Minulý víkend proběhlo jednání v saúdskoarabské Džiddě, kde se Ukrajina a její spojenci snažili získat podporu pro mírový plán prezidenta Zelenského. O tom, co jednání ukázala i v jakém stavu je česká diplomacie, jsme se bavili s náměstkem ministra zahraničí Janem Marianem.
Těžiště Evropské unie se posunulo a Česko nabylo velké množství zkušeností, které jsou cenné i pro naše mezinárodní partnery. Podle náměstka ministra zahraničí Mariana díky tomu prožíváme návrat na diplomatickou scénu srovnatelný s dobou prezidentství Václava Havla.
Zároveň s tím se ukázalo, že v některých předpokladech o tom, jak pracovat s nedemokratickými režimy, se silní západní hráči jako Německo v posledních dekádách pletli. Pravdu měly spíš země označované s nedůvěrou za jestřáby a studenoválečníky.
Jakou reflexí teď prochází zahraniční politika západních zemí? A dokáže Česko svým spojencům nabídnout kromě humanitární pomoci a zbraní i funkční diplomacii? O tom jsme se bavili v Černínském paláci dva dny poté, co se Jan Marian vrátil ze saúdskoarabské Džiddy.
Došlo na summitu k něčemu, co jste nečekali – k nějakému většímu úspěchu, či neúspěchu?
Celé to je součástí mírového procesu, a samozřejmě k tomu, aby byl tento proces úspěšný, potřebujeme trochu jiné chování Ruska, a hlavně jeho zájem jednat. Ukrajinu musíme podporovat tak, jak to dnes děláme, na tom se nic nemění. Zároveň je to Ukrajina, kdo rozhoduje o situaci na místě. Ona musí říct, kdy a jak jednat o míru a jak má ten mír vypadat.
Dnes ale prostě nevidíme jakoukoliv vůli Ruska jednat o míru. Naopak jsme svědky pokračujícího ruského přesvědčení, že Ukrajina jako stát nemá buď existovat vůbec, nebo nemá mít právo rozhodovat o svém členství v EU a v NATO.
Ve světle ruské agrese vidíme, že se na scénu vrátila geopolitika.
Sledujeme ale silnou vůli situaci řešit, protože zamrzlý konflikt znamená pouze odklad další ruské agrese. Už jsme to zažili v Podněstří, zažili jsme to v roce 2014 v Ukrajině, zažili jsme to na Kavkaze. My si dnes nedovedeme představit, že se s Ruskem můžeme bavit o míru, protože o to nemá zájem. Stejně tak si nedokážeme představit, že bychom se s ním v nejbližších letech nebo dekádách mohli vrátit k běžným vztahům.
Jak hodnotíte to, že Rusko na jednáních nebylo? Mělo to zásadní vliv na celý summit?
Je logické, že tam nebylo, protože v tuto chvíli je to Ukrajina, kdo shání podporu pro svůj mírový plán. Zřejmě klíčová zpráva proto je, že tam seděly země jako Čína, Brazílie nebo Indie. My se s nimi pochopitelně neshodujeme na chápání situace, ale i tak je to důkaz, že Čína má zájem se s námi bavit a chce v tom i pokračovat.
Celé se to přitom konalo v Džiddě, organizace se zodpovědně chopila Saúdská Arábie, což zase může pomoct zaujmout země globálního Jihu, což je teď klíčová věc. Na pomoci Ukrajině se shodla celá Evropa a v rámci té snahy byl ministr Lipavský v Africe, v Indii, a letos se ještě chystá do Brazílie. Do regionů cestuje i Josep Borrell za Evropskou unii, to samé dělají i jednotliví ministři zahraničí evropských zemí.
Čtěte také: Odříznuté Pobaltí? Wagnerovci se pohybují u obávaného Suvalského průsmyku
Česko se třeba snaží zdůrazňovat, že byť africké země vše posuzují skrze prisma evropské koloniální minulosti, náš stát není této minulosti součástí. Zároveň pokud země Afriky nostalgicky vzpomínají na pomoc, kterou dostávaly ze Sovětského svazu, snažíme se zdůraznit, že Ukrajina byla jeho důležitou součástí. Takže se na té pomoci podílela. Není to tedy jenom Rusko, kdo je dědicem toho všeho, co Sovětský svaz v Africe dělal.
Předpokládám, že tyto země jedou na jednání s poměrně dobrou znalostí dění na Ukrajině. Svou pozici mají stanovenou podle toho, jak vnímají vlastní národní zájmy. Zajímalo by mě, jestli jde spíš o jednání skrze argumenty, nebo o obchodování, kdy my dáme těm státům něco, na čem záleží jim, a ony s námi na oplátku podpoří Ukrajinu.
Součástí diplomacie jsou pochopitelně různé dohody. Chtěl bych ale říct, že Unie už léta mluví o tom, že chce být geopolitickým hráčem. Máme to napsané v Evropské globální strategii i v koncepci zahraniční politiky EU. Teprve ruské chování v minulých letech – u nás to známe od Vrbětic – vedlo k tomu, že se jím pro řadu zemí nejen Evropy, ale i mimo ni, začíná stávat.
Kromě nás se to týká i zemí Kavkazu nebo Střední Asie. Vnímáme zájem zemí středoasijského regionu o bližší spolupráci. Kromě toho byla politika východního partnerství v zásadě překonána tím, že už dva státy z tohoto programu dostaly kandidátský status.
Ukrajině pomáháme dodávkami zbraní, humanitárními a rozvojovými programy, ale co může země jako Česko nabídnout na diplomatické scéně? Máme kapacity říct Ukrajincům něco ve stylu: Tahle a tahle země je neutrální, ale my máme své páky a dobré vztahy, pokusíme se jim tedy něco nabídnout, aby se přidaly k našemu bloku?
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
