Do kin přišel film Válečnice. Africké Amazonky v něm bojují za svobodu, ženství i černošství

Hrdinský epos, v němž se hlavní postava potýká s vlastními démony i nastavením světa. Postupně likviduje své nepřátele a lidé na její straně jí bezmezně věří. Krev, láska, poselství. Zpráva o zemi a jedné dějinné epoše, která přináší ponaučení i do dnešních dnů.

Nějak takhle měl vyznít film Žižka. Odstraňme modrý filtr, předsudky o dané době, posuňme se o kus dál v časoprostoru. Nahraďme bílého hvězdného hrdinu černošskou oscarovou divou a máme to. Skvělý příběh zasazen do historických událostí, který bude v srdcích diváků rezonovat ještě dlouho po zhlédnutí. Válečnice (The Woman King).

Snímek o bojovnicích, jehož vznik si musely autorky samy vybojovat. V kancelářích hollywoodských papalášů prosadily film natočený v Africe o místním království, s hlavními ženskými postavami černé pleti, připomínající historické období, které mělo být zapomenuto. „Při hraní jsem vnímala svou ženskost i svou černošskou osobitost,“ popisuje své pocity hlavní hvězda Viola Davis.

Záběry jsou mnohdy brutální, ale po seznámení se s realitou uvěřitelné. Bortí zakořeněné představy o africkém kontinentu a jeho obyvatelích. To vše při sledování černých vojákyň vraždících – často bílé – muže. „V tomto příběhu máme možnost přetvářet definici toho, co znamená být ženou,“ říká režisérka Gina Prince-Bythewood.

A vidět je to například na práci s kamerou. Scéna znásilnění je točena z pohledu ženy a na plátno tak přináší poměrně neobvyklý záběr. V jiné situaci pak sledujeme téměř nekonečně dlouho pořádnou nakládačku, kterou dává černá žena jednomu otrokáři. Je zřejmé, že tvůrci tím chtěli v symbolické rovině podtrhnout překonání nechvalně proslulého dědictví bílých dobyvatelů.

Čtěte také: Všichni královnu Alžbětu neoplakávají. Spíše než jistotu jim připomíná krvavá jatka

Armáda krvelačných žen, kterých se nepřátelé báli a evropští kolonizátoři jim začali říkat amazonky, tedy nyní dopochodovala do českých kin. Přitom s sebou donesla řadu skutečností vyvracejících mnohé „pohádky o Africe“ a připomněla pohnuté dějiny impérií i odvážných žen samotných.

Vzestup království a afrických amazonek

Ve filmu se ocitáme v africkém království Dahomé první poloviny 19. století. Sledujeme skupinu bojovnic vedených generálkou Naniscou (Viola Davis), které si říkají agojie. Ty jsou odhodlané položit život za svého krále Gheza (John Boyega), a tak velmi tvrdě trénují. Evropan by řekl, že zažívají spartánský výcvik. Jak se ale tyto ženy dostaly do královské stráže?

Dahomé se nacházelo v dnešním Beninu, ležícím v západní Africe u Guinejského zálivu. Shodou okolností nebo možná jako skvělý turistický tah tam dokončili na začátku letošního roku přes třicet metrů vysokou sochu královny Tassi Hangbe. Ta je považována za první agojie a podle některých historiků právě ona udělala z žen bojovnice a vyzdvihla je i na jiná důležitá místa ve společnosti.

Každopádně královna, jejíž socha se nejspíš stane lákadlem také kvůli marvelovce Black Panther, byla na dahoméjském trůně silně přečíslena muži. Její otec Hougbadja byl zakladatelem království a vytvořil sbor lovkyň slonů, které se v domorodém jazyce fon nazývaly gbeto, a dal tím vzniknout budoucím krvelačným amazonkám.

Po jeho smrti převzal trůn jeho syn Akaba. S Tassi Hangbe byli dvojčata a v roce 1708 po dlouhé nemoci umírá. První agojie byla zrovna tou dobou na vojenském tažení, ale ihned po návratu je korunována a usedá na trůn. Následně povýšila lovkyně na svou královskou stráž. A místo trénování lovu slonů začaly cvičit boj proti lidem.

Ty ženy jsou symbolem síly a moci. Ale také jsou spoluviníky v problematickém systému.

Nutné je si ale uvědomit, že ani ulovit slona nebylo snadné a lov tohoto zvířete byl prestižní dovedností. „Slon představoval tu nejcennější kořist a zabít ho bylo velmi obtížné,“ píše se na webu UNESCO o afrických ženách.

[infobox id=”2″]

Byly to tedy i schopnosti těchto neohrožených amazonek, které přispěly k tomu, že v polovině 19. století došlo v této oblasti k téměř kompletnímu vyhlazení slonů. Lovily je v hnědých blůzách a hnědo-modrých šortkách. Těchto barev se v některých scénách držely i tvůrkyně filmu. Jejich uhlazené filmové kostýmy k boji jsou ale od pravdy daleko. Podle historičky Pamely Toler byly „jejich uniformy natolik podobné mužským, že je nepřátelé nepoznali, dokud s nimi nebojovali tváří v tvář.“

Děj filmu se odehrává během panování krále Gheza, který vládl v letech 1818–1858. Ten spolu se svým synem Glelem, jenž po něm kraloval do roku 1889, seděl na trůně ve „zlatém věku dahomejské historie“. Jako diváci tedy prožíváme období ekonomické prosperity a politické síly, která nepramenila z ničeho hezkého.

Prodejem lidí k rychlému zbohatnutí

Mladý král Ghezo se ve filmu potýká s říší Oyo, vedle ní je pak zmíněno i království Mahi. To je ukázka toho, že Dahomé nebylo coby dávná africká monarchie ojedinělé. Tím snímek narušuje zavedený mýtus, který v myslích Evropanů a dalších začala budovat koloniální propaganda. Až donedávna byla totiž Afrika před příchodem bělochů v drtivé většině vykreslována jako necivilizované prostředí.

To je ale veliký omyl. Ve starověku tam vzkvétalo království Punt, na severovýchodě Aksumské a Núbijské království. Ve středověku byla na západě Malijská říše nebo Velké Zimbabwe, posléze i Ašanti. Během kolonizace se pak zrodilo Dahomejské království, do něhož je snímek Válečnice zasazen.

Je zřejmé, že také díky vojákyním měla tato říše hned po svém vzniku silnou armádu i chuť posouvat své hranice. Z expanzivních válek získávali zajatce, jež potom dopravovali na pobřeží a tam je prodávali otrokářům. Dahomejský přístav Ouidah byl v západní a střední Africe do roku 1866 druhým nejvytíženějším co do obchodu s otroky. Zásadní, přímo symbolickou roli koneckonců hraje i v našem fiktivním příběhu.

Každopádně generálka Nanisca se ve filmu snaží krále přesvědčit, aby podíl na otrokářství zarazil a věnoval úsilí zejména palmovému oleji. Taková událost se ale jeví jako velice nepravděpodobná. Podle poradce filmu Leonarda Wantchekona „pocházelo pět procent exportu otroků z Dahomé“. Byl to tedy „podstatný“ počet lidských životů ze zhruba 12,5 milionu zotročených Afričanů, kteří byli násilím odvlečeni z domovského kontinentu. A právě díky prodávání otroků Dahomé prosperovalo a bohatlo.

Čtěte také: „Zabij se a naroď se jako bílá.“ Strašení kritickou rasovou teorií zakrývá pokračující nerovnost

Nemálo svobody zbavených lidí zůstávalo také v království, kde tito nešťastníci museli sloužit na farmách, v armádě nebo paláci. S ukončením účasti na obchodu s otroky Ghezo ve skutečnosti souhlasil až v roce 1852, a to po dlouhém tlaku Britů. Velké investice do palmového oleje král opravdu zvažoval, ale obrovské příjmy z trhu s lidmi převážily. „Ty ženy jsou symbolem síly a moci. Ale také jsou spoluviníky v problematickém systému. Jsou stále pod patriarchátem krále a důležitým článkem v obchodu s otroky,“ komentuje kontroverzní minulost afrického kontinentu historička Lynne Ellsworth Larsen.

Byly fyzicky i psychicky připravené a zpívaly si: Muži, muži stůj! Nechť muži stojí! Ať pěstují kukuřici a starají se o palmy. My jdeme do války.

Zuřivé bojovnice i manželky krále

Dahomé bylo velice orientované na boj s nepřítelem a svým silovým složkám, které se skládaly z mužů i žen, věnovalo mnoho pozornosti. „Snad více než kterýkoli jiný africký stát se věnovali válčení a získávání otroků,“ píše Stanley Alpern v knize Amazons of Black Sparta. Zatímco jiná africká království armádu v době míru rozpouštěla, Dahomé ji mělo stále. Podle Alpern mohlo také jít o velice totalitní stát, kdy král řídil veškeré dění ve společnosti.

Jakoukoli jeho vůli potom plnily právě agojie, jejichž pověst je předcházela. „Byly známé svým zápalem a horlivostí. Ty, z nichž šla největší hrůza, byly ozbrojené puškami. Byly také lučištnicemi, lovkyněmi a vyzvědačkami,“ píše o nich Torild Skard. „Pravidelně cvičily, aby byly fyzicky i psychicky připravené k boji. Zpívaly si: Muži, muži stůj! Nechť muži stojí! Ať pěstují kukuřici a starají se o palmy … My jdeme do války.“

Nepřátelé dahomejských válečnic mluvili o jejich „nesmírné odvaze“ a Evropané v nich viděli bájné bojovnice z řecké mytologie. Oddíly agoji tvořilo až šest tisíc vojákyň. Jejich řady se skládaly jak z dobrovolnic, tak ze žen, jež byly k této službě přinuceny násilím. „Pluky se rekrutovaly i z otrokyň, často zajatých ve věku okolo deseti let, a také z chudých či neposlušných dívek,“ popisuje řady válečnic historička Terri Ochiagha.

