Redaktor Voxpotu byl obviněn z porušení etického kodexu. Jednal ale správně a na vině je spíš nesprávné pochopení autorizace žurnalistického textu i role nezávislých médií. Není přitom prvním ani posledním, kdo se s tímto problémem setkal. Jaká je tedy podstata autorizace a k čemu slouží?
Nařčení z neprofesionality přišlo kvůli článku o umělé inteligenci ve vojenství. Pro zpracování tématu se Voxpot rozhodl vzhledem k jeho závažnosti a také proto, že se z donedávna pouhé fantazie začíná stávat znepokojující realita. Do závodu ve zbrojení s využitím technologie umělé inteligence dnes světové mocnosti investují stamiliony, zatímco vědci proti tomu píší petice. Jedná se o budoucí směr válčení.
Voxpot proto oslovil několik expertů, které požádal o rozhovory na toto téma a o vyjádření žádal i zbrojařské firmy. Jedním z dotazovaných odborníků byl i Pavel Zůna z Vojenského technického ústavu (VTÚ), který byl samotným ústavem doporučen. Nakonec se s redaktorem domluvili na písemných odpovědích.
Do e-mailové schránky ale dorazil text, ve kterém udělal expert fakticky rozhovor sám se sebou a svým kolegou, s doporučenou rubrikou k publikování a náhledovým obrázkem. Po vysvětlení, že takto Voxpot nefunguje, novinář sepsal na základě obdržených informací článek a zaslal jej k autorizaci, o kterou expert projevil zájem při zaslání svého textu.
Médiím v demokratických zemích nelze určovat, co může vyjít, a co ne.
Odpověď byla, že Voxpotu „použití dodaných podkladů do článku neautorizujeme a nepovolujeme odkazovat se na VTÚ“. Na opakovaně nabízenou možnost eventuální úpravy formulací, které se týkají VTÚ, Zůna odpověděl, že je to „ztráta času“. Článek tedy vyšel i s vyjádřeními experta VTÚ, jež měla redakce k dispozici.
Příběh nekončí
„Jmenoval podnik a citoval jeho experty přesto, že byl písemně důrazně upozorněn, že s tím nesouhlasíme,“ píše se v následném prohlášení VTÚ k článku. Právě to redaktora Voxpotu obviňuje z porušení Etického kodexu Syndikátu novinářů ČR (SN ČR).
Takové případy se novinářům stávají často. Mnohdy za to může zejména špatné pochopení procesu autorizace. V redakci jsme se proto rozhodli tomuto fenoménu věnovat, osvětlit jeho podstatu, a obvinění od VTÚ tím jasně odmítnout.
K našemu případu už jen velmi krátce. Kromě porušení zákazu publikování je redaktor dále nařčen z manipulativního nakládání s citacemi a ze zneužití „výsad novináře“.
Čtěte také: Vládní krize v Polsku vyústila v boj o svobodná média. Právo a spravedlnost nad propastí?
Voxpot odmítá, že se jeho redaktor dopustil porušení Etického kodexu SN ČR. Od počátku se představoval jako novinář a jasně deklaroval, že citace budou při zpracování článku na dané téma použity. O porušení by se jednalo, pokud by o svém záměru lhal a respondenty by uvedl v tíseň, jak Voxpotu potvrdil i předseda SN ČR Adam Černý. To se ale nestalo.
Zdůvodnění, že „celkové znění článku neodráží naše názory“, jednoduše není důvodem k nepublikování vyjádření. Dokonce je téměř jeho opakem. Co se týče manipulativního zacházení s citacemi – zásadně takové obvinění odmítáme a důkazy jsme v případě potřeby připraveni předložit.
K tvrzení, že redaktor citoval experty, aby dal svému článku důvěryhodnost, musíme poznamenat, že takto novinář pracuje. Nelze se stát každý den odborníkem na něco jiného, a proto žurnalista oslovuje specialisty, které žádá o vyjádření.
Jistě není třeba vysvětlovat, proč médiím v demokratických zemích nelze určovat, co může vyjít, a co ne, a tak se raději posuňme k autorizaci.
Zásady autorizace textu
„Autorizace je vlastně explicitní dohoda mezi novinářem a respondentem, že dotyčný člověk bude mít možnost zasáhnout do výsledného textu,“ popisuje pro Voxpot Jan Motal, odborník na etiku médií z Masarykovy univerzity.
Autorizace by se měla týkat maximálně toho, že si respondent uvědomí chybu, například v datu, a opraví ji.
Objevila se někdy v 50. letech minulého století v Německu. Traduje se, že s autorizací začal týdeník Der Spiegel kvůli svému formátu velmi tvrdých rozhovorů. Bylo totiž obtížné pro ně najít svolné respondenty, a novináři jim tedy začali nabízet texty ke schválení. Od té doby se tahle praxe stala součástí německé žurnalistiky a zdomácněla také u nás.
Ale autorizací se rozhodně nemyslí zákaz publikování. Deník Tageszeitung si tak například v roce 2003 vychutnal nynějšího kancléře a tehdejšího šéfa SPD Olafa Scholze. Jeho „autorizační“ zásahy nechal v textu viditelné, aby čtenářům bylo hned jasné, jakých úprav se dožadoval – jak chtěl měnit své původní vyjádření a dodatečně vylepšovat svou image.
Jinde na světě se autorizace v tomto „cenzorském pojetí“ také příliš nepoužívá. „Média neumožňují vedoucím tiskových oddělením upravovat rozhovory,“ popisuje kanadskou praxi odborník na PR Jason MacDonald. Ve Francii je potom podle jeho kolegy Thierryho Derriena vyžádání textu před zveřejněním „faux pas a nepochopení toho, jak novináři pracují“.
Jak je to v Česku?
U nás novináři nabízejí autorizaci dle svého uvážení či rozhodnutí redakce a nejčastěji spíše u odborných témat. Voxpotem oslovení odborníci potom upozorňují na několik zásad, které musí mít člověk na paměti.
Za prvé autorizace není spoluautorství. „Vždy platí, že autorem textu je novinář. Tečka,“ říká Motal. S tím souhlasí i Adam Černý a dodává, že pokud je autorizace domluvena předem, patří k dobrým mravům ji poskytnout.
Důležité je určit si, co to vlastně znamená. Mnoho lidí se může domnívat, že jim to umožní mít dohled nad formou, jakou budou jejich výroky prezentovány. Jenže to je pro nezávislá média z jejich podstaty nepředstavitelné. Černý doplňuje, že autorizace by se měla týkat maximálně toho, že si respondent uvědomí chybu, například v datu, a opraví ji. Na celkové přepsání nebo stažení pak nemá nárok.
Ideální situace vypadá podle Motala následovně: při kontaktování respondenta řekneme, že jsme novináři, z jakého jsme média, co píšeme, k čemu vyjádření použijeme, jak bude celý proces vypadat, a dodáme informaci o autorizaci.
Pokud by měl být každý údajně zmanipulovaný výrok odstraněn, těžko by žurnalistika plnila svou roli hlídacího psa ve společnosti.
Každopádně je těžko představitelné, že dostane článek k autorizaci někdo, kdo je součástí kauzy, kterou se text zabývá. Nevhodná je také u byznysmenů, politiků a celkově lidí v mocenských pozicích.
Tato pravidla se přitom týkají i editorů. Ti právo na zásah do textu mají, ale stále je to jeho autor, kdo má poslední slovo. „I kodex Syndikátu novinářů explicitně říká, že za článek je zodpovědný novinář,“ připomíná Motal.
Existuje právo na autorizaci?
Novinář jako pojem se v české legislativě nevyskytuje a stejně tak se tam nevyskytuje ani povinnost autorizace. Ale jak pro Voxpot poukazuje odbornice na mediální právo Monika Hanych z Masarykovy univerzity, „určitě existují případy, kdy je tvrzení natolik vytržené z kontextu a vyložené manipulativním způsobem, že může nějakou škodu způsobit, a je dobré takový projev sankcionovat“.
Čtěte také: Úroveň represí je strašná, lidé jsou zadržováni i za špatné ponožky, říká běloruská novinářka
Jenomže ne každý výrok v článku je zmanipulovaný, byť to může ten který respondent z nějakého důvodu dodatečně tvrdit. Pokud by totiž každý takový výrok měl být odstraněn, těžko by žurnalistika plnila svou roli hlídacího psa ve společnosti.
Aby se mohl respondent nebo někdo dotčený článkem dovolávat ochrany, musí být jasné, že se jedná o prokazatelně lživou informaci nebo sdělení působí difamačně. „Tedy uráží nebo se jinak závažně dotýká cti nebo důstojnosti dané osoby,“ vysvětluje Hanych. Platí také, že veřejně činné osoby požívají nižší míru ochrany. Zásadní je i to, zda ke zveřejnění informace existuje veřejný zájem.
Správně by se potom člověk, který si připadá poškozen, měl obrátit na vydavatele, protože právě na něj se tiskový zákon vztahuje. Také se může obrátit na Komisi pro etiku SN ČR, která vše odborně posoudí.
Nezřídka se však stává, že je zažalován přímo novinář. Pak lze mluvit o šikanózní žalobě, kdy se požaduje obrovská suma jako odškodnění, což má mít hlavně zastrašovací účel. „Pro novináře je to značně nekomfortní, protože několik let žije s tím, že možná prohraje a zruinuje mu to život,“ říká k tomu Černý.
To může podle Hanych vést i k chilling efektu, kdy se média napříště raději kritickým analýzám či kontroverzním tématům vyhnou. „Přitom právě přinášení důležitých témat či ozařování temných míst fungování demokratických společností je jejich náplní práce,“ dodává.
Případ, který je popsán na začátku článku, tedy hlavně ukazuje, že stále existuje mnoho lidí, co nechápou podstatu nezávislých médií. Není proto na škodu občas přiblížit způsob jejich fungování. Prospět to může respondentům, čtenářům i samotným novinářům.
Podívejte se také na naši reportáž o soukromých médiích v zemích střední Evropy:
