Scény policejních zásahů na francouzských předměstích připomínají válečnou zónu. Policisté tu používají zbraně, které jsou jinde v Evropě zakázané. Stále častěji čelí obvinění z nepřiměřeného násilí.
„Justice pour Adama!“, tedy Spravedlnost pro Adamu, skanduje dav na videu z nedávné demonstrace v Paříži. Na improvizované pódium vystupuje mladá černoška. „Omezují naši svobodu a sami jsou beztrestní. Dnes jsme vyšli proti policejní beztrestnosti na protest,“ obrací se k davu. Je to Assa Traoré, sestra Adamy, jehož jméno rezonuje celou demonstrací. Někteří lidé jej mají na tričku, jiní nesou jeho fotografii.
Před sedmi lety Adamu Traorého zastavila dvojice policistů při rutinní kontrole totožnosti. Čtyřiadvacetiletý mladík afrického původu, který byl dvakrát ve vězení, u sebe neměl žádný doklad, a proto se dal na útěk. Co přesně se pak seběhlo, není jasné. O několik hodin později zemřel ve vazbě. Jeden z policistů, kteří ho zadrželi, později vypověděl, že Traorého přitlačili k zemi svou vahou a ten krátce poté zkolaboval.
Podle odborníků by vysoce postavení politici neměli nad násilným chováním policie přivírat oči, ale měli by se zaměřit hlavně na rasismus v jejích řadách.
Francouzská média ho označila za francouzského George Floyda s odkazem na muže, jemuž v USA policista devět minut klečel na krku, i když ten ho zoufale upozorňoval, že nemůže dýchat a dusí se. Floyd se stal se symbolem policejní brutality po celém světě. A podobné je to s Adamou, za jehož smrt nebyl ve Francii nikdo potrestán. Jeho rodina, hlavně pak starší sestra Assa, volá po tom, aby francouzské úřady smrt jejího bratra objasnily. Sedm let pravidelně pořádá pochody, upozorňuje na násilí policistů a vystupuje v médiích.
Minulou sobotu svolala demonstraci do centra Paříže. Úřady ji ale zakázaly, protože se obávaly eskalace napětí v době, kdy se Francie vzpamatovává z bouří vyvolaných zabitím Nahela Merzouka. Zákaz kritizovali zástupci francouzské levice i odborů a někteří z nich na ni dokonce osobně dorazili.
Na závěr tohoto shromáždění, ve chvíli, kdy už Assa Traoré odjela, na místo dorazily speciální jednotky Brav-M, francouzská Motorizovaná brigáda pro potlačování násilných akcí. Zakročily proti jednomu z bratrů Assy, Youssoufovi, který údajně krátce předtím udeřil policistku. Při zatýkání jím policie smýkla o zem a srazila také několik novinářů, kteří její zásah natáčeli. Tento postup kritizovala i organizace Reportéři bez hranic.
Policie? Součást všech problémů
Záběry ze zatýkání vyvolaly ve Francii pobouření. Brav-M přitom už opakovaně čelí kritice kvůli nadměrnému násilí – ve Francii dokonce vznikla petice za její zrušení, kterou podepsalo přes 260 tisíc lidí.
Zásah na demonstraci a smrt sedmnáctiletého Nahela tak oživily ve Francii diskuzi o stavu tamní policie, která je podle kritiků až příliš často brutální. Znovu jsou slyšet hlasy, které dlouhodobě volají po její reformě, což je však pro francouzské politiky citlivé téma. V zemi, kde se bouřlivě protestuje každých pár měsíců, není snadné policii kritizovat, ani ignorovat hlasité policejní odbory. Reforma se tak neustále odkládá.
Odborníci tvrdí, že vysoce postavení politici by neměli nad násilným chováním policie přivírat oči a zaměřit se hlavně na rasismus v jejích řadách. „Francie je země vyčerpaná léty politických a sociálních střetů od žlutých vest po důchodovou reformu. Jedna věc je ale konstantní: politická moc odmítá zasáhnout proti jedné ze samotných ingrediencí tohoto výbušného koktejlu – policii,“ napsal na Twitter historik Cedric Mas. „Bouře ve Spojených státech a ve Velké Británii v 60. a 80. letech vedly k hlubokým reformám policie. Ale ve Francii? V posledních 40 letech k žádné nedošlo,“ upozornil.
Povolení zabíjet
Kontury dnešních problémů souvisejí se zákonem prosazeným zhruba dva roky po teroristických útocích na stadionu Stade de France a Bataclanu socialistickým prezidentem Françoisem Hollandem. Ten nově definoval podmínky, kdy může policista vystřelit.
Odcházející prezident, kterému do konce mandátu chybělo jen pár měsíců, tehdy reagoval na tvrzení mnohých policistů, že tváří v tvář nevypočitatelným džihádistům nemají dostatek možností, jak se účinně bránit.
Čtěte také: Nepokoje ve Francii slábnou, ale země je stále v pohotovosti. Změní ji smrt Nahela Merzouka?
Od roku 2017 tak platí, že policista může vytáhnout zbraň v případě, že život či bezpečnost – jak konkrétního policisty, tak další osoby – jsou ohroženy. Mohou také vystřelit, pokud jsou přesvědčeni, že někdo „pravděpodobně“ ohrozí jejich život.
Klíčová je ale další část, která umožňuje zmáčknout spoušť i ve chvíli, kdy policie nedokáže zastavit vozidlo, jehož řidič odmítl uposlechnout jejich výzvu, a jež „pravděpodobně“ představuje riziko.
Už v roce 2017 se vedla debata o přiměřenosti zákona a kritizovaly ho zejména organizace na ochranu lidských práv. „Byl vykládán téměř jako povolení zabíjet, i když to jeho text nezamýšlí,“ komentoval to nedávno ve francouzských médiích čestný prezident Ligy lidských práv Henri Leclerc.
Francouzská policie používá například zábleskové granáty či granáty se slzným plynem, vodní děla, zbraně na gumové nebo plastové projektily či útočné tonfy.
Podobně mluví i další odborníci. „Zákon, který upravuje použití zbraní, je velmi důležitý. Pokud dává policii možnost vystřelit častěji, tak toho bude využívat,“ řekl pro Voxpot francouzský politolog a kriminolog Sebastian Roché z vysoké školy Sciences-Po v Grenoblu. Domnívá se, že ve Francii ve srovnání s dalšími zeměmi Evropské unie není dostatečně zajištěna kontrola policejního používání zbraní.
Francouzští výzkumníci nedávno zjistili, že od přijetí zákona výrazně přibylo případů, kdy policisté vystřelili na motoristy. „Je velmi pravděpodobné, že jde o jeho následek,“ napsala trojice badatelů. V roce 2020 policisté během dopravní kontroly zastřelili dva motoristy, o rok později tři a loni už jejich počet stoupl na třináct – z toho šest bylo řidičů a sedm pasažérů. Řidiči byli většinou mladí muži.
Jako Nahel Merzouk z pařížského předměstí Nanterre. Jeho vozidla si dvojice policistů všimla 27. června, když jelo pruhem pro autobusy. Přiblížili se, zjistili, že ho řídí velmi mladý muž, a chtěli ověřit, zda má řidičský průkaz. Nahel, který jej opravdu neměl, jejich výzvu neuposlechl. Auto se rozjelo a v tu chvíli policista vystřelil. Později vypověděl, že jednal v sebeobraně – obával se, že by mohl být zraněn on nebo někdo další.
Francii ale obletělo video, které ukazuje, že vozidlo zřejmě nikoho neohrožovalo. „Veřejný státní žalobce dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro legální použití zbraně,“ řekl k tomu prokurátor Pascal Prache. Policista, který mladíka zastřelil, byl obviněn z úmyslného zabití.
Smrt Nahela zafungovala jako rozbuška k demonstracím, které doprovázelo rabování a ničení prodejen, střety s policisty, zapalování aut a symbolů republiky, jako jsou radnice nebo knihovny.
Napětí na předměstích
Obyvatelé pařížských i jiných francouzských předměstí, jako je Nanterre, kde vyrostl a zemřel Nahel Merzouk, si stěžují, že je policie zastavuje častěji, než jiné Francouze. „Podobné kontroly jsou opravdu diskriminační. Menšiny se musí legitimovat mnohem častěji než většina,“ potvrzuje jejich zkušenost politolog Roché.
Ke stejnému závěru dospěla také veřejná ochránkyně práv, ombudsmanka Marielle Cohen-Branche. Už v roce 2017 ve své zprávě napsala, že mladé muže arabského nebo černošského původu policie zastavuje až dvacetkrát více. „Vztahy mezi policií a mladými lidmi z předměstí jsou kvůli tomu neustále napjaté. Nejméně posledních 20 let policie také využívá agresivnější taktiku – nejenže častěji provádí zmíněné kontroly totožnosti, ale opakovaně sahá po zbraních,“ dodává Roché.
Organizace na ochranu lidských práv obviňují členy francouzských bezpečnostních složek z latentního rasismu.
Na evropské poměry velmi ozbrojené francouzské policejní složky používají například zábleskové granáty či granáty se slzným plynem, vodní děla, zbraně na gumové nebo plastové projektily či útočné tonfy, tedy zbraně připomínající obušek. Na podobné vybavení přichází řada hlavně ve chvílích, kdy se situace v davu vymyká kontrole.
Stále častěji po nich ale sahají i policisté, kteří zasahují na předměstích. Tomu odpovídá také rétorika policejních odborů. „Jsme ve válce,“ napsaly v prohlášení odbory Alliance Police a UNSA Police.
Čtěte také: Izraelci protestují proti Netanjahuově vládě. Budoucnost jejich demokracie je podle experta nejistá
Jak popisuje Roché, zasahující policisté se spoléhají na zmíněné zbraně, které vystřelují projektily z gumy nebo z plastu, známé jako „flash ball“ nebo také pod zkratkou LBD, čím dál více. Což není bez rizika. Přibývá případů zranění nebo zmrzačení, kdy lidé přicházejí o oko nebo o ruku. Ve Francii dokonce vznikly webové stránky violencespolicieres.fr, které případy zranění monitorují.
Roché doplňuje, že velkou roli hraje také taktika policie. Pokud chce na předměstích nebo v chudších čtvrtích někoho zatknout, tak dorazí „ve velkém“. „Přijede hodně aut, vstoupí do čtvrti, zatknou, koho potřebují, ukáží svaly a zase odjedou. Obyvatelé ale vidí, že tato taktika není příliš účinná a že v boji proti kriminalitě nefunguje,“ dodává politolog. Tento postup podle něj prohlubuje vzájemnou nedůvěru mezi lidmi z předměstí a policisty.
Jen ojedinělé případy?
Organizace na ochranu lidských práv obviňují členy francouzských bezpečnostních složek z latentního rasismu. Postoj francouzské policie naposledy kritizoval i Vysoký komisař OSN pro lidská práva. Smrt Nahela přímo označil za „chvíli, kdy by se země měla začít vážně zabývat rasismem a rasovou diskriminací“.
Ministerstvo vnitra a policejní odbory ale tvrdí, že se objevují jen ojedinělé případy rasismu v řadách bezpečnostních složek. Odmítají, že by se jednalo o systematický nebo široce rozšířený problém. „Ano, jsou tu rasisti. To nikdo nepopírá,“ řekl pro agenturu Reuters Anthony Caille z francouzských odborů CGT Police s tím, že systematický rasismus se však policie netýká.
Naopak Roché však tvrdí, a není jediný, že francouzské ministerstvo vnitra nemá strategii, jak účinně bojovat proti rasismu v řadách policie. Poukazuje také na problémy ve výcviku. Podle něj chybí postupy, jak odhalit rasistické postoje budoucích členů bezpečnostních složek. „Výcvik policistů je ve Francii ve srovnání s dalšími zeměmi Evropské unie krátký. Trvá jeden rok, zatímco v Německu jsou to dva roky, v Dánsku ještě déle,“ upozorňuje odborník.
Mnozí policisté už léta čelí vypětí. Zasáhly je hrozby teroristických útoků, protesty žlutých vest, proti důchodové reformě či covidovým opatřením.
Podle něj by země měla upravit zákon z roku 2017, který rozšiřuje možnosti na použití zbraně. „Policisté by měli střílet jen v případě legitimní obrany a stát by měl do budoucna navýšit zdroje ombudsmana. Mnoho států Evropské unie ho má, ale jen málokteré ho dostatečně financují,“ upozorňuje.
Na seznamu je pak také vytvoření speciálního úřadu, jež by řešil rasismus v řadách bezpečnostních složek. „Francie by měla lépe vybírat budoucí policisty a zaměřit se na jejich schopnosti a vzdělání. Potřebuje míň policistů, kteří budou lépe vzdělaní. Je to lepší, než mít více špatně vzdělaných policistů,“ myslí si Roché.
Čtěte také: Metro, práce, hrob. Francie se bouří proti důchodové reformě
Prosadit podobné změny ale není snadné. Policejní odbory tvrdí, že bez zbraní budou policisté v nebezpečí. Už teď si stěžují, že jsou terčem stále brutálnějšího násilí. Jen letos v březnu, během protestů proti důchodové reformě, demonstranti zranili na tisíc členů bezpečnostních složek. Dalších 700 pak vyhledalo lékařskou péči po bouřích vyvolaných smrtí Nahela.
Mnozí policisté jsou proto frustrovaní a unavení. Čelí vypětí už léta – zasáhly je hrozby teroristických útoků, dlouhotrvající divoké protesty žlutých vest, prosazování proticovidových opatření, protesty proti důchodové reformě a nyní bouře na předměstích.
Naposledy se o reformu v červnu 2020 pokusil tehdejší ministr vnitra Christophe Castaner. Navrhoval například zákaz speciálního chvatu, kdy policista klečí zadržovanému na krku, aby ho znehybnil. V plánu měl také změny úřadu IGPN, což je francouzská obdoba českého GIBSu, nebo nulovou toleranci k rasismu.
Castaner ale reformu nedokázal prosadit právě kvůli nesouhlasu odborů. Ve funkci ho jen o měsíc později nahradil přímočarý Gérald Darmanin, který patří mezi zastánce tvrdší strategie vůči kriminalitě. „Buď podporujete policii, nebo jste v maléru,“ komentoval dlouholeté snahy o reformu Franck Louvrier, poradce někdejšího ministra vnitra a exprezidenta Nicolase Sarkozyho. Zatím se tedy zdá, že se Francie ze začarovaného kruhu násilí nebude schopná jen tak vymanit. Začíná být těžké si představit situaci, která by to mohla změnit.
