Afrika se do pozornosti politiků vrací vždy jen v době zhoršení globální mezinárodní situace. Tak je tomu i v současnosti, kdy se třetí největší kontinent planety dostává do hledáčku v podstatě všech světových, ale i regionálních mocností.
„Začátek nové studené války v Africe,“ hlásaly novinové titulky poté, co byl letos v březnu odhalen údajný plán na násilný převrat v Čadu. Režim nedemokratického, ale prozápadního prezidenta Mahamata Débyho, se měly pokusit svrhnout Ruskem podporované síly. Podobná prohlášení provázela i cesty několika dalších významných politiků po africkém kontinentu – viceprezidentky USA Kamaly Harris, ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova či francouzského prezidenta Emmanuela Macrona.
V kontextu ruské agrese vůči Ukrajině je studenoválečná analogie velmi populární a rozšířená. Je však také nepřesná a zavádějící. Pouhý návrat Ruska a Spojených států do Afriky jednoduše neznamená návrat do 70. let minulého století.
Jedem do Afriky…
V posledním roce se stal třetí největší světadíl cílem cest vysokých představitelů nejen obou bývalých studenoválečných supervelmocí. Například do Zimbabwe letos dorazil dokonce i Alexandr Lukašenko.
Tato zvyšující se pozornost vyvolává pocit návratu bipolárního soupeření, kterého byl svět svědkem přibližně mezi 60. a 80. lety minulého století. Současná podoba působení států z jiných koutů planety v Africe je však mnohem barvitější.
Vojenská účast Ruska na africkém kontinentě je velmi brutální, což dále eskaluje konflikty, v nichž se angažuje.
USA mimo vojenskou pomoc a přítomnost – primárně na svých základnách v Džibutsku – na kontinentu například poskytují masivní asistenci v oblasti zdravotnictví. Z velké části jde třeba o zajištění dodávek medikamentů potřebných ke zvládání epidemie HIV/AIDS.
Z amerických představitelů letos Afriku, konkrétně Etiopii a Niger, nejprve navštívil ministr zahraničí Anthony Blinken. Viceprezidentka Kamala Harris pak na své cestě po Ghaně, Tanzanii a Zambii slíbila jen v Akkře pomoc v hodnotě 139 milionů dolarů (téměř tří miliard korun) a další „posilování partnerství napříč Afrikou“.
Za Rusko zas v poslední době vedl několik cest po kontinentu šéf ruské diplomacie Sergej Lavrov. Moskva primárně využívá svých historických vazeb na bývalá osvobozenecká hnutí a autoritářské režimy, díky čemuž zde zvyšuje svůj jinak relativně malý ekonomický dosah.
V oblasti bezpečnosti Rusko alespoň do loňského roku nabízelo státům jako Alžírsko dodávky zbraní. Režimům v zemích, jako jsou Středoafrická republika nebo Mali, pak chce poskytnout přímou ochranu hlavního města, zejména nasazením jednotek wagnerovců. To však nevede k řešení vleklých konfliktů na jejich území.
Čtěte také: Rusko hledá africké přátele. Za odměnu nabízí zbraně, moc, vraždění a znásilňování
Vojenská účast Ruska je velmi brutální, což dále eskaluje konflikty, v nichž se angažuje. Přesto se mu ve zmíněných případech podařilo vytlačit francouzské jednotky, které v těchto státech před příchodem ruských žoldnéřů působily.
Dalším významným aktérem působícím v Africe je Čína. Ta sice primárně také sází na autoritářskou kartu, ale dokáže africkým státům nabízet ekonomické benefity, například v podobě budování infrastruktury. Druhořadé potom je, že místy nefunguje, jak by měla. To je častý případ železnice mezi Addis Abebou a Džibuti. Případně pak slouží ke špionáži, jako tomu bylo u nového sídla Africké unie.
Evropské státy také využívají svých historických vazeb do regionu. I když se od nich například francouzský prezident Emmanuel Macron explicitně distancuje, není náhodou, že Francie má své vojenské základny ve státech jako Gabon nebo Džibutsko. Velká Británie zas spolupracuje s Ghanou a Keňou a výcvikovou misi Evropské unie v Mosambiku vede Portugalsko. Evropsko-africká spolupráce se odvíjí především v oblastech ekonomiky a politiky, alespoň verbálně pak při prosazování principů udržitelnosti a odpovědného vládnutí.
Nezávislost státy získávaly v uměle vytvořených hranicích, jež často nerespektovaly historické, demografické a geografické členění kontinentu.
V neposlední řadě se na kontinentu prosazují regionální mocnosti. Na africké trhy se stále aktivněji snaží dostat Indie. V oblasti Rohu Afriky, konkrétně v mezinárodně neuznaném Somalilandu, budují přístavní a další infrastrukturu Spojené arabské emiráty. Ty navíc spolu se Saúdskou Arábií využívají přístavů v Eritreji pro své vojenské operace v Jemenu.
Turecko v posledních letech masově rozšířilo své diplomatické zastoupení v Africe, a to z 12 ambasád v roce 2002 na 44 o dvacet let později. Dále se například podílí na bezpečnostní a ekonomické stabilizaci Somálska a ekonomicky se prosazuje i v jiných regionech. Ankara je navíc významným vojenským spojencem západoafrické Gambie.
Paralelně se všemi zmíněnými angažmá dochází v muslimských oblastech Afriky ještě k ideologickému soupeření mezi Saúdskou Arábií a Íránem. Situace je tak oproti studené válce o poznání barevnější.
Čtěte také: Žoldnéři Wagner Group v Mali: Ještě horší, než se čekalo
Působení hlavních mocností na kontinentu je primárně silně pragmatické. To platí pro obě strany vzájemného vztahu – externí i africké státy. Pragmatismus byl ve vztazích s africkými státy přítomen vždy, ale současná situace, ve které nedochází k masivnímu ideologickému střetu, ho ještě posiluje.
Čína a Rusko dokážou lépe využívat prostředí autoritářských, personalizovaných režimů. Západ naopak může těžit z dlouhodobé otevřenosti společností a rozvoje odpovědnosti vládnoucí elity vůči svým obyvatelům. Zde však stále narážíme na limity způsobené historickými vazbami (pouto Francie k Débyho režimu v Čadu či Moskvy k Africkému národnímu kongresu v JAR) a právě nízkou míru stability „afrických politik“ v očích externích aktérů. Afrika je obecně dlouhodobě na okraji jejich zájmu a není jí věnována soustavná pozornost.
Každý měl svou velmoc
Studená válka zastihla Afriku v procesu dekolonizace, který alespoň deklarativně podporovaly obě supervelmoci. Ve velmocenském soupeření se Sovětský svaz často stavěl za formálně antikoloniální a socialistická hnutí, zatímco Spojené státy držely ochrannou ruku nad formálně antisocialistickými režimy a skupinami.
Tato ideologicky motivovaná podpora pak do velké míry rámovala proces vzniku nových států na kontinentu. Ty často neměly vytvořenou fyzickou ani politickou infrastrukturu, nutnou pro správu země. Nezávislost pak státy získávaly v uměle vytvořených hranicích, které často nerespektovaly historické, demografické a geografické členění kontinentu. V mnoha regionech Afriky navíc nikdy entity podobné moderním státům neexistovaly.
Africkým vládám stačilo se jen formálně přihlásit k jednomu ze soupeřících velmocenských bloků a těžit z jeho podpory.
V mezinárodním prostředí po roce 1945 téměř nemohlo dojít ke změně uznaných koloniálních hranic násilím. Státy tak nemusely své území bránit. Periferie byly často ignorovány a ten, kdo kontroloval prezidentský palác, byl uznán za hlavu státu.
Taková vláda pak mohla legálně přijímat pomoc ze zahraničí a skrze ni platit klíčovým aktérům uvnitř státu za jejich loajalitu. Pro mezinárodní společenství byla zároveň tato reprezentace legitimním ekonomickým partnerem. Stačilo se jen formálně přihlásit k jednomu ze soupeřících bloků a těžit z jeho podpory. Apartheidní Jižní Afrika neměla k liberální demokracii v zásadě o nic moc blíže než etiopská vojenská junta Derg k budování komunismu. Podobně pak vypadala i podpora opozičním rebelům.
Afrika znovuzrozená
Devadesátá léta v mnoha státech – od Sierry Leone přes Demokratickou republiku Kongo po Somálsko – přinesla rozpad křehkých vládních struktur a vznik brutálních občanských válek. V některých pak zasahovalo mezinárodní společenství prostřednictvím mise OSN. Tyto intervence však často nebyly příliš úspěšné.
Druhá možnost, tedy nezasahování, se pak například na případě Rwandy ukázala taktéž jako minimálně velmi problematická.
Období chaosu však na mnoha místech skončilo a mnoho afrických států začalo budovat fungující politické struktury. Tento vývoj probíhá jak u historicky relativně dobře fungujících zemí, jako jsou Botswana, Ghana či Senegal, tak i v nově se stabilizujících entitách jako Nigérie nebo Sierra Leone. Vedle nich ale stále existují i ty udržující si silně personalizované režimy, kam můžeme řadit například Burkina Faso, Ugandu nebo Súdán. V Africe se pak do současnosti nachází také zhroucené entity, jimiž jsou třeba Somálsko či Jižní Súdán.
Evropa měla na africkém kontinentě působit místo USA, a vlastními silami tak zajistit bezpečnost a socioekonomický rozvoj svého jižního křídla.
Co se ve 21. století také proměnilo, je podoba světového řádu nebo dostupnost komunikačních technologií. V mezinárodní politice nevidíme ani vytvoření globální hegemonie pod vedením Spojených států, ani širokou spolupráci na bázi OSN. Naopak pozorujeme posilování soupeřících geopolitických aktérů jak na globální, tak regionální úrovni. Toto soupeření není nutně vedeno po ideologické linii, a rozhodně ne mezi dvěma ideologickými bloky.
V případě Afriky pozorujeme posilování vlivu jak tradičních aktérů, jako jsou evropské státy, USA a Rusko, tak i vstup nových hráčů jako Čína, Turecko, Indie či Spojené arabské emiráty. Tento vývoj pak probíhá v kontextu významného demografického nárůstu, spojeného s mládnutím afrických populací. Dále dochází k masivnímu rozvoji komunikačních sítí, jež umožňují rychlý přístup k (dez)informacím. Tím se otevírají zcela nové možnosti pro zahraniční působení na kontinentu.
Nová studená válka?
Soupeření mezi globálními a regionálními mocnostmi se v rámci Afriky jednoznačně stupňuje. Kontinent se v posledních letech, a obzvlášť po začátku další fáze ruské agrese vůči Ukrajině z února 2022 dostává zpět do centra pozornosti mezinárodního společenství. Situace však neodpovídá studenoválečnému schématu. Studená válka byla velmi specifickým historickým obdobím a analogie k němu jsou jen jistým zjednodušením.
Africké země si prošly již několika dekádami nezávislého vývoje, který u mnohých z nich vedl k systémové proměně či posílení schopnosti kontrolovat vlastní území. Spousta afrických států se tak dokáže chovat jako rovnocennější partner na mezinárodním poli, tedy ne jako pouhý pasivní příjemce zahraniční pomoci.
Nigérie si například v 21. století prošla několika mírovými předáními moci na základě výsledků relativně svobodných voleb. Také dokázala částečně stabilizovat bezpečnostní situaci na severovýchodě země, spojenou s islamistickým povstáním.
Čtěte také: Burkina Faso: Další vojenský puč, tentokrát s ruskými vlajkami a gratulací od wagnerovců
Súdán si po roce 2019 prochází trnitým procesem přechodu k civilní správě a spor mezi milicemi RSF, podporujícími ruskou přítomnost, armádou a civilní opozicí, která je k účasti Moskvy spíše skeptická, je v tomto směru značně ilustrativní. Letos v dubnu po dělicí linii mezi milicemi RSF a armádou navíc vypukly ozbrojené střety, které poukázaly na (ne)schopnost aktérů jako Čína, USA, EU či arabské státy ovlivňovat dění v zemi. V mnoha afrických státech je třeba vést podstatně sofistikovanější zahraniční politiku, než tomu bylo v období studené války.
Počet subjektů soupeřících o vliv na kontinentu je vyšší, než tomu bylo před rokem 1990. Čínu a Rusko nelze považovat za dvě strany téže mince. Nejenže využívají značně odlišných nástrojů, ale i jejich zájmy nejsou nutně v souladu. Příkladem tu mohou být spory ohledně působení ve Středoafrické republice.
Stejně tak Evropa jistě měla na africkém kontinentě působit místo Spojených států, a vlastními silami tak zajistit bezpečnost a socioekonomický rozvoj svého jižního křídla. Jak však poukazuje návrat USA, tato politika neuspěla. V neposlední řadě hrají na kontinentu narůstající roli regionální mocnosti.
Soupeření na mezinárodní úrovni je méně ideologické a více pragmatické. To zvyšuje flexibilitu zapojení velmocí na africkém kontinentu. Rozšiřující se dostupnost informací umocňuje význam přímého působení na africké populace. Ruské šíření dezinformačních narativů v Sahelu nebo masivní propagace čínských investic skrze televizní reklamy v oblasti Guinejského zálivu jsou toho ukázkou.
V mnoha případech tak již nestačí pouze spolupracovat s místními vládami, ale je třeba i aktivně vytvářet mediální obraz svého působení vůči tamnímu obyvatelstvu. V Africe tak sice bezpochyby pozorujeme nárůst mocenského soupeření, ale přirovnání k období studené války kulhá na obě nohy.