Říkalo se jim též „ahosi“, tedy královy manželky. Žily spolu s panovníkem a jeho ženami v paláci, kam byl jiným mužům – krom eunuchů – po setmění vstup zakázán. Nesdílely ale s králem lože, ani s ním neměly potomky, protože byly považovány za partnerky „třetí kategorie“. To znamenalo, že oficiálně nemohly mít sex ani s jiným mužem, ale jak moc bylo toto pravidlo vynucováno, je sporné. Díky svému postavení však pro ně nebyl problém dostat se k tabáku a alkoholu, a měly i své vlastní zotročené poddané.

Třikrát máchla oběma rukama mečem a pak klidně usekala poslední maso, jež drželo hlavu u těla. Potom ze své zbraně setřela krev a spolkla ji.

Film se snaží podtrhnout jejich děsivost, což občas působí až přitažené za vlasy. Ve skutečnosti ale byly ještě krvelačnější a zocelenější. Například při výcviku musely projít skrz houštiny akáciových trnů a snést veškeré bolestivé šrámy. Na hrůzy boje je potom připravoval každoroční rituál, při němž rekruti obou pohlaví shazovali otroky z dřevěné plošiny umístěné pět metrů nad zemí.

Několik jmen je ve filmu inspirováno skutečnými Dahomejci. Kromě krále je to i generálka ženské armády. O Nanisce píše francouzský námořník Jean Bayol. Vykresluje ji jako teenagerku, „která ještě nikdy nikoho nezabila“ a snadno složila „zkoušku vůle“. Přistoupila k odsouzenému vězni, údajně „třikrát máchla oběma rukama mečem a pak klidně usekala poslední maso, které drželo hlavu u těla. … Potom ze své zbraně setřela krev a spolkla ji“.

Z bojišť na výstavy

Vojenská dominance Dahomé začala v druhé polovině 19. století slábnout. V několika neúspěšných pokusech o dobytí města Abeokuta padlo několik tisíc agojie. Navíc eskalovala tahanice o Afriku mezi světovými mocnostmi a rostlo i napětí s Francií. V roce 1863 prohlásila Paříž sousední království Porto-Novo za koloniální protektorát, což rozhněvalo dahomejského krále. Ten měl totiž Porto-Novo za svého vazala.

Dahomejští se nakonec střetli s Francouzi v boji o přístavní město Cotonou. Mužům ze země galského kohouta narušily agojie chápání genderových rolí a toho, co mají ženy v „civilizované“ společnosti dělat. Staly se tak pro ně dalším palivem v jejich misi, která se snažila africkým zemím vnutit evropské ideály.

První francouzsko-dahomejská válka začala dva měsíce po nástupu na trůn krále Béhanzina na konci února 1890. V této válce zemřela také skutečná Nanisca, která sťala hlavu velitele střelců nepřítele, ale nakonec padla na bojišti. Francouzský námořník píše, že „šavli se zakřivenou čepelí měla pokrytou fetišovými symboly a přivázanou k levému zápěstí malou šňůrkou. Pravou rukou pak svírala hlaveň své karabiny ozdobené drobnými ulitami“.

Po dalších prohrách souhlasil Béhanzin s příměřím za francouzských podmínek. V míru Dahomé zbrojilo a získávalo zbraně srovnatelné s těmi, které měl evropský nepřítel. Ani ne za dva roky mu pak Francie vyhlásila válku. Agojie si v této druhé válce vysloužily velké uznání nepřítele.

Čtěte také: Nový cíl Francie v Africe: Po odchodu z Mali chce rozbít rodící se džihádistický superstát

Jiný francouzský mariňák poznamenal: „Ani kanony, ani protipěchotní dělostřelecká munice, ani salva je nezastaví … Je opravdu velmi divné vidět ženy tak dobře vedené, tak disciplinované.“ Nakonec Francouzi obsadili hlavní město Dahomé 17. listopadu 1892.

Po válce přeživší agojie následovaly Béhanzina do exilu na Martiniku nebo sloužily jeho bratrovi, kterého na trůn dosadila Paříž. Jiné jezdily po Evropě a Spojených státech, kde předváděly tance a rekonstrukce bojů na živých výstavách. Ty ovšem patřily do rasistických stereotypů o Afričanech. Například na Světové výstavě v Chicagu roku 1893 mohli bílí návštěvníci vidět obraz agojie s uříznutou hlavou Afričana, zatímco na vedlejší malbě kolonizátor pozvedal helmu nejspíš ve znamení „přátelského“ příchodu.

„Francouzi se postarali o to, aby tato historie nebyla známa,“ připomíná beninský expert a poradce uváděného filmu Leonard Wantchekon, jenž se zajímá o žijící potomky bojovnic. „Říkali, že jsme zaostalí, že nás potřebují civilizovat.“ Zmíněná civilizace však byla ve skutečnosti pouhou kolonizací, jež se podepsala i na ženských právech v Dahomé.

Inspirujících příběhů afrických žen před příchodem bílých kolonizátorů bylo určitě mnohem více. Záznamy ale byly ničeny a do dnešních dnů se jich proto dochovalo málo. Film Válečnice ale naznačil, že takové dědictví stojí za to prozkoumávat.