Držet Afghánistán nebylo nikdy snadné: Kdo po odchodu Američanů ohrožuje vládu Tálibánu

Málokterý teroristický útok byl tak očekávaný jako ten čtvrteční na letišti v Kábulu. „Zprávy o této hrozbě jsou velice spolehlivé a jde o bezprostřední nebezpečí,“ řekl náměstek britského ministerstva obrany James Heappey rozhlasové stanici BBC Radio 4 v předvečer útoku. „Doporučujeme americkým občanům, aby se vyhnuli cestám na letiště a aby se momentálně vyhýbali letištním branám mimo případy, kdy k tomu obdrží individuální pokyny od zástupce americké vlády,“ varovalo velvyslanectví.

Přesto minimálně dva z útočníků hlásící se k teroristickému Islámskému státu (IS) pronikli přes kontrolní stanoviště Tálibánu do davu lidí čekajících na evakuaci. Jeden se odpálil v blízkosti brány letiště zvané Abbey Gate, druhý u brány naproti hotelu Baron. Zasáhli přesně ta místa, kde se shromažďují lidé dožadující se evakuace. Ani velmi konkrétní varování pak nezabránilo tomu, že 13 amerických vojáků zemřelo a další byli zraněni. Civilních obětí bylo 95 až 115, přesně je asi nikdo nespočítá.

„Těm, kteří stojí za tímto útokem, stejně jako každému, kdo chce poškodit Ameriku, vzkazujeme: neodpustíme vám to,“ prohlásil prezident Joe Biden s tím, že USA si viníky najdou a potrestají je.

Organizátory útoku a všechny, kteří se na něm podíleli, se Spojené státy zřejmě budou snažit zlikvidovat útokem z dronu, jak už se děje. „Bezpilotní letoun Reaper, který odstartoval z Blízkého východu, zasáhl radikála v autě, v němž seděl s dalším členem Islámského státu. Oba byli při úderu zabiti,“ prohlásil armádní mluvčí William Urban.

Zajímavý je přístup Tálibánu, který nejdříve oznámil 28 obětí ve svých řadách, pak ale informaci vzal zpět s tím, že prý „neutrpěl žádné ztráty a k incidentu došlo v oblasti, kterou mají pod kontrolou americké síly,“ řekl BBC mluvčí hnutí Zabiulláh Mudžáhid.

Ofenzivu proti afghánské verzi Islámského státu vedly svorně koaliční síly s afghánskou armádou i Tálibánem, ačkoli úsilí nijak nekoordinovaly.

Může to vyvolávat spekulace, že o plánovaném útoku Tálibán věděl, nebo že si ho dokonce objednal. Prohlášení hnutí vyznívají nejednoznačně, útok na jednu stranu odsuzují, na stranu druhou vyčítají Američanům, že k němu došlo kvůli jejich přítomnosti. Navíc v pátek Tálibán přístupy k letišti uzavřel a pouští dovnitř jen lidi, kteří jsou hlášeni na evakuační lety. Otázkou je, jak se tedy mohli dostat atentátníci dovnitř.

Pro inspiraci k Bagdádímu

Američani však nehledě na nepříznivé okolnosti a obrovská rizika v evakuacích pokračují, dokonce jejich tempo zrychlili. Objevily se také informace, že bojovníci Tálibánu některé ze sebevražedných útočníků zadrželi. Už dříve se dostávali s Islámským státem do křížku – obě skupiny mezi sebou tvrdě bojovaly. Předpokládejme tedy, že jde o ideologií příbuzná hnutí, která však mají přímo v terénu odlišné zájmy. Obě chtějí vládnout, a to bez toho druhého.

Islámský stát Iráku a Levanty – oblast Chorásán (ISIS-K neboli IS-K), jak zní celý název, se objevil v lednu 2015, krátce po vzniku Islámského státu v Sýrii. Do Afghánistánu se dostával přes sousední Pákistán, kde má tato organizace výrazně více příznivců a je schopná je rekrutovat nejen mezi nižšími vrstvami, ale taky v řadách střední třídy i na univerzitách. Šlo o plody návštěvy zástupců kmenových území Pákistánu v Iráku na podzim roku 2014, kde se setkali s vůdcem IS Abú Bakrem al-Bagdádím.

