Mediální prostor zaplavily zprávy o nečekané schůzce slovenského ministra zahraničí Juraje Blanára s jeho ruským protějškem Sergejem Lavrovem na diplomatickém fóru v turecké Antalyi. O tom, zda skutečně Bratislava navazuje vztahy s Moskvou, se Voxpot bavil s politologem Grigorijem Mesežnikovem.
„Falešné démonizování prezidenta Putina“, „běsnění ukrajinských neonacistů“ či „zabíjení Slovanů.“ Takové výroky, za něž by se nemusela stydět ani kremelská propaganda, padaly ze slovenského premiéra Roberta Fica v den druhého výročí vpádu ruské armády na Ukrajinu. Ty, kteří dění v bratislavských kuloárech sledují pravidelně, jeho projev jen stěží něčím překvapil. Staronový předseda vlády se totiž svými postoji k válce v sousední zemi nikterak netají.
Vojenské dodávky Kyjevu odmítá, z konfliktu obviňuje především Západ a více než agresora kritizuje oběť. Nyní se však Ficův kabinet posunul Moskvě ještě o krok blíž. Tuto sobotu se v turecké Antalyi sešel slovenský ministr zahraničí Juraj Blanár se svým ruským protějškem Sergejem Lavrovem. Tím vyvolal pozdvižení nejen na domácí scéně, ale rovněž přitáhl pozornost i zahraničních médií.
Blanár je totiž vedle maďarského šéfa diplomacie Pétera Szijjártóa teprve druhým představitelem unijní země, jenž si podal po invazi na Ukrajinu ruku s vrcholným ruským politikem. Otáčí Bratislava své kormidlo ze Západu na Východ? O tom si Voxpot povídal se slovenským politologem Grigorijem Mesežnikovem z Institutu pro veřejné otázky.
Směr je v současnosti otevřeně proruská strana, která už nemá ani partnera na evropské úrovni.
Na sobotní jednání ministrů zahraničí Juraje Blanára a Sergeje Lavrova reagovala poměrně kriticky jak slovenská opozice, tak i prezidentka Zuzana Čaputová. Jak toto setkání vnímáte? Jednalo se spíše o symbolickou schůzku, nebo se Bratislava skutečně chystá narovnat vztahy s Moskvou?
Osobně bych tipoval, že nabídka na setkání přišla od Ruské federace. Bratislava na ni kývla a nabourala tak izolaci ruské diplomacie. Moskva se následně mohla pochlubit, že na svou stranu získala další zemi, a na všech propagandistických kanálech o schůzce ihned informovala.
Ministr Blanár i Robert Fico sice neustále hovoří o tom, jak nyní Slovensko vede takzvanou suverénní zahraniční politiku, ale to je samozřejmě blud – jsme totiž součástí Evropské unie a NATO a naše zahraničněpolitická orientace je ve všech strategických dokumentech jednoznačně ukotvená. Slovensko tak v tomto ohledu spíše nahrálo na smeč Rusku.
To, zda setkání přinese i nějakou praktickou spolupráci, teprve uvidíme. Již v lednu zrušilo ministerstvo kultury pod vedením Martiny Šimkovičové zákaz spolupráce s Ruskem a Běloruskem. Zatím jsem si ale nevšimnul, že by to mělo nějaké praktické dopady.
Pellegrini jako „mírový prezident“
V době, kdy se Juraj Blanár setkal se Sergejem Lavrovem, byl ministr obrany Robert Kaliňák zrovna na zahraniční cestě ve Washingtonu, kde přebíral stíhačky F16. Nezdá se tedy, že by se Bratislava dívala jen na východ. Jak nyní číst slovenskou zahraniční politiku? Nesnaží se Robert Fico jen o slibovanou diverzifikaci?
Strana Směr se snaží šířit koncept takzvané politiky čtyř světových stran. To je však v rozporu s naší zahraničněpolitickou strategií, jak už jsem říkal. Nazval bych to tedy spíše jakousi deviací oficiální zahraniční doktríny.
Co se týče výjezdu ministra obrany Roberta Kaliňáka do Spojených států, jednalo se o dlouhodobě plánovanou a domluvenou cestu. Odjel do Washingtonu jako zástupce země, jež tam nakoupila stíhačky. Nebyl to tedy žádný výjezd z minuty na minutu. Setkání Lavrova a Blanára dal pak Robert Fico zelenou, aby vyvážil Kaliňákovu cestu do Spojených států a mohl tak ukázat: podívejte se, jak diverzifikujeme naši zahraniční diplomacii a jednáme se všemi stranami.
Na druhou stranu vstřícnější vztah k Rusku hlásá Směr dlouhodobě. Je tedy propíraná schůzka obou diplomatů takovým překvapením?
Pravdou je, že tento styl vedení diplomacie nikterak nevybočuje z postojů Směru. Už před šesti lety, kdy byla tato strana u moci, se chovala k Rusku shovívavěji než ostatní evropské země. To se například naplno ukázalo při vlně vyhošťování ruských diplomatů z evropských zemí po kauze Skripala v roce 2018. Bratislava je tu tehdy nechala.
Když pak Směr v čele s Ficem přešel do opozice, začal ještě více přejímat proruské narativy. V roce 2022, mimochodem již po ruské invazi na Ukrajinu, například organizoval oslavy Slovenského národního povstání a pozval na ně ruského velvyslance. Dával tak otevřeně najevo, že v otázce konfliktu Ruska a Ukrajiny má na události jiný názor než zbytek Západu. Dnes se Směr profiluje jako proruská strana, která již nemá na evropské úrovni žádného formálního partnera. Strana evropských socialistů je de facto vyloučila.
Fico se snaží svou „mírovou“ rétorikou nahnat voliče do náruče Petera Pellegriniho, aby ho volili za prezidenta.
Robert Fico nedávno oznámil, že se rovněž chystá na společné jednání slovenské a ukrajinské vlády v Michalovcích. Očekával jste s ohledem na jeho rétoriku takový krok?
Musím přiznat, že mě to poměrně pozitivně překvapilo. Se závěry bych však byl ještě opatrný. Ze svých ukrajinských zdrojů vím, že když se Směr ještě coby opoziční strana setkával s Ukrajinci v rámci diplomatických kontaktů, tak nasliboval v rámci humanitární pomoci leccos, ve výsledku toho však moc neudělal. Osobně bych samozřejmě byl za budování co nejhlubších vztahů s Ukrajinou. Je to podle mě také morální povinností, protože je obětí strašné agrese. Je to i pragmatický postoj. Je to náš spojenec, který nás chrání.
Robert Fico otevřeně říká, že ruská agrese byla odpovědí na chování ukrajinských neonacistů, a že tam vlastně válka není. Zlehčuje ruské válečné zločiny. Jak takový člověk může navrhovat mírová řešení?
Touto „mírovou“ rétorikou se rovněž snaží nahnat voliče do náruče Petera Pellegriniho, aby ho volili za prezidenta. Bude ho proto vykreslovat jako prezidenta míru, kdežto protikandidáta Ivana Korčoka spíše líčit jako prezidenta války. On totiž volá po tom, abychom Ukrajině dodávali zbraně, vojensky ji podporovali.
Čtěte také: Fico túži po poistke, ktorú pred rokmi podcenil
Má Fico skutečně zájem navazovat vztahy s Ruskem? Co ho k tomu vlastně vede? Chce se zavděčit nějaké části voličů, nebo naopak Moskvě? Někdy se zdá, že premiérova rétorika je v lecčem i vyhrocenější a více proruská než u samotného Viktora Orbána.
Fico je oproti Orbánovi bývalý komunista. V jeho konsistentně proruském postoji se tak mísí i určitá nostalgie po starých časech. Vždy hlásal nutnost udržovat ekonomické a kulturní vztahy s Moskvou. Již v roce 2011 přijel Robert Fico jako jediný politik EU do Moskvy na sjezd strany Jednotné Rusko. Na něm si mimochodem Putin s Medvěděvem vyměnili posty (D. Medvěděv se stal prezidentem a V. Putin premiérem, pozn. red.). Jeho náklonnost k Moskvě je podle mě autentická.
A co ho vedle sympatií motivuje? O tom můžeme jen spekulovat. Otevírá se zde hodně hypotéz. Nerad bych ale do nich zabíhal, protože se jedná jen o domněnky, které nemám nikterak podložené. Z mého pohledu se každopádně tím, jak se vyjadřuje a co šíří, chová jako ruský agent.
Nahrává to otázce, zda existují důkazy o tom, že by byl Směr v minulosti napojen na nějaké finanční toky z Ruska?
Ficova strana má dobré volební výsledky, za které získává štědrou finanční podporu ze státního rozpočtu. Po volbách si může přijít i na miliony eur, kterými může leccos saturovat. Dostávat ještě k tomu peníze z neprůhledných zdrojů by bylo mimořádně riskantní. Pokud by skutečně získávala peníze ze zahraničí, vnímal bych to od nich jako nebetyčnou blbost.
Největší slovenský oportunista
Nedávno jsem četla rozhovor se známým slovenským sociologem Michalem Vašečkou, který prohlásil, že Robertu Ficovi je ve výsledku jedno, jestli vyhraje Rusko, nebo Ukrajina. Nemá podle něj žádný zvláštní důvod, proč podporovat ruské zájmy. Ve skutečnosti si tak svým postojem a neustálým vytvářením domnělého nepřítele snaží upevnit svou mocenskou pozici na domácí scéně.
Souhlasím s ním. Dovedu si i představit, že kdyby Rusko na Ukrajině fatálně prohrávalo a nebyla by žádná šance na obrat, tak by i Fico otočil a přiklonil se k evropskému konsensu. Obávám se ale, že očekává trochu jiný scénář, tedy že konflikt zamrzne a on bude moct pokračovat ve spolupráci s Moskvou.
Jak se k současnému sbližování s Moskvou staví Ficovi koaliční partneři, tedy nacionalistická Slovenská národní strana (SNS) a strana Hlas? Vznikají tam například nějaké zárodky nespokojenosti?
Pro SNS je příklon k Rusku úplným balzámem na duši. Proti ale nevystupuje ani Hlas. Peter Pellegrini je s touto politikou naprosto ztotožněný. Proti ničemu, s čím přijde Směr, se nevymezuje. Ještě naopak svými výroky nahrává Rusku, třeba tím, jak obhajuje slovenské hokejisty, kteří hrají Kontinentální hokejovou ligu, v níž má Rusko velkou roli. Pellegrini šel do koalice s plným vědomím, že se vláda Směru odrazí ve všech možných oblastech, na stavu právního státu, demokracie či zahraničněpolitické orientace země.
Kdyby byl u moci Michal Šimečka, choval by se podle mě Pellegrini vůči němu stejně loajálně a podporoval by naplno Západ. Nazval bych ho proto největším oportunistou v dějinách Slovenska.
Čtěte také: Včera konspirátoři, dnes „vládní novináři“. Na Slovensku probíhá mediální výměna stráží
Co ostatní členové Hlasu?
Všichni ostatní, ať už ve vládě, či v parlamentu, hlasují stejně loajálně. Žádní disidenti se tam zatím nevyklubali. Pravdou sice je, že současný Hlas tvoří vedle bývalých členů Směru i ti, kteří ve Ficově straně nikdy nebyli, avšak ani oni se zatím proti této politice nevymezují.
Na závěr bych se zeptala, jak se podle vás k zahraničněpolitické orientaci země staví opozice? Není ve svých reakcích přece jen málo razantní?
Neřekl bych. Opozice z mého pohledu dělá vše, co může. Nemám tedy vůči ní nějaké výhrady. Vždy lze říct, že se dá udělat i více. Je třeba také brát ohled na to, že je rozdělena. Spolupracují spolu jen tři strany, konkrétně Progresivní Slovensko, KDH a Svoboda a Solidarita (SaS) . I tak se ale opozici za tu dobu podařilo více než dost. Díky změnám v justici zmobilizovala poměrně dost lidí do ulic. Nepamatuju si, že by někdy dříve tak brzy po volbách rostl proti vládnímu kabinetu takový odpor a ve městech by probíhaly protesty, které mimochodem stále pokračují.
