Pád ruské ekonomiky způsobený sankcemi i nedostatek pšenice a vody ohrožují postsovětskou Střední Asii. Země, které dosud ekonomicky závisely na historických vazbách s Moskvou, se nyní ocitají v nezáviděníhodné situaci. Cesta z ní však ještě není ztracená.
V nedávném díle podcastové série Rádia Svobodná Evropa/Rádio Svoboda s názvem Majlis, která se zaměřuje na Střední Asii, se objevily alarmující informace o poměrech v tádžickém hlavním městě Dušanbe. Podle nich tam už dnes existují lidé, jejichž denní strava se sestává z kusu chleba a několika lžiček cukru.
Ať už jsou tyto zprávy pravdivé, nebo se jedná o zveličená nahodilá tvrzení, je středoasijský region bezpochyby velmi negativně zasažen kombinací několika vzájemně se posilujících ekonomických, přírodních a politických faktorů. Ty byly navíc letos posíleny i dopady ruské invaze na Ukrajinu.
Peněz pošlu domů méně, pokud nějaké
V řadě chudších regionů celého světa existuje dlouholetá tradice cest za prací do hospodářsky silnějších zemí. Nejen přeshraniční zaměstnanci, ale i další lidé odcházející z ekonomických, politických nebo osobních důvodů, často stále udržují vazby s početnými rodinami v původní domovině a snaží se je ekonomicky podporovat.
Část pšenice, kterou ruská vojska uloupila v silech na Ukrajině, se Moskva snaží načerno prodat státům závislým na dovozu obilí.
Tento fenomén posílání peněz ze zahraničí zpět do vlasti se označuje jako remitence a mezi absolutní rekordmany v podílu takto získaných financí na celkovém bohatství země patří Kyrgyzstán a Tádžikistán. V obou státech představují až jednu třetinu hrubého domácího produktu.
Počet lidí z postsovětské Střední Asie, kteří pracují v Rusku, se blíží deseti milionům. A vše, pokud nedojde k zásadnímu obratu, nasvědčuje tomu, že poptávka po pracovní síle bude v Rusku klesat. Tamním ekonomům se dosud daří výpadky v příjmu státního rozpočtu vykrývat vyššími zisky z vývozu surovin. Nejen obligátního plynu a ropy, ale i barevných a drahých kovů, uhlí nebo ryb. Růst cen dosud bohatě vyvážil pokles objemu obchodu.
Podle ukazatele výběru daně z přidané hodnoty, který údajně meziročně klesl o 20 procent, upadá ale v Rusku domácí výroba a objem poskytnutých služeb. Pokud bude tento trend pokračovat, logicky se stanou jeho prvními oběťmi i zahraniční pracovníci. Může jít o tlak na pokles jejich reálné mzdy, přesun některých z nich do šedé sféry ekonomiky nebo rovnou o ztrátu pracovních míst.
Čtěte také: Když Rusko kýchne, střední Asie dostane rýmu. Pět postsovětských zemí pyká za Putina
Za současné situace na globálních trzích s komoditami má zatím Rusko peněz na udržení stávajícího stavu veřejných financí i vedení války dost. Nepředvídatelnost střednědobého vývoje však vyvolává otazníky nad tím, zda obrovská závislosti na vývozu bez přidané hodnoty nemůže v případě výkyvu cen či ekonomické recese spolu s následným propadem poptávky ruskou ekonomikou výrazně otřást.
Obilí bude málo, hnojiva a nafta drahá
Ruská invaze měla přímý i nepřímý dopad na trhy s obilím. O část produkce přišla Ukrajina – jeden z největších světových producentů zrnin – samotným ruským záborem jejího území. Další část pěstebních ploch v blízkosti fronty byla opuštěna, a ti, kteří na nich pracovali, se uchýlili do bezpečí nebo bojují na frontě. Zejména kvůli ztrátě přístavů, ale i ohrožení železniční sítě přišla navíc Ukrajina o podstatnou část vývozních kapacit.
Možné ohrožení tamní produkce už na samém počátku invaze vyvolalo neklid mezi státy na dovozu pšenice silně závislými, jimiž jsou zejména Indonésie, Turecko, Maroko, Alžír, Egypt nebo Nigérie. Snaha pojistit se uzavíráním termínovaných obchodů na globálním trhu spolu s očekávanými nižšími výnosy v důsledku sucha v řadě tradičních produkčních oblastech vyhnaly ceny pšenice na dvojnásobek oproti loňskému roku.
Objevily se informace, že část pšenice, kterou ruské invazní síly uloupily v obilných silech na Ukrajině, se Moskva snaží načerno prodat právě v některých ze zmiňovaných států.
V reakci na předpovídaný nedostatek pšenice a potřebu uspokojit domácí poptávku, ale i ze spekulativních důvodů vyhlásilo několik předních exportérů moratorium na její vývoz. Jedním ze zemí, která zákaz zvažovala byl Kazachstán, jediný postsovětský stát Střední Asie, který je v produkci pšenice soběstačný. Nakonec export “jen” výrazně omezil a finální rozhodnutí padne až v druhé polovině června, kdy budou k dispozici odhady sklizně. Očekávání však příliš optimistická nejsou.
Vodní zdroje pro celý region leží v Tádžikistánu a Kyrgyzstánu, a je jen na dohodách s dalšími státy, kolik vody odteče, a kolik zadrží elektrárny.
Jak už jsem zmínil, vysoké ceny plynu a ropy hrají do karet Rusku v nutnosti zaplnit výpadky v příjmech. Mají ale sekundární dopady na ceny potravin. Zásadními vstupními produkty pro výrobu zemědělské chemie a umělých hnojiv, bez nichž dnešní výnosy z plochy nelze uskutečnit, jsou právě plyn a ropa. Navíc i velké zemědělské stroje, bez kterých jsou dnešní obrovské lány nemyslitelné, potřebují palivo. Nehledě na nezbytnou přepravu samotné produkce, a tím i spotřebu drahých pohonných hmot.
Na obyvatele Střední Asie dopadají vysoké ceny paliva do automobilů. V Kazachstánu se dokonce počátkem roku staly spouštěčem vládou potlačených nepokojů, které nakonec stály životy více než 200 lidí a vedly k zatčení několika dalších tisícovek nespokojených občanů. Vzpoura vyvolala i rošádu v nejvyšších patrech místní politiky, kdy byl definitivně od moci odstaven dlouholetý prezident Nursultan Nazarbajev, který si i po odchodu z pozice prezidenta v roce 2019 držel křeslo předsedy Bezpečnostní rady Kazachstánu.
Poloha v mapě a voda
Ovšem existují i další vlivy, které hrozbu krize v oblasti zvyšují. A ne všechny mají kořeny v útočné válce Ruska proti Ukrajině.
Postsovětská Střední Asie doplácí i na svou geografickou polohu. Z jihu je ohraničena Íránem, který ostatně také většinu pšenice musí dovážet. Navíc jeho dlouhodobé politické zájmy míří jinam. Dostatečné logistické kapacity neexistují ani ve směru z jihu na sever.
Afghánistán je hospodářsky zcela mimo hru a přibylo riziko přeshraničního střetů s tamní pobočkou Islámského státu. K tomu vláda Tálibánu od léta 2021, kdy se v zemi chopila moci, spolupracuje s tádžickou islamistickou milicí Džamát Ansaruláh. Ta bývá někdy označována přímo za tádžickou pobočku Tálibánu, který ji nechává volně působit na severovýchodní hornaté hranici Afghánistánu u Tádžikistánu. Vláda v Dušanbe pak pod heslem „operaci proti terorismu“ vede nejasnou vojenskou kampaň v řídce osídleném Horském Badachšánu, který tvoří chudou východní polovinu země.
Čtěte také: Neklid je zpátky: Tři hrozby pro střední Asii a Afghánistán
Krom Íránu a Afghánistánu jsou zbývajícími sousedy už jen Rusko a Čína. Tyto státy se dlouhodobě přetahují o vliv v regionu, zejména v Kazachstánu. Jeho vláda zaujímá politiku, kdy se snaží vliv obou zemí vyvažovat a z tohoto balancování vytěžit co nejvíce. To nakonec může minimálně ve střednědobém horizontu sehrát spíše stabilizační roli.
Podívejte se také na naši reportáž o suchu ve Střední Asii:
Spolu s geografickou polohou jsou dalšími důležitými faktory globální změna klimatu a rozmístění vodních zdrojů. Ty, jež zásobují celý region, se nacházejí v Tádžikistánu a Kyrgyzstánu, a záleží na politických dohodách s dalšími zeměmi, kolik vody odteče, a kolik zadrží projekty hydroelektráren na horních tocích. Debaty na tohle téma se periodicky objevují každý rok.
Vody v regionu v důsledku globální změny podnebí ubývá. Mění se chování ledovců ve velehorách Ťan-šan a Pamír, které svým cyklickým táním zavlažují většinu regionu. Vedle přímého nedostatku vody vedou změny vodního režimu a vysychání toků a jezer k zasolování půdy. Ta se tak stává ještě měně způsobilou pro zemědělskou produkci.
Vyústěním potravinové krize v Turkmenistánu nemusí být hladomor, ale třeba částečný exodus obyvatel.
Vysychání kdysi obrovského a v mnoha směrech významného Aralského jezera, ležícího mezi Uzbekistánem a Kazachstánem, bylo jednou z prvních událostí, která vzbudila už v první polovině 90. let globální zájem o region i hospodaření s vodou. K tamní ekologické, sociální i ekonomické katastrofě vedly nehospodárné megalomanské zemědělské projekty pěstování bavlny v dobách centrálně plánované ekonomiky Sovětského svazu. Tyto projekty jsou už dnes minulostí, ale zkáza Aralského jezera výmluvně ilustruje, jak mohou vypadat následky poklesu průtoku středoasijských řek.
Jak reálná je katastrofa?
Vzájemně se posilující kombinace ekologických, geografických a politických faktorů rozhodně působí velmi rizikově, přesto však není nutné čekat na neodvratně se blížící zkázu.
„Popisované problémy jsou rozhodně reálné. Nedá se však jednoznačně tvrdit, že na jejich konci bude nevyhnutelně pohroma,“ tvrdí spolupracovnice Voxpotu Anna Jordanová, která působí v Asociaci pro mezinárodní otázky a zaměřuje se na postsovětský prostor a regionální vztahy ve střední Asii.
Podle expertky je možné, že vyústěním potravinové krize v Turkmenistánu nebude hladomor, ale například částečný exodus obyvatel. A že třeba dojde k dohodě mezi kyrgyzskou a tádžickou vládou o pohraničních územích a riziko konfliktů se sníží, ať už by se obě vlády dohodly samy, nebo prostřednictvím mediátora zvenčí.
„Je možné, že dojde k vytvoření funkční regionální platformy pro správu vodních zdrojů, protože místní dojdou k názoru, že jiná cesta pro udržitelné soužití není. To vše ovšem za předpokladu, že tu bude skutečný zájem na řešení těchto potíží a jejich příčin, nikoliv na zahlazování následků nebo využívání negativ pro získání osobního politického kapitálu,“ přibližuje situaci v regionu Jordanová a podotýká, že zatím má celá středoasijská oblast v tomto přístupu podstatné rezervy.
Čtěte také: Konec Nazarbajevovy éry: Ústavní referendum v Kazachstánu rozhýbalo staré struktury
„Státy v regionu si pravděpodobně uvědomují, že zatímco některé problémy šlo doposud poměrně pohodlně ignorovat, jiné už nelze dlouhodobě a udržitelně řešit jinak než společně,“ tvrdí Jordanová a v tomto kontextu upozorňuje na koordinovaný přístup zemí k využívání a managementu vodních zdrojů nebo na fungující transregionální infrastrukturu.
Navíc dva největší místní státy, Kazachstán a Uzbekistán, mají podle odbornice i řadu velmi pragmatických důvodů, proč se o užší regionální spolupráci zasazovat. „Na korektních a funkčních sousedských vztazích leží úspěšná budoucnost jejich ekonomického a politického rozvoje, a nebojí se k tomu v rámci své ,multivektorové‘ zahraniční politiky využívat i mezinárodní organizace – od regionálních pro globální.“
Vojenských, politických, sociálních i ekologických faktorů, které zasáhnou do dalšího směřování, je však takové množství, že budoucí vývoj je podle expertky nemožné s určitostí predikovat. A jeho škála je pestrá, nalezením shody na účinných řešeních počínaje a různými variantami katastrofy konče.
