Hladovka politického vězně Aláa Abd El Fatáha v době konání summitu GOP27 připomněla, že Sísího Egypt zájem o lidská práva jenom předstírá.
Mnoho z desítek tisíc delegátů, kteří se teď (článek původně vyšel ještě během konání summitu COP27, pozn. red.) podobně jako každý rok účastní klimatického sumitu OSN v egyptském Šarm aš-Šajchu, jakoby fungovalo na autopilota. Aktualizují své powerpointové prezentace, vyměňují si vizitky, oprašují řečnická vystoupení. Pak přijdou již omletá varování vědců a aktivistů i mírně oživená technická řešení navrhovaná podnikateli. Vše zakončí zase ty stejné sliby politických lídrů.
Očekávání, čeho lze reálně dosáhnout, se každý rok propadají níž a níž. Všeobecný cynismus ztělesněný řadami soukromých letadel mířících na setkání dosahuje nových výšin.
Letošní klimatický summit známý jako COP27 přesto nelze shrnout jako standardní rutinu. Ne však kvůli jeho obsahu, jako spíše kvůli jeho umístění. Koná se pod patronátem vlády nejrepresivnějšího režimu v dějinách moderního egyptského státu. V jeho čele stojí generál Abdel Fattáh al-Sísí, který se v roce 2013 chopil moci vojenským převratem a od té doby se jí drží prostřednictvím fingovaných voleb.
Mrak dezinformací kolem Aláova stavu poukazuje na odlišnost letošního klimatického summitu: je téměř nemožné získat nezávislé spolehlivé informace o hostitelské zemi.
Sísího režim je známý svojí surovostí, ke které se uchyluje, kdykoli má příležitost. Stejně jako další diktatury jsou však nyní i egyptští vládci ve stavu zvýšené pohotovosti kvůli probíhajícímu íránskému povstání. Obávají se, že by se i současné režimy mohly ukázat podobně vratké jako ty, které v roce 2011 svrhávalo napříč regionem arabské jaro. Nahrává tomu roztáčející se spirála rostoucích životních nákladů a nespokojenosti.
Summit je tedy zasazený do mimořádných a neobvykle napjatých souvislostí.
Nepokazit si summit smrtí vězně č. 1
Nejdůležitější postava konference, Alá Abd El Fatáh, na ní vůbec není. Jeho jméno je synonymem prodemokratické revoluce na káhirském náměstí Tahrír, která v roce 2011 ukončila tři desetiletí trvající vládu egyptského diktátora Husního Mubaraka.
Aláova slova zazněla na summitu v několika projevech. Jeho sestra Saná Saif se zúčastnila prvního týdne a všude, kam přišla, ji obklopovali novináři. Mladí delegáti pózovali v tričkách #FreeAlaa. Desátého listopadu se mnoho delegátů obléklo do bílé, tedy do barvy mundúru egyptských vězňů, a vztyčilo transparenty „Bez lidských práv není klimatické spravedlnosti. Ještě jsme nebyli poraženi.“ Jednalo se o zjevnou narážku na Aláovu knihu Ještě jste nebyli poraženi, která vyšla začátkem roku. Režim reagoval tvrdými protiopatřeními a organizací vlastních protidemonstrací.
Aláův případ se intenzivně řešil, protože tento spisovatel a inženýr, který strávil většinu uplynulého desetiletí za mřížemi, se první den summitu rozhodl zintenzivnit svou hladovku odmítnutím tekutin. Snažil se tak přinutit režim vybrat si mezi dvěma možnostmi: buď ho propustí a nechá emigrovat do Velké Británie (Alá má dvojí občanství), nebo ho nechá zemřít uprostřed nejvýznamnější mezinárodní akce, která se v Egyptě za Sísího vlády koná. Zde stojí za připomenutí, že povstání, které stále zuří v Íránu, vyvolala smrt dvaadvacetileté Mahsá Amíní ve vazbě.
Sísí si podle všeho zvolil třetí možnost: další Aláova sestra Mona Seif 10. listopadu na Twitteru napsala: „Úředníci z vězení nás právě informovali, že byl u Aláa s pomocí přivolaných justičních složek proveden lékařský zákrok.“ Tomu jde rozumět tak, že dozorci Aláa nuceně vyživují. V pondělí 14. listopadu Aláova matka konečně obdržela Aláův ručně psaný vzkaz potvrzující, že je naživu, že dostal lékařskou péči a že právě začal pít vodu. Dopis byl datován 12. listopadu.
Egyptská prokuratura po celou dobu vydávala příval vzájemně si odporujících tvrzení. Informovala dokonce o Aláově dobrém zdravotním stavu a tvrdila, že rodina ho mohla ještě 7. listopadu navštívit. Ve skutečnosti ale egyptské úřady od doby, kdy Alá vyhlásil zostření hladovky, všem neustále zamítají návštěvy: jeho rodině, jeho právníkovi i britskému konzulátu. Režim ignoruje Aláovo britské občanství a s ním spojená práva a povinnosti. K dispozici nejsou jakékoli nezávislé informace o jeho zdravotním stavu.
Mrak dezinformací kolem Aláova stavu poukazuje na odlišnost letošního klimatického summitu: je téměř nemožné získat nezávislé spolehlivé informace o hostitelské zemi. Ať už o dění ve věznicích i na ulicích, nebo o ekologických dopadech těžby surovin.
Egypt je policejní stát s přibližně 60 tisíci politickými vězni a s médii přísně kontrolovanými vládnoucím režimem. Egyptská občanská společnost čelí extrémním represím, většina kritiků režimu se do Šarm aš-Šajchu nedostane, a ti, kteří ano, museli projít bezpečnostními prověrkami. Kritici, kterým se podařilo promluvit, jsou v extrémním nebezpečí. Skupiny zasazující se o ochranu lidských práv varují před dalšími tvrdým represemi, které mohou přijít s koncem mezinárodní pozornosti.
Sísího režim své odpůrce pozorně sleduje. Oficiální mobilní aplikaci COP27, staženou do tisíců telefonů, označují bezpečnostní experti za špehovací „kybernetickou zbraň“. Osm set taxíků v Šarm aš-Šajchu bylo vybaveno kamerami a mikrofony a telefony lidí ve velkých městech jