Nevím, jestli dokážeme získat okupovaná území zpět. Co nám Rusové udělali nedokážeme odpustit my ani generace po nás. Mezi našimi zeměmi chci jen obrovskou stěnu, přes kterou nepřeletí ani ptáčci, říká ukrajinská seržantka Viktoria Jurčenko.
Jednou za svítání v mrazu vyčkává, až zaútočí ruské jednotky a ona je se svou jednotkou překvapí palbou. Jindy se na náklaďáku vrací z práce a ve spěchu sestřeluje sebevražedné drony snažící se zasáhnout ji a její tým na nákladním Uralu. Jmenuje se Viktorie Jurčenko, ale všichni ji kvůli výrazným tetováním znají jako Runu. Dnes jí je 25 let a jako seržantka velí družstvu v 56. motorizované brigádě. Potkali jsme se v Časiv Jaru, městě nedaleko Bachmutu, do kterého se ve dne i v noci snaží probít Rusové.
My a ti v týlu jsme různí lidé. Stačí na chvíli odjet z fronty a táhne tě to prostě zpátky sem, jak tě nechápou.
S Runou jsme se bavili o výhledech na osvobození okupovaných oblastí Ukrajiny, strachu ze smrti, práci žen na frontě i o hlubokém odcizení, které vzniká mezi vojáky na frontě a civilisty v zázemí.
„Stojíme tu na frontě a chápeme, že bráníme naši zemi. Pak ale slyšíš, že přes nás letí raketa a cítíš se naprosto bezmocný, že od toho civilisty v týlu nemůžeš uchránit. Jsi vpředu, na bojové linii, ale přílet raket nijak nezměníš, nikdo tomu nemůže zabránit. Máme protiraketovou obranu, ale je jí žalostně málo, nemůžeme zdaleka zničit všechny rakety,“ popisuje Viktorie své chvíle beznaděje a dodává, že chce, aby byla Ukrajina po válce nejhezčí zemí, kde se narodí hodně malých dětí, bude slavná a bude ji znát celý svět.
Zároveň si uvědomuje, že podpora armády z týlu není taková, jaká by byla potřeba. Všichni teď mají plno dobrých rad, ale stále méně lidí reálně pomáhá. „Všichni mluví o tom, že mají jít bojovat politici, kvůli kterým se nedaří vyhrát. To je sice skvělý argument, se kterým ale moc dlouho nevydržíme. Když žiješ doma v klidu, tak aspoň buď tak hodný a udělej něco pro to, ať zvítězíme,“ hodnotí řeči ze zázemí a říká, že hodně lidí už na válku prostě zapomnělo.
Přečěte si reportáž ze základny, kde Runa slouží: Mít naději znamená lhát sám sobě. Reportáž z míst, kam se tlačí ruská vojska
Rozhovor si můžete poslechnout také jako audio přímo tady nebo ve svých oblíbených podcastových aplikacích.
