S ruskou invazí přibývá na Ukrajině násilí, včetně toho domácího. Tamní policie nemá příliš času problém řešit a muži s těmito sklony jsou od začátku války stále agresivnější. Jak dnes z tohoto pohledu vypadá situace ukrajinských žen? Odpověď hledala Thaisa Semenova v článku, který vyšel na webu The Kyiv Independent a jehož překlad vám nyní přinášíme.
Po třech zmeškaných hovorech zvedá Kristina telefon a říká téměř šeptem: „Nemůžu teď mluvit. Nejsem sama.“ Když pak volá zpátky, zapne v koupelně kohoutek s vodou, aby ji manžel neslyšel.
Už několik měsíců sbírala sílu opustit svého manžela, který ji psychicky a fyzicky týral. Několik dnů předtím, než Rusko začalo 24. února svou rozsáhlou invazi, se konečně rozhodla a souhlasila, že se přestěhuje ke své matce do vesnice nedaleko Mykolajivu, hlavního města regionu na jihu Ukrajiny. Jenže její matka onemocněla covidem-19, a proto se rozhodly počkat, dokud se nevyléčí.
Ozbrojený konflikt posiluje už existující nerovnosti a pro ženy to znamená zvýšené riziko násilí.
Teď je se svým manželem uvězněná v jejich bytě v Mykolajivu, který opouštějí, jen když jdou na nákup nebo do protileteckého krytu.
„Někdy ani nechci z toho krytu odejít, i když není žádný nálet. Aspoň mě totiž nebude bít, když jsou okolo nás ostatní lidí. Mám pocit, že jestli mě nezabijí Rusové, udělá to nejspíš on,“ vypráví pro Kyiv Independent Kristina, jejíž příjmení kvůli bezpečnosti neuvádíme.
Tvrdí, že její muž je teď ještě násilničtější, než býval před válkou. Jednou ji udeřil do břicha, protože si myslel, že flirtovala se sousedem, když se schovávali v krytu. „Říkal, že jsem se až moc přátelsky usmívala, a pak mě začal mlátit,“ vzpomíná žena.
“Sometimes, I don’t want to leave the bomb shelter, even when there’s no air raid alert. At least he won’t beat me when we are surrounded by other people."https://t.co/FR7Z47h8Sh
— The Kyiv Independent (@KyivIndependent) May 27, 2022
Podle psychoterapeutky Marie Fabrychevy je agresivita domácího násilníka většinou projevem bezmoci, když se člověk bojí, takže se dá očekávat, že v době války budou agresoři útočit na své oběti častěji. „Násilníci nemohou zdravě vyjádřit normální pocit strachu,“ říká odbornice.
Právě agrese ze strany blízkého partnera je podle Světové banky nejběžnější formou násilí páchaného na ženách, a to v době války i v čase míru. Ozbrojený konflikt, bez ohledu na svou povahu nebo zúčastněné strany, posiluje už existující nerovnosti a pro ženy to znamená zvýšené riziko násilí, uvádí ve své zprávě Výbor OSN pro odstranění diskriminace žen.
Náměstkyně ukrajinského ministra vnitra Kateryna Pavličenko uvádí, že loni bylo v jejich zemi zaznamenáno přibližně 326 tisíc případů domácího násilí. Zjistit přesné číslo je ale nyní dost obtížné, protože mnoho obětí se na policii neobrátí nebo k tomu nemá kvůli válce a bojům ani příležitost.
Snažit se vyhledat pomoc
„Válečné boje se bohužel staly katalyzátorem, který prohlubuje domácí násilí v rodinách, v nichž takové tendence existovaly už před válkou,“ říká Aljona Krivuljak, jedna z představitelek nevládní organizace La Strada Ukraine. Ta provozuje národní horkou linku, jež má fungovat jako prevence domácího násilí, obchodování s lidmi a diskriminace na základě genderu.
Orgány činné v trestním řízení, především v místech, kde se odehrávají boje s Ruskem, často na telefonáty obětí nemohou odpovídat, což tento problém ještě více prohlubuje, popisuje Krivuljak. Policie má také více práce kvůli dalším záležitostem souvisejícím s válkou.
Čtěte také: Násilí na ženách roste. Jde o stínovou pandemii, tvrdí Světová zdravotnická organizace
Marta Chumalo, spoluzakladatelka neziskové organizace Women’s Perspectives ve Lvově, uvádí, že válka zkomplikovala ženám přístup k pomoci i ve městech, kde se aktivně nebojuje, protože policisté se musejí přednostně připravovat na možné ruské útoky.
„Víme o případech, kdy třeba žena chtěla podat stížnost na pachatele nebo získat aktuální informace o průběhu svého případu, ale řekli jí, aby přišla později, že jsou tu teď naléhavější záležitosti,“ říká Chumalo a zmiňuje pak i případ ženy, která volala policii, a oni odpověděli, že nepřijedou, protože je nálet, že s jejím manželem mohou mluvit jen po telefonu. „Jak se ale dají vyřešit fyzické výhružky po telefonu?“ ptá se Chumalo. Podotýká, že samozřejmě neplatí vždy, že policie na hovory upozorňující domácího násilí nereaguje, ale vyhledat pomoc je teď znatelně náročnější.
Všude po celé zemi vidíme důsledky tyranových činů. Domácí tyran je stejný, jen v menší míře.
V případě, že nelze kontaktovat policii, například na dočasně okupovaných územích, mohou ženy hledat pomoc ve zdravotnických zařízeních, navrhuje Krivuljak z organizace La Strada Ukraine. A dodává, že lékaři jsou povinni obětem domácího násilí nejen pomoc poskytnout, ale i takové případy zdokumentovat. To v budoucnu pomůže dohnat pachatele k odpovědnosti. „Oběti se také mohou obrátit na jednotky teritoriální obrany. Ty sice nemají žádnou pravomoc pachatele stíhat, ale mohou vynutit pořádek.“
Před válkou mohla policie vydat naléhavý příkaz, aby pachatel opustil společné prostory do deseti dnů. To je nyní možné jen v bezpečnějších regionech, kde to válečné dění umožňuje.
„I přes všeobecné vědomí toho, že je situace s domácím násilím velmi špatná, policie nemůže kvůli bojům donutit agresora odejít z jeho domu. Během raketového útoku nemůžete vyhodit člověka ven. To teď nemůže udělat ani soud,“ dodává Krivuljak.
Psychoterapeutka Fabrycheva říká, že pokud je tu možnost od takového muže odejít a hledat pomoc u rodiny nebo blízkých přátel, měla by to oběť udělat. Ženy ale často nevidí v odchodu žádné výhody a doufají, že „zítra bude všechno v pořádku, on se změní“, nebo se dokonce obviňují, že za násilí si mohou samy, a muže litují.
„Člověk by se měl ptát sám sebe: Chci dál žít s někým, kdo mě nikdy, ani v kritické situaci, jako je válka, nejen nemůže chránit, ale dokonce na mě útočí?“ říká Fabrycheva.
Rodina a přátelé oběti by měli pochopit, že člověk v takto narušeném psychickém stavu se pravděpodobně sám od sebe nerozhodne odejít, takže může být potřeba zásah zvenku, zdůrazňuje Fabrycheva. „Všude po celé zemi vidíme důsledky tyranových činů. Domácí tyran je stejný, jen v menší míře. Ženy si až příliš často hledají důvody, proč zůstat. Ale musí ten Rubikon překročit a říct si: ‚Dost, rozhodnu se sama.’“
Utéct do zahraničí
Některé oběti domácího násilí, které na Ukrajině nemohly najít pomoc, se obrátily na policii a sociální služby v zahraničí.
Chumalo říká, že hned několik žen, které takové útrapy zažily, uteklo ze země, přičemž využily toho, že stanné právo zavedené během války umožňuje vzít s sebou děti bez oficiálního povolení druhého rodiče.
Okamžitě je umístili do centra pro ženy v nouzi. O dva dny později španělský soud otci zakázal se k dětem přibližovat.
„Mohu říct, že pravděpodobně neutíkaly před bombardováním Lvova (na západě Ukrajiny), protože tam je situace relativně bezpečná, ale před domácím násilím. A teď se konečně mohou cítit v bezpečí,“ uvádí Chumalo. Dodává, že oběti zneužívání by se neměly bát požádat o pomoc místní podpůrná centra, protože v zemích Evropské unie pro to existuje již zavedený postup.
Mariji Goubernik, dvaadvacetiletou dívku z Doněcku, a její mladší sestry Taisiji a Oleksandru celý život týral jejich otec. Matka podle Taisije zneužívání v tichosti ignorovala. Nejstarší dcera se na Ukrajině nikdy na policii neobrátila, protože se bála, že by na to policisté adekvátně nezareagovali, a její sestry, které žijí na rozdíl od ní s rodiči, by se pak musely vrátit domů do ještě horší situace. „Vím, jak často případy domácího násilí ani neskončí u soudu, ani se nezahájí žádné řízení,“ říká Marija.
V polovině března, když se rodina dostala do azylového domu v Calpe na jihu Španělska, udeřil jejich otec do hlavy nejmladší dceru, devítiletou Oleksandru. Marija a Taisija ji našly sedět v koutě, kde v šoku vzlykala a říkala: „Bojím se. Bojím se. Bojím se…“
Čtěte také: Jak zničit online tržiště s lidmi? Maggy Krell bojovala 15 let za práva zneužívaných dívek
Situace se dostala do bodu, ze kterého není návratu, pomyslela si Marija a pochopila, že je načase, aby byl otec dohnán k odpovědnosti. Sestry se shodly, že poté, co musely ze svých domovů dvakrát uprchnout – nejprve do Kyjeva v roce 2014 poté, co ruští zmocněnci převzali kontrolu nad městem Doněck, a 24. února utekly do zahraničí – si už konečně zaslouží klidný život. Ještě ten večer si vygooglily nejbližší policejní stanici a šly tam pěšky déle než hodinu.
Okamžitě je umístili do centra pro ženy v nouzi. O dva dny později španělský soud vydal předběžné rozhodnutí, jímž otci zakázal se k dětem přibližovat.
Po soudním jednání matka dívky obvinila z toho, že zničily rodinu, vzpomíná Taisija.
„Máma chce a může přivést tátu zpátky. Ale pokud se pokusí přijít sem, do našeho hotelu, dá se to vyřešit dost jednoduše – zavoláme policii, protože poruší rozhodnutí soudu,“ říká Mariia Goubernik.
Goubernik má prý stále obavy, že budoucí soudní rozhodnutí by mohlo zrušit to předchozí, protože španělský soud může posuzovat pouze případy, které se staly ve Španělsku, a její otec tu nespáchal žádné opravdu těžké tělesné napadení. Věří ale, že už není cesty zpátky k tomu, co bylo.
„Případy domácího násilí jsou tu brané velmi vážně,“ uzavírá.
***
Z anglického originálu Domestic violence victims struggle to get help amid war: „If Russians don’t kill me — he might“, který vyšel na webu The Kyiv Independent, přeložila Mahulena Kopecká.
