Pod obranou státu si většinou představíme vojáky, tanky nebo děla. Jenže důležitou složkou může být i vzdělání. V době, kdy na Evropu míří stále intenzivněji dezinformační kampaně, se ukazuje důležitost mediální výchovy. Tohle už dávno pochopili v Estonsku. Jak tam takové vzdělávání probíhá, jsme probrali s odbornicí z estonského Ministerstva vzdělávání a výzkumu.
Velké nepokoje se před lety nevyhnuly ani na první pohled klidnému Estonsku. V roce 2007 zuřily v jeho hlavním městě Tallinnu dva dny. Násilí vyvolalo rozhodnutí přesunout sochu vztyčenou za sovětské vlády, a protestující se dokonce krvavě střetávali s policií. Mezi ruskou menšinou byla nevraživost rozdmýchávána také pomocí fake news, které se šířily online i v ruských zprávách.
Ohromná dezinformační kampaň nakonec přerostla v první kybernetický útok proti celé zemi. Byl spojován s Ruskem a vyřadil z provozu internetové stránky vlády, banky i digitální média. Po tom všem se Estonsko rozhodlo jednat.
Nejsevernější pobaltská země se stala lídrem v oblasti kybernetické bezpečnosti. Jenže Estonci šli mnohem dál než jenom k lepšímu zabezpečení svých serverů a vycvičení hackerů. Vsadili také na mediální gramotnost.
Od roku 2010 proto tamní veřejné školy vyučují žáky mediální výchovu. Minulý rok se Estonsko umístilo na třetím místě v evropském indexu mediální gramotnosti. Přitom neexistuje předepsaný návod jak tento obor učit. Národní standardy určují cíle a studijní výsledky, ale školy pak samy rozhodují, jak jich dosáhnou. Je jim tedy umožněn flexibilní přístup ve výběru metod či materiálů. Vláda pouze pedagogům rámcově nařizuje, aby vyučovali „digitální kompetence“ jako součást svých předmětů.
„Lepší dovednosti v oblasti mediální vzdělanosti umožňují našim lidem být nejen odolnějšími vůči nepřátelskému prostředí v digitálním světě, ale také vůči informačnímu přehlcení, agresivitě, špatné žurnalistice…“ řekl britské delegaci, jež se do Pobaltí přijela inspirovat, bývalý poradce estonské vlády pro komunikaci Siim Kumpas.
Středoškoláci mají třeba za úkol najít si informace, z odlišných zdrojů, a pak se učí jak je pochopit.
Celé se to pojí s konceptem „e-Estonska“, což je projekt úplné digitalizace země, který už je v lidech hluboce zakořeněn spolu s vnímáním sebe samotných jako nedílné součásti digitální společnosti. Estonsko tak může ukazovat cestu v boji proti dezinformacím i cestu za lepší vzdělaností.
A právě o tom, jak to na takové cestě vypadá, jsme se bavili s Hele Liiv-Tellman z Ministerstva vzdělávání a výzkumu Estonska, která je každý den v kontaktu se školami a pomáhá jim dosáhnout v tomto oboru vytčených cílů.
Jak se v Estonsku promítá požadavek na mediální vzdělávání do školních osnov? Je nějak konkrétně definován?
V osnovách nemáme nic, co se nazývá mediální gramotnost či vzdělávání, protože ani nemáme pevně určeno, co to je. Ale při samotném vzdělávání přijdete do velkého kontaktu s nejrůznějšími médii. Od první třídy přes střední školu až k vyššímu vzdělání. Na střední škole máme například povinné kurzy nazvané „Média a vliv“ a „Jazyk a společnost“. Jsou i o tom, že si studenti musejí najít informace, z odlišných zdrojů, a pak se učí jak je pochopit. Dokonce se vyučuje, jak samotná média vytvořit nebo psát články. Na tom se zároveň ukazuje, jak může být obsah navržen tak, aby přesvědčoval, nebo i manipuloval.
Jestli z této oblasti nemáte v osnovách nic specifického, čím se tedy školy při koncipování a otevírání zmíněných kurzů řídí?
Každá škola má své možnosti, kdy a jak tyto kurzy vypsat. Zvolí si také podobu vyučování tohoto kurzu, ale ty výsledky jsou v celém Estonsku stejné. Nejsou proto důležité nějaké papíry jak učit, ale to, že každý student dosáhne kýžených výsledků.
Kdy se s tím začíná?
Probíhá to během celého vzdělávacího procesu. Začíná se s tím už vlastně ve školce. Již tam se vyučují technické zdatnosti a děti získávají digitální znalosti. Například se jim ukazují různé internetové stránky a ony se učí rozpoznávat reklamu. Máme také mnoho stránek pro malé děti, kde jsou v tomto duchu hry. Jedná se v nich ale také o ranou lekci základů kódování a konceptu algoritmů. Hlavní je ale to, aby pochopily, že ne všechno, co slyší, je pravda. Také se tím mají naučit jak se správně chovat na síti a jak se to všechno promítá do reálného života.
Čtěte také: Informační chudoba může ohrozit samotnou demokracii, říká expert na vzdělávání
Co pak děti čeká po nástupu do školy?
Na všech našich školách jsou stejná průřezová témata, mezi něž patří třeba „informační prostředí“. Tady jde zejména o porozumění informacím skrze praktické činnosti, včetně zmíněného vyhledávání různých zdrojů. Učení má totiž vždy dvě strany. Tou první je porozumění sdělením, která čteme a slyšíme, druhou pak osvojení si pravidel, podle nichž se jako jedinci máme na sociálních sítích nebo mediálních portálech chovat. A to je jedno z témat, která musejí být vyučována od první třídy až do konce posledního ročníku. Každý učitel by to tedy měl zařadit do výuky svého předmětu. Není to prostě tak, že dnes se jde učit mediální gramotnost, ona je součástí každého předmětu, a právě to je důležité.
Aha. Takže vyučujete mediální gramotnost třeba i v matematice?
Například v tomto předmětu žáci používají internetové stránky, aby procvičovali matematické úlohy. Potřebují třeba přístupová hesla, takže o nich učitel mluví. Vysvětluje, jaké typy hesel existují a že ho nesmím každému říct. Nebo vypráví o uživatelských jménech. Dostane se také k tomu, jak funguje email a jaké informace je dobré posílat, a jaké ne. To můžu potvrdit, protože mé děti jsou ve čtvrté třídě, a když jsem jim to chtěla říct, tak už všechno znaly ze školy.
Dost dobře si nedokážu představit, že tohle zvládne každý učitel. Zavzpomínám-li na svou základní školu, tak jsem k tomu skeptický. Nebo jsou estonští kantoři digitálně zdatnější?
Musejí to umět, nemají jinou možnost. Už snad není třída, kde by nebyl počítač. Vlastně je to spíše tak, že žáci už moc nepoužívají papír a mají vše v elektronické podobě.
Předmět navíc netřeba
V Česku se vede debata o zavedení samostatného předmětu pro mediální vzdělávání. Z vašich slov ale vyplývá, že v Estonsku takový předmět nejspíš nemáte…
Máme jen ty povinné kurzy na střední škole. Jinak nemáme žádný speciální předmět o mediální gramotnosti. Opravdu není potřeba ho mít. Je to implementováno ve všech ostatních předmětech. Vezměme si třeba fyziku nebo biologii, kde se mimo jiné učí, co je to věda. Žáci tedy mohou ověřovat zprávy a snažit se určit, co je vědecké, a co je pouze něčí pocit. U nás se učí kriticky přemýšlet v každém předmětu a každý učitel si musí uvědomovat, jak důležitá tahle dovednost je.
Nejde tedy o nějaký výukový čas navíc, což je pro školáky jistě jen dobře.
Ano, dokonce ani nemusejí poznat, že jde o mediální gramotnost. Hlavní je, že vědí, jak ji použít. Někteří učitelé sice říkají, že nemají čas učit tolik průřezových témat, jenže ta jsou ve skutečnosti zahrnuta ve znalostech či dovednosti, jež by měli studenti od těchto pedagogů získat. Takže s tím stejně nevyhnutelně pracují, i když tvrdí, že na to není čas.
Všude okolo jsou falešné informace, a my musíme lidem zaručit, že se k nim dostanou ty transparentní.
Říkala jste, že mediální vzdělávání začíná již ve školce. Jak je to s tímhle typem vzdělávání u starších lidí?
U těch je to složitější. Pro ně máme například takzvané Víkendy mediální gramotnosti, které jsou ovšem přístupné všem věkovým kategoriím. Mladí lidé při nich pomáhají starším pochopit informace, používat počítač, internet a také je učí jak se na internetu chovat. Každopádně v současné době nemáme v tomto duchu nic na institucionální úrovni. Máme ale skvělou síť knihoven. Každá malá vesnice má knihovničku – mnohdy jdou starší lidé pro rady právě tam.
Začali jsme dávno, nyní z toho těžíme
Jak se na význam mediálního vzdělávání dívá stát?
Mediální gramotnost máme zakotvenou v Bílém papíru. To je strategický dokument vlády. Je tam popsáno, jak to na různých úrovních učit a jaké to má důsledky pro společnost.
Ptám se kvůli válce na Ukrajině. Změnila něco v přístupu státu k tomuto tématu, nebo to začalo už dávno předtím?
Válka v tomto ohledu nezměnila vůbec nic. Už dávno předtím jsme věděli, jak je to důležité.
Čtěte také: Topíme se v tsunami informací, které přináší první světově sdílená válka
V Estonsku je také početná ruská menšina obyvatel (Rusové tvoří asi 25 % estonské populace, pozn. red.), která může konzumovat kremelskou propagandu a její informační kanály. Je vaše mediální vzdělávání i bojem proti téhle ideologické infiltraci?
Doufám. Také máme v Estonsku veřejnoprávní médium Eesti Rahvusringhääling, které provozuje vysílání jak v estonštině, tak v ruštině. K rusky mluvícím lidem se tak dostanou stejné informace jako k ostatním. To bylo v provozu už dávno před válkou. Jakmile začala válka, naše vláda estonské kanály v ruském jazyce finančně podpořila a médium najalo více rusky mluvících novinářů. To je velmi důležité. Všude okolo jsou falešné informace, a my musíme lidem zaručit, že se k nim dostanou ty transparentní. V neposlední řadě to pomáhá i ukrajinským uprchlíkům, protože mnoho z nich mluví rusky.
Tohle vysílání jistě otevírá oči i ruským uprchlíkům, kteří si v pohnuté době vybrali Estonsko jako svůj náhradní domov.
Většina Rusů, co sem přišla, už dávno pochopila, že se děje něco špatného. To je důvod, proč sem utíkají, protože mají jinou mysl. Možná někteří z nich už byli tamními úřady potrestáni za to, co doma udělali a řekli, protože oni ani nemůžou říct, že je to válka. Ti už pochopili, co je špatně – protože ty informace už mají.
