Podle některých neoficiálních odhadů teď na světě existuje přes půl milionu filmů. Na výběr toho nejlepšího si netroufáme – řekli jsme si ale, že zjistíme, jaké snímky vévodily letošní produkci. Oslovili jsme proto české tvůrce a tvůrkyně, novináře i producentku.
„Film je tím nejkrásnějším podvodem na světě.“ To měl podle citátů, které kolují internetem, prohlásit slavný francouzský režisér Jean-Luc Godard. Jak už to u takových výroků bývá, možná to řekl on, možná někdo jiný – položte si ale otázku: jakým snímkem jste se letos nechali „podvést“ vy?
Já za sebe v krátkosti mohu doporučit třeba drama Osm hor natočené v koprodukci italských, belgických a francouzských tvůrců, americký thriller Fresh a francouzský intimní snímek Událost.
Nejlepší díla za letošní rok ale v textu lépe shrnují režisér Šimon Holý, výtvarnice a režisérka Diana Cam Van Nguyen, kulturní publicista z týdeníku Respekt Pavel Turek a producentka Julie Žáčková.
Šimon Holý
režisér (…A pak přišla láska, Zrcadla ve tmě)
Rád bych vyzdvihnul především tři snímky, které mi připomněly, proč miluju film a proč si myslím, že tohle médium přežije všechno – včetně streamovacích sítí i „marvelizace“ průmyslu. Zajímavé je, že dva z filmů jsou semi-autobiografické.
Nejsilnější zážitek jsem letos v Cannes měl se snímkem Les Amandiers, za nímž stojí Valerie Bruni Tedeschi. Vracíme se v něm zpět do 80. let a sledujeme nelehké osudy studentů herectví, kteří nejenže musí dospět, ale také čelit nástrahám lásky, nezdravým vztahům s pedagogy, drogám i HIV. Dramatický film, který vás strhne jako máloco. Mistrovské dílo, které bohužel zapadlo.
Hodně se také mluvilo o výrazném muzikálu Fogo-Fátuo Joãoa Pedra Rodriguese. Hrdě queer, formálně nespoutaný a zároveň hravý příběh o portugalském princi, co chce být hasičem. Je to film s jasným rukopisem i zprávou.
Čtěte také: Queer na Blízkém východě: Scházíme se po setmění, za odhalení identity některé z nás čeká smrt
Do třetice bych pak vybral Fabelmanovi Stevena Spielberga. Mistr klasické narace ani tentokrát nezklame a připomene skrze příběh mladého židovského filmaře a jeho rodiny, jak některé věci neumíme vyjádřit jinak než kombinací obrazů a zvuků. Je neuvěřitelné, že Spielberg neztrácí dech a postaral se o jeden z nejsvěžejších filmů roku, ve kterém je přesto hmatatelné řemeslo a láska k němu každým coulem.
Julie Marková Žáčková
producentka (Okupace)
Roku 2022 za mě kraluje film BANGER. režiséra Adama Sedláka – a stal se pro mě svým způsobem filmem symbolizujícím nový směr české kinematografie. Nastupující generace filmařů a filmařek totiž ukázala, že nepotřebuje ohromné rozpočty, bájné hrdiny ani herecké hvězdy, aby probořila mýtus, že český film stagnuje.
Drzost, s jakou BANGER. rozrazil dveře kinosálů svým způsobem provází i ostatní české a slovensko-české počiny, jež letos upoutaly pozornost na zahraničních festivalech. Nepamatuji si, kdy jsme se mohli naposledy prezentovat (a vyhrávat ceny) na Berlinale, v Locarnu a Benátkách během jednoho roku. Přestáváme se bát žánrů, hledáme alternativní formy financování, otvíráme dlouho zapovězená témata jako je diverzita na straně tvůrců a tvůrkyň, zlepšení pracovních podmínek při natáčení a tvorbě, rozpoutáváme debaty o odvaze lokálních námětů.
Čtěte také: Boj o diváky i sponzory na severočeské periferii. Jak vzniká a přežívá kultura v České Lípě?
Z letošních filmů, které mě zasáhly, zmíním ještě debut režisérky Charlotte Wells Aftersun o otci, který prochází těžkou depresí během dovolené v all inclusive resortu se svojí dcerou nebo moderně pojatou historickou esej o samotě Corsage od Marie Kreutzer. Z českých filmů musím také vyzdvihnout snímek Arvéd Vojtěcha Maška, a to hlavně kvůli hereckému výkonu Michala Kerna a kameře Dušana Husára.
Pavel Turek
hudební publicista, teoretik fotografie a redaktor týdeníku Respekt
Schválně vybírám ty, které souvisí s hudbou, ale chápou ji jako východisko ke komplexnímu pohledu na svět. Opulentně vizuální kaleidoskop Moonaage Daydream režiséra Bretta Morgana umisťuje publikum přímo do hlavy Davida Bowieho. Nechává nahlédnout do tvůrčího procesu ukrytého za písničkami a zároveň před obecenstvem prolétnou dějiny druhé poloviny 20. století přefiltrovné myslí pronikavého pozorovatele.
Mocenské struktury navázané na hudební prostředí a střet staletého zkostnatělého dědictví se soudobými postoji a hodnotami naopak mapuje drama Todda Fielda Tár. Začíná jako realistická studie úspěšné dirigentky Lydie Tár (Cate Blanchett), aby se v průběhu proměnilo v paranoidně mrazivý gotický thriller.
Není to film, ale ani běžný rozhovor. Zane Lowe pořídil pro Apple Music interview s frontmanem kapely The 1975. Matty Healy provádí Lowea deštivým Manchesterem a společně si povídají o hudbě, životě i Británii. Podobá se to nejvíc strhující televizní konverzačce.
Diana Cam Van Nguyen
výtvarnice a režisérka (Milý tati, Spolu sami)
V tomto roce mě nadchla domácí produkce – z hraných filmů potom Světlonoc (r. Tereza Nvotová) a BANGER. (r. Adam Sedlák), ty snímky mě zaujaly svojí nekompromisností. Z dokumentární tvorby bych nejvíc vypíchla Bratrství od Francesca Montagnera. Jsou to různá díla různého žánru pro různé publikum, ale spojují je mladí/é a neotřelí/é autoři a autorky. Jsou to talentovaní filmaři a filmařky, a troufám si říct, že se nebojí dělat věci jinak. Byl to silný rok pro českou kinematografii a doufám, že takhle bude pokračovat.
Z mezinárodní tvorby bych ráda upozornila na belgický film Blízko od Lukase Dhonta a Aftersun od Charlotte Wells. Citlivé, nostalgické a zdánlivě obyčejné… V obou případech mě očarovaly výkony dětských herců Edena Dambrina a Frankie Corio. Nepochybuji, že o nich ještě hodně uslyšíme.
