Evropu dohání koloniální minulost. Do omluv a odškodnění se jí ale příliš nechce

Když byl český premiér Petr Fiala na návštěvě afrických států, jedna nepříjemnost mu na rozdíl od většiny jeho evropských kolegů odpadla. Vyrovnávání se s minulostí. Ostatní jsou s ní zde totiž často konfrontováni.

V poslední době se pak několik představitelů zemí s krvavou koloniální minulostí rozhodlo o historii mluvit. Může za tím být to, že se Evropa snaží o vřelejší vztahy s africkými státy. Je si totiž vědoma své nevýhody oproti Číně či Rusku – zemím, jež toto téma řešit nemusejí, a naopak jej spíše používají k podrývání vlivu bývalých koloniálních mocností.

V rámci této debaty jsou velkou otázkou reparace. Snaha o odškodnění z kapes Západu nejen za transatlantický obchod s otroky je na stole již několik desetiletí. Ve čtvrtek 16. listopadu se ale posunula zase o krok dál.

S tím, jak se Afričané stále více snaží zaujmout suverénní, tedy již ne druhořadé místo v mezinárodním systému, se rozhodli spojit síly s karibskými státy. Na summitu v ghanské Akkře se dohodli na zřízení Globálního reparačního fondu.

Toto partnerství mezi 55 členy Africké unie (AU) a 20 státy Karibského společenství (Caricom) bude mít za cíl zintenzivnit tlak na bývalé bašty otrokářství, aby se zapojily do reparačního hnutí.

Za odporné a neospravedlnitelné násilné činy spáchané na Keňanech neexistuje podle Karla žádná omluva. A má pravdu, protože ji nevyslovil.

Podle prezidenta Ghany Nana Akufo-Addy se reparace za otroctví staly záležitostí, kterou musí svět „řešit a neměl by ji nadále ignorovat“. Na konferenci poukázal na Brity a další evropské národy, které během obchodu s otroky zbohatly, zatímco „zotročení Afričané nedostali ani penny“.

AU by podle dokumentu z Akkry měla prozkoumat „možnosti soudních sporů“ a spolupracovat s OSN, aby společně posoudily, „zda bylo zotročování Afričanů vážné porušení lidských práv v době, kdy byly tyto činy spáchány“. Jenže právě to je podle německé právní expertky Anny Hankings-Evans problém. „V té době to prostě bylo legální, protože právo fungovalo ve prospěch kolonizátorů,“ komentuje pro Deutsche Welle.

Podle afrických lidskoprávních aktivistů by pak debata neměla být pouze o přímých finančních platbách. Zahrnout by se podle nich měla také rozvojová pomoc či návrat kolonizovaných zdrojů. A svou roli v tom hrají také formální omluvy a přijetí odpovědnosti za zločiny od představitelů bývalých koloniálních mocností.

Karlova neomluva

Předtím, než na letišti v hlavním městě Keni vystoupil český premiér, uvítala tato východoafrická země člověka, jehož návštěva budila mnohem větší emoce. Čtyři dny tam byl totiž na návštěvě britský panovník Karel III. se svou chotí Camillou.

Pro britského krále to byla cesta spojená i s jeho matkou Alžbětou, protože právě v Keni se v korunách stromů dozvěděla o smrti svého otce Jiřího VI. Mnohem více než rozjímaní nad osudem královské rodiny ale přitáhla návštěva aktivisty požadující omluvu za zločiny spáchané během britské nadvlády.

„Králova návštěva byla velmi pečlivě řízena tak, aby se věnovala určitým tématům a jiným se vyhnula,“ popisuje Voxpotu průběh Karlovy cesty odborník na vztahy Velké Británie s Afrikou Justin Vovk z Redeemer University. Nejpalčivější otázkou pak byla eventuální omluva za potlačení povstání Mau Mau v 50. letech 20. století.

Čtěte také: Všichni královnu Alžbětu neoplakávají. Co připomíná rok po své smrti

Při poslední návštěvě Alžběty v roce 1983 se o Mau Mau nemluvilo, a to i proto, že debaty o tomto povstání byly rovněž v samotné Keni tabu. Nešlo totiž jen o boj proti kolonizátorům, ale také o etnický spor mezi tamními obyvateli.

První keňský prezident Jomo Kenyatta zakázal na tyto události vzpomínat, protože byl z etnika bojujícího na straně monarchie. Alžbětin tehdejší hostitel a druhý prezident země Daniel arap Moi byl pak z etnika, které se v povstání neangažovalo, a královnu a jejího manžela měl rád natolik, že po nich pojmenoval své děti. Je tedy jasné, že nechtěl jejich návštěvu nijak pokazit.

Od té doby se ale nálada změnila a rozhořčení nad britským působením v minulosti se již v posledních dekádách svobodně projevuje. Aby došlo ke zmírnění vášní, svolil Londýn v roce 2013 vyplatit téměř 20 milionů liber coby kompenzaci 5000 Keňanů, kteří tehdy trpěli ve vazbě, a zaplatila památník Mau Mau. Britská vláda také vydala prohlášení, že je jí líto „mučení a dalších forem špatného zacházení“.

Při brutálním potlačení tanzanského povstání Maji-Maji přikročili Němci i k tříletému účelovému hladomoru. Zabito tak bylo až 300 tisíc lidí.

Přesto ale mnoho Keňanů očekávalo omluvu přímo z úst monarchy. „A přesně tomu se Karel vyhnul,“ říká Vovk. Omluva by totiž vyžadovala spolupráci krále s vládou a panovník nemůže otevřeně kritizovat nebo napadat politiku současného nebo předchozího kabinetu. „Omluva by musela být velmi pečlivě projednána, protože by se v podstatě rovnala přiznání viny,“ vysvětluje odborník.

Karel tak nejspíš dostal přesné instrukce od vlády, o čem smí a nesmí hovořit. Pokud by se totiž omluvil, mohl by argumentačně nahrát žadatelům reparací při posuzování právní odpovědnosti za spáchané zločiny.

Nicméně britský král uznal „odporné a neospravedlnitelné násilné činy spáchané na Keňanech“ a dodal, že „neexistuje žádná omluva“. A ta opravdu neexistuje, protože ji nevyslovil. Navzdory nadějím tedy podle Voxpotem oslovené expertky na postkoloniální vztahy Poppy Cullen z Univerzity Loughborough tato cesta přelomová nebyla.

Cullen zároveň upozorňuje na to, že krátce předtím se za koloniální minulost omluvil německý prezident a chybějící omluva panovníka Spojeného království je o to patrnější. „Vypadá to, že se britská odezva vymyká ostatním evropským reakcím na kolonialismus,“ podotýká expertka.

Rozvojová pomoc ano, reparace ne

Německý prezident Frank-Walter Steinmeier směřoval svou omluvu do Tanzanie. Tam na rozdíl od Keni chtějí odškodnění za zvěrstva spáchaná na počátku 20. století nejen aktivisté, ale i političtí představitelé.

Během své návštěvy Tanzanie německá hlava státu požádala o „odpuštění“. Tanzánci přitom Berlínu připomínali hlavně potlačení vzpoury proti koloniálním autoritám. Vraceli se také k povstání Wahehe a Maji-Maji v tehdejší Německé východní Africe. Při brutálním potlačení druhé rebelie přikročili Němci mimo jiné i k tříletému účelovému hladomoru. Zabito tak bylo až 300 tisíc lidí.

Naše tisíce let stará kultura z nás nedělá piráty, kteří jezdí kolem světa a drancují,“ uvedl náměstek italského ministra zahraničí Cirielli.

Tanzáncům omluva nejspíš nebude stačit a na stole se pravděpodobně objeví i reparace, a to v návaznosti na požadované uznání potlačení povstání Maji-Maji jako genocidy. To se ale nepovedlo v případě Namibie, kde byla sice genocida proti místním komunitám uznána politicky, nikoli však právně.

V rámci „zahojení ran“, jak to nazývá německá vláda, se Berlín dohodl s Namibií na vyplacení 1,1 miliardy eur v průběhu 30 let. Jenže zástupci Hererů a Namů – etnik, která byla Němci vražděna – takovou kompenzaci kritizují, neboť jde podle nich o rozvojovou spolupráci, a ne o reparace. „Ta dohoda se nedostává k jádru věci, není o spravedlnosti a usmíření,“ sdělila svůj názor časopisu Der Spiegel aktivistka Nama Sima Luipert

I proto na počátku letošního roku podali zástupci zasažených etnik žalobu u namibijského nejvyššího soudu a žádají zastavení plánované dohody. Nicméně Německo trvá na naplnění této smlouvy a o oficiálních reparacích se bavit odmítá.

„Minulost není v kompetenci prezidenta“

Německo a Velká Británie ale nejsou jediné bývalé evropské koloniální velmoci. Na konci minulého roku se tak za dávný hřích své země omluvil tehdejší nizozemský premiér Mark Rutte. Jeho vláda sice nenabízí kompenzace „vnoučatům nebo pravnoučatům zotročených lidí,“ ale zřizuje fond ve výši 200 milionů eur na iniciativy, které mají pomoci řešit dědictví otroctví.

Jeho omluva jde přitom dále do minulosti než ta německá a britská, a to zejména do 17. století, kdy bylo Nizozemsko jednou z nejbohatších zemí světa a jeho hospodářský růst silně závisel na obchodu s otroky.

Podobně se omluvilo v roce 2018 Dánsko Ghaně, kterou kolonizovalo od poloviny 17. do poloviny 19. století. Na seznam „kajících“ můžeme přidat ještě Evropský parlament a Francii. S francouzským přístupem je to ale složitější.

Čtěte také: Král Karel III. zdědil koloniální historii i po své matce. Co některým připomíná korunovace

V roce 2017 tehdejší kandidát na prezidenta Emmanuel Macron označil kolonizaci za „zločin proti lidskosti“, čímž porušil tradici pečlivě vážených slov a vyvolal naděje na lepší přístup Paříže k minulosti. Po zvolení už ale svá slova mírnil. V rozhovoru zkraje tohoto roku pak řekl, že nemá v úmyslu „žádat o odpuštění“ za kolonizaci Alžírska. A dodal, že „není na prezidentovi republiky, aby si nárokoval hodnocení kolonialismu“.

Takový přístup Elysejského paláce ale mohl přispět k tomu, že v posledních měsících ztrácí vliv na africkém kontinentu a dochází tam k rozmachu antifrancouzských nálad.

„Nejhlubší lítost“ nad jedním z nejkrvavějších odkazů Evropy v Africe projevil i belgický král Filip. Řekl to při své loňské návštěvě Demokratické republiky Kongo, kdy sice vrátil unikátní dřevěnou obřadní masku, ale oficiální omluvu už nenabídl. „Nezabývali jsme se minulostí, která se stala a nemusí se přehodnocovat, ale dívali jsme se do budoucnosti,“ řekl k návštěvě konžský prezident Félix Tshisekedi.

Mýtus „dobrého kolonizátora“ žije

Ale najdou se i evropské vlády, nad jejichž reakcemi každý, kdo je alespoň lehce obeznámen s historií, kroutí hlavou. Například ta italská, kterou vede krajně pravicová premiérka Giorgia Meloni. Náměstek tamního ministra zahraničí Edmondo Cirielli totiž uvedl, že role jeho země v Africe byla „civilizační“.

„Ať už před nebo během fašismu (…), Itálie v Africe budovala a vytvářela civilizovanou kulturu,“ pronesl sebejistě Cirielli. „Naše starodávná a tisíce let stará kultura z nás nedělá piráty, kteří jezdí kolem světa a drancují,“ dodal.

Měli by nést potomci odpovědnost za činy svých předků? Minimálně by o nich měli vědět. A k tomu mohou svými slovy přispět i státníci.

Přístup země z Apeninského poloostrova tak navazuje na mýtus „dobrého kolonizátora,“ který by už měl být v dnešní době dávno překonaný. Italové sice stavěli v Africe více infrastruktury než ostatní Evropané, ale i tak byla jejich přítomnost protkaná násilím, vykořisťováním a rasismem. Podle některých odhadů způsobila okupace Libye, Etiopie, Eritreje a Somalilandu smrt 700 tisíc Afričanů.

Čtěte také: Do kin přišel film Válečnice. Africké Amazonky v něm bojují za svobodu, ženství i černošství

Přitom v roce 2008 podepsal tehdejší italský premiér Silvio Berlusconi dohodu s libyjským diktátorem Muammarem Kaddáfím a zemi poskytl pět miliard dolarů ve formě investic jako kompenzaci za činy spáchané v minulosti. O těch se však v italských školách učí jen málo. Někteří historici tak spojují tuto mezeru ve vzdělání s moderním rasismem.

Ve škole se o kolonialismu dozví děti málo i v Portugalsku. Tam je dokonce tato neslavná éra v dějinách země vnímána většinou populace s pocitem hrdosti. I proto se mnoho lidí podivilo nad slovy prezidenta Marcela Rebela de Sousy, který řekl, že by se měli omluvit a převzít odpovědnost.

Omluvu odmítají i španělští pravicoví politici a podobně jako ti italští popisují svou expanzi do Afriky jako „nejdůležitější událost v historii po Římské říši“. K přijetí odpovědnosti je opakovaně vyzývá také Mexiko. Zatím ale marně.

Je tedy patrné, že vyrovnávání se s minulostí je velmi obtížná disciplína. Měli by nést potomci odpovědnost za činy svých předků? Minimálně by o nich měli vědět. A k tomu mohou svými slovy přispět právě nejvyšší představitelé států, které kdysi dobývaly svět.