S postupující ekonomickou krizí narůstá v Libanonu počet případů „vyloupení“ vlastních bankovních kont. Účty tamních obyvatel totiž podléhají přísným limitům výběru. Tato opatření byla zavedena v roce 2019 téměř den ze dne, umožnila je však série ekonomických rozhodnutí sahajících až do dob francouzského mandátu.
V polovině září obletěl internet live stream pořízený Sali Hafez, která na něm se zbraní v ruce (ta se později ukázala být plastovou hračkou jejího pětiletého synovce) „vyloupí“ v bejrútské bance vlastní rodinné konto. „Chci své peníze pro mou sestru, která umírá v nemocnici,“ křičí při příchodu do banky spolu se svými přáteli žena, která se brzy stala lidovou hrdinkou.
V následně zveřejněném rozhovoru vysvětluje, že její sestra trpí rakovinou a potřebovala tedy akutně získat prostředky na její nákladnou léčbu. Současně chtěla upozornit na zoufalou finanční situaci v zemi.
Nejedná se zdaleka o ojedinělý incident. Pár týdnů před Hafez držel například i Bassam al-Sheikh Hussein několik hodin zaměstnance jiné banky jako rukojmí, aby se dostal ke svým vlastním úsporám a mohl zaplatit léčebné výlohy svého otce a srovnat kupící se rodinné dluhy. Před zmíněným finančním ústavem v bejrútské Hamře se okamžitě shromáždila solidární demonstrace na jeho podporu. Zúčastnili se jí také zástupci a zástupkyně uskupení Cry of depossitors (Pláč vkladatelů) a skandovalo se mimo jiné: „Pryč s vládou bank.“
Loni Libanonce pobouřil případ syna guvernéra centrální banky, jenž i přes limity výběrů z kont vyvedl na zahraniční účty 6,5 milionu dolarů.
Hussein strávil několik dní ve vazbě, proti čemuž jeho rodina protestovala zablokováním jedné z ulic v Bejrútu. „On se jen přihlásil o svoje práva, a je zloděj? To lidé, co vedou tuhle zemi, okrádají a zabíjejí naše lidi,“ prohlásila na protestu jeho matka. Soudce pak rozhodl o jeho propuštění bez jakéhokoliv postihu.
Sali Hafez je – po krátkém skrývání a následném zadržení – již také na svobodě. Její čin byl posouzen jako přestupek a musí zaplatit pokutu ve výši 600 dolarů. Kromě toho dostala půlroční zákaz cestování. Hafez a Hussein však nebyli ve svém konání první a určitě ani poslední. Některé banky na sérii obdobných případů po celém Libanonu reagují úplným uzavřením svých poboček.
Boj o čerstvé dolary
Proč se ale lidé vůbec uchylují k takovému postupu a jednoduše si nezajdou do bankomatu? Úspory běžných Libanonců od roku 2019 podléhají striktním pravidlům ohledně maximálního limitu výběru, stanoveného v rozsahu 100–200 dolarů týdně. To je ovšem pro pokrytí vyšších výdajů, jakými jsou třeba léčebné výlohy, zcela nedostatečné.
Libanonská libra již současně ztratila více 96 % své původní hodnoty, bylo by tedy krajně nevýhodné zvolit výběr z dolarového účtu s převodem na místní měnu. Taková transakce by totiž podléhala oficiálnímu kurzu, který je stále stanoven na 1500 librách za dolar, jako tomu bylo před rokem 2019. Aktuální kurz na černém trhu je ale k dnešním dnům 40 tisíc liber za dolar. Pro představu rychlosti propadu hodnoty měny: začátkem letošního roku byla cena dolaru na černém trhu 27 tisíc libanonských liber.
Podle zprávy OSN je v zemi již 80 % populace pod hranicí chudoby, existuje však několik zřetelných ekonomických hierarchií. Libanonci, kteří mají přístup k takzvaným čerstvým dolarům, tedy k těm v hotovosti, jelikož z účtu je nelze vybrat v požadované částce, jsou zvýhodněni. Ať už si je tito lidé přivážejí ze zahraničí, nebo jsou v nich placeni, tak žijí ve zcela jiné ekonomické realitě než obyvatelé, kteří dolary nedisponují. Bývají to často expati či pracovníci v neziskovém sektoru, jenž je jedním z nejvýnosnějších odvětví v zemi. Přítomnost lidí s možností platit účty za energie nebo nájem v čerstvých dolarech ovlivňuje podmínky celé společnosti. Pronajímatelé takové nájemníky vždy upřednostní.
