„Dokáží pomoci sami, nepotřebují Západ.“ BRICS proměňuje Afriku i západní Asii

V srpnu bylo v jihoafrickém Johannesburgu rozhodnuto o rozšíření skupiny států BRICS o šest nových členů. Hospodářské uskupení se rozšiřuje po třinácti letech, kdy BRICS tvořilo pouze pět zemí. U samotného počátku stála v roce 2006 Brazílie, Rusko, Indie a Čína. V roce 2010 se k tehdy ještě BRIC připojila i Jižní Afrika.

Cílem bylo sdružit nejvýznamnější rozvojové země světa a postavit se tak politické a ekonomické moci bohatších států tzv. globálního Severu v severní Americe a Evropě. Členství nových zemí vyvolalo diskuzi o jejich strategickém významu a dopadu na geopolitický a ekonomický vývoj ve světě.

Rozšíření BRICS odráží snahu Číny a Ruska o vytvoření alternativy k současným mezinárodním institucím a jinému rozložení sil na půdě OSN. Nové členské státy BRICS+, zejména z Perského zálivu, přinášejí do aliance finanční prostředky a diplomatický vliv, což posiluje obrat v zahraniční politice těchto států směrem k více multipolárnímu světovému uspořádání.

Současně však existují obavy ohledně skutečného přínosu pro africké země. Čínské investice v Africe jsou často doprovázeny korupcí a posílením závislosti těchto zemí na Pekingu. To může vést k různým nežádoucím scénářům.

Proč si myslíte, že došlo k rozšíření právě o Egypt a Etiopii? Vzhledem k jejímu ekonomickému významu se spíše spekulovalo například o Nigérii.

JZ: Já si myslím, že to rozšíření právě o Egypt a Etiopii mělo velkou logiku – podobně jako v případě Saúdské Arábie a Íránu. Je to pragmatické řešení v rámci čínských plánů Iniciativy Pásu a stezky. Egypt a Etiopie byly podobně jako Saúdská Arábie a Írán dlouhodobě rozhádané. Zejména ohledně výstavby velké přehrady na Modrém Nilu.

Málokdo by věřil, že se někomu podaří oba tyto aktéry dostat k jednomu jednacímu stolu. Ještě navíc, když se při občanské válce v Etiopii hovořilo o možném angažmá Egypta, například prostřednictvím Súdánu a podobně. Tudíž ty vztahy narušovala i řada těch „proxy“ elementů. Je třeba si dále uvědomit, že obě ty země mají dohromady nějakých 200 milionů obyvatel, možná lehce víc, a jsou to jedny z největších ekonomik afrického kontinentu, a navíc obě spojuje právě ten Nil. Takže se jedná o naprosto strategické země na africkém kontinentu s dlouhou historií, sahající daleko do starověku. To má i velkou symbolickou hodnotu.

JP: Má to i geografickou logiku. Iniciativa Pás a stezka je snaha Číny proniknout přes Indický oceán až do Afriky, ale i dál. Obě ty země pak umožňují perfektní vstup jednak k Nilu, tak do Afrického rohu a v podstatě i do Středomoří. Ty původní plány byly, že Pás a stezka měla směřovat do Rotterdamu, Benátek a dál. Takže to logiku určitě má.

Ohledně té Nigérie, byť je ta země ekonomicky silná a populačně početná: jako jedna z mála velkých afrických zemí je prozápadní. Možná nejvíce prozápadní. To by vlastně úplně nehrálo do karet organizaci, která má ambici vyvážit síly světového řádu a redefinovat to, co představují Bretenwoodské dohody. Zkrátka to úplně nezapadá do těch deklarací přijít se systémovou změnou, kde si ty rozvíjející se země dokáží pomoci samy a nepotřebují k tomu Západ.

Čtěte také: Utužit přátelství, přivřít oči. Prezident Pavel posiluje vztahy s autoritářskou Rwandou

JZ: Podívejme se, co se teď děje v té frankofonní západní Africe. Po těch převratech v Guineji, Mali, Burkina Faso a Nigeru, kdy to západoafrické sdružení ECOWAS, které má být primárně ekonomickým sdružením, ale je aktivní spíše vojensky, tak vlastně zvažovalo na nějakou krátkou chvíli intervenci v Nigeru. V reakci na to pak také některé země z ECOWAS vystoupily. No a zlé jazyky tvrdí, že úvahy k intervenci byly inspirovány západním vlivem.

Navíc Nigérie, ne že by Etiopie nebyla, je na jedné straně bohatá, ale také nesmírně křehká země. V posledních 10 letech zažívá peklo, co se týče vnitřní fragmentace, násilí, terorismu nebo únosů. Takže s ohledem na tyto aspekty se Egypt a Etiopie jevily jako vhodní kandidáti. Je to trochu zrcadlení Saúdské Arábie a Íránu, jako zase rivalů trochu jiného druhu a jiné váhové kategorie, ale v podobném duchu.

Mně to také připomenulo tu analogii s Íránem a Saúdskou Arábií. Podle vás se tedy kalkulovalo i s tím symbolismem směrem k Západu?

JZ: Má to symbolickou hodnotu v tom, že se jedná o diplomatický úspěch Číny. Nutno zdůraznit, že vedle toho do BRICS vstoupily i Spojené arabské emiráty a měla tam být Argentina, která z toho na poslední chvíli ucukla. Je třeba si uvědomit, co to rozšíření právě o tyto země dále znamená. BRICS tak drží takřka nadpoloviční většinu zásob ropy, plynu a dalších klíčových surovin. Jedná se mimo jiné o 47 procent planety, co se týče počtu obyvatel.

Samozřejmě, že BRICS není žádná centralizovaná struktura a její členové mezi sebou mají různé půtky – typicky Indie a Čína. To je bez diskuze, ale právě ta symbolická hodnota přesně zapadá do onoho měnícího se světového řádu, který mám pocit, že si my tady v Evropě stále nechceme připustit.

JP: Já bych dodal, nejen 47 procent světové populace, ale i 37 procent světového HDP. To už je velká váha. Už před rozšířením navíc deklarovali, že vytvoří novou rozvojovou banku, která bude nahrazovat Mezinárodní měnový fond. Smyslem této snahy je, že si rozvojové země tzv. „globálního jihu“ budou moci sáhnout na různé peníze.

S přístupem těch nových členských zemí se očekává, že se rozšíří právě i ty finanční možnosti. BRICS k tomu potřebuje bohaté donorské státy, ať už je to Čína, nebo Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty, což jsou země, které mají obrovský finanční vliv. Ten jejich vliv se právě propsal i do těch diplomatických snah Číny. To vše má ve finále směřovat ke zformování aliance, která bude alternativou vůči Západu.

V zahraniční politice Saúdské Arábie a SAE znamená vstup do BRICS výrazný obrat. I to je vzkaz Západu?

JZ: Ano, změna nastala během velmi krátké doby. Ještě před 10 lety by to bylo podle mého soudu nemyslitelné. Saúdská Arábie i Emiráty byly věrnými americkými spojenci v regionu. Stačila ale velmi krátká doba a věci se velmi rychle proměnily. To je navíc teprve začátek, protože jak už jsme naznačili, tak celá řada zemí je momentálně na té čekací listině ke vstupu a klepe na dveře.