„Exploze podvratné radosti.“ Koncem osmdesátek Britové objevili rave, teď se k němu zase vrací

Je jich plný internet. Videí a fotografií z britských ravů z devadesátek, které zachycují nezřízené šíření taneční hudby i drog a mladé Brity bažící po zábavě a rebelství. A také jednu divokou éru, kterou z jedné strany ohraničuje „šedé“ období konzervativní vlády Margaret Thatcher, z druhé komercializace taneční scény i vládní utahování opasků.

Všechny ty záznamy jsou z drtivé většiny amatérské, až hypnotizují. Barevný dav lidí z různých koutů společnosti s sebou hází do rytmu hudby – celou seanci řídí za mixážním pultem DJ udávající tempo i náladu. Hraje acid house, jungle i drum and bass a další subžánry a lidé tancují celé dny a noci. V klubech i kdesi na poli.

Ve vzduchu byla určitá naivita a taky šlo o novinku, nejen hudební. Policie toho o extázi moc nevěděla a úřady ještě neměly proti ravům páky.

Oproti tomu, co nabízela britská kultura jen pár let nazpět, byly ravy přímo explozí života. Zatímco jejich účastníkům přinášely příležitost rozpustit svou frustraci v hudbě a prožitku každého z těch jedinečných okamžiků, tehdejší vlády jejich radovánky viděly jinak. Podobná, často ilegální shromáždění – nejen ravy, ale třeba i festivaly novodobých hippies – měly kabinety v hledáčku a považovaly je za jeden z největších národních problémů.

Třeba jako v roce 1992. Premiéra John Majora tehdy údajně velmi znepokojil právě new age festival a rave ve Walesu – uvedl prý, že konání takových akcí „je potřeba předcházet“. A to se nakonec Westminsteru do značné míry i podařilo.

Vydala jsem se do Velké Británie zjistit, jaká vzpomínka na ravy a parties plné svobody a tance v tamní společnosti přetrvala. A jestli tato kultura, pro 90. léta tak ikonická, v nějaké formě přežila – a jak dnes vypadá.

Ve vzduchu byla naivita

Jsem v Londýně, jedu červeným dvoupatrovým autobusem na sever metropole. Po asi hodině cesty vystupuji, přede mnou se tyčí domovský stadion fotbalového klubu Tottenham Hotspur.

Zatímco ostatní turisté míří právě k němu, já se nořím do spletitých ulic plných řadových domků. Jdu za Tobym, hudebním producentem a DJem, který v jednom z nich žije se svou rodinou. „Pojďte dál. Dáte si čaj? Mám i sušenky,“ vítá mě čtyřicátník ve dveřích.

Posadím se k bílému jídelnímu stolu. Ten je obložený květinami, vinylovými deskami i nesourodými předměty, které tu zjevně našly během každodenního provozu své místo. Toby přináší earl gray s mlékem, něco na zub a sedá si ke mně. Má na sobě obyčejné triko, vlasy na ježka a v levém uchu malou náušnici.

„Víte, strašně bych si přál, aby se teď konaly ravy stejné jako tehdy,“ dívá se Toby zamyšleně někam za mě, evidentně v hlavě listuje ve vzpomínkách.

„Takové akce se ale mohly konat jen v 90s. Ve vzduchu byla určitá naivita, zároveň šlo o něco nového. A to nejen ve smyslu hudby – policie toho o extázi moc nevěděla a úřady ještě neměly páky jak proti ravům zakročit,“ říká na úvod Brit původem z jihu Anglie s tím, že „jeho éra“ se odehrála mezi lety 1990 a 1994.

Divokých, radostných ravů zažil vážně dost – přesné číslo Toby neprozradí. S uchechtnutím nicméně poznamenává, že si ještě před pětadvacítkou musel dát pauzu. „Odstěhoval jsem se do Skotska, na sever do Highlands, a zahradničil. Potřeboval jsem si od všeho odpočinout,“ vysvětluje.

Právě v roce 94 představila vláda konzervativce Johna Majora legislativu, která se na akce ve velkém zaměřovala a policii rozšířila proti raverům pravomoci.

„Tehdy to byla zábava“

Toby historky střílí jen tak od boku. Spolu s dalšími 40 tisíci lidmi byl i na zmíněné obří akci v roce 1992, která postrčila kabinet k jednání – na Castlemorton Common Festivalu na západě Anglie. Uprostřed „ničeho“ vyrostlo několik stagí s mocnými soundsystémy, které hrály hudbu slyšitelnou na kilometry daleko.

„Měl jsem jednu fotku, kterou novináři pořídili z vrtulníku, ukazovala místo v plné šíři. Byl na ní rozeznatelný malinký dvoupatrový autobus s puntíky – přímo vedle něj jsme měli stan! Jednoho mého kamaráda poznala v televizi, ze živého přenosu z helikoptéry, jeho máma. Vycházel zrovna z toho stanu,“ směje se Brit a usrkne si čaje.

Bez internetu a mobilů vyrazili podle pokynů autem kamsi do neznáma, jeli klidně i pár hodin – v autorádiu kazety s DJ sety, na klíně mapa.

Několikadenní rave skončil policejním zásahem, zatýkáním (zejména členů Spiral Tribe, kteří se na organizaci akce a mnoha dalších předtím podíleli) a z dlouhodobého hlediska i zpřísněním zákonů.

Tobyho vyprávění zní z dnešního pohledu skoro neuvěřitelně, a to i po logistické stránce. Sama jsem zvyklá si najít za pár kliknutí akci, která mě zajímá – moc energie do toho vlastně vložit netřeba. Na začátku 90. let to bylo (přirozeně) jinak. „Koukněte, tady mám zapsané místo a čas,“ ukazuje muž na leták v knize, kterou dal nedávno dohromady. Je to neocenitelný soubor jeho vlastní sbírky plakátů a letáčků, které v devadesátkách sesbíral.

Rave tehdy nebyl jen o hudbě, tanci nebo drogách. Součástí zážitku bylo i dobrodružství, kterého se lidé dočkali už při cestě na akci. Bez internetu a většinou i mobilních telefonů prostě vyrazili podle pokynů autem kamsi do neznáma, jeli klidně i pár hodin – v autorádiu kazety s nahranými DJ sety (Toby prý „nábožně“ poslouchal ty z londýnského Kiss FM), na klíně mapa. Tancovali a užívali si do rána, pak zase sedli do vozu a jeli zpátky. Když je zastavili policisté, žádné promile nenadýchali: vedle extáze nebo emka požili jen vodu.

Na závěr naší čajové hodinky se pětačtyřicátník vytasí esem v rukávu. „V roce 1991 jsem šel na jeden rave, jmenoval se Evolution, který se konal ve zcela funkční psychiatrické léčebně,“ zakření se Toby, když se na něj nevěřícně podívám.

„Konal se ve velkém, pronajatém prostoru, kam dorazily asi dva tisíce lidí. Mezi nimi tu a tam prošel někdo z těch, kteří byli v léčebně hospitalizovaní. V nemocničním oblečení,“ upřesnil Brit. Když se zeptám, zda to nebylo pro pacienty nebezpečné, Toby se jen zasměje. „Bože, jo… Sám mám tolik otázek, sám nechápu, že to bylo možné. Ale tehdy to byla zábava,“ pokrčí rameny.

Podvratná, vzdorná radost

Podobných, trochu šílených historek uslyším během svého pátrání víc. Každá je originální, v něčem šokující nebo prostě zábavná. Příběh po příběhu se nořím do vzpomínek druhých, kterým se – všem do jednoho – i po třech dekádách rozjasní obličej v momentě, kdy se na jejich zážitky zeptám.

[infobox id=”2″]

Je už podvečer, sedím ve svém dočasném londýnském pokoji a připojuji se na Zoom. Popovídat si chci s britskou novinářkou Sheryl Garratt, která éře ravu věnovala velkou část své kariéry a ví o ní víc než drtivá většina ostatních. „Lidi se prostě bavili,“ odpovídá stručně Garratt na dotaz, co pro britskou společnost toto období znamenalo.

„Menší výbuchy radosti jsme prožívali už předtím. Třeba na různých protestech proti konzervativnímu kabinetu, které ale hned rozprášila policie. Tohle bylo něco jiného, po dekádě vlády Margaret Thatcher šlo o explozi. Lidé si užívali, což v nás vyvolávalo pocit jakési podvratné, vzdorné radosti. V takovém počtu jsme se přece nesměli scházet,“ poznamenává šedesátnice se slušivým blonďatým mikádem.

Čtěte také: „Philly už je ztracená, zachraňme další města.“ Drogový upír fentanyl má ale před Američany náskok

Teď sice žije v poklidném Kentu na pobřeží Severního moře, odkud dává lekce kreativního psaní, před pár dekádami byly ale parties a rave nedílnou součástí Sherylina života. Jako kulturní publicistka se dostala prakticky na každou akci, klubovou i ilegální – psala o nich, sbírala zážitky i kontakty. „Jedny z nejbližších osob, které doteď mám, jsem tehdy potkala ve frontě na záchod,“ zasměje se novinářka.

„Hudba pro nás tehdy byla úplně vším. Mohli jsme poslouchat cokoliv, od hiphopu po garage, spojoval nás ale house. Ty opakující se beaty, do kterých se daly vložit jakékoliv zvuky. Takovou hudbu mohly dělat největší popové hvězdy, stejně jako dvě děti v pokojíčku na periferii – používaly k tomu stejné mašinky. Hudba i její tvorba najednou byly přístupné všem, byli jsme v tom společně,“ vysvětlila mi Sheryl Garratt důležitost nových technologií.

Extáze rozpustila hradby mezi lidmi

Správné drogy, hudba a nové technologie vytvořily koktejl okolností, které dovolily kultuře ravu na přelomu 80. a 90. let pořádně rozkvést. Její éra pak mnoha lidem podle Sheryl Garratt změnila život.

„Odešli ze své práce a začali se živit jako DJové, tvořit hudbu, nebo se věnovali designu plakátů a triček,“ vyjmenovává Britka. Všechno jako by bylo možné. „Samozřejmě ta doba měla pro některé i svá negativa. Nevymanili se ze spárů drog, naopak jim propadli. I tak jsem si ale jistá, že pro drtivou většinu lidí to bylo osvobozující období,“ ujišťuje mě.

O roli drog se nicméně rozpovídává: „Velkou roli hrály extáze a MDMA. Tehdy byly k dostání v docela čisté formě, to se teď už nevidí. A jasně, i tehdy měl člověk den po akci propad, kdy mu nebylo psychicky nejlíp, ale nebylo to tak hrozné,“ vzpomíná Sheryl. „Navíc, a to bych ráda zdůraznila: ne všichni na ravech byli na drogách. Byly rozšířené, to ano, ale nebral je každý. Často stačilo se jen nechat unést tou atmosférou.“

Podle Sheryl měly tyto návykové látky (a vlastně rave obecně) důležitý vliv na společnost. Zatímco v předchozích dekádách se různé subkultury a lidé rozdílného původu separovali, taneční hudba i drogy je zase spojily.

„Předtím? Člověk z jednoho koutu Londýna by si pořádně nepopovídal s někým z jiného. A o to víc to platilo pro lidi ze severu a jihu Anglie, to prostě neexistovalo,“ zdůrazňuje novinářka. „Natož když se do toho zapletl fotbal, fanouškovství a třídní rozdělení společnosti. S extází se ale zdálo, že se hradby mezi lidmi rozplynuly – lidé si byli rovni a jednali tak spolu,“ vysvětluje mi Sheryl. Něco podobného jsem ostatně slyšela už předtím od Tobyho.

Že lidé začali mezi sebou stírat rozdíly, se projevilo i v módě. Jak popsal deníku The Guardian Pete Tong, DJ z BBC Radio 1, vznikla subkultura, kde se oceňovalo oblékat se „normálně“, nevynikat ani se nešňořit. Britové tak obouvali conversky, nosili trika s ikonickým smajlíkem a užívali si, že „vypadají stejně“. I to bylo součástí svobody projevu.

Být sám sebou

Zatímco sbírám zážitky a zkušenosti od lidí, kteří si prožili devadesátkový rave, čím dál víc mi v hlavě vyvstává jasná otázka. Jak je to s touhle scénou teď? Tancuje se sice na jinou hudbu, místo melodického acid housu spíš na techno, a chodí se víc do klubů, ale ten duch ravu se přece nemohl jen tak vytratit. Tak jak to je?

Vyhlídky pro klubovou scénu moc světlé nejsou: co dva dny v Británii skončí kvůli finančnímu strádání nějaký noční klub, což moc pozitivní obrázek nevykresluje. O to horší je, že úpadek clubbingu sledují Britové už déle než dekádu.

Fold mě okamžitě uhrane. Funguje tu přísná bezkamerová politika – kvůli absolutní svobodě, kterou klub orientovaný na queer komunitu nabízí.

Na to, abych se v Londýně dostala na nějaký privátní rave, mám zatím příliš málo kontaktů. Mířím proto do klubu Fold, ještě před odletem mi ho doporučí Brit Freddie, hudebník žijící v Praze. A to s tím, že „je to jeden z mála podniků, kde dělají akce z lásky k hudbě a komunitě“. Jinými slovy: záleží jim na lidech a inkluzivním prostředí, nechtějí na příchozích jen „rejžovat“.

Je sobota, jedenáct večer, tedy ideální čas jít takzvaně na techno. Fold sídlí v Canning Town v jakési průmyslové, chladné oblasti. Trochu lituju, že jsem vyrazila po svých, mezi industriálními budovami je totiž liduprázdno. Po chvíli bloudění přicházím k betonové, dunící kostce, v níž sídlí Fold.

[infobox id=”3″]

Jestli v devadesátkách byly ravy i klubové party o absolutní svobodě a rovnosti, nynější (alespoň oficiální) parties jsou mnohem svázanější. Před vchodem mi nejprve členové ochranky zkontrolují obsah kabelky, načež u vstupu mi po kontrole vstupenky, kterou jsem si koupila pár týdnů dopředu, naskenují i občanský průkaz. A nakonec si mě ještě vyfotí.

Fold mě okamžitě uhrane. Funguje tu přísná bezkamerová politika, a to kvůli absolutní otevřenosti a svobodě, kterou chce klub, orientovaný na queer komunitu, lidem nabídnout. S postupem večera to chápu čím dál víc, lidé jsou tu prostě sami sebou. Oblékají si, co chtějí, líbají, koho chtějí – bez jakýchkoli pohledů okolí. Takový „safe space“ jsem asi nikdy nezažila.

Dav je různorodý, místnostmi zní všechny možné jazyky. Lidem je tu osmnáct a taky pětapadesát. „Tanec je pro mě transcendentálním zážitkem. Prostě zavřu oči a rozpustím se v hudbě,“ říká mi Caroline ze Spojených států.

„Začnu tancovat a uvolním se“

Na terase, kam si lidé chodí odpočinout, potkávám Iris. Trans ženu v krátkém topu, sukni a s výraznými barevnými stíny, která tu slaví třiadvacáté narozeniny. Zapovídáme se a ona mi prozrazuje, že jsou pro ni Fold a celá komunita nesmírně důležité – našla tu své místo a při tranzici jí velmi pomáhají. „S dnešním make-upem mi pomohla kámoška, poprvé jsem si dovolila jít do toho takhle naplno,“ přiznává trochu stydlivě Iris.

Podobně to nakonec cítí i Jen, DJ původem z Maďarska, který dnes v noci zahrál intenzivní, temný set. „Tahle komunita je pro mě cestou jak se projevit. Normálně jsem hodně introvertní člověk, ale tady mám prostor zapomenout na to, co se děje za zdmi klubu, na realitu. Stoupnu si za mixážní pult, začnu tancovat a uvolním se,“ popisuje mi Jen.

Doptávám se i na drogy. Jestliže v 90. letech to byla extáze a emko, co jede teď? „Ty já neberu, když jdu na party, dám si ketamin,“ sděluje mi mladý Brit na baru s tím, že to tak prý mají všichni okolo něj. Trochu mě to překvapí, zvěrolékařské anestetikum ketamin (na rozdíl od tanečních drog) spíše utlumuje. Jenže to je právě důvod, proč po něm lidé sahají – chtějí se kvůli všudypřítomné přesycenosti vjemy trochu „vypnout“, ne nabudit.

Čtěte také: „Ayahuasca není pro každého.“ Co všechno může způsobit honba za zázračnou liánou z Amazonie

Na parketu se pak ale bavím s lidmi, co si dávají právě na emko nebo éčko, jiní zase v případě celonočního (i celodenního) ravu sahají po kokainu. A Jen prý nedá dopustit na „géčko“, tedy drogu GHB nebo její prekurzor GBL. Líbí se mu, že mu pomáhá objevovat své temné stránky, a přiznává, že si uvědomuje, že jde o silnou látku, tedy poměrně nebezpečnou zábavu. Což je to, co ho na ní přitahuje.

Do klubu jsem přišla s tím, že tu pobudu dvě tři hodiny a půjdu zase spát. Nakonec jsem odcházela nad ránem, naprosto střízlivá, zato v opojení pohlcující atmosféry – přesně tak, jak mi to předtím popisovala novinářka Sheryl Garratt. Spolu s ostatními jsem se rozpustila v hudbě, v té „sérii opakujících se beatů“, kterou vedení země už před desítkami let izolovalo za zdi klubů.

Noc ve Foldu spoustu mých otázek nezodpověděla, nějakou představu jsem však o dnešní podobě clubbingu (a ravu) získala. A aspoň na chvíli ochutnala pocit pospolitosti a jednoty, které jsou nakonec pojícím prvkem ravů a parties napříč dekádami.

„Z většiny klubů se vytratila otevřenost“

Co se tedy za těch posledních třicet let změnilo? Odpovědi hledám u Mira – Slováka, který z přestavěného lodního kontejneru provozuje v britské metropoli už šest let nezávislé taneční Netil Radio. „Scéna z devadesátek postupně vymizela. Nebo jinak: přetransformovala se,“ říká mi na úvod.

Zatímco na konci 80. let šlo o znovuobjevení života v éře šedi, nyní jde spíš o únik z přemíry vjemů a všudypřítomné snahy na všem vydělat.

Miro mě vítá v Netil Marketu, prostranství zastavěném kontejnery, které si malé značky pronajímají jako obchůdky. Ve vzduchu voní déšť, hranolky a nějaké orientální jídlo, což působí velmi londýnsky, a my sedíme na terase u rádiového boxu. „Lidi se vrací k ilegálním, a hlavně pololegálním ravům. Kluby jsou totiž z velké části vlastněné korporacemi a DJové nemají kde hrát. Tak si ten svůj prostor vytvoří sami,“ poznamená Miro lakonicky a potáhne si z cigarety.

V době, kdy vymizela devadesátková kultura ravu, dostaly větší prostor právě kluby. Ale i jejich fungování mají doteď, obzvlášť pod současnou třináctiletou vládou konzervativců, pod palcem úřady. „Z většiny klubů se vytratila otevřenost a svoboda,“ shrnuje Slovák – Fold je prý jednou z výjimek.

Zatímco v minulosti si lidé informace o příští akci předávali přes pevnou linku, první mobilní telefony nebo prostě osobně, novodobí raveři už mají své komunikační kanály třeba na Telegramu nebo WhatsAppu. Důvodem je hlavně to, že zatímco Resident Advisor (server, kde si lidé mj. mohou eventy dohledat a koupit si vstupenky) sbírá data nákupčích, samotní promotéři netuší, kdo vlastně na jejich akce chodí.

„Lidé se pak v klubech necítí dobře, dochází tam třeba k obtěžování žen a tak dál. A organizátoři nad tím prostě nemají kontrolu. Nové ravy ale fungují na základě soukromé komunikace a sdílení. Ty ilegální se konají třeba ve skladu nebo venku, ty pololegální v pronajatých prostorách. Na statku, který má licenci pro svatby – jen místo veselky se tam koná rave,“ zasměje se Miro a zabalí se do bundy.

Čtěte také: Jak se krade tanec: Rapeři stávkují proti kopírování jejich pohybů hrou Fortnite

Na jedné podobné, několikadenní akci sám nedávno byl. Konala se ve Walesu na farmě. Přijelo tam pár set lidí a dělo se tam prý úplně všechno, co si lze pod ravem představit. „Ale jen ty pozitivní věci! Nestalo se tam vůbec nic špatného, nikdo se nepředávkoval, nenastal žádný nepříjemný moment. A to je možné právě jen tehdy, kdy promotér ví, kdo mu na akci přijde a že jsou lidé zajedno. Pak už ani není potřeba mít ochranku,“ podotýká Slovák.

Přemýšlím o tom, jestli se ravy nyní konají ze stejných pohnutek jako před třemi dekádami. A docházím k tomu, že ne tak docela. Obě éry pojí touha po úniku. Ovšem zatímco na přelomu 80. a 90. let šlo o znovuobjevení života a pocit té podvratné radosti v době politické šedi, o které mluvila Sheryl Garratt, nyní jde spíš o potřebu uniknout z přemíry vjemů a všudypřítomné snahy na všem vydělat. „Současný rave je jen odpovědí na to, v jakých podmínkách tu funguje kultura celkově,“ dodává Miro.

Příběh britského ravu nemá konec. Jeden díl napsaly osmdesátky a devadesátky, ten druhý se píše právě teď. Ta krásná naivita a nevědomost jsou sice pryč, lidé se k jejich odkazu ale postupně vracejí. Nic jiného jim, toužícím po jednotě a dobrodružství, asi ani nezbývá.