Čtěte také: V Libanonu jsme možná svědky vzniku třetího mocenského bloku, říká expert na Blízký východ
Představitelé politických a podnikatelských elit zase našli způsoby, jak své peníze vyvést a uložit na zahraniční účty, aby k nim měli i nadále neomezený přístup. V minulém roce celou zemi pobouřil případ syna guvernéra centrální banky Nadyho Salameho, který dle uniklých dokumentů v době, kdy byla zavedena pravidla limitovaného výběru, vyvedl ze svého konta na zahraniční účty postupně 6,5 milionu dolarů. Jeho otec Riad Salameh ve stejné době promlouval k veřejnosti o nutnosti uskromnit se a dodnes blokuje jednání o půjčce od Mezinárodního měnového fondu (MMF) odmítáním možnosti zrušení bankovního tajemství.
Stát jako veliká banka
Současný ekonomický kolaps v Libanonu bývá nejčastěji vysvětlován jako důsledek místního sektářského parlamentního systému a v návaznosti na něj i klientelismu a všudypřítomné korupce. Uvedené faktory hrají jistě zásadní roli, takové vysvětlení však ignoruje hlubší ekonomické příčiny. Ty souvisejí s dědictvím francouzského kolonialismu a neoliberálními strukturálními reformami, zavedenými především coby výsledek působení mezinárodních finančních organizací jako MMF nebo Světová banka.
Jako ve všech bývalých koloniálních oblastech i v Libanonu nebyl nikdy podporován rozvoj technologií a průmyslu. Většina těchto teritorií sloužila primárně jako zdroj surovin, půdy a pracovní síly. V případě Libanonu to tak ale zcela neplatilo. Hlavní důraz byl zde kladen na rozvoj sektoru služeb, a právě i bankovnictví. V zemi se tedy prakticky nic nevyrábí a je z větší části závislá na importu.
Mezinárodní měnový fond se nyní staví do pozice potenciálního zachránce země, přestože má na současném stavu velký podíl viny.
Jak uvádí Hicham Safieddine ve své studii Banking on the State, libanonský finanční systém nikdy nezískal skutečnou suverenitu a podléhal zájmům zahraničních mocností, ať už šlo o osmanský vliv, období francouzského mandátu nebo hegemonie Spojených států.
O Libanonu se v raně postkoloniálních letech mluví jako o Švýcarsku Východu a o Bejrútu jako o Paříži Blízkého východu. Ač jsou obě přirovnání orientalistická a velmi problematická, na prvním z nich je možné najít něco pravdy, byť v poněkud rozdílném významu, než v jakém je většinou používáno. Švýcarsko a Libanon sdílely společný atribut, kterým je lákavý bankovní sektor. Aspoň tak tomu bylo v minulosti. Jedním z klíčových prvků je i již zmiňované bankovní tajemství, díky kterému se země stala oblíbenou destinací oligarchů z celého světa. Jeho potenciální zrušení nyní vedlo k přerušení vyjednávání ohledně další možné půjčky od MMF.
Čtěte také: Čekání ve tmě: Libanonské elity berou lidem elektřinu, léky, benzín, peníze… Ale i naději
Mezinárodní měnový fond se nyní staví do pozice potenciálního zachránce země, přestože nese na současném stavu podstatný podíl viny. Půjčky, které po celém světě poskytuje, vždy souvisí s řadou strukturální reforem, mezi které většinou patří důraz na rozvolňování tržních regulací a privatizaci. Stejně tak se stalo v Libanonu, kde dnes prakticky neexistuje veřejné zdravotnictví nebo školství. Všechny tyto vlivy vedly k vybudování finančního systému, který umožnil nastalý kolaps.
Ponziho schéma
Rok 2019 je obdobím, na jehož konci v Libanonu propukly masové demonstrace a následná revoluce (thawra). V první chvíli byly nepokoje živeny odporem vůči snaze o zvýšení daní na pohonné hmoty, tabák a telefonické služby. Celkově však byly projevem dlouhodobé nespokojenosti s politickou reprezentací a životními podmínkami v zemi. V roce 2019 se také zhroutilo jedno z nejrozsáhlejších „Ponziho schémat“, které bylo kdy v historii uvedené do praxe.
Tento typ podvodné finanční operace nese jméno po Charlesi Ponzim, jenž proslul zorganizováním masivního pyramidového podvodu v 20. letech. Podstata podvodu spočívá v tom, že jeho iniciátor investorům slíbí velice lukrativní zhodnocení jejich investic a v první fázi těmto slibům i dostojí. Naroste tak jeho pověst a kredibilita a naláká další investory. Finance však nejsou dále investovány a zhodnocovány, starší investoři jsou pouze vypláceni z nově získaných prostředků.
Pokus o udržení iluze stability v roce 2019 definitivně zkolaboval a vzal s sebou i úspory běžných lidí, kteří nyní musejí vzít do ruky zbraň.
Z podstaty věci se tedy musí celá struktura dříve nebo později zhroutit. Většinou se tak stane ve chvíli, kdy strůjce tohoto investičního „zázraku“ začne ztrácet důvěryhodnost a více lidí začne požadovat vyplacení svých vkladů, což ale nelze provést. Dané prostředky prostě neexistují. A to se stalo i v Libanonu.
Již okolo roku 2011 – v návaznosti na nestabilitu v regionu, především v souvislosti se syrskou občanskou válkou – se z Libanonu začala stahovat řada zahraničních investorů. Ve snaze udržet přísun financí, na němž je tamní ekonomika závislá, docházelo k umělému udržování směnného kurzu na již zmiňované hodnotě 1500 libanonských liber za americký dolar.
Banky také dále nabízely půjčky s výhodnými úrokovými sazbami, ač se už neopíraly o reálné dolarové rezervy. S revolucí v roce 2019 tento již velmi chabý pokus o udržení iluze stability definitivně zkolaboval a vzal s sebou i úspory běžných lidí, kteří nyní musejí vzít do ruky zbraň, ať už reálnou nebo falešnou. Aby se dostali ke svým vlastním prostředkům, které dávno přestaly existovat.
Jsme na dně, teď už se přece musíme odrazit
Komentátoři často mluví o tom, že se Libanon řítí do záhuby. Když se ale zeptáte místních lidí, všichni se svorně shodnout, že v záhubě již dávno jsou. Při mých návštěvách v posledních letech mi místní obyvatelé, kterým se nepodařilo ze země vycestovat, často říkávali, že když už jsou nyní na dně, musejí se přece od něj brzy odrazit. Tento pochmurný optimismus se však zcela vytratil s každým dalším uvědoměním si, že dno je ještě o něco hlouběji, než se všichni mohli domnívat.
Čtěte také: Respekt k truchlícím je víc než zmáčknout spoušť, říká fotograf o své práci v zuboženém Libanonu
V zemi nefungují základní služby jako přístup k energiím a vodě. Narůstá počet sebevražd i vražd. Lidé, kterým se nepodaří získat k opuštění státu legální povolení, umírají na své zoufalé cestě za „lepší budoucností“ ve vodách Středozemního moře. Život v zemi do velké míry funguje – vedle houževnatosti Libanonců – hlavně díky remitencím přicházejícím od globální libanonské diaspory, jež početně převyšuje místní obyvatelstvo.
Je také důležité připomenout, že v Libanonu se dlouhodobě nekoná sčítání lidu, a to především proto, aby se neukázalo, že nastavení sektářského politického systému již neodpovídá skutečnému demografickému rozložení v zemi. Podle odhadů však na území státu žije 6,5 milionů lidí, z čeho je minimálně 1,5 milionu syrských uprchlíků. I jejich už tak náročné životní podmínky se v posledních letech výrazně zhoršily a vláda přistupuje k jejich repatriacím.
Když už se Evropa o osud Libanonu nezajímá proto, že na jeho rozvratu nese značný podíl, neměl by ji být lhostejný minimálně z jednoho velmi zištného a surového důvodu. Syrští uprchlíci, kteří zde žijí ve značně prekarizovaných podmínkách, totiž budou brzy mířit dále na západ.
