Drtivá lesní pandemie: Zbyly jen pařezy a torza stromů, nyní už ale mezi nimi klíčí naděje

„Tu šílenost si nikdo nedokázal představit,“ komentuje situaci na Vysočině Zbyněk Baránek z Lesního družstva Borovná. Potkáváme se s ním na předměstí Telče, odkud míříme do míst, kde ještě před několika lety býval krásný zelený les. Jenže pak přijíždíme na mýtinu, na které hustý porost připomínají pouze pařezy a několik zbylých mrtvých stromů.

Může za to kůrovcová kalamita, která české lesy postihla. Přestože pohroma dostala jméno podle brouka z podčeledi kůrovců, řádění tohoto tvora je až důsledkem několika faktorů. Patří mezi ně sázení pouze smrků, čímž došlo k rozšíření této monokultury, dále špatná ekonomická transformace po roce 1989, selhání centrálního řízení lesního hospodářství a v neposlední řadě také klimatická změna.

My si to nepřipouštěli, ale lesy cítily svůj konec. Stromy si o to řekly.

„Pamatuji si na ten rok 2015, kdy bylo extrémní sucho,“ vzpomíná Baránek. A myslí si, že už tehdy se mělo bít na poplach. „Teď už jdeš suchou nohou tam, kde bys před lety neprošel ani v gumácích.“

Zastavujeme na lesní cestě, kterou paradoxně neobklopuje žádný les. Před námi se rozprostírají holiny kopců a torza zbylých stromů. Opírá se do nás silný vítr. Pochopitelně. V lese vítr zastaví stromy, ty zde ale chybí.

„Dříve jsem i v parném létě chodil rád do lesa pracovat, protože jsem se schoval do stínu,“ vypráví zasněně zkušený lesník. „Jenže teď už tam ten stín nenajdu,“ kroutí hlavou. Svěřuje se, že kalamita nezasáhla pouze lesy, o které se stará, ale také jeho duši. „Řeknu vám to ale na místě, kam chodím sbírat naději. Pojďme!“

Příroda si cestu najde

Muž kolem padesátky dělá v lesnictví od svých osmnácti let. Zasvětil tak péči o lesy svůj celý dospělý život. Při cestě k „nadějnému“ místu se autem intuitivně vyhýbá každé díře, tak dobře to zde zná. Přesto přiznává, že tím, jak se krajina změnila a stromy z ní zmizely, se mu orientace zhoršila. „Občas ani já nevím, kde jsem. Je to tady úplně jiné.“

Zastavujeme vůz a vydáváme se směrem k jednomu z kopečků. „Tak jsme tady,“ ocitáme se uprostřed jedné z mýtin. Všechny jsou si podobné. Opravdu zde není poznat nějaký zásadní rozdíl oproti jiným místům, která jsme navštívili. Přesto právě sem chodí čerpat chuť do práce.

Čtěte také: Více než polovina druhů stromů je v ohrožení. S jejich zmizením hrozí kolaps ekosystému

Shýbá se k zemi a něžně bere do ruky malinký výhonek stromu. „Rostou i tady. I tady na tom kamení,“ usmívá se. A opravdu. Místo je poseté desítkami malinkatých stromečků, ty budou možná za několik desítek let kopečku dominovat.

„Byly chvíle, kdy jsem si říkal, že nevím, zda má tato práce ještě smysl,“ svěřuje se. „Dívám se teď ale na tu obnovu a znovu mi to dodává naději,“ pokyvuje. Dlouho prý taky přemítal nad tím, co všechno měl udělat jinak, lépe. Nyní už se ale na všechno dívá tak, že se to mělo stát. Uvědomil si, že je přírodě potřeba více naslouchat. „My si to nepřipouštěli, ale lesy cítily svůj konec. Stromy si o to řekly.“

Na Vysočině je už vykáceno téměř vše, co vykáceno být mohlo. Nyní je proto čas na vysázení lesů nových. V tom by mělo pomoct i opatření Budování lesů odolných klimatické změně. Jde o sazbový finanční příspěvek, o který mohou vlastníci lesa žádat. Český Národní plán obnovy, ze kterého část peněz půjde i na lesy, získá finance z evropského Nástroje pro oživení a odolnost.

A tentokrát bude třeba udělat výsadbu tak, aby byly lesy vitálnější, zdravější i udržitelnější. To, že by se lidé měli poučit z chyb, které dopomohly ke kalamitě dnešních dní, zní samozřejmě, ale není to tak snadné. Příčiny totiž můžeme hledat i v dávné minulosti.

Boj, který nešel vyhrát

Jednoznačný začátek problému bychom hledali těžko, a nejspíš to ani není možné. Odborník na lesnictví z Mendelovy univerzity v Brně Tomáš Vrška nám totiž vypráví, že bychom mohli jít v pátrání klidně až do 18. století. „Tehdy napsal Hans Carl von Carlowitz knihu, v níž vysvětloval jak les produktivně využívat,“ říká Vrška. Dodává však, že v té době byla zem plná živin a popsaná metoda slavila úspěch, ale dnes již nelze s lesy takto nakládat.

Připomíná také, že kůrovcová kalamita nepostihla lesy poprvé. Už v polovině 19. století došlo k prvnímu problému se smrkovými monokulturami. Stromy byly tenkrát ve špatné kondici podobně jako dnes a obávaný lýkožrout smrkový je napadl. „Nyní je to problém už třetí generace smrkové kultury,“ poukazuje Vrška.

Pokud je vlastník lesa chytrý a zodpovědný, chce sázet stromy pro svá vnoučata.

A tak už před dvěma staletími bylo zaděláno na dnešní kalamitu. Na to, jak začala, vzpomíná i Baránek. „Valilo se to na nás z jihovýchodu,“ popisuje situaci válečnicky. A není divu, stál v první linii pracantů, kteří se snažili armádu lýkožroutů zastavit. On i jeho kolegové se shodli na tom, že jediná možnost je pokácet tisíc kubíků dřeva a rychle ho odvést pryč.

„Opravdu jsme to udělali. Pokáceli jsme to a začali vyvážet,“ potvrzuje. Jenže vybavuje si, jak vzal do ruky kus kůry a uviděl jasný verdikt. Za kalamitní stav se považuje, pokud má strom jeden závrt brouka na decimetr. On jich ale našel na každém stromu až osm na decimetr. „V tu chvíli jsem věděl, že nemáme šanci.“

Lesníkům a dalším pracovníkům začala dřina. Práce od rána do večera. Zprvu se všichni snažili lesy zachránit a prodávat své dřevo za vysoké ceny, ale ty se rychle zhroutily. Později už šlo každému jen o to, aby dřevo vůbec prodal, a bylo mu jedno za kolik. Brát dřevo z Česka přestaly dokonce i rakouské pily. „Trh v Evropě se zhroutil,“ říká Baránek.

Levné dřevo ale padlo do oka čínským společnostem. „Využili toho, že se jim domů vracely prázdné kontejnery, a začaly do nich dávat dříví,“ popisuje lesník jejich praxi. Napadené dřevo z české Vysočiny se dopravilo – nejdříve náklaďáky, potom vlaky – do německých přístavů a odtud mířilo po moři do Číny.

Nový začátek, nová šance

Nějaké dřevo se do nejlidnatější země světa stále vozí, ale z tehdejšího urputného boje s kůrovcem už zbyly pouze vzpomínky. Nyní začíná úkol s vysázením stromů a obnovou lesa. To je ale běh na dlouhou trať, ostatně jako vše, co člověk v lese dělá.

„První důležitý krok je oživit půdu,“ začíná vysvětlovat Vrška. Ta totiž kvůli monokulturám ztratila nutriční hodnoty a vrátit by je měly například takzvané pionýrské druhy stromů. Patří mezi ně břízy, jeřáby, vrby nebo topoly. Neměly by už vznikat lesy složené pouze ze smrků.

Čtěte také: Národní plán obnovy Brusel posvětil. Šanci na oživení krajiny ale Česko promrhalo

Stanovený cíl podporují i prováděcí vyhlášky lesního zákona, které diferencují druhy stromů podle regionů. A k tomu se přidají i dotace z fondů EU, na které dosáhne pouze ten, kdo splní požadované podmínky. Náročný administrativní postup nám popsal mluvčí Ministerstva zemědělství ČR Vojtěch Bílý: „Žadatel před provedením prací musí v daném kalendářním roce podat ,ohlášení‘, v němž upřesní, na které práce a v jakém přibližném rozsahu plánuje žádat o finanční příspěvek.“

Jenže pro některé je papírování příliš. „Klasika všech dotací,“ shrnuje to Baránek. On sám nezištně pomáhá lidem vyplňovat formuláře se žádostmi o peníze. „Pohybuji se v tom už řádku let a vždy to chci po pěti stránkách zahodit,“ poznamenává k celé té byrokratické proceduře.

Naštěstí tak ale nečiní a pomáhá vybudovat les i ostatním. Je si totiž vědom, že jinak by rozmanitou výsadbu hodně z nich hodilo za hlavu. S tím souzní i Vrška, který má za to, že hlavním úkolem je změnit myšlení lidí.

„Pokud je vlastník lesa chytrý a zodpovědný, chce sázet stromy pro svá vnoučata,“ poukazuje expert Mendelovy univerzity Vrška na nutnost respektovat při této práci vzdálenější časový horizont. A Zbyněk Baránek je důkazem, že takoví lidé existují. Že se ve svých lesích zas schová před sluníčkem, není jisté, ale jeho potomci snad již ano.

Článek vznikl v rámci soutěže Union Is Strength, kterou pořádá server Slate.fr za finanční podpory Evropské unie. Článek vyjadřuje názory autorů a Evropská komise nenese odpovědnost za jeho obsah či využití.