Čtěte také: Od poprav na stadionech k „míru se všemi“. Co čekat od Talibánu 2.0 v době internetu a TikToku?

Pákistánští aktivisté byli Bagádím tak uchváceni, že šli v jeho stopách a začali jeho myšlenky šířit i ve své zemi, odkud zásluhou silných vazeb přeskočila ideologie i do Afghánistánu. Zásadní rozdíl je v tom, že Tálibán chce vládnout především v Afghánistánu a má ambice nanejvýš ovlivňovat dění ve středoasijských republikách bývalého Sovětského svazu, protože v Pákistánu existuje vlastní odnož tohoto hnutí a v šíitském Íránu se se svým učením nechytá.

IS usiluje o vytvoření velkého islámského chalífátu ve stejných hranicích, jako dávná říše Chorásán. Poprvé se tento název objevil v sedmém století našeho letopočtu, tedy ještě dávno před islamizací regionu, v rámci perské imperiální dynastie Sasánidů. Zahrnovala území dnešního Íránu, Turkmenistánu, Uzbekistánu, Tádžikistánu a Afghánistánu, přičemž taková je i idea současných příznivců hnutí.

Daeš je obestřen závojem neznáma. Pokud provedl útoky na kábulském letišti a nejde o aktivitu řízenou potají Tálibánem, svědčí to o tom, že může vážně ohrozit stabilitu země.

IS-K se díky vazbám s Pákistánem etabloval v několika okresech v provinciích Nangarhár a Kunar na východě Afghánistánu, menší ohniska byla v Hílmandu a Farráhu. Dokázal přetáhnout poměrně značné množství bojovníků Tálibánu frustrovaných ze špatného velení a z velkých ztrát, přestože v boji s IS-K to nebylo o moc lepší.

Jeden ze členů Tálibánu Achtar Mansúr dokonce adresoval Baghdádímu dopis, aby nechal boj proti nevěřícím v Afghánistánu na jejich hnutí a neodčerpával mu nové bojovníky, ovšem nemělo to žádný efekt. Nakonec pak vedly ofenzivu proti afghánské verzi Daeše – jak se Islámskému státu říká v muslimském světě – svorně koaliční síly s afghánskou armádou a Tálibán, ačkoli úsilí nijak nekoordinovaly.

Afghánská armáda vytlačila v roce 2016 IS-K z okresů Ačin a Šinwar, Tálibán z Batikotu a Čaparharu. Následně řada komandantů věrná Daeši přešla opět na stranu Tálibánu. V roce 2017 Američané předpokládali, že počet bojovníků IS-K klesl z 2500 (r. 2015) na tisíc.

Jsou dvěma kohouty na jednou smetišti. Nepřátele z nich dělají i poměrně nepatrné, pro ně však podstatné rozdíly ve vnímání islámu. A zatímco Tálibán má vlajku bílou, IS-K černou.

V poslední době se však IS-K začal opět aktivizovat, jen v prvních čtyřech měsících letošního roku podnikl 77 útoků, třikrát víc než loni touto dobou. Letos v dubnu sice afghánská tajná služba NDS oznámila zatčení šéfa IS-K Aslama Farukího a dalších dvaceti velitelů, během svého nedávného vítězství bez boje však s velkou pravděpodobností vyšli na svobodu a zapojili se do odboje.

Odstíny fanatismu

Afghánský Daeš je stále obestřen závojem neznáma. Pokud ale skutečně provedl útoky na kábulském letišti a nejde o aktivitu řízenou potají Tálibánem, svědčí to o tom, že se stává silou schopnou efektivně zaútočit a vážně ohrozit stabilitu země. Jeho potenciál donedávna kolísal mezi tisíci až 1500 bojovníky a byl tedy oproti Tálibánu se 150 tisíci lidmi zanedbatelný. Jenže sami noví vládci mu získali nové posily nekontrolovaným otevřením věznic.

Dá se také očekávat, že Daeš najde příznivce v těch bojovnících Tálibánu, kteří nejsou spokojeni s prohlášeními svých vůdců, že válka skončila a je třeba přestat bojovat. Nebo se jim nelíbí spolupráce jejich mateřského hnutí s Američany, byť ti jen zajištují svůj odchod.

Obě skupiny jsou dvěma kohouty na jednou smetišti. Nepřátele z nich dělají i poměrně nepatrné, v jejich vnímání však velmi podstatné rozdíly ve vnímání islámu. Zatímco Tálibán má vlajku bílou, IS-K černou. Daeš našel své kořeny v salafismu, fundamentálním pojetí islámu, jaký se praktikuje v Saúdské Arábii a arabských zemích, Tálibán vychází z deobandistické školy původem v Indii. Zjednodušeně lze říci, že salafisté nebo také vahábité, jak se někdy nazývají, jsou netolerantní vůči všemu, co není dostatečně islámské – rozuměj salafistické – a z toho pramení i příklon k terorismu.

Čtěte také: Pachuť války v Afghánistánu: Morální dilemata, prázdné sliby a lži na všechny strany

Fanatismus Tálibánu je pak trochu jiného zrna a je dán zaostalostí afghánského venkova, odkud hnutí pochází, nízkou vzdělaností i prvky, které byly v afghánské společnosti ještě před tím, než přijala islám.

Výhoda je však na straně Tálibánu už jen v tom, že IS-K je cizorodý prvek reprezentovaný někdy i zahraničními bojovníky. Sami povstalci se teď budou muset vypořádat s jinými rebely, a to může Tálibánu pomoci „civilizovat se“ směrem k odpovědnějšímu vládnutí.

Lev Pandžšíru 

Za dalším ohniskem odporu musíme do údolí Pandžšír na severu Afghánistánu. Místní obyvatelé v čele s Ahmadem Masúdem, synem legendárního Ahmada Šáha Masúda, „lva Pandžšíru“(jak zní jeho přezdívka z let protisovětského odpor), vyhlásili, že vládu Tálibánu nepřijmou a jeho jednotkám se postaví na odpor.

I just spoke to Ahmad #Massoud on the phone. He told me: “I am the son of Ahmad Shah Massoud; surrender is not part of my vocabulary.” This is the start. The #Resistance has just begun
Saying BHL
#panjshirResistance pic.twitter.com/sB07iDdGdj

— Rawaid khan (@AfghanPo) August 24, 2021

Aby ukázali svou sílu, obsadili tři okresy severně od Pandžšíru, odtud ale byli velmi rychle hnutím vytlačeni. Přímo do údolí si ale tálibánští bojovníci netroufli. Dobře věděli, že by si vylámali zuby, jako všichni před nimi, kteří se o to pokoušeli.

To bylo vždy tak trochu „zvláštní zónou“. Zatímco po pádu Tálibánu v létě 2002 se dalo relativně bez obstrukcí cestovat po celé zemi, do Pandžšíru bylo třeba projet kontrolním stanovištěm u ústí údolí na planinu Šomálí. Cestujícího přitom hned napadlo, že úzkou soutěsku dostali pandžšírští obyvatelé od boha darem, aby se mohli lépe bránit. A za sovětských dob skutečně stačilo zavalit přístup kameny a hned to dobyvatelé měli složitější.

Bojovník Ahmad Šáh Masúd dokázal semknout Pandžšír a mobilizovat místní k tomu, aby se bránili a ubránili. A to jak proti Sovětům, tak proti Tálibánu.

Celé osmdesát kilometrů dlouhé údolí s asi 145 tisíci obyvateli Sověti v osmdesátých letech nikdy nedobyli. A to i díky Masúdovi, kterého za jeho života nikdo neporazil. Ani afghánská vláda z dob před Sověty, ani sovětská armáda, frakční nepřátelé či Tálibán. Nakonec 9. září 2001, dva dny před útokem na dvojčata, zemřel po výbuchu bomby umístěné v kameře dvou novinářů, které za ním poslala al-Káida.

Ahmad Šáh Masúd se narodil v roce 1953 v centru pandžšírské provincie v Bazaraku. Dětství ale strávil v metropoli Kábulu, kde navštěvoval francouzsko-afghánské lyceum a poté studoval na technické univerzitě. V mládí se věnoval myšlenkám revolucionáře Che Guevary, které však odvrhl jako „příliš jednoduché“. Nakonec se našel v islamistickém učení frakce Džamiíte Islámí (Islámská společnost) profesora Burhanuddína Rabbáního.

V roce 1973 jako dvacetiletý student emigroval do Pákistánu a připojil se k opozici proti Muhammadu Daúdu Chánovi, vládci Afghánistánu, který svrhl svého bratrance krále Záhir Šáha, a hodlal přeměnit zemi v světskou republiku. Daúda v dubnu 1978 zlikvidovali během puče komunisticky smýšlející důstojníci jeho vlastní armády. A zatímco se ve vedení země vystřídalo několik vůdců různých ideologií, Masúd zůstal rebelem. Nehledě na to, že v roce 1992 dostal po svržení proruského režimu Muhammada Nadžíbulláha funkci ministra obrany ve vládě, která nebyla nikdy funkční. Její členové, lídři různých skupin někdejšího odboje proti Sovětům, nakonec obrátili zbraně proti sobě.

Čtěte také: Kábul 2021 vs. Saigon 1975: Jak velké trauma způsobí americký odchod z Afghánistánu?

Nemá moc smyslu probírat se detaily vnitroafghánské politiky, která je už po celá desetiletí soubojem různých znepřátelených frakcí ve stylu všichni proti všem. Je však nesporné, že bojovník Masúd dokázal semknout Pandžšír a mobilizovat místní k tomu, aby se bránili a ubránili. A to jak proti Sovětům, tak proti Tálibánu, který v roce 1996 obsadil Kábul, ale přes Pandžšírskou soutěsku se nedostal.

Ahmad Šáh Masúd dokázal i okouzlit Západ. Proslulá byla jeho vstřícnost k novinářům, kteří u něj našli otevřenou náruč, a Masúd před nimi s oblibou pózoval: učil vojáky v zákopech jak držet zbraň, radil se nad mapou s velitelským pravítkem, modlil se na frontové linii se svými nejvyššími veliteli. Faktem je, že bojovat uměl a jeho charisma drželo pohromadě protitálibánskou koalici, takzvanou Severní alianci. S tím, jak v Afghánistánu získávala na síle al-Káida a Usáma bin Ládin, se pak o Masúda začala zajímat americká CIA a otevřeně s ním spolupracovat.

Americké vítězství nad Tálibánem na podzim 2001 pak bylo do jisté míry i vítězstvím Severní aliance a jejího nejtvrdšího jádra, obyvatel Pandžšíru. Ti se stali privilegovanou a protěžovanou skupinou, zastávající vysoké posty ve státním aparátu, hlavně v jeho silových složkách. Být z Pandžšíru znamenalo poukázku na slibnou kariéru do diplomatických služeb, na pilotní výcvik či do vojenské akademie.

Věční rebelové

Nástupem Tálibánu se z obyvatel Pandžšíru opět stali rebelové. Už několik měsíců před srpnovými událostmi skalní odpůrci radikálů současný vývoj předpovídali a začali na svou ochranu budovat milice. Do Pandžšíru navezli místní množství vojenské techniky a zformovali strukturu nezávislé rebelské armády, která bude v případě potřeby schopná údolí bránit. Do čela se postavil Masúdův syn, sekunduje mu Amrulláh Sálih.

Severní aliance 2.0 už není skupina, která byla před 20 lety pro Tálibán nezdolatelnou překážkou. V Pandžšíru je izolovaná, nemá přístup ke státní hranici se středoasijskými republikami.

Ten je na rozdíl od mladého Masúda ostříleným politikem, v letech 2004 až 2011 vedl tajnou službu NDS, byl ministrem vnitra a naposledy viceprezidentem, z tohoto titulu se po útěku Ašrafa Gháního prohlásil hlavou afghánského státu. „Nikdy nezradím odkaz svého hrdiny Ahmada Šáha Masúda, velitele, legendy a vůdce. (…) Nikdy se nebudu paktovat s Tálibánem. NIKDY,“ napsal na Twitteru.

I will never, ever & under no circumstances bow to d Talib terrorists. I will never betray d soul & legacy of my hero Ahmad Shah Masoud, the commander, the legend & the guide. I won't dis-appoint millions who listened to me. I will never be under one ceiling with Taliban. NEVER.

— Amrullah Saleh (@AmrullahSaleh2) August 15, 2021

Ikonického vůdce však má Pandžšírské hnutí ve dvaatřicetiletém Ahmadu Masúdovi, který vypadá a mluví stejně jako před lety jeho otec. Jenže mladý Ahmad Masúd není starý Ahmad Šáh Masúd. Sice se narodil v Afghánistánu, většinu dětství strávil s sousedním Tádžikistánu, kde měla Severní aliance své zázemí. Střední školu studoval v Íránu a díky tomu, že otec nebyl chudý a měl konexe, vystudoval elitní školy v Londýně. Strávil rok na královské vojenské akademii v Sandhurstu, absolvoval válečná studia na King’s College London a má magisterský titul z mezinárodní politiky z Londýnské univerzity.

Otázka je, jestli pouze vzdělání stačí na to, aby skutečně vedl své lidi v boji proti doslova ostříleným bojovníkům Tálibánu, kteří bojují už dvacet let proti afghánské armádě a koaličním jednotkám, někteří z nich zažili i ruskou invazi. „Uvidíte. Naši piloti zachránili všechna letadla, přelétli s nimi do Uzbekistánu, všichni významní vůdci přešli také do Pandžšíru, je tam obrovská vojenská síla,“ říká prezident Česko-afghánské obchodní komory Fawad Nadrí, který má v provincii dobré kontakty.

Potichu k dohodě

Severní aliance 2.0 už ale není skupina, která byla před dvaceti lety pro Tálibán nezdolatelnou překážkou. V Pandžšíru je izolovaná, nemá přístup ke státní hranici se středoasijskými republikami, to jí v minulosti velmi pomáhalo. Tálibán získal obrovské množství moderní výzbroje, kterou darovali Američané afghánské armádě, včetně přístrojů nočního vidění, obrněných aut či vrtulníků. Milice si sice také něco utrhly, zdaleka však ne tolik.

Kdysi legendární vůdci, uzbecký generál Rašíd Dostúm a vládce provincie Balch Muhammad Atta Núr, utekli bez boje do Uzbekistánu, Ismaíla Chána z Herátu zajal Tálibán. Také o šíitských oddílech, které se začaly formovat už v lednu, například o armádě Abdula Ghániho Alipura z Wardaku zmíněné v červnovém článku v New York Times (NYT), není vidu ani slechu.

„Pokud nepovstaneme a nebudeme se bránit, historie se bude opakovat a budeme masakrováni stejně jako v dobách Abdula Rahmana Chána,“ prohlásil pro NYT Alipur a měl na mysli masakry šíitského etnika z 19. století, kdy zemi vládl tvrdou rukou zmíněný vládce s přezdívkou „Železný emír“, jenž jako Paštun tvrdě potíral šíitské etnikum.

Tálibán ale zatím nic takového nedělá, jen zavádí tvrdé pořádky, zakazuje hudbu, bere svobodu ženám a střílí do demonstrantů. Ze země hromadně utíkají lidé, kromě kábulského letiště jich desetitisíce projdou do sousedního Pákistánu a všichni vyčkávají, co bude následovat. Včetně Ahmada Masúda, který se chce především dohodnout. „Jsme připraveni jednat. Jsme připraveni dát šanci míru. Doufáme, že další země, naši sousedé, regionální mocnosti, zasáhnou a vyvinou tlak na Tálibán, aby přistoupil na jednání,“ prohlásil s tím, že by se do situace mělo zapojit i Rusko.

V afghánské realitě ale není pro „liberálnější“ křídlo odpůrců Tálibánu nic ztraceno. Mohou vedle tohoto hnutí existovat a vzchopit se, až bude potřeba. Podobná situace tu totiž byla v roce 1999, kdy mnozí vůdci Afghánistán opustili. Přesto se pak milice dokázaly zmobilizovat zejména ve střední části země, na podzim 2001 sešly z hor a obsadily velká města téměř bez boje – podle takřka stejného scénáře, jako to teď udělal Tálibán.