Dominantní hráči v EU ignorují zaostávání periferií, říká expert Vídeňské univerzity

„Když jsem učil o závislém rozvoji, řada mých studentů do hloubky znala problémy Latinské Ameriky. O střední Evropě ale nevěděli nic,“ vypráví mi profesor Joachim Becker. Je to podle něj další z příkladů existující hierarchie v rámci EU: O východním křídle se na Západě méně vyučuje, píše i mluví.

Joachim Becker se naopak středoevropskému kontextu i jazykům snaží porozumět. Přednášky v Ústavu mezinárodních vztahů, kam přijel přednášet o závislém rozvoji a parlamentních volbách v Maďarsku, ostatně zahajuje lámanou češtinou. Před rozhovorem v Kampusu Hybernská si česky objednal, zatímco mi popisoval, proč začal přispívat do slovenských novin Pravda.

Nad presem a červeným vínem mi jednašedesátiletý vídeňský ekonom následně vysvětluje, proč byla podle něj střední Evropa do EU integrována za nerovných podmínek, jaké jsou vyhlídky na změnu jejího postavení a jak to ovlivňuje místní demokracii. Podrobně se přitom zaměřuje na situaci v Maďarsku, jehož znovuzvolený premiér Viktor Orbán dokázal pocit nerovnosti zatím nejúspěšněji politizovat a využít k prosazování svých zájmů.

Jednáním o rozdělení evropského rozpočtu dominuje představa, že zdroje v rámci EU dlouhodobě putují z bohatších států západu a severu do chudších států východu a jihu, které se díky tomu mohou ekonomicky rozvíjet. Opravdu to tak funguje, putují peníze v EU směrem na jihovýchod?

Samozřejmě, že některé veřejné peníze putují na východ či jih, regionální a strukturální fondy EU jsou toho příkladem. Ale na druhou stranu neexistují skoro žádné politiky, které by se zaměřovaly na soukromý sektor. Vnitřní trh EU je výhodný pro podniky v zemích centra, které outsourcují svůj výrobní proces na periferie, do střední a východní Evropy. Závislost periferií na přímých zahraničních investicích zároveň umožňuje odliv zisků směrem do center, který je ve střední a východní Evropě poměrně výrazný: bývá to až 6–7 % HDP. Před rokem 2008, kdy propukla hospodářská krize, mířily na periferie také půjčky, které se potom samozřejmě musely splácet i s úrokem. Strukturální a regionální fondy tedy můžeme vnímat jako jakousi politickou kompenzaci za nevýhody vzniklé z nerovné integrace periferních regionů do EU.

Otázka způsobu transformace nebyla skoro vůbec diskutována. Převládla politika úspor, která poškodila nižší sociální třídy.

Zmiňoval jste koncepty center a periferií. Jak je rozpoznáme?

Vztahy center a periferií jsou charakteristické asymetrickými ekonomickými i politickými vztahy. Přímé zahraniční investice i půjčky míří z center do periferií. Společnosti sídlící v centrálních zemích díky tomu kontrolují aktivity a strategický rozvoj svých dceřiných firem. Tím je velmi omezena autonomie těchto dcer.

Ekonomické struktury se mohou v různých periferiích lišit. Třeba ty ve střední a východní Evropě mají velmi rozvinutý průmysl. Výroba pro export, která je velmi důležitá v hospodářství Česka, Polska i Maďarska, je zároveň převážně kontrolovaná zahraničními společnostmi. Lokální dceřiné firmy jsou tedy v rámci dodavatelských řetězců v podřízeném postavení a neplní některé důležité úkoly, jako jsou strategický výzkum a vývoj, účetnictví nebo finanční služby. Ve střední a východní Evropě, hlavně v Česku a na Slovensku, zahraniční firmy kontrolují i bankovní sektor.

Vedle toho máme periferie, které jsou naopak charakteristické nízkou industrializací. Tam je významný třeba nemovitostní trh, turismus nebo stavebnictví. Tyto aktivity jsou hodně spjaté s místem, kvetou například na pobřežích. To jsou třeba Chorvatsko, Portugalsko, Španělsko, Řecko. Jde o deindustrializované periferie.

Hospodářská transformace

Pojďme se podívat do minulosti. Někteří akademici, například Kristen Ghodsee a Mitchell Orestein, argumentují, že toto závislé postavení vyplývá z šokové transformace, kterou náš region prošel v 90. letech. Souhlasíte s tím?

Musíme si připomenout, že určitá forma závislosti existovala i během státního socialismu. Je pravda, že státní socialismus se pokoušel vytvořit nekapitalistický průmysl nezávislý na Západě. Ale během 70. a 80. let byly součástky a stroje stejně často dováženy ze Západu, aby se místní průmysl mohl modernizovat. To se dělo zejména v Polsku, Jugoslávii a Maďarsku. Modernizace měla podpořit domácí vývoz, ale to se nepodařilo, také proto, že se ekonomická situace v 70. letech zhoršila i na Západě. Ve výsledku měly zmíněné státy v 80. letech velké problémy s dluhy. Takže právě skrze ně už tu vidíme vznikající závislost.

Na konci 80. let byly některé sektory ve státním socialismu řízeny neoliberálními technokraty, kteří fandili kapitalistické transformaci. Zároveň i opoziční kruhy byly čím dál více liberální. Vznikla tak konvergence zájmů. Hlavní architekti transformace jako Leszek Balcerowicz nebo Václav Klaus byli z regionu. Zahraniční poradci samozřejmě občas také hráli roli, zejména legitimizační. To byl příklad Jeffreyho Sachse v Polsku.

V první fázi transformace byl důležitý také Mezinárodní měnový fond, který propagoval určitou metodu transformace a šokovou doktrínu výměnou za finance potřebné k umoření dluhu, hlavně v Maďarsku a Polsku. Cílem byla rychlá transformace, která, jak se jasně deklarovalo, už nemohla být vzata zpátky. To byla ta klíčová priorita. Otázka způsobu transformace ale nebyla skoro vůbec diskutována. Převládla politika úspor, která poškodila nižší sociální třídy.

Čtěte také: Líné do Amazonu, ostatní na volejbal: Jak se Kojetín pustil do rozvíjení regionu

V první fázi se vlády snažily privatizovat spíše do rukou místních firem, s významnou výjimkou Maďarska. Ale neudělaly nic pro to, aby ty privatizované podniky podpořily. Místo toho rychle otevřely trh a uzavřely nespravedlivé obchodní dohody s EU, čímž některé průmyslové sektory de facto zničily. To vedlo ke značné deindustrializaci a zvýšení závislosti.

Dalším faktorem pak byla evropská integrace. V procesu rozšiřování se všechny státy snažily dostávat „dobré známky“ v unijních zprávách o pokroku. To ale bylo podmiňováno rychlou privatizací, která pomáhala zahraničním společnostem. V mnohých zemích byly kvůli tomu privatizovány bankovní sektor i infrastrukturní služby, například energetika, do rukou zahraničního kapitálu.

Dalo se to udělat jinak? Existuje nějaká dobrá transformační praxe z jiných zemí nebo částí světa?

Tento model integrace založený na neoliberálních politikách byl zcela v souladu s dominantním narativem té doby. Existovaly disentní hlasy, ale byly marginalizovány. Jenom ve Slovinsku byly odbory tak silné, že dostaly institucionálně zakotvenou roli v tvorbě hospodářské politiky. Tamní vláda také koherentněji podporovala lokální průmysl a prosazovala postupnější privatizaci. Myslím si ale, že dobrá praxe neexistuje, protože kontext a instituce jsou v každé zemi jiné, nemůžeme postupy prostě kopírovat.

Nemyslím si, že prostě můžeme jenom přeladit na elektrické vozy, automobilovou dopravu bude třeba celkově omezit.

Na své přednášce v Ústavu mezinárodních vztahů jste totiž mluvil o Číně, Jižní Koreji… Jaké rozvojové postupy tyto státy použily? Má to co dělat s konceptem developmentalismu?

Developmentalismus je velmi široký koncept. Vznikl v Jižní Americe mezi 40. a 60. lety minulého století. Je s ním spojena aktivní role státu, různé formy ochrany trhu, aktivní role rozvojových bank, které dávají dlouhodobé půjčky na strategické projekty. Rozvojové kapacity Číny, Jižní Koreje nebo Tchaj-wanu jsou ale výrazně vyšší oproti Latinské Americe nebo střední a východní Evropě. Nemůžeme kopírovat jejich model. Museli bychom úplně změnit fungování státu a jeho institucí, které by měly být schopné postavit se zájmům podniků. Ale to samozřejmě nemůže fungovat, když je místní premiér zapojen v zemědělském průmyslu…

Není plánovaná ekonomika z principu neefektivní? Například tím, že utvrzuje pozice velkých a bohatých států a firem, brzdí inovace, nesprávně alokuje výrobní zdroje a tak dále?

Je široké spektrum mezi žádným plánováním a totálním plánováním. I v kapitalismu funguje plánování, například v oblasti infrastruktury. Tam musíme dělat dlouhodobá rozhodnutí a investice.

Domnívám se navíc, že v ekologické transformaci plánování potřebujeme, a to na základě jiných kritérií než kdy dříve. Například využívání individuální dopravy by se mělo výrazně omezit, naopak hromadnou dopravu je třeba rozšířit, a to i v periferních regionech. Potřebujeme také omezit spotřebu některých surovin. Ve strategických oblastech je tedy plánování nutností.

Čtěte také: Přestat být montovnou: Náš nový průmysl musí být soběstačný, zelený a sociální

V ekologické transformaci se stále neobejdeme bez průmyslu, měl by už být ale jiného typu. Abychom získali veřejnou podporu transformace, potřebujeme nahradit práce, které zaniknou. To musíme také připravit a naplánovat. Ale máme tu velký problém s důvěrou. Protože v mnoha periferních regionech se v minulosti slibovaly lepší zítřky, které nikdy nepřišly. Průmysl zmizel, obyvatelstvu zůstala traumatická zkušenost.

Takže abych to shrnula, v kontextu klimatické krize potřebujeme plánování, ale problémem je nedůvěra a neschopnost vlád plánovat.

Ano. Kapacita plánovat zmizela kvůli neoliberální transformaci států, nejen v tomto regionu. Máme dnes velké problémy i s realizací velkých infrastrukturních projektů, jako je například berlínské letiště Brandenburg, které se nedařilo mnoho let otevřít. To naznačuje limity možného a potřebu obnovit některé kapacity státu, kapacity regionálního rozvoje. Třeba výuka regionálního rozvoje by měla být na univerzitách výrazně posílena.

Průmysl prochází velkou transformací, máme tu dekarbonizaci, digitalizaci, globální proměnu hodnotových řetězců. V EU byl díky tomu obnoven koncept průmyslové politiky. Myslíte si, že toto je příležitost pro středoevropský region vymanit se ze své závislé pozice? Pokud ano, jak?

Pro tento region to bude hodně složité. Jedním z důvodů je existence velmi důležitého automobilového průmyslu. A nemyslím si, že prostě můžeme jenom přeladit na elektrická auta, automobilovou dopravu bude třeba celkově omezit. U elektrických vozů se navíc změní výrobní řetězec a jejich výroba bude zaměstnávat méně lidí. To také ovlivní tento region. Energetický mix středoevropského regionu také není dobrý, místní průmysl je velmi energeticky náročný.

Takže si nemyslíte, že transformace průmyslu je pro tento region třeba příležitost investovat do strategických oblastí a stát se „centrem“?

Mohlo by se to také stát. Region by měl šanci zejména v relativně nových průmyslových odvětvích, samozřejmě přizpůsobených lokálnímu kontextu. Nový přístup k unijnímu průmyslu také dává místním vládám jakýsi manévrovací prostor se chovat trochu proaktivněji.

Pomocí jakých nástrojů?

Například uvolněním pravidel veřejné podpory, zapojením univerzit do velkých infrastrukturních projektů, poskytováním půjček. Tyto země většinou stále mají rozvojové banky, ty by měly být posíleny.

Cesty za stíráním nerovností

Už jsme mluvili o roli EU v budování závislosti periferií. Lze unijní pravidla změnit tak, aby se periferní státy mohly rozvíjet a skutečně centrum dohnat?

V tom jsem bohužel velmi skeptický. Některé věci se dají udělat v rámci existujících pravidel. Státy například mohou kreativněji využívat veřejné tendry. To dělá Maďarsko, samozřejmě ve prospěch podniků blízkých vládní straně, ale dá se to využít i pro jiné účely.

Německo jako centrální stát systematicky blokuje regionální průmyslové politiky – specifické programy namířené na reindustrializaci periferií. Počítám, že to bude dělat i nadále, protože zkrátka nechce autonomní industrializaci periferií. A v periferiích domácí průmysl často už ani neexistuje, takže nemůže bojovat za svoje zájmy.

Co dnes vidíme, je určitá úprava unijní rozvojové politiky, neboť v některých klíčových sektorech zaostává. EU se to snaží dohnat, a díky tomu teď v některých oblastech povoluje jindy zakázanou veřejnou podporu. Máme také Zelenou dohodu pro Evropu, jež má jakýsi ekologický nádech. Takže něco se mění. Ale je to zase zaměřené na státy centra, které toho budou schopny využít. Ani tato mírně změněná hospodářská politika Unie rozhodně nepovede k překlenutí zmíněných nerovností.

Proč se o závislém rozvoji více nemluví mezi politiky či výzkumníky?

Od roku 2008 se už diskuse malinko posunula. Termíny jako centrum a periferie se začínají objevovat i v oficiálních unijních dokumentech, téma se politizuje. Máme i dokumenty o kohezi, kde se přímo píše, že konvergence přestala fungovat. Ale debata stále reflektuje dominantní zájmy v EU.

Ve státech jako Francie, Itálie nebo Portugalsko existuje kritičtější diskuse o nerovnostech na unijní i národní úrovni. Máme i politizaci centra-periferie u politické pravice, explicitně u Maďarska a Polska, ale částečně i u Národního shromáždění ve Francii. Ve Francii na to poukazuje i politická levice, protože tam jsou opravdu obrovské regionální rozdíly…

V regionu střední a východní Evropy je diskuse ovládána národními konzervativci, kteří závislost občas kritizují, avšak činí tak, aby upevnili vlastní kontrolu, a pravicovými globalisty. Ti zase podporují neoliberální politiky bez ohledu na jejich negativní dopady. Proč je tak těžké najít nějakou střední pozici?

Neoliberální pravice a národní konzervativci v regionu historicky nestáli tak daleko od sebe. Třeba v Polsku se na začátku nultých let diskutovalo o vytvoření koalice mezi Občanskou platformou (OP) a Právem a spravedlností (PiS). Nakonec to nedopadlo, ale například proslulý ministr zahraničí OP Radoslaw Sikorski předtím působil i jako ministr pro PiS. Národněkonzervativní síly navíc často měly i výrazné neoliberální elementy. Nicméně došly ke značně kritičtějšímu hodnocení postavení svých zemí v mezinárodní dělbě práce a začaly reprezentovat lidi, kteří jsou v deziluzi z integrace, dohánění, nerovností v platech a tak dále. Neoliberálové naopak stále oslavují úspěchy 90. let a začátku milénia.

A není zde prostor i pro nějaké progresivní strany, aby toto téma zvedly?

V některých zemích to dělají. Máme Levici ve Slovinsku, která se zformovala během sociálních protestů proti úsporám v letech 2012–2013. Ti mají jasný profil v oblasti práv pracovníků, prekarizace práce, sociálního státu. V Chorvatsku máme levicově liberální, sociálně-ekologickou stranu Možemo. Potom máme Razem v Polsku, ti se soustředí i na regionální rozvoj a zaostávání vesnických regionů. Některé aspekty tedy fungují.

Maďarský výběrový ekonomický nacionalismus

Vraťme se zpět k nacionalistům a Viktoru Orbánovi, čerstvému vítězi parlamentních voleb v Maďarsku. Je jedním z nejvýraznějších lídrů v regionu, který kritizuje zahraniční kapitál. Na některé podniky s nemaďarskými vlastníky, například v bankovnictví a energetice, dokonce uvalil zvláštní daně. Je to jeden z důvodů jeho opakovaných úspěchů?

Určitě se mu podařilo pojmenovat existující nespokojenost s rolí zahraničního kapitálu v Maďarsku. Jeho daně se opravdu dotkly sektorů kontrolovaných cizím kapitálem, ale jenom v oblasti služeb a infrastruktury. Role domácích firem byla posílena zejména v bankovnictví, do jisté míry také ve stavebnictví, ve veřejných tendrech, v zemědělství, obchodu. Nedotklo se to ale výrobního sektoru. Tam stále fungují velké subvence a nízké daně pro zahraniční byznys. Pro Fidesz jsou totiž příjmy z vývozu nepostradatelné pro udržení rozpočtové rovnováhy – aby si Maďaři opět nevytvořili problémy s dluhy. Na to jsou v této zemi citliví. Současní představitelé státu se tedy poučili z chyb předchozích vlád. Takže ten ekonomický nacionalismus v Maďarsku je velmi výběrový.

Zmínil jste, že Orbán nechce konfrontovat zahraniční firmy ve výrobním průmyslu. Je toto důvod, proč jeho vláda během posledního mandátu protlačila takzvaný otrocký zákon, který zaměstnavatelům umožňuje vyžadovat delší, a někdy i neplacené přesčasy?

