedno společné: ukradené dětství, ať už na varšavské barikádě, v internačních táborech či středoasijském vyhnanství.
Oficiálně se jedná o „evakuační“ středisko. Ve skutečnosti o přechodné bydliště tisíců amerických Japonců. Vykládají jim, že zde budou v bezpečí před okolním světem, zbraně tu ovšem míří na ně. Minorua tolik životní podmínky netrápí. Nejvíce se bojí o tátu. Toho odvedli před pár týdny v poutech dva příslušníci FBI, prý za napomáhání Tokiu. Znovu se setkají až za dlouhé tři roky. Jenže to už potká Minoru docela jiného muže, zcela šedivého a obtěžkaného zkušenostmi z osmi amerických věznic.
Boj proti „žlutým švábům“
Z úspěšného kalifornského podnikatele a desetitisíců jeho krajanů se po útoku císařské armády na Pearl Harbor stal „žlutý hmyz“, švábi, japonská pátá kolona anebo prostě jen „Japs“. Co na tom, že se řada z nich již v USA narodila a cítila se být Američany. Nejsou přece bílí, vyčnívají jim zuby a hlavně berou práci slušným bílým Američanům, přibližuje o desítky let později Minoru Tonai předsudky, jakým se Japonci v první půlce 20. století ve výspě svobody a kapitalismu těšili.
Přesto na Spojené státy nikdy nezanevřel a vstoupil po válce do jejich armády. „Chtěl jsem Americe dokázat, že si ji zasloužím,“ nyní líčí poněkud zaskočené polské reportérce.
Čtěte také: Přinášíme první ukázku ze vznikající knihy Vojtěcha Boháče o cestě k ruské válce na Ukrajině
Jeho vzpomínky tvoří jen jeden ze střípků mozaiky příběhů dětí války, kterou se rozhodla poskládat polská reportérka Magdalena Grzebałkowska do své knihy Vojenka s trefným podtitulem „O dětech, které dospěly bez varování“. Dvanáct kapitol, dvanáct strastiplných osudů, jež spojuje éra druhé světové války a stalinismu.
Spojené státy, Polsko, Sovětský svaz, Německo či Španělsko. Různé zeměpisné šířky, avšak jedno společné: ukradené dětství, ať už na varšavské barikádě, v internačních táborech nebo kdesi ve středoasijském vyhnanství. To vše mnohdy v podmínkách, kdy i patka chleba symbolizovala vděčný chuťový zážitek a zima ustavičného nepřítele. Může snad být pro dítě ještě něco horšího? Vytržení z rodiny a kruhu svých nejbližších. Ty pak nahrazuje prázdnota, kterou nezacelí ani ten sebelepší koláč.
Raději Stalin než máma
Arturovi jsou pouhé tři roky, když si pro něho a jeho bratry přijdou jednoho dne do rodiny komisaři z německého úřadu a šoupnou ho do gdaňského sirotčince. V něm se má stát dokonalým, příkladným nacistou. „Tvoji rodiče jsou mrtví,“ vyštěknou na něj pokaždé vychovatelé, když volá mámu. Poté co se Arturovi na konci 60. let podaří matku zkontaktovat až v sousedním Německu, nasedá plný radosti a zvědavosti do vlaku. Místo dojemného setkání ho však čeká jen chladné přijetí.
„Běž už, na noc tě tu nemůžu nechat,“ řekne mu po třiceti minutách povídání a rovněž třiceti letech odloučení. Srdce bolí, duše křičí, Artur ale mlčky vstává a odchází. Svou matku už nikdy neuvidí.
Surovou realitu autorka nikterak nepřikrášluje. Čtenářům ji servíruje srozumitelným jazykem, bez sentimentu, vlastního dojetí či hodnocení.
Právě téma těžce nabouraných mezilidských vztahů a traumat, které si nesli přeživší válek a deportací až do posledních dnů, rozebírá Grzebałkowska se svými respondenty obzvlášť pečlivě a citlivě. Rány na duši jsou přece jen méně vidět než ty na těle.
„Nevěděla jsem, co je to máma. Žádná chůva nikdy nepoužila podobné slovo,“ líčí v jedné z kapitol reportérce Lilija. Zatímco její matka Jenta skočila jakožto manželka „nepřítele Sovětského svazu“ za zdmi gulagu uprostřed kazašské pustiny, tříletá dívka byla umístěna do domova pro děti „zrádců“. Ani tato nelichotivá nálepka ji však neodradí od toho, aby nepropadla kouzlu toho, kdo ji za dráty uvěznil. Stalina.
Dny podobné jako vejce vejci ubíhaly a veškeré vzpomínky na „život před“ se v obležení divoké stepi pomalu rozplývaly. Když Lilijina matka konečně po osmi letech opustila brány tábora, vřelého přivítání se od dcery nedočkala.
„Dlouho jsem jí nedokázala říct mami, nemohla jsem jí odpustit, že mě vzala z dětského domova a vyčítala jsem jí to,“ popisuje s odstupem času reportérce žena a dodává, že svou matku až do konce života nedokázala obejmout či jí dát pusu.
Politická převýchova opět na scéně
Surovou realitu autorka nikterak nepřikrášluje a servíruje ji čtenářům tak, jak ji napsal sám život. Srozumitelným jazykem, bez zbytečného sentimentu, vlastního dojetí či hodnocení. Magdalena Grzebałkowska zkrátka opět dokazuje, jak brilantní reportérkou je.
Čtěte také: Přežití nejbohatších: Kniha o prepperství miliardářů velice slibně začíná, kam nás ale dovede?
Poprvé svůj talent zachytit minulost skrze příběhy přeživších ostatně projevila už v reportážní prvotině Válka a mír, v níž sledovala poválečný osud Polska. Tentokrát se vydala daleko za hranice své vlasti a mnohdy otřesná svědectví sbírala i za oceánem. Výsledek tohoto exkurzu do válečných časů rozhodně stojí za to. Dokladem jsou i pochvalná slova polské režisérky Agnieszky Holland. Ta k titulu uvedla, že se zde Grzebałkowské podařilo „popsat univerzální pravdu o určité době, člověku a ceně, kterou platíme za střet s dějinami“.
Právě ten se v nejhorším možném provedení v posledním roce opět opakuje. Rusko svou invazí na Ukrajinu světu dokázalo, že dětské deportace, nelegální adopce a nucená politická indoktrinace ještě zdaleka nejsou vzdálenou hudbou minulosti.
„Je těžko uvěřitelné sledovat jak osudy, o nichž jsem byla přesvědčená, že patří do dávné historie, dneska s děsivou podobností zažívají znovu ukrajinské děti,“ povzdechla si autorka na konci dubna při besedě v Praze. Na pozadí krvavého konfliktu se tak zřejmě rodí nové příběhy, které za desítky let zprostředkují hrůzy války dalším generacím.
Magdalena Grzebałkowska: Vojenka. O dětech, které dospěly bez varování. Přeložila Jarmila Horáková. Absynt, 2022, 368 s.
