Realita je často přehlednější než spletité teorie mezinárodních vztahů, tvrdí bývalá diplomatka a expertka na lidská práva, která stojí za programem české transformační spolupráce. Jejich prosazování a hájení má podle ní pro Českou republiku přímo strategický význam.
V diskusi o zahraničněpolitických programech stran kandidujících v nadcházejících parlamentních volbách a jejich přístupu k agendě lidských práv komentátoři buď vyzdvihují snahu o návrat k „havlovskému“ idealismu, nebo ho zavrhují ve jménu realismu. Podívejme se, jaký má etika v mezinárodních vztazích, kterou agenda lidských práv reprezentuje, praktický význam. Je užitečným vodítkem při zkoumání, kam se má ubírat globální soužití a mírou oprávněnosti možných řešení. A pomůže nám v rozhodování, pokud nám záleží na tom, aby bylo toto soužití „dobré“.
Otázka univerzality lidských práv je v právní rovině zodpovězena. Lidská práva jsou součástí mezinárodního práva, které jako každý právní systém obsahuje požadavek univerzální platnosti (má úmysl rozhodovat stejně ve všech stejných a podobných případech), což je předpokladem spravedlnosti a základním smyslem práva. Mezinárodní systém samozřejmě podle práva velmi často nefunguje a jeho prosazení je v mnoha konkrétních situacích při nejlepší vůli nedosažitelné. To ale není důvod mezinárodní právo zavrhnout.
Budování systémů a institucí je vždycky složité a nikdy není dokončeno. V malém, národním měřítku si to můžeme ilustrovat na příkladu sociální spravedlnosti. Ani ta se určitě v dohledné době nenaplní, budou ji brzdit a oddalovat společenské změny a ekonomické krize, přesto má ale smysl o sociální spravedlnost usilovat a požadovat, aby se například všechny vlády ve svých programových prohlášeních vyjádřily, jak k ní chtějí přispět.
Z novějších počinů v oblasti mezinárodního práva vyniká koncept Odpovědnosti za ochranu (Responsibility to protect), jehož úkolem je ochrana před nejzávažnějšími mezinárodními zločiny, jimiž jsou genocida, válečné zločiny, etnické čistky a zločiny proti lidskosti. Koncept prohlašuje povinnost státu chránit své obyvatele, ale zakotvuje také závazek ostatních států a mezinárodních organizací poskytovat pomoc a podporu při ochraně obyvatel a rovněž odpovědnost mezinárodního společenství poskytnout (náhradní) ochranu v případě, že kterýkoli stát v této úloze zjevně selhává. V roce 2005 tento koncept na Světovém summitu OSN podpořily všechny státy světa.
Za rámcem univerzality lidských práv existuje množství kulturních zvláštností, které je třeba v praktických situacích tolerovat, zpracovat, pojmout…
Propojit svět deklarací s realitou
Mezinárodní právo nadřazuje ochranu lidských práv nad jurisdikci států, a to z kolektivní vůle účastníků mezinárodního systému. Takto vytváří legální a legitimní prostor pro zahraniční politiku, mezinárodní a místní nevládní organizace a celý systém humanitárního, rozvojového a lidskoprávního financování. V něm se odehrává i česká lidskoprávní a transformační politika, jejímž původním záměrem od počátku bylo kombinovat diplomacii v bilaterální, unijní i multilaterální oblasti s projekty realizovanými českými nevládními organizacemi z prostředků ministerstva zahraničí. Smyslem bylo, prakticky řečeno, propojit svět deklarací s realitou, podpořit slova činy a díky činnosti českých organizací a jejich partnerů získávat jasnější představu o konkrétních situacích, abychom mohli informovaněji vystupovat a rozhodovat se.
Za svou dvacetiletou praxi si nevzpomenu na projekt v oblasti ochrany a podpory lidských práv, na němž jsem se nějak přímo či nepřímo podílela, který by ve svých požadavcích a cílech přestoupil hranice toho, co se státy samy zavázaly dodržovat, či co dokonce garantují jejich ústavy a zákonodárství a po čem by neexistovala v daném místě silná, legitimní poptávka a pro co by nebylo funkční zázemí v činnosti lokálních komunit či organizací. Nejčastějším zaměstnáním místních obránců lidských práv, které jsem za ta léta sama osobně poznala, je vystupovat v soudních procesech, obhajovat nespravedlivě stíhané a vězněné, pořádat osvětové kampaně, bojovat proti násilí a dožadovat se respektu k právům spoluobčanů u místních úřadů.
Aktivisté řeší reálné potřeby a problémy místních lidí, jako je třeba korupce, nezvladatelné množství odpadu či zanedbávání potřeb obyvatel ze strany státu. Nezávislí novináři poskytují přístup k informacím, které jsou jinak nedostupné nebo utajované. Rozměr těchto problémů je velmi často přeshraniční. Tvrdit, že spolupráce se všemi těmito lidmi a jejich podpora je zasahováním do „přirozeného“ vývoje v jejich zemích, myslím, neodpovídá realitě. Realita je podle mého soudu často přehlednější než spletité teorie mezinárodních vztahů.
Za rámcem univerzality lidských práv, kterou požaduje mezinárodní právo, existuje samozřejmě značné množství kulturních zvláštností, které je třeba v praktických situacích tolerovat, zpracovat, pojmout, prostě nějakým způsobem zvládnout. Na druhou stranu místní koncepce chápání lidské svobody a rovnosti existují v různých kulturních variantách, stejně jako původní metody participace, volené reprezentace nebo třeba vystupování žen ve veřejném životě. Mnohé z nich mimochodem na svých obrovských územích vymýtily totalitní státy 20. století, jejichž intelektuální aparáty, diplomacie a nákladně provozované systémy propagandy dnes tak zaměstnává zpochybňování myšlenky všeobecných lidských práv.
Není třeba podléhat ani europocentrické povýšenosti (lidská práva jsou západní vynález) ani postkoloniálnímu traumatu (za zlo kolonialismu mohou vlastně misionáři, a proto jejich hřích neopakujme podporou lidských práv). Mnohem problematičtějším dědictvím osvícenství než lidská práva je do krajnosti dovedená racionalizace, pragmatismus a účelový postoj ke světu, který nás obklopuje.
Spravedlnost jako šance pro Česko
Výrazná či alespoň viditelná a slyšitelná obhajoba lidských práv a promítání lidskoprávních ohledů do všech zahraničněpolitických rozhodnutí má pro Českou republiku strategický význam. Neznamená to ani to, že se má z lidských práv učinit nástroj obrany liberálního systému, že se má zahraniční politika stát aktivistickou (při všem respektu k aktivistům, který chovám), ani to, že se mají lidská práva nadřadit nad ostatní cíle. Hlásit se k ochraně a podpoře lidských práv ve světě patří ke „standardní“ výbavě kultivovaného a zodpovědného účastníka mezinárodních vztahů. Úspěšní aktéři v této agendě jsou ceněnými a vyhledávanými partnery i v jiných oblastech.
Lidská práva a respekt k demokratickým principům správy jsou důležitým stavebním kamenem mezinárodního systému. Za něj je Česká republika spoluzodpovědná. Má na jeho udržení životní zájem, právě na jeho existenci, funkčnosti a jeho dalším upevňování závisí všechny ostatní její zájmy, bezpečnostní i ekonomické.
Mezinárodní společenství jako funkční celek je zatím spíše politologickou fikcí, o propojenosti světa a globálních procesech ovšem už víme dost na to, abychom chápali, že jen tak „sami pro sebe“ už nemohou v 21. století žít ani kmeny lovců-sběračů na Papui Nové Guineji. Pro ně skoro určitě bohužel. Pro menší, vcelku blahobytný stát ve středu Evropy, se solidní diplomatickou tradicí a relevantní historickou zkušeností, je ambice přispět v rámci možností ke spravedlivějšímu světu příležitostí, jak si uvědomit globální a regionální souvislosti, ve kterých se nacházíme, jak zapracovat coby společnost na své soudržnosti a odolnosti a stát se spolehlivým partnerem. Veskrze praktická věc, tedy pokud náš horizont sahá dále než k aktuální vizi „počkat si jak se věci vyvinou a pak kývnout na výhodnější nabídku, tedy pokud nás to nebude nic stát“. Každé lidské společenství potřebuje pro svoje soužití vědomí společného smyslu a určitou naději.
***
Projekt „Zahraniční politika v propojeném světě“ vzniká ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.
Názory a stanoviska autora/autorky nevyjadřují postoje Heinrich-Böll-Stiftung.
