Evropa míří ke vzniku koalice ochotných. Do ní by mohly patřit i státy mimo Evropskou unii, jako je třeba Velká Británie, která přebírá iniciativu. Schováme se všichni pod francouzský jaderný deštník?
Vedení Evropy čelí temnému scénáři, který se zatím zjevoval snad jen v nočních můrách uprostřed noci. Poprvé od konce druhé světové války hrozí, že se budeme muset sami postavit nepřátelskému Rusku, aniž bychom se mohli opřít o podporu Spojených států.
Přední politici a političky se zatajeným dechem sledují, jak je staronový americký prezident Donald Trump bez okolků vynechal z rozhovorů s Ruskem v Rijádu, a uvrhl tak euroatlantické partnerství do hluboké krize.
Když pak zhlédli záběry z Oválné pracovny, kde Trump společně se svým viceprezidentem J. D. Vancem předvedli okaté ponížení lídra válčící Ukrajiny, něco se zlomilo. Uvědomili si, že Trumpovy Spojené státy a Evropu už neodděluje Atlantický oceán, ale spíš Mariánský příkop nepochopení.
Donald Trump 2.0 je jiný: radikálnější a ještě více nepředvídatelný. Je shovívavý k autoritářskému Rusku prezidenta Vladimira Putina, stírá rozdíly v přístupu k rivalům a dlouholetým americkým spojencům, kterým neváhá hrozit obchodní válkou, a podporuje extrémy, jako je krajně pravicová Alternativa pro Německo.
V souhrnu pak rozpouští základy dlouholeté euroatlantické spolupráce. „Evropská unie byla založena, aby poškozovala Spojené státy,“ prohlásil Trump minulý týden, když pohrozil zavedením cel na zboží z Unie.
Nijak se netají tím, že čím slabší evropský blok bude, tím lépe. A v tom si notuje s ruským prezidentem.
„Ukázalo se, že svět potřebuje nového lídra. Je na nás Evropanech, abychom tuto výzvu přijali,“ vyslala v reakci na hádku v Oválné pracovně jasný vzkaz do všech koutů Evropy šéfka unijní diplomacie Kaja Kallas.
Francouzský prezident Emmanuel Macron, britský premiér Keir Starmer nebo předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen pak označují přicházející časy za generační výzvu pro celý kontinent.
V jaké podobě přežije NATO?
Nastupující německý kancléř Friedrich Merz má pravdu, když otevřeně přiznává, že NATO možná nepřežije blížící se červnový summit ve stávající podobě.
„Jsem velmi zvědav, jestli budeme o NATO mluvit v jeho aktuálním formátu, nebo jestli bude nutné vybudovat evropské obranné kapacity mnohem rychleji,“ konstatoval.
Doslova prorocky tak vyznívají slova Emmanuela Macrona, který už před sedmi lety vyzval Evropu, aby se osamostatnila a co nejvíce zbavila závislosti na obraně Spojených států. Když v roce 2018 pronesl, že Evropa se nemůže ubránit bez „opravdové evropské armády,“ narazil povětšinou na vlnu nepochopení a odmítavého kroucení hlavou.
Čtěte také: Evropská armáda opět na stole. Jak blízko je realitě?
Ve čtvrtek 6. března se vedení Evropské unie sejde na mimořádném summitu, kde ho čeká rozhodování o novém balíčku ukrajinské pomoci v objemu nejméně dvaceti miliard eur.
Jde však o drobné ve srovnání s budoucím šekem, který musí Unie vystavit, pokud opravdu po osmdesáti letech od druhé světové války převezme odpovědnost za svou obranu do vlastních rukou.
Po letech, které Evropa strávila marnými vytáčkami, to bude vyžadovat bezprecedentní politickou vůli. Macron proto vyzval, aby se Unie shodla na „masivním společném financování“, které by přineslo stovky miliard eur pro evropskou bezpečnost a obranu.
Francouzský prezident přitom nepřichází s prázdnýma rukama. V celé Evropské unii má něco, co nikdo jiný ne: jaderné zbraně. A nyní nabízí, že Paříž rozvine svůj jaderný deštník nad celou Evropou.
„Jsem této diskuzi otevřený, pokud umožní vybudovat evropské síly. Životní zájmy Francie s její jadernou doktrínou měly vždy evropskou dimenzi,“ zdůraznil.
Koalice ochotných
Jenže najít v celé Evropské unii jednotný hlas je zatím nemožné. Naznačily to už reakce na výstup ze setkání mezi Zelenským a Trumpem v Oválné pracovně.
Většina evropských lídrů a lídryň se za ukrajinského prezidenta okamžitě postavila a slíbila mu podporu. „Nejste v tom sami,“ vzkázali do Kyjeva.
Z kaskády reakcí ale vybočuje postoj maďarského premiéra Viktora Orbána. „Silní muži uzavírají mír, slabí muži vedou válku. Prezident Trump se postavil s odvahou za mír. Děkuji, pane prezidente,“ napsal na síti X politik, který dlouhodobě zastává proruské postoje.
Podobného názoru je slovenský premiér Robert Fico. Otazníky se pak vznáší nad Andrejem Babišem, který je favoritem letošních tuzemských parlamentních voleb. Kam by se případně přiklonil?
Je velmi pravděpodobné, že vedení Unie jednoduše hodí Orbánův a Ficův odpor za hlavu. Může tak vzniknout stále skloňovanější koalice ochotných – bez zemí, jako je právě Maďarsko nebo Slovensko. Připojit se ale mohou státy mimo Unii, například Norsko a Velká Británie.
Britský comeback
V posledních týdnech je přitom stále jasněji vidět, že iniciativu přebírá britský premiér Keir Starmer. Od chvíle, kdy Velká Británie vystoupila z Evropské unie, se nikdy nepřiblížila Bruselu jako nyní.
Starmer se dokonce nechal slyšet, že kvůli proměně geopolitiky je nutné vytvořit „novou alianci“ mezi Británií a Evropou. Zároveň chce Londýn společně s Paříží připravit mírový plán a sehrát roli mediátora mezi Zelenským a Trumpem.
„Shodli jsme se, že Británie společně s Francií, Ukrajinou a možná jedním nebo dvěma dalšími státy vypracují plán na zastavení bojů. A pak o něm budeme jednat se Spojenými státy,“ prohlásil Starmer, který usiluje o americké bezpečnostní garance.
Nabízí se, aby se k nim přidala italská premiérka Giorgia Meloni. Právě ona má ideologicky blízko jak k Donaldu Trumpovi, tak k jeho poradci Elonu Muskovi.
Současně se nijak netají svou dlouhodobou podporou Zelenského a válčící Ukrajiny. Má tak unikátní pozici, jak sehrát klíčovou roli v možných rozhovorech. Jestli je v Evropě někdo, kdo potenciálně dokáže Trumpa trochu ovlivnit, je to ona.
Meloni mezitím hledá cesty, jak pošramocené evropské vztahy se Spojenými státy napravit. V neděli 2. března prohlásila, že Itálie společně s Británií by mohly sehrát roli prostředníků, a navrhla uspořádat rozhovory mezi USA a Unií.
„Je velmi velmi důležité vyhnout se rozdělení Západu,“ zdůraznila. S jejím návrhem souhlasí i polský premiér Donald Tusk.
Podaří se jim opravdu překlenout Atlantický oceán? Časy se mění a někdejší jistoty mizí. Jedno je ale jasné: Evropa se už nemůže spoléhat na Spojené státy a musí se postavit sama za sebe. I když to bude pořádně bolet.
