Úmrtí britské panovnice Alžběty II. by se dalo shrnout do jednoho slova: změna. A to nejen pro samotné Brity, kteří se loučí s panovnicí a zvykají si na nového krále Karla III., ale i pro zbytek světa. Především pro tu část, v jejímž čele stojí britský monarcha – tedy některé státy Commonwealthu, jež teď zvažují, zda se nestát republikou.
Antigua a Barbuda se rozprostírají na třech kopcovitých ostrovech, které ze západu omývá Karibské moře a z východu Atlantik. Ekonomiku má tento svrchovaný stát založenou na turismu a počtem obyvatel se rovná krajskému městu v Česku – žije tam něco málo přes 90 tisíc lidí. Na přední strany světových médií se zkrátka Antigua a Barbuda moc často nedostává.
V posledních dnech, jen chvíli po smrti Alžběty II., ale svět přece jen na malou zemi a Karibik obecně upřel pozornost. Kromě panensky bílých pláží má totiž s okolními ostrovy společnou také koloniální minulost i to, že je spolu s řadou z nich v současnosti členem Commonwealthu. Tedy společenství národů, jimž převážně symbolicky vládne britský panovník.
Commonwealth velmi trpí nedostatkem publicity a opakujícími se dotazy, k čemu vlastně je.
Možná ne ale na dlouho: Stát Antigua a Barbuda před několika dny oznámil, že své lidi nechá v blízkém budoucnu hlasovat o nezávislosti na britské monarchii.
„Nejde o vyjádření nepřátelství či o nějaké spory mezi Antiguou a Barbudou a monarchií – jedná se o poslední krok k dokončení cesty k nezávislosti, k zajištění toho, že jsme skutečně svrchovaný stát,“ vysvětlil podle britského listu The Times premiér karibské země Gaston Browne.
Antigua and Barbuda will hold a vote to become a republic after Queen Elizabeth's death, to "complete the circle of independence."
It became independent in 1981 after 300 years of colonization. It is 1 of 14 places outside the UK where King Charles is still head of state. pic.twitter.com/xE1KbqVN34
— AJ+ (@ajplus) September 12, 2022
Antiguu a Barbudu kolonizovali Britové v roce 1632 – o 349 let později se z ní stal samostatný stát. Referendum o tom, zda z něj bude i republika nezávislá na britské monarchii, by se mělo podle tamního předsedy vlády konat do tří let.
„Seh yuh sorry, královská rodino!“
Není to poprvé, co se ze státu v Malých Antilách ozývá volání po odtržení od monarchie. Antigua a Barbuda ostatně není v Karibiku sama – už v lednu jamajský premiér Andrew Holness sdělil princi Williamovi a vévodkyni Kate, že by si přál, aby Jamajka vykročila směrem k nezávislosti. A podobně se vyjádřilo i středoamerické Belize.
Příkladem za všechny je nakonec karibský Barbados, který se stal loni v listopadu republikou. Do jejího čela nastoupila někdejší guvernérka země Sandra Mason. A gratulací se dočkala i od královny Alžběty II., která událost označila za významnou a v dopise pogratulovala jak nové hlavě státu, tak i všem Barbadosanům.
V Karibiku rezonuje kromě snah o utvoření republiky ještě jedna palčivá otázka: po zástupcích královské rodiny země požadují reparace za období otrokářství. V případě Jamajky jde například o 7,6 miliardy liber, tedy více než 214 miliard korun.
Some photos of the protest taking place in Kingston, Jamaica, now ahead of Prince William & Kate's arrival today. The event's been organised by @Advocatesnetja, along with an open letter, calling for apologies & reparations for slavery from the royal family. #RoyalTourCaribbean pic.twitter.com/UQiQiTy9sN
— Nadine White. (@Nadine_Writes) March 22, 2022
„Došlo k historickým křivdám, které je potřeba řešit,“ řekla agentuře Reuters aktivistka a ekonomka Rosalea Hamilton, která na protest v jamajském hlavním městě Kingston přišla v tričku s nápisem „seh yuh sorry“ (Omluvte se). Akce se konala v době, kdy Jamajku navštívil právě princ William se svou chotí.
„Je to taková továrna na diplomacii“
Voxpot oslovil několik zahraničních odborníků na Commonwealth. Mimo jiné historika Saula Dubowa, jenž svou akademickou dráhu zasvětil právě sdružení bývalých britských kolonií, zejména Jihoafrické republice, odkud sám pochází:
„Sdružení platilo vždycky za klub s výhodami pro jeho členy. Tak tomu tedy bylo nejvíce v období od jeho zrodu do roku 1949, kdy se pravidelně scházeli představitelé vlády britských samospráv – Kanady, Jihoafrické unie, Austrálie, Nového Zélandu, Newfoundlandu a Irského svobodného státu. Řešili opravdové politické problémy – válku nebo třeba obchod. Po roce 1949 tyto vazby oslabily, ale byly stále hmatatelné.“
V současnosti pojímá Commonwealth šestapadesát členských států – král Karel III. teď vládne patnácti z nich. Některé země, třeba Jihoafrická republika nebo Pákistán, sdružení opustily a později se do něj zase vrátily.
Map 1: current British Oversea Sovereign Territories (incl. 3% of Cyprus).
Map 2: The "Commonwealth" (the Empire as rebranded under Elizabeth Windsor, expanded from the original 7 white settler colonies). pic.twitter.com/XZAUKsDXnf
— Nik Matheou 🇵🇸 (@historyastheory) September 9, 2022
Nejde už o organizaci, která by řešila velké otázky, spíše svým členům poskytuje půdu pro diplomatická jednání a utváření úžeji zaměřených, například profesních sítí napříč světem. Existuje tak – namátkou – asociace advokátů nebo například lékařů ze zemí Commonwealthu. „Je to taková továrna na diplomacii,“ shrnula pro Voxpot historička Sue Onslow z Londýnské univerzity.
Čtěte také: Platinové královské oslavy: Británie blahopřála Alžbětě II., ne všem se ale chtělo slavit
„V zásadě ale Commonwealth velmi trpí nedostatkem publicity a opakujícími se dotazy, k čemu vlastně je. Přispívá přitom na mnoha frontách – ať už jde v jednotlivých zemích o dohled při volbách, přístup ke klimatickým financím nebo dodržování právního státu a podporu tamních parlamentů. To nejsou žádná sexy témata, ale někdo na nich musí pracovat, pokud nám jde o utvoření moderního, fungujícího státu,“ připomíná historička Onslow.
Nejprve práva domorodců, potom republika
Původně byl Commonwealth postavený mimo jiné právě na tom, že jako formální hlava členských států působil britský panovník – v posledních sedmdesáti letech Alžběta II. Časy se ale mění a mezi zeměmi, které volají po přechodu z konstituční monarchie na republiku, jsou i ty velké, jež stály u zrodu této asociace na konci 19. století.
Takovou je i Austrálie, kde podle historika Saula Dubowa z Cambridgské univerzity sílí touhy po zřízení republiky už dlouhodobě – bezmála pět dekád. V roce 1975 totiž někdejší zástupce britské panovnice v Austrálii, jistý John Kerr, využil nástroje zvaného královská výsada, aby zbavil funkce tehdejšího australského premiéra. A vyvolal tak největší ústavní krizi v historii státu. „Pro Australany šlo o klíčový moment, který je posunul k republikánství,“ doplnil Dubow.
Zda Austrálie vyvolá hlasování o republice nyní, tedy po smrti královny Alžběty II., není jasné. Předseda vlády Anthony Albanese v pondělí uvedl, že je v tuto chvíli „nevhodné“ takovou možnost vůbec probírat. Podle Alexandera Cooka, historika z Australské národní univerzity v Canbeře, je ale vypsání – již druhého – referenda o vytvoření republiky pravděpodobné. A to zhruba do deseti let.
Jako princ měl větší sklony zasahovat do státní politiky než jeho matka – nyní prohlásil, že z královského trůnu to dělat nebude.
„Jde o agendu vládnoucích labouristů – i mezi opozičníky je spousta republikánů. Podle posledních průzkumů by navíc většina členů parlamentu přechod z konstituční monarchie na republiku podpořila,“ vysvětlil Voxpotu australský historik Cook.
Albanesův kabinet začal vládnout letos v květnu a zařekl se, že v tomto volebním období republikánskou otázku řešit nebude. Zaměřil se už na jiné palčivé problémy – třeba práva původních obyvatel Austrálie a to, zda domorodým kmenům dát více prostoru v národní politice. „Nemyslím si, že by vláda chtěla tuto otázku propojovat s přechodem na republiku. Ani že bude chtít děsit Australany příliš mnoha návrhy na velké politické změny najednou,“ dodal Alexander Cook.
Jak nový král pojme svou roli?
S tím souhlasil i historik Saul Dubow. „Australané si spíš řeknou: ‚Jasně, s britskou korunou toho mnoho společného nemáme, ale možná by bylo mnohem horší, kdybychom museli proces výběru vlastní hlavy státu zpolitizovat.‘ Jinými slovy: nehas, co tě nepálí. To ale platilo zejména za Alžběty II., u nového krále bude záležet, jak se své role zhostí,“ poukázal Dubow z Cambridgské univerzity.
Na tom ostatně panuje všeobecná shoda – královna se těšila velké přízni i v zemích, v nichž jinak britská monarchie příliš populární není. Už teď je zároveň jasné, že s Karlem III. přichází do čela Spojeného království a Commonwealthu nová osobnost i způsob vládnutí.
Čtěte také: Britský ministr financí šetří hlavně rodinné miliardy, může ho to stát křeslo premiéra
„Jako princ měl větší sklony zasahovat do státní politiky než jeho matka – nyní prohlásil, že z královského trůnu to dělat nebude. V některých případech působí jeho postoje jako voda na mlýn členům Commonwealthu – například ostrovní státy v Pacifiku jeho názory na klima ocení,“ podotkl Dubow. A doplnil, že královy tendence vstupovat do státních věcí – spojené s upadajícím mezinárodním vlivem Británie – by mohly postrčit země Commonwealthu k ustavení republiky.
Sdružení teď chybí sjednocující otázka
Specifickou zkušenost s Commonwealthem má Jihoafrická republika. Ta – částečně pod tlakem ostatních členských zemí kvůli jejich hlasitému nesouhlasu s apartheidem – ze sdružení vystoupila. A v roce 1994 se pod vedením prezidenta Nelsona Mandely do skupiny zase vrátila.
„Odchod Jihoafrické republiky byl jedním z důvodů, proč Commonwealth v té době držel při sobě. Členské státy, tedy s výjimkou Velké Británie pod vedením tehdejší premiérky Margaret Thatcherové, se totiž shodly, že apartheid musí být vymýcen a na JAR by měly být uvaleny sankce. Vyloučení této země tak paradoxně zbylé státy Commonwealthu po pár dekád spojovalo,“ vysvětlil historik Dubow.
V Commonwealthu zesiluje tlaky na reparace menších států, jež si prožily období útlaku, a mění se obecné postavení Spojeného království.
V 90. letech hrál při návratu Jihoafrické republiky do Commonwealthu roli i blízký vztah Mandely s královnou Alžbětou II. „Je zajímavé, že v JAR příliš nadšení pro sdružení nepanuje. A další věc je, že vyřešení problému s Jihoafrickou republikou Commonwealth svým způsobem oslabilo. Členy teď nesjednocuje žádná zásadní morální otázka,“ dodal Dubow.
Pryč s kolektivní amnézií
V současnosti v Commonwealthu poprvé sílí požadavky větší otevřenosti. A to zejména při debatách o otroctví a genocidě původních obyvatel. Zesilují i tlaky na reparace menších států, které si prožily období útlaku, a mění se především obecné postavení Spojeného království.
„Svůj díl na tom má pravděpodobně upadající pověst Velké Británie na mezinárodním poli a brexit. A také fakt, že se i sama britská vláda pohybuje někde mezi nepřátelstvím vůči Commonwealthu a pocitem, že ze sdružení může vytvořit ‚impérium 2.0‘,“ podotkl Dubow.
Heslo „nehas, co tě nepálí“ přestává v případě Commonwealthu platit. Státy se spíš začínají více a více soustředit na dosavadní kolektivní amnézii týkající se jejich nedávné historie. Tedy spíš na to, co je „pálí“.
„Na vztahy členských zemí v rámci sdružení je tím vyvíjen mnohem větší tlak. A podle mě bude zajímavé sledovat, jak se k nové situaci postaví královská rodina,“ poznamenal cambridgeský historik.
Otázkou tedy nakonec není ani tak budoucnost samotného Commonwealthu, jako spíš to, kolika z jeho států bude i nadále kralovat britský panovník. Podle zpráv z posledních dní to vypadá, že se takový seznam nejspíš – a možná citelně – zúží.
Podívejte se také na naši reportáž o skotských rebelech, kteří usilují o nezávislost:
