Po půl roce jdou kazašští voliči opět k volbám. V červnu šlo o ústavní referendum, na tuto neděli prezident Kasym-Žomart Tokajev vyhlásil předčasné prezidentské volby, v nichž sám kandiduje. Jak v referendu, i v těchto volbách se očekává demonstrativní Tokajevovo vítězství. Hlavní otázka však není, jestli se stane prezidentem, ale jakým bude a co čekat od jeho druhého mandátu.
V Kazachstánu pokračuje divoký a přelomový rok. Na začátku ledna během masových protestů a pouličních násilností přebral současný prezident Kasym-Žomart Tokajev úplnou moc nad zemí. Odpoutal se tak od svého předchůdce a patrona Nursultana Nazarbajeva.
V únoru pak Rusko zahájilo další ofenzivu proti Ukrajině. Ta nejenže způsobila ekonomický šok celému regionu, ale urychlila i politické oddalování středoasijských států od Moskvy a jejich dlouhodobou snahu omezit hlubokou politickou, ekonomickou i bezpečnostní závislost. V červnu Tokajev zorganizoval referendum o rozsáhlých změnách ústavního systému. A prvního září prezident oznámil, že jelikož úspěšné referendum podstatně změnilo vnitřní fungování ústavy a země, je třeba vyhlásit i nové prezidentské volby. Ty proběhnou v neděli 20 listopadu.
Zlom nastal během lednových protestů, kdy se Tokajev a jeho okruh vymanili z Nazarbajevova vlivu a převzali zcela vládu nad zemí.
Předčasné prezidentské volby jsou Tokajevovo politické rozhodnutí, nutně je vyhlašovat nemusel. Proč tedy dobrovolně krátí svůj volební mandát? Reaguje tím na problém na domácí politické scéně – potřebuje posílit svou politickou legitimitu a odříznout se od svého politického původu. Zároveň potřebuje využít na maximum svou současnou popularitu pro případ, že by se v příštích letech stal méně oblíbeným.
Problém je u kořenů
Oficiálně Tokajev v čele Kazachstánu stojí od března 2019. Na prezidentský post nastoupil z pozice předsedy senátu po rezignaci svého předchůdce Nursultana Nazarbajeva. Ten vládl zemi od rozpadu Sovětského svazu a získání nezávislosti. Za tři dekády v úřadě si vybudoval rozsáhlou mocenskou základnu napříč nejdůležitějšími složkami státu a ekonomiky, založenou na klientelismu a neformálních vztazích. Když v roce 2019 rezignoval, mimo jiné ze zdravotních důvodů a kvůli vysokému věku, nastoupil na jeho místo Tokajev coby loajální osoba, která měla Nazarbajevovi a jeho blízkým zaručit nejen bezpečí, ale i pokračující přístup k moci. Ostatně jeden z prvních kroků, které nový prezident učinil, byl návrh přejmenovat hlavní město po Nazarbajevovi jakožto zakladateli moderního Kazachstánu a vůdci národa.
Čtěte také: Když Rusko kýchne, střední Asie dostane rýmu. Pět postsovětských zemí pyká za Putina
Následující necelé tři roky probíhaly v zásadě ve znamení této tiché spolupráce. Tokajev vzdával svému předchůdci formální úctu a nezasahoval příliš proti jeho spojencům, Nazarbajev si udržoval rozhodující vliv. Postupně ale na Tokajeva převáděl další a další role, včetně vedení vládnoucí strany Nur-Otan (nedávno přejmenované na Amanat).
Zlom nastal během protestů a pouličních násilností na začátku letošního ledna. Přesné kontury politického boje nejsou dosud úplně jasné, nicméně Tokajev a jeho okruh se vymanili z Nazarbajevova vlivu. A převzali definitivně vládu nad Kazachstánem.
O co jde v prezidentských volbách?
Červnové referendum i podzimní prezidentské volby mají jeden hlavní cíl: Ukázat, že prezident Tokajev je nezávislá politická osobnost, jež není spjatá s „korupčními praktikami“ předcházejícího Nazarbajevova režimu a která má nejen politickou legitimitu, ale i podporu voličů.
Nezávislost a rozhodnost se ostatně Tokajev snaží prezentovat nejen prostřednictvím demonstrativních voličských hlasování. Je to jádro rozsáhlého reformního programu, nazývaného vzletně „Nový Kazachstán“ nebo „Druhá republika“. Obsahuje zejména ekonomické reformy, omezení role prezidenta v politickém systému země, protikorupční opatření či posílení kulturního vědomí.
Velmi důležitým komponentem jeho image je ostré vystupování proti přecházejícímu režimu a jeho (bezesporu) neblahému dědictví – klientelismu a korupci. Tím Tokajev nejenže sbírá politické body, ale odstraňováním „zkorumpovaných“ jedinců a dosazováním vlastních lidí na jejich místa zároveň posiluje i svou mocenskou pozici. Také ostrá a kritická prezidentova slova na adresu Putinovy války proti Ukrajině jsou nejen součástí tradiční neutrální a vyvážené zahraniční politiky Kazachstánu, ale dají se číst i v tomto domácím kontextu.
Volbám a referendům navzdory zůstávají rozhodující pravomoci řízení státu a hlavní iniciativa v rukou prezidenta.
Jenže Tokajev se potýká s problémy.
Jedním z nich zůstává dědictví lednových protestů, zlomového bodu jeho prezidentské kariéry.
Tokajev se sice snaží tuto otázku nějakým způsobem uzavřít, nicméně zatím zveřejnil jen velmi málo informací o skutečných příčinách násilností a obětech. Pro řadu zadržených vyhlásil amnestii, ta je ale podmíněná přiznáním se k násilnostem (což pro řadu lidí není přijatelné) a netýká se všech. Už během lednových událostí a krátce po nich Tokajev mluvil o vlivu ze zahraničí, nebo dokonce o zmařeném pokusu o puč. Svá slova ale doposud nedoplnil dalšími konkrétními informacemi. Tento bezesporu definiční moment v moderních dějinách Kazachstánu tak stále zůstává bez společenského zpracování, přijetí a smíření.
Zároveň přes veškeré praktické i symbolické zdůrazňování své politické autonomie a nového směru zůstává Tokajev potomkem Nazarbajevova režimu – toho režimu, který teď vehementně kritizuje. I když první prezident a jeho bezprostřední okolí už nestojí v čele země, stopy, které zanechali za tři dekády vlády, budou nevyhnutelně ještě dlouho přetrvávat.
Čtěte také: Konec Nazarbajevovy éry: Ústavní referendum v Kazachstánu rozhýbalo staré struktury
Volbám a referendům navzdory, a navzdory závratnému rozsahu prezentovaného „Nového Kazachstánu“, zůstávají rozhodující pravomoci řízení státu a hlavní iniciativa v rukou prezidenta. Jeho politická převaha se projevuje nejen v možnosti načasovat volby na nejpříhodnější okamžik, ale zcela zásadně ovlivňuje i podobu prezidentského úřadu jako instituce. Připomeňme, že v červnu nechal Tokajev referendem potvrdit rozsáhlé změny ústavy, ale v září osobně do prvního zákona sáhl znovu, když prodloužil prezidentské období z pěti let na sedm a zavedl zákaz opakování mandátů. Zůstává proto otázkou, co by mu případně zabránilo v budoucnu provést další obdobné úpravy ve svůj prospěch.
Pro Tokajeva může být zajímavé ,odbýt si‘ preventivně volby podle vlastních pravidel, dokud je hlavní pozornost Moskvy obrácená jinam.
A konečně – Kazachstán stále čelí ekonomickým problémům, jejichž strukturální řešení bude ještě složitější vlivem ekonomické krize související s válkou Ruska proti Ukrajině. Tokajev v současnosti zahrnul kazachstánskou veřejnost přísliby a vizemi změn, ovšem pokud by se situace obyvatel v praxi skutečně nezlepšila, mohl by riskovat ve střednědobém výhledu podobné protesty, jako byly ty lednové.
Za zmínku stojí i dopad války na Ukrajině. V současnosti není možné předvídat, jaké bude Rusko po válce a jaké priority bude mít ve vztahu ke Střední Asii. Nicméně pro prezidenta Tokajeva může být zajímavé „odbýt“ si preventivně volby podle vlastních priorit a pravidel, dokud je hlavní pozornost Moskvy obrácená jinam.
Jaký bude Kazachstán?
V tento moment je velmi nepravděpodobné, že by Kazachstánci v příštích volbách zvolili někoho jiného než opět Kasyma-Žomarta Tokajeva. Relativně příznivý výsledek se dá očekávat i v parlamentních volbách, které proběhnou příští rok. Jednak si stávající prezident udržuje nezanedbatelnou úroveň popularity, danou jeho osobností, úřadem i protikorupčními akcemi. Jednak vzhledem k velmi krátké době mezi vyhlášením voleb a hlasováním (1. září – 20. listopadu) by bylo pro jakoukoli mimosystémovou osobnost v zemi velmi obtížné vybudovat si dostatečně silné zázemí pro rozsáhlou kampaň. Nehledě na neomezené možnosti stávajícího prezidenta mobilizovat státní zdroje a spřízněnou veřejnost pro vlastní propagaci.
Zorganizovat prezidentské volby nyní může být pro Tokajeva způsob jak kapitalizovat momentální popularitu a předejít nutnosti vyhlašovat volby v nepříznivějších budoucích časech. Dají mu dalších několik let času pro budování osobní politické sítě a formulování svého státnického dědictví. A zároveň na několik let odsunout nutnost vyřešit stejné dilema, jako jeho předchůdce Nursultan Nazarbajev – totiž kdo nastoupí do čela Kazachstánu po něm.
