Erdoğan označuje Netanjahua za „řezníka z Gazy“, politika tureckého vůdce je ale pragmatická

Když byl v polovině listopadu v Německu na návštěvě turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan, nemohla být rozdílnost v názorech na aktuální blízkovýchodní konflikt zřetelnější. Kancléř Olaf Scholz před novináři zopakoval, že „Izrael má právo na to se bránit“, načež jeho host obracel oči v sloup.

Erdoğan se ale neomezuje pouze na neverbální komunikaci. Před příjezdem do Berlína označil stoupence hnutí Hamás jako „bojovníky za svobodu“ a dodal, že legitimita Izraele je zpochybněna kvůli jeho „vlastnímu fašismu“.

Turecký prezident se během návštěvy setkal i se svým německým protějškem Frankem-Walterem Steinmeierem. Všichni tři politici se ale větší veřejné roztržce vyhnuli. Nicméně po svém návratu domů pak v Ankaře Erdoğan mluvil jinak. Tamním médiím řekl, že Steinmeier má „křižáckou mentalitu“ stejně jako „ten druhý“.

Svými slovy i gesty tedy turecký prezident zaujal jasně propalestinský postoj a nebojí se kritizovat Izrael. Jenže když se od těchto přehnaných projevů oprostíme, uvidíme, že přístup Turecka je pragmatický a rozhodně neodpovídá tvrdým slovům z úst jeho lídra.

„Tento postoj může být nevýhodný pouze v případě, že se zhmotní,“ komentuje pro Voxpot odborník na tureckou politiku a Blízký východ Özgür Özkan z Belferova centra při Harvardské univerzitě. Analytička Asociace pro mezinárodní otázky Karolína Lahučká, kterou Voxpot také oslovil, pak doplňuje, že Turecko drží silně propalestinskou linku dlouhodobě a „řadu let se prezentuje jako mluvčí palestinských bratrů“.

Ke správnému vnímání Erdoğanových slov je potom zapotřebí znát nejen vztahy Ankary s Izraelem a Hamásem, ale i zahraničněpolitické ambice Turecka a nálady uvnitř země.

Světový ochránce muslimů

Počáteční reakce tureckého vůdce na masakr ze 7. října byla pečlivě vyvážená. Nejprve vyzýval ke zdrženlivosti a ukončení „agresivních činů“. Pak ale začaly prudce narůstat oběti na palestinské straně a Erdoğan se rychle připojil ke kritice postupu armády a zaujal zdánlivě protiizraelský postoj.

Obvinil židovský stát z „jednoho z nejkrvavějších a nejbrutálnějších útoků v historii“ a hájil Hamás jako „osvobozeneckou skupinu“. Na rozdíl od svých západních spojenců totiž Ankara nepovažuje toto hnutí za teroristickou organizaci.

Izrael je strategickým hráčem v regionu a Ankara jej k řešení tamních problémů potřebuje. Stejné smýšlení pak panuje i v židovském státě.

Podle výzkumnice Ústavu mezinárodních vztahů specializující se na Turecko Pelin Ayan Musil se Erdoğan rozhodl vrátit ke své dřívější asertivní politice vůči Izraeli z let 2019–2020. „Poté, co zvítězil v květnových prezidentských volbách, se přitom Turecko od tohoto postoje odklonilo a zahájilo normalizační proces s Izraelem,“ vysvětluje Voxpotu. Namístě je podle odbornice ptát se právě na to, proč nyní zvolil tento starší přístup.

Nicméně experti a expertky, s nimiž se Voxpot spojil, se shodují, že rozhodně nešlo čekat to, že by Ankara podporovala Izrael. Podle Lahučké si musí držet svou tvář mezi arabskými partnery, „kde se propalestinská linie opět vrací do popředí“.

Turecko-izraelské vztahy jsou pak plné vzestupů a pádů. Navzdory tomu ale vždy fungovala například akademická nebo humanitární spolupráce, jež je nakonec pro obnovování vztahů zásadní. I přes ekonomické, obranné a diplomatické vazby ale nechyběly konfrontační momenty, a to ani před nástupem turecké Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) k moci.

Například bývalý premiér Turecka Bülent Ecevit v roce 2002 obvinil Izrael z „neuznávání rezolucí OSN“ a „páchání genocidy“, přičemž kritizoval pasivitu Spojených států. Nešetřil ale ani Hamás, který označil za „radikální palestinské elementy“, které brání vzniku nezávislého palestinského státu.

Čtěte také: Vliv Ankary roste. Úspěšně manévruje, nezapomíná ale na staré spojence

Diplomatické vztahy s Izraelem se pak ještě více zhoršily slavným „minutovým“ incidentem v roce 2009. Erdoğan se tehdy střetl s tehdejším izraelským premiérem Šimonem Peresem na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, kde jej obvinil téměř z toho samého, z čeho obviňuje politické špičky země dnes.

O rok později se odehrál izraelský útok na tureckou loď, která se snažila prolomit blokádu Gazy a přivézt humanitární pomoc. Zabito bylo devět lidí.

Diplomatické vztahy na úrovni velvyslanců se obnovily loni v září. Jenže po aktuálních výrocích Erdoğana se izraelský ministr zahraničí Eli Cohen na konci letošního října rozhodl stáhnout své zástupce z Ankary, „aby provedl přehodnocení vztahů“.

Jak Turecko, tak Izrael jsou si ale vědomy, že se jeden bez druhého neobejde. Izrael je významným, strategickým hráčem v regionu a Ankara jej k řešení tamních problémů potřebuje. Stejné smýšlení panuje i v židovském státě. Z jeho pohledu může být Turecko důležitým partnerem pro vyvažování rostoucích ambicí Íránu.

Toho je si turecký prezident vědom a pokračuje v nastolené linii zahraniční politiky AKP. Tou je snaha o to, aby se Turecko stalo „mírotvůrcem na periferii mezinárodního systému“. Ochrana práv Palestinců je potom pro AKP součástí úsilí o obranu zájmů muslimů po celém světě.

Israeli prime minister Netanyahu is 'the butcher of Gaza', says Turkish president Erdogan.

He told the Turkish parliament that the Israel would be 'held accountable before international law'.https://t.co/sOPhrAab42 pic.twitter.com/o05CEu9vMm

— Sky News (@SkyNews) November 29, 2023

Stranické elity a jádro vládní strany také věří, že osvobozování muslimů od západní kulturní a politické nadvlády začalo díky Erdoğanovi právě v Turecku a může se šířit dále. Sám prezident pak tuto rétoriku využívá. Například když v roce 2020 přeměňoval Hagiu Sofii na mešitu, pronesl, že je to „předzvěst osvobození mešity al-Aksá“ v Jeruzalémě.

Podle Özgüra Özkana ale Erdoğan žádná opatření, jež by znamenala přerušení vztahů s Izraelem a Západem, nepřijme. „Kritizuje sice postoj Tel Avivu a Washingtonu, ale zároveň udržuje otevřené diplomatické kanály a podporuje propuštění rukojmích,“ shrnuje expert. Je podle něj také důležité udržet obchodní vztahy, které probíhající konflikt zatím nenarušil.

Objevují se také tvrzení, že Turecko posílá Hamásu materiály, které lze využít k výrobě raket a výbušnin.

V roce 2022 dosáhl vzájemný obchod těchto zemí 8,9 miliardy dolarů, což představuje značný nárůst – z 1,4 miliardy v roce 2002. V loňském roce byl Izrael 10. největším odběratelem tureckého zboží a v žebříčku importu Ankary obsadil 29. místo.

Různorodé vazby dělají od počátku konfliktu z Erdoğana možného prostředníka. Tak se snaží přistupovat i k válce na Ukrajině. Na Blízkém východě jej ale dělá jedinečným jeho vztah s Hamásem.

Hamás v Turecku

V nedávném příměří zaujal klíčovou roli Katar a tureckým snahám lehce srazil hřebínek. Ankara se ale o zprostředkování dialogu bude snažit dál. Podle Özkana mohla být tvrdá rétorika ze strany Erdoğana taktikou k přilákání Hamásu k jednacímu stolu. Původní návrhy na tureckou mediaci krize byly totiž Hamásem údajně odmítnuty.

Karolína Lahučká připomíná, že dobré vztahy mezi Tureckem a Hamásem pomohly s propouštěním zajatých vojáků už v minulosti. „Kanály s Hamásem jsou a budou vždy otevřené,“ dodává Musil. Členové hnutí se v Turecku usadili v roce 2011, kdy byli tamní vládou pozváni.

Tento krok byl součástí dohody zprostředkované Egyptem, v rámci které došlo i k propuštění více než tisíce vězňů z izraelských věznic výměnou za vojáka Izraelských obranných sil (IDF) Gilada Šalita.

Čtěte také: Turecká vláda jednoho muže: Cesta od parlamentní demokracie k téměř neomezenému prezidentství

V uplynulých letech také turecká vláda finančně Hamás podporovala. V roce 2012 mu měla například věnovat 300 milionů dolarů a nevládní organizace Nadace pro lidská práva převáděla peníze na svou pobočku v Gaze, kde je posléze přebírali členové Hamásu.

Turecký prezident se podle dostupných informací setkal s vysokým představitelem Hamásu naposledy letos v červenci. Hostit měl politického šéfa hnutí Ismáíla Haníju, kterému v roce 2020 udělila Ankara turecké občanství.

Objevují se také tvrzení, že Turecko posílá Hamásu materiály, které lze využít k výrobě raket a výbušnin. „To ale zatím nebylo prokázáno,“ upozorňuje Özkan.

Nicméně po 7. říjnu byli tureckými úřady zástupci Hamásu „zdvořile posláni pryč“. To podle Lahučké ukazuje, že „Turecko není 100% podporovatelem hnutí a i zde se snaží o balanční politiku mezi oběma stranami“.

Rozkročeno do všech stran

V poslední době se Turecko v otázkách své zahraniční politiky účelově rozhoduje vždy mezi dvěma pozicemi. První je snaha být vedoucím aktérem chránícím muslimské zájmy po celém světě. Druhou pak normalizační úsilí směrem k západním spojencům.

To, že si v momentálním izraelsko-palestinském konfliktu vybralo první pozici, je podle Musil promyšlená strategie a úvodní přešlapování byla jen chvilka na rozmyšlenou.

S Izraelem jako takovým Turecko problém nemá a jakýkoli zájem Ankary na jeho zničení či zpochybnění práva na jeho existenci vidět nelze.

Ve výčtu pro a proti hrál svou roli zcela jistě také fakt, že AKP nemá v parlamentu většinu a o autoritářskou moc se dělí s krajně pravicovými stranami. „Nacionalistickými a islamistickými koaličními partnery je Erdoğan značně omezován,“ souhlasí Musil.

Stát po boku Západu si vůdce Turecka a jeho vláda nemohli dovolit ani vůči tamní společnosti. První váhavé reakce se mezi lidmi setkaly s velkou kritikou. A nesouhlas byl slyšet také od opozice, jež byla od počátku velmi protiizraelská.

🚨BREAKING 🇹🇷 Turkey: Pro-Palestine 🇵🇸 protesters trying to storm the the perimeter of Incirlik Air Base, home of the USAF 39th Air Base Wing, that houses 1,800 US 🇺🇸troops. Turkish police disperse tear gas into the crowd 💥 pic.twitter.com/l1t1e3PZMl

— World War Now (@WorldWarNow_) November 5, 2023

O nepředvídatelnost tak podle odborníků nejde. Členové NATO by měli v takovýchto případech s odklonem Turecka od jejich optiky počítat. Vzpomeňme na neochotu podepsat vstup Švédska do Aliance kvůli pálení koránu. Nakonec protokol o přistoupení 23. října Ankara podepsala.

Překvapivé a matoucí by v současné situaci spíše bylo, kdyby Turecko jednalo jinak. „To, že Turecko bude mít vždy rozkročenou politiku na všechny strany a nikdy se nebude držet jen čistě prozápadní linky, je známá věc,“ přitakává Lahučká.

Je to tak další ukázka toho, že se svět stává stále více multipolárním a velké autoritářské státy jako Rusko, Čína nebo Saúdská Arábie jsou asertivnější. EU a USA naopak ztrácejí na přitažlivosti u zemí globálního Jihu.

Čtěte také: V Ankaře útočili sebevražední atentátníci z Praporu nesmrtelných. Podobných akcí bude přibývat

Nicméně vliv Ankary na izraelsko-palestinský konflikt a jeho řešení je omezený. Podle Özkana nemá Turecko co nabídnout, ale bojí se regionální eskalace. Proto spolupracuje s USA, Íránem a arabskými zeměmi.

K dokreslení tureckého postoje je dobré podívat se i na to, co Anakara neudělala. Nepokusila se zastavit dodávky ázerbájdžánské ropy do Izraele a navzdory nelibosti domácí veřejnosti nadále Spojeným státům umožňuje používat leteckou základnu Incirlik. Na začátku listopadu musela policie dokonce rozehnat davy lidí, které chtěly kvůli americké podpoře Izraele na základnu zaútočit.

Každopádně s Izraelem jako takovým Turecko problém nemá a jakýkoli zájem na jeho zničení či zpochybnění práva na jeho existenci z turecké strany vidět nelze. Hlavní problém, který Ankara v letitém blízkovýchodním konfliktu má, je zabírání palestinských území, omezování palestinských obyvatel a postavení Jeruzaléma.