S invazí na Ukrajinu se objevily i hlasy volající po kolektivní odpovědnosti a trestání Rusů. Většina obyvatel této východní mocnosti, kteří se ničím neprovinili – a mnoho z nich má navíc odvahu proti Putinovu režimu otevřeně vystoupit – se tak ocitá mezi mlýnskými kameny. Studentka Irina z Moskvy popisuje, v jakém zoufalství prožívá první dny války.
Rychlé uvalení tvrdých sankcí, strmý pád rublu, odpojení několika ruských bank od systému SWIFT, uzemněná letadla. Tato a další restriktivní opatření po zahájení ruské invaze na Ukrajinu bohužel nemilosrdně dopadají i na ty, kteří Putinovu agresi odmítají.
V zemi, která dlouhodobě omezuje svobodná média, a od pátku dokonce kriminalizuje nestranné informování o válce a blokuje zahraniční zpravodajství a sociální sítě, představuje pro řadového občana nesouhlas s postupem Kremlu velké riziko. A rozhodně není otázkou jednoduché volby. Cena za odpor je často až nepředstavitelně vysoká. Velká část Rusů má také na Ukrajině rodinné nebo přátelské vazby.
Mnoho z nich tedy stojí před volbou, jestli dál snášet ekonomickou katastrofu, riskovat zadržení, mučení a stíhání za účast na protestech, nebo se pokusit vycestovat, což je kvůli omezení letů, zastavení vydávání víz a mizejícím úsporám složité. V Česku i jinde v Evropě se navíc začaly množit útoky na Rusy a ozývá se volání po co největším utrpení všech ruských občanů.
Publikujeme dopis právničky a studentky Iriny z Moskvy, který popisuje pocity Rusů první týden po vypuknutí války, snahy protestovat, omlouvat se, nebo s nejistými vyhlídkami narychlo opustit svou vlast.
***
Moskva, 4. března 2022
Když se nás teď někdo ptá „Jak se máš?“, tak všichni odvětíme „Jako všichni“. Také máma mé nejlepší kamarádky mi včera odpověděla: „Jako všichni.“ Dnes mi ale došlo, že ne všichni okolo mě se cítí a smýšlejí ideologicky stejně jako já; teď se bojím kohokoliv na cokoliv zeptat, bojím se, že mě zklamou.
Působí to, jako kdybych se snažila hrát na emoce, i když se to ve skutečnosti jen snažím od začátku popsat. Snažím se přijít na to, kde začít… Představte si, že se probudíte v zemi, jež krok po kroku následuje ten nejhorší možný scénář, který známe všichni ze školy. Jen v tomto případě měl ten psychopat hodinu „zpoždění“.
Moji kamarádi a mé kamarádky posílají svoje táty, bráchy, manžely do války, ne nějaké náhodné kluky, aby chránili svoji zemi před vojáky té mojí.
Ve škole jsme se učili, že 22. června 1941 vysílalo rádio Molotovův proslov, ve kterém říkal: „Dnes, ve čtyři hodiny ráno, bez vyhlášení války a bez jakýchkoli požadavků, zaútočila na naši zemi německá vojska, překročila naši hranici a bombardují ze vzduchu naše města – Žitomir, Kyjev, Sevastopol, Kaunas, a další.“ Žitomir, Kyjev, Sevastopol. Ukrajinská města.
Pak se probudíte, o 80 let později, a zjistíte, že dnes v pět ráno, „s hodinovým zpožděním“, bez jakýchkoli požadavků a bez vyhlášení války udělala vaše země to samé. Pokud si to dokážete představit, tak si to vynásobte tak dvakrát třikrát, a získáte ranní koktejl pocitů z 24. února. A každou minutu je to jen horší.
