Je to už více než dva roky, co do Česka dorazily v důsledku ruské invaze statisíce ukrajinských uprchlíků. Jak se jim tu žije a proč nedovede Česko využívat jejich skutečný potenciál?
„Zvu vás na ty nejlepší vareniky, jaké jste kdy jedly,“ přemlouvá mě a fotografku Majdu urputně muž ve středních letech s lehce prošedivělými vlasy. „Bude to trvat jen deset minut,“ prosí nás, abychom počkaly, než se ukrajinské národní jídlo ohřeje.
Nemáme čas, spěcháme na vlak do Kutné Hory, majitel podniku Ruslan se však za souhlasného přikyvování své pomocné kuchařky nenechá odbýt. Svlékáme si tedy bundy a usazujeme se zpět ke stolu.
Poté, co před námi za chvíli přistane talíř s výbornými pirožky plněnými bramborovou směsí se smetanou, dávám Ruslanovi za pravdu. Jeho kulinářské dílo stojí skutečně za to.
Není to přitom ještě ani rok, co se tenhle usměvavý pětačtyřicátník původem z Dnipra pustil do riskantního kroku: otevřít si ukrajinskou restauraci v samém srdci Kolína.
Dnes podnik s názvem Šinok naleznou hosté přímo na hlavním náměstí. A v něm pak i kousek Ukrajiny, kterou tu Ruslan s láskou uchovává. Malovaní kozáci na stěnách, dřevěný nábytek, tradiční vyšívané ubrusy na stolech, a především to nejlepší z tamní lidové kuchyně.
„Všechno jsem si dovezl a interiér si zařídil sám,“ prohodí majitel a přejede rychle zrakem svůj podnik. To, že bude vlastnit restauraci v Česku, by ho ale ještě před pár lety napadlo jen stěží. V rodném východoukrajinském Dnipru totiž úspěšně podnikal ve strojírenství. Ruská invaze mu však udělala čáru přes rozpočet.
Všechny benefity, jež automobilka nabízí, jsou draze vykoupené těžkou prací, zejména tou na montážní lince.
Připouští však, že podnik zatím nešlape tak, jak by si představoval. „V tuto chvíli ještě nemáme tolik hostů, kolik bychom potřebovali, ale doufáme, že se to v létě změní,“ neztrácí naději.
Majitel Ruslan ve své restauraci Šinok / Foto: Majda Slámová
I tak může už nyní posloužit jako dobrý příklad válečného uprchlíka, který se v nové domovině postavil na vlastní nohy. Pustit se přitom v jeho pozici do vlastního podnikání, navíc bez dobré znalosti češtiny, vyžaduje značnou dávku odvahy i nemalé finanční prostředky.
Zřejmě to je i jeden z důvodů, proč Ruslan ve svém okolí žádné další ukrajinské běžence, kteří by se pustili do byznysu, nezná. Velkou část z nich navíc „lapí do svých spárů“ největší místní zaměstnavatel široko daleko – Toyota.
Raději šachta než automobilka
Nástupní plat 27 tisíc hrubého, osmihodinová pracovní doba, zvýhodněné bydlení a žádné požadavky na znalost češtiny. To je jen část benefitů, které obří automobilka čítající zhruba tři tisíce zaměstnanců nabízí. Pro domácí obyvatele spíše nic lákavého, pro cizince z chudších zemí pracovní příležitost, která rozhodně stojí za úvahu. Ukrajince nevyjímaje.
Právě ti jsou teď páteří kolínské Toyoty – pracuje jich tu přibližně 1500. Řada lidí sem z Ukrajiny zamířila již v roce 2018, kdy automobilka rozpoutala v zemi náborovou kampaň a stovky tamních obyvatel sem následně přilákala.
Po ruské invazi se továrna rozhodla podpořit své ukrajinské pracovníky tím, že vypravila několik autobusů a z napadené země přivezla jejich příbuzné. Čtyřem stovkám z nich poté na Kolínsku poskytla ubytování. Mimo jiné i díky iniciativě a náborům Toyoty se zhruba 30tisícové město může pyšnit vysokým podílem uprchlíků.
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