Musíme rozumět tomu, že Fidesz je zároveň se zahraničním kapitálem strategicky propojený. Se zájmovými skupinami zahraničního kapitálu se pravidelně radí a otrocký zákon je výsledek. Vedl ostatně k velkým protestům, v posledních letech zaznamenáváme i více stávek. Minimální mzda byla výrazně zvýšena, ale Fidesz zároveň systematicky oslabuje odbory a přijal tento otrocký zákon. Na tom vidíme, že vztah Fideszu s pracující třídou je dost rozporuplný.

Opozice opakovala narativy minulosti, mluvili za ni stejní ekonomové jako v 90. letech. A to je problém – měli být schopni přijít s něčím novým.

Analyzoval jste volební programy Viktora Orbána a opozičního bloku Pétera Márki-Zaye z perspektivy hospodářské, průmyslové politiky? Byly tam nějaké rozdíly?

Fidesz už nezveřejňuje žádné programy, i když má samozřejmě nějaká vyjádření a sliby. Opozice vytvořila společnou platformu, byla ale stále velmi heterogenní, na jedné kandidátce se ocitly liberální a zelené strany vedle pravicových, konzervativních stran s fašistickou minulostí. Řekl bych, že hlavním rozporem byla otázka přijetí eura. Fidesz jasně říkal, že ze strategických důvodů a zachování manévrovacího prostoru v oblasti monetární politiky do eurozóny vstupovat nebude. Pro opozici to naopak byla jedna z hlavních priorit. Opozice a spříznění intelektuálové a technokraté také odsuzovali klientelistické praktiky Fideszu a mluvili o spravedlivém přístupu k zahraničnímu kapitálu. A to si myslím, že není moc populární názor.

Co by tento férový přístup v praxi znamenal?

Že by měly zahraniční firmy stejné podmínky jako firmy domácí. Je to takový diskurs 90. let, který ale na velkou část populace nefunguje.

Ale používali ho stejně…

Opozice byla výrazně neoliberálnější než Fidesz. Politika vládnoucí strany samozřejmě také škodí pracující třídě, ale opozice by byla ještě přátelštější k zahraničnímu kapitálu. Před volbami opakovala narativy minulosti, mluvili za ni stejní ekonomové jako v 90. letech. A to je podle mě problém. Měli být schopni přijít s něčím novým.

Opoziční politici, intelektuálové a experti také pořád zdůrazňovali témata korupce a klientelismu, ale to nerezonovalo na vesnicích. Lidé chtěli mít pro své problémy konkrétní řešení, které jim ovšem konkurenti Fideszu nenabídli.

Tohle je podle mne podobné v celém regionu. Prozápadní síly opakují narativy 90. let, ale často to nestačí… Nyní, když Orbán vyhrál už počtvrté v řadě, co mu ještě zbývá k tomu, aby v Maďarsku vybudoval takzvanou neliberální demokracii? Bude pokračovat v ústavních změnách, omezování médií?

Fidesz je velmi propojený se státem. Po volbách v roce 2010 si napsali vlastní ústavu, za posledních 12 let měli v parlamentu dvoutřetinovou většinu. Tu teď ztratili. Přepisování ústavních zákonů tak pro ně bude složitější.

Orbán, zachránce vlasti

Změní se nějak v nadcházejících čtyřech letech Orbánovo vládnutí? Naznačil třeba něco premiér ve své povolební řeči?

Obecně se bude Fidesz chovat stejně, ale situace se zkomplikuje na sociálním poli. Podobně jako celá Evropa bude muset i Maďarsko čelit ekonomickým problémům, ústupu automobilového průmyslu, problémům v dodavatelských řetězcích, ceny energie vzrostou. Zvýšená minimální mzda nebude s rostoucí inflací stačit a pro Fidesz bude stále těžší ukonejšit sociální potřeby obyvatel.

V povolební řeči Orbán zdůrazňoval svůj kritický postoj k „Bruselu“. Je proto možné, že jej bude vinit z nadcházejících domácích socioekonomických problémů. Je ale důležité připomenout, že Orbán nebojuje proti EU jako takové, ale proti její současné liberální podobě. Bude se tedy pravděpodobně i nadále snažit budovat aliance s národoveckými stranami napříč EU. Ruský útok na Ukrajinu, který národovce rozdělil, mu to ale dost zkomplikoval.

Zaujme podle vás Evropská komise k Maďarsku po volbách přísnější postoj? Hrozí například, že mu začne omezovat přísun evropských peněz? (dva dny po volbách a po pořízení tohoto rozhovoru spustila Evropská komise proti Maďarsku novou disciplinární proceduru, která by mohla vést k omezení přístupu k unijním penězům za porušování vlády práva v zemi; pozn. autorky)

Od té doby, co Fidesz ztratil ochranu Evropské lidové strany, vyvíjí Evropská komise na Maďarsko větší ekonomický tlak. Politická rovnováha na unijní úrovni je teď pro vládu Fideszu relativně nepříznivá. Jsou izolovanější než kdy dříve – což ale není nic, co nemůže několik volebních výsledků v unijních zemích změnit.

Čtěte také: Lázně, fotbal a propaganda. Byli jsme u toho, když Maďaři volili svou budoucnost

Zmrazení unijních fondů by ovlivnilo popsaný výběrový ekonomický nacionalismus. Eurofondy jsou významné pro financování infrastrukturních projektů. Tendrů na tyto projekty se často zúčastňovaly firmy napojené na Fidesz, které by tak přišly o příjmy. Vláda Fideszu proto určitě bude proti takovým opatřením bojovat. Mohou například hrozit vetováním rozhodnutí v oblastech, kde je potřeba jednomyslnost.

Jak volby ovlivnila válka na Ukrajině? Proč Orbánovi neuškodil jeho váhavý postoj ve vztahu k Rusku, za který jej veřejně zkritizoval i ukrajinský prezident Zelenskyj?

Lidé nechtějí ještě více nejistoty. Orbán ruskou agresi odsoudil, podpořil sankce, ale nechce omezovat dovoz energií z Ruska, v čemž však není v rámci EU úplně izolovaný. Vojensky říká, že zůstane mimo konflikt, neposílá na Ukrajinu zbraně. Maďarsko s Ukrajinou sousedí, takže lidé mají poměrně velký zájem na tom, aby se Maďarsko do konfliktu nezapojovalo. Vidí hrůzy války na Ukrajině, jsou zhrozeni, ale nechtějí ani eskalaci. Myslím si, že co Orbán říká, tyto obavy reflektuje.

V Česku nebo Polsku hrají důležitou roli národní traumata se Sovětským svazem a lidé jsou velmi protiruští. Proč tohle nefunguje v Maďarsku, kde zažili potlačení protisovětské revoluce v roce 1956?

Nesmíme zapomínat, že před rokem 1968 mělo Československo velmi úzké vztahy se SSSR. Sověti byli vnímáni jako osvoboditelé, kteří vás velmi zklamali v roce 1968. Ale v Maďarsku byl vztah s Ruskem historicky daleko problematičtější, takže je neměl kdo zklamat. Není to pro ně tedy tak důležité. Druhá věc je již zmíněný fakt, že Maďarsko s Ukrajinou sousedí, podobně jako Slovensko. A i na Slovensku podporuje vojenské zapojení jenom šest procent populace, a jenom šestadvacet procent podporuje sankce. Polsko je jiné, to je pravda.

Závěrem se ještě dotkněme maďarské politiky paměti. V Budapešti mě nedávno zarazil nový památník Trianonu, připomínající dohodu, která zmenšila Uhry do podoby dnešního Maďarska. Monument najdeme hned vedle parlamentu a uvádí třeba Bratislavu jako ztracené „maďarské“ město. Není tenhle revizionismus nebezpečný, obzvlášť v dnešní době?

V současné situaci je jasné, že Maďarsko nemůže části starého impéria získat zpět. Fidesz to téma politizoval a navázal poměrně úzké vztahy s maďarskou minoritou v zahraničí i s jejími politickými stranami. Hodně příslušníků této menšiny teď má maďarský pas a mohou volit. To je velmi praktický krok s praktickými dopady. Ale jinak jsou si jistě vědomi limitů toho, co mohou v tomto ohledu dělat.

Přijde mi, že revizionismus u Maďarů hodně souvisí s pocitem jakési historické křivdy. A Fidesz toho nejspíš využívá.

Ano, Maďarsko jako oběť, to je viditelný narativ. Můžou díky tomu říkat, že se proti nim spojují zlé velké mocnosti, že by mělo být Maďarsko silné a autonomní. A že Orbán zachrání vlast.