Premiér Fiala navštívil Washington a skrze osobní vzpomínky v Oválné pracovně apeloval na podporu Ukrajiny. Jeho slova ale nemohou rezonovat na obou březích Atlantiku stejně. Americkou zahraniční politiku totiž netvoří pouze Joe Biden.
Premiér Petr Fiala dnes odletěl z Washingtonu a jeho návštěvu hlavního města Spojených států provázelo mnoho jásání. Tedy alespoň u nás – spektákl soudů s Donaldem Trumpem a hádky v Kongresu zaměstnávají americká média až příliš na to, aby návštěvě předsedy vlády z drobné středoevropské země věnovala větší pozornost.
Fiala v pondělí navštívil Joea Bidena v Bílém domě a zjevně si notovali. „Nechci zase vidět ruské tanky ve svém městě,“ řekl premiér v Oválné pracovně v narážce na invazi vojsk Varšavské dohody v roce 1968 ve stínu aktuální ruské invaze na Ukrajinu.
Čtěte také: Zelenskyj ve váhajícím Washingtonu: Bez další pomoci prohrajeme válku!
S Bidenem se na nutnosti pevné podpory pro Ukrajinu shodnou. Schůze v Bílém domě se tak nesla v přátelském duchu a Biden si tu Fialu dokonce nechal o něco déle, než bylo v plánu.
Kromě důrazu na Ukrajinu Fiala vychvaloval narůstající obchodní vazby mezi oběma zeměmi. Vyzdvihl především českou vládou nedávno schválený nákup letounů F-35, které představují technologický vrchol amerického zbrojního exportu.
Předseda sněmovny Johnson nepatří mezi největší fanoušky pomoci pro Ukrajinu.
O charakteru celé návštěvy taktéž mnohé vypovídá to, že ještě před schůzkou v Bílém domě Fiala navštívil centrálu CIA v nedalekém Langley. Vzhledem k válce na Ukrajině není pochyb o tom, že i tady byla jedním z hlavních témat spolupráce na kontrování vlivu Ruska, ale také Číny.
Rozbouřený Kongres
Druhý den návštěvy nutně musel mít daleko komplikovanější vývoj. Premiér Fiala se během úterý sešel s řadou zastupitelů v Kongresu – včetně předsedy Sněmovny reprezentantů Mikea Johnsona. Na Kapitolu přitom právě teď probíhají bouřlivé hádky o tom, jestli Kongres schválí další vlnu finanční podpory pro Ukrajinu, Izrael ale třeba také Tchaj-wan. Někteří z Johnsonových republikánů jsou pak ostrými odpůrci toho, aby Spojené státy poskytly Ukrajině byť jen jediný další cent.
Čtěte také: Čeho se Amerika bojí? Část politického spektra nechce hrát ve válce na Ukrajině větší roli
Na tiskové konferenci i v rozhovorech Fiala uvádí, že ohledně schválení nového balíku pomoci pro Ukrajinu zůstává „optimistický“ – což podle českého premiéra platí i v případě potenciálního návratu Donalda Trumpa do Bílého domu. Bylo by jistě nediplomatické, kdyby tvrdil cokoliv jiného. Faktem ale je, že výsledek současných jednání v Kongresu vůbec není jistý.
Sněmovna reprezentantů se o balíčky pomoci pro zahraniční spojence hádá takřka nepřetržitě od loňského podzimu. Tehdy si skupina „republikánských rebelů“ vydupala odvolání předchozího předsedy Sněmovny Kevina McCarthyho.
Jeho nástupce Johnson je relativně nezkušený politik, který se potýká se stejnými problémy. Nepomáhá mu ani fakt, že republikáni v dolní komoře disponují jen čím dál tím těsnější většinou. Kvůli ní mají jednotlivé frakce republikánů velmi silnou vyjednávací pozici – předseda se bez jejich hlasů neobejde.
Samotný Johnson nepatří mezi největší fanoušky pomoci pro Ukrajinu. Hlasoval proti mnoha předchozím balíkům a rád mluví o tom, že nejprve se Američané musí postarat o sebe a až pak by měli pomáhat v zahraničí. Naráží tím na paralelní jednání o navýšení rozpočtu na zabezpečení jižní hranice USA s Mexikem, kterým mnozí republikáni podmiňují jakoukoliv další podporu právě pro Kyjev.
Nejhlasitější odpor vůči nové finanční injekci pro Ukrajinu nicméně nevychází přímo od Johnsona, ale od zmíněných republikánských rebelů. V poměrně různorodé skupině najdete hlasité trumpovské tlučhuby jako třeba zastupitelku Marjorie Taylor Greene, ale také sešněrované izolacionistické libertariány jako Thomase Massieho, kteří mají k Trumpovi daleko.
Přesvědčování ztrápeného předsedy
Johnson se snaží vše šalamounsky vyřešit tím, že rozhodnutí o pomoci jednotlivým zemím rozdělí do samostatných balíků, o kterých bude Sněmovna hlasovat zvlášť. Na papíře jde o vychytralé řešení, které teoreticky umožňuje, aby například pomoc pro Izrael a Ukrajinu schválily rozdílné koalice kongresmanů z obou stran.
Není ale vůbec jasné, jestli Johnsonovi u spolustraníků něco takového projde. Zmíněný Massie svého stranického šéfa tento týden varoval, že „už moc dlouho předsedou nebude“. Podle něj během dosavadních jednání už spálil příliš mnoho politického kapitálu a je tedy na čase, aby odstoupil.
Kvůli novým pravidlům, které si republikáni loni na svých šéfech vyhádali, stačí pro vyvolání hlasování o odvolání předsedy jen hlas jediného kongresmana. Massieho slova tedy nelze odmávnout jako plané výhrůžky.
Do takového chaosu přijel Fiala. Johnson byl prý během schůzky k českému premiérovi velmi přátelský. Jen těžko se ale představuje, že na něj mohla mít Fialova slova tak silný efekt, jak by si v Praze nebo Kyjevě mnozí přáli.
Republikánského předsedu totiž mnohem víc než tanky v ulicích evropských měst straší naštvaní spolustraníci na chodbách Kongresu.