Moji kamarádi a moje kamarádky posílají svoje táty, bráchy, manžely do války, ne nějaké náhodné kluky, aby chránili svoji zemi před vojáky té mé. Ne nějaké náhodné země ve zprávách. Moji kamarádi, ne nějaké náhodné tváře na zašlých fotkách, brání svoji zemi před tou mojí, ne nějakou náhodnou zemí z učebnic dějepisu. Kamarádi musí utíkat z domu, aby se ochránili před „mými“ vojáky, ne před nějakými náhodnými vojáky někde ve zprávách. Omlouvám se, brečím a píšu jim: „Já, kurva, nevím, co říct, buďte prosím silní, to vyhrajete.“
Molotov tu svoji řeč zakončil slovy «Наше дело правое, враг будет разбит, победа будет за нами!», „Naše věc je spravedlivá. Nepřítel bude poražen. Vítězství bude naše!“. A já kamarádům píšu: „Vaše věc je spravedlivá. Vítězství bude vaše.“ A mluvím o vítězství nad moji vlastní zemí, doufám v to. Vynechávám tu prostřední část – „Nepřítel bude poražen“ – protože prostě nemůžu překousnout, že má země je nepřítel. Neumím si představit, co bude, když některý z mých kamarádů nebo jejich příbuzných umře.
Není těžké o tom mluvit. Je těžké mluvit pořád dokola, když vás nikdo neposlouchá.
A teď doma, 1500 kilometrů na východ. Většinou o naší politice nemluvím s lidmi, kteří nejsou z Ruska. Když tady nežijete, je dost složité vysvětlit, co se dělo v posledních deseti letech. Myslím, že by nikdo nepochopil ty sračky, na které jsme si v mezičase zvykli. Už zablokovali skoro všechna nezávislá média, a asi víte, že jich tady moc nemáme. Daly by se spočítat na dvou rukách a ty, co ještě zbývají, už neriskují jen ztrátu akreditace, ale svůj vlastní život, když píšou o tom, co se tady teď děje.
Čtěte také: Jestli mají sankce zasáhnout ruské oligarchy, musíme přemýšlet jako oni
My jsme v pohodě. Máme VPN, máme hackerské nástroje, bojujeme proti tomu posledních deset let, už víme, co máme dělat. Instalujeme Telegram, Tor, Element a VPN na smartphony našich rodičů, ať můžeme komunikovat, ať se děje cokoli, dokud teda bude internet.
Kamarádi jsou zavření v antonech, na policejních stanicích, stojí před soudem, a to všechno za to, že byli na protestech proti válce. Píšeme jim pořád ty stejné zprávy: „Seš v pohodě? Psal jsi na OVD-info? Na které oddělení tě odvezli?“ Pokud jste někdy viděli, co tady policie v posledních deseti letech dělá lidem na protestních akcích, a popravdě i těm, kteří jen procházejí okolo, tak víte, že když kamarádi můžou odepsat a nepotřebují ošetřit, je to dobré znamení.
Špatná zpráva je, že pokud si někdo myslí, že to odsud můžeme zastavit, tak nemůžeme.
Organizace OVD-info pomáhá zadrženým demonstrantům. To oni vás dostanou z cely s pomocí dobrovolných právníků, pošlou vám vodu a jídlo. Upřímně, jsou vaše jediná pomoc. To oni se snaží dostat dovnitř, když se zavřou dveře policejních stanic a mučí uvnitř desítky lidí. Samozřejmě, že je to nevládní organizace, a samozřejmě, že vláda ji viní ze schvalování extremismu.
Ale za ty roky už víme, jak na to. Když jdete do akce, vezměte si s sebou jen kopii pasu, přidejte si na Telegramu OVD-info a nastavte si rychlé vytáčení na jejich nouzovou linku. Řekněte někomu, kdo na akci nejde, kam přesně se chystáte, vezměte si vodu a nic si neplánujte na další ráno, nikdy nevíte, jak dlouho budete zavření. Nikdy nenadávejte národní gardě (to jsou ti vojáci, kteří rozhánějí protesty, říkáme jim „kosmonauti“, kvůli jejich přilbám), nikdy se jich nedotýkejte a nebraňte se zatčení, jinak v nejlepším případě dostanete pokutu nebo půjdete sedět, v tom horším skončíte na vozíku. A tak jako tak už nikomu nepomůžete.
Už nevím, co říkat lidem mimo Rusko, kteří tvrdí, že neprotestujeme dostatečně. Vůbec netuší, o čem mluví. Nevím, jak jim to vysvětlit, tak radši mlčím. Špatná zpráva je, že pokud si někdo myslí, že to odsud můžeme zastavit, tak nemůžeme. Nezbavili jsme se ho, když jsme protestovali na Bolotném náměstí (místo masivních protestů proti zfalšovaným výsledkům voleb v roce 2011; pozn. red.), nezbavili jsme se ho, když jsme protestovali na prospektu Sacharova (místo masivních protestů proti anexi Krymu v roce 2014; pozn. red.). Teď znovu vycházíme do ulic, všude malujeme hesla „Ne válce!“, ale nepomůže to. Je to jako pokoušet se křičet ve zlém snu, když nevydáváte žádný zvuk. Chceme tím ukázat světu, že za ním nestojíme, ale víme, že ho to nezastaví, a to přispívá jen k dalšímu zoufalství.
Prezidentský úřad laskavě připomíná, že i když nedochází k popravám, pořád máme trest smrti.
Máme teď spoustu nových zákonů. Zablokovali Facebook i BBC. Média nesmí říkat, že je to válka. Nezávislá média můžou, ale jsou jen kapka v moři propagandy. Ani si neumíte představit, co se vysílá v televizi, tam jsou všechny kanály provládní, a co píšou vládní média. Pokud si někdy třeba říkáte, proč tu válku někdo podporuje, tak toto je ten důvod. Ráno většinou čtu nejdřív Guardian a Meduzu, a někdy pak zapnu v televizi zprávy, ať vidím, co sleduje většina národa. Ani nechápu, jak je může někdo podporovat. Říkají samé nesmysly, nemá to logiku, je to plné hnusu a nenávisti.
Čtěte také: Ochrana před genocidou a boj s nacisty. Jak píšou o válce ruská média?
Parlamentem prošel zákon, který kriminalizuje jiné než provládní názory. Bude se hlasovat i o zákonu, který umožní posílat ty, kteří protestují proti válce, do první linie. To dává smysl, že? Státní zastupitelství nabádá úřady, aby klasifikovaly jakoukoli podporu Ukrajiny jako vlastizradu, a laskavě nám to všem připomíná. Říkají, že kontrolují jakoukoli finanční pomoc. Víme o tom, a tak se domlouváme a posíláme peníze na Ukrajinu jen známým s vírou, že kdyby nás státní orgány zažalovaly, aspoň budeme mít nějaký argument proti tomu, že jde o vlastizradu. Prezidentský úřad laskavě připomíná, že i když nedochází k popravám, pořád máme trest smrti.
Už nevíme, jak v tomto světě být Rusy. Bolí to. Moje země, plná úžasných lidí, napadne zemi, kde žijí naši přátelé, rodiny, naši nejmilejší…
Minulý týden tady byla na návštěvě kamarádka, která žije v zahraničí. Jen tak tak se jí povedlo odjet. Jiní kamarádi odjíždějí i s rodinami kamkoli to jde, nemají žádný plán, jak se budou živit, jen mlhavé přesvědčení, že se na tom nechtějí podílet, až (my říkáme „pokud“) se znovu spustí železná opona. I tak se mi za ně ulevilo. Chápu, že v porovnání s tím, co se děje tisíc kilometrů odsud na západ, to vypadá bezvýznamně, ale každé další loučení přidává tomu smutku, který si každý nosíme s sebou.
Máma mé nejlepší kamarádky se mě ptala, jak teď vidíme svoji budoucnost. „Nevidíme,“ odpovídám jí. Mluvíme o tom s kamarády pořád. Strávili jsme roky tím, že jsme se snažili svět přesvědčit, že jsme hodní a milí, že jsme rozumní, inteligentní a že to myslíme dobře, že jsme normální lidi, ne nějaká děsivá monstra tam na druhé straně. Už nevíme, jak v tomto světě být Rusy. Bolí to. Moje země, plná úžasných a milých lidí, napadne zemi, kde žijí naši přátelé, rodiny, naši nejmilejší, zabíjí tisíce lidí a utopí nás v ekonomické katastrofě.
V Moskvě už pomalu začíná jaro.
V pondělí začíná zkouškové.
Z obav před možným stíháním neuvádíme autorčino celé jméno. Redakce jej má k dispozici. Některé části byly zkráceny. Přeložil Ondřej Zacha.
