Téměř 90 procent všech nových bot se dnes vyrábí v Asii. Dvě třetiny z nich pochází z Číny, v závěsu za ní je na druhém místě Indie. V roce 2018 vyrobili Indové přes dvě miliardy párů bot. Stanislav Komínek měl možnost nahlédnout do velkých exportních továren i malých sweatshopů v indické Agře. Příběh bot vyráběných pro mezinárodní trhy včetně českého provází zneužívání zaměstnanců, dětská práce i klamání spotřebitelů.
“Jé, vy tady taky máte Baťu?” zeptala se mě nevěřícně kamarádka Farida ze Singapuru, když přijela na návštěvu do Česka. Nevěřila, že Baťa je původně ze Zlína. Dnes to ostatně skoro nejde poznat. V České republice Baťa vyrábí už jen v moravské vesnici Dolní Němčí. Jeho fabrika zaměstnává 140 lidí, kteří ručně šijí vycházkovou obuv. I když se u nás před revolucí vyrobilo 72 milionů párů bot ročně a zásobovali jsme jimi například Sovětský svaz, po revoluci se obuvnický průmysl zásadně změnil. Firmy prošly privatizací, po které následoval buď krach, rozkradení nebo přesun výroby do zemí s nižšími náklady na výrobu. Kvůli kombinaci obuvnické tradice, levné práce, horší vymahatelnosti práva a malých ohledů na životní prostředí šlo především o jihovýchodní Asii – z velké části konkrétně o Indii. Česká výroba tak klesla na 4 miliony párů bot ročně, zhruba na desetinu naší domácí spotřeby.
Indický obuvnický průmysl zaměstnává přes milion lidí a jde tak o jedno z největších výrobních odvětví v zemi. Oproti Číně se indičtí výrobci častěji zaměřuje na kvalitní koženou obuv a Bata India Limited mezi nimi představuje největší obuvnickou společnost s obratem přes 350 milionů dolarů. Mezi nejvýznamnější oblasti výroby obuvi patří indické státy Tamilnádu na samém jihu země a Uttarpradéš na úplném severu. Své výrobky tu vyrábí mnoho velkých evropských společností, například Deichmann, Rieker, Baťa nebo CCC. Hlavní exportní trhy zdejší obuvnické výroby pak představuje Německo, USA, Velká Británie nebo Itálie.
Když zakázka spěchá, majitel zavře bránu továrny a pracovníky dva týdny je nepustí domů. Foto: Stanislav Komínek, NaZemi.
Made in Poland z Indie
Vyrazil jsem po stopách obuvi “made in india” na sever země do města Agra. Město leží jen zhruba 200 kilometrů od Nepálských hranic. V kanceláři velké továrny Raj Overseas si mě i mého kolegu Adama nedůvěřivě prohlíží majitel, který stále dalšími otázkami prověřuje náš smyšlený příběh. Dva pedagogové, kteří chtějí žákům ukázat, jak se vlastně dnes vyrábí boty. Po půl hodině oťukávání nám ale donesl pár bot s vyraženou cedulkou Baťa. „Tyhle teď pojedou vlakem do Bombaje. Tam je nalodí a přes oceán doplují až do České republiky,“ vysvětluje Dr. Raj Yadav. V jeho továrně pracuje 300 lidí, kteří za rok vyrobí 300 tisíc párů bot. Nepomáhají jim žádné stroje, za výrobou bot stojí jen hodiny řemeslné ruční práce. Výroba začíná vysekáváním a stříháním dílců, které se pak sešívají. Hotový svršek se tvaruje na kopytu a spojí se s podrážkou. Následně se boty dočistí, zkontrolují a balí do krabic.
Češi si dnes kupují průměrně přes tři páry bot ročně. Američané a Britové dokonce více jak sedm. Protože boty musí odpovídat módním trendům, přichází s fast fashion požadavek nízkých cen a potřeba rychlých dodávek. Ty vedou ke zvyšování tlaku na majitele továren a následně i na dělníky. Dle světové obuvnické ročenky činí průměrná vývozní cena bot v přepočtu necelých 200 korun. Snižují ji levné boty z Číny, která se zaměřuje více na módní textilní tenisky. Kvůli specializaci na kožené boty je vývozní cena obuvi z Indie vyšší.
Dr. Yadav během hodinového vyprávění o procesu výroby bot roztál. Nakonec se usměje a pouští nás do své výrobní haly. „Baťu si klidně vyfoť, ten je z Česka, ne? Ale dodávku pro Lasocki a CCC ne, Poláci by byli naštvaní. Na boty si dávají ,Made in Poland‘, a kdyby to prasklo, měl bych problém,“ uděluje pokyny.
Velké továrny jsou zaměřené čistě na export a právě s jejich majiteli se spojují manažeři z obuvnických firem jako Baťa, Balducci, Deichmann nebo Rieker. Zjistit, v jakých podmínkách pro nás Indové boty vyrábějí, však bylo přímo v továrnách nereálné – majitelé nás drželi od dělníků dál. Setkali jsme se s nimi až večer po práci díky naší spojce, kterou dělníci znali a důvěřovali jí. V bezpečném zázemí jejich domovů se poměrně otevřeně rozpovídali.
Když se zakázka nestíhá, je třeba vzít na pomoc sweatshopy. Foto: Stanislav Komínek / NaZemi.
Zavřít bránu, nepouštět k rodinám
Majitel továrny podle jejich vyprávění nikdy neodmítne žádnou zakázku. Když ví, že na výrobu poptávaných 10 tisíc párů bot do dvou týdnů nemá dostatečné kapacity, zvyšuje tlak na zaměstnance. Dělníci nám vyprávěli, že když zakázka spěchá, majitel prostě zavře bránu továrny a dva týdny je nepustí domů. Dělníci musí spát v továrně a nemohou se vrátit k rodině. Zaměstnanci také nepoužívají ochranné pomůcky — roušky nebo rukavice totiž zpomalují výrobu. Kvůli únavě v továrnách dochází k úrazům, ale protože většina dělníků nemá pracovní smlouvu, při zranění je majitel pošle jednoduše domů. Jakmile se uzdraví, vrátí se.
Ani s pomocí tlaku na své dělníky často majitel továrny nestíhá zakázku dokončit. Bez vědomí evropských manažerů proto využívá malé, většinou špinavé obuvnické dílny zvané sweatshopy. Stačí zavolat pár majitelům sweatshopů a domluvit s nimi výrobu části zakázky – sešití svršků nebo i výroby určitého počtu celých bot. Do továren pak proudí malá vozítka tuk-tuky plné krabic s botami z těchto dílen.
Ve městě je vedle zhruba stovky velkých výrobních továren rozeseto přes šest tisíc sweatshopů. I přes jejich počet je není snadné dohledat. Často jde o provizorní dílny rozeseté v různých patrech obytných domů, kde se při šití bot tísní někdy i desítky lidí. Oproti velkým továrnám tu pracují také děti, pracovní prostředí je špinavé a špatně osvětlené a většina práce zde probíhá ručně na zemi. Dílny jsou všude, zdaleka nezůstávají jen na periferiích. Ze střechy čtyřpatrového sweatshopu Shammy Bhaie jsme viděli i nedaleký Tádž Mahal, monumentální stavbu ze 17. století, kterou denně projde kolem 50 tisíc turistů z celého světa.
V továrnách jsou zaměstnanci pod velkým psychickým i fyzickým tlakem, v provizorních dílnách zase za nižší peníze pracují i děti. Foto: Stanislav Komínek / NaZemi.
Pomohly by odbory
Boty se v Ágře šily už sto let předtím, než se tu Tádž Mahal objevil. Původně jen pro armádu, ale nakonec se výroba bot ve městě rozšířila a udržela se až dodnes. Podmínky v provizorních dílnách se za poslední staletí příliš nezlepšily. Přesto jim spousta dělníků dává přednost před velkými továrnami. Majitel sweatshopu Suhail platí mzdu za hotový úkol. Například za sešití koženého svršku jednoho páru bot jsou to v přepočtu 3 koruny. Dělníci tu vydělají méně, ale nejsou pod stálým psychickým a fyzickým nátlakem jako ve velkých, automatizovaných a dobře osvětlených exportních továrnách.
„Dostávám mzdu 3840 korun měsíčně a nějak s tím musíme vyjít. Není to moc, ale musíme to zvládnout,” popisuje svůj život Ram Niwas. Ram se do Ágry přestěhoval před dvanácti lety a nyní pracuje pro významnou výrobní společnost Metro & Metro. Má na starost vyřezávání kůží pro výrobu bot a v továrně s ním pracuje dalších 1500 dělníků.
“Bohužel nemáme v továrně odbory. Opravdu je potřebujeme, ale nemyslím si, že by nějaké v Ágře vůbec byly,” zamýšlí se s tím, že fungující odbory by dělníkům pomohly v boji za lepší pracovní podmínky a vyšší mzdy.
Náklady na výrobu v Indii jsou ve výsledku velmi lákavé pro zahraniční odběratele. Mladý dělník v Ágře dostane za vyrobený pár obuvi průměrně 50 rupií, v přepočtu 19 korun. Měsíčně si vydělá dva až pět tisíc korun, což je i na život v Indii velmi málo. Minimální mzda v obuvnickém průmyslu je tu přitom stanovena v přepočtu na skromných 4200 korun.Většina dělníků, se kterými jsme se bavili, nedosáhne ani na na tuto částku. Jedná se přitom jen o zlomek mzdy, kterou by dostali jako řemeslníci v Evropě.
Stanislav Komínek pracoval deset let v nevládní neziskové organizaci NaZemi, nyní působí v nevládní neziskové organizaci Fairtrade Česko a Slovensko. Podílel se také na natáčení pořadu České televize Zlatá mládež – V indické továrně.
Podívejte se také na naši reportáž o vodě a bavlně ve Střední Asii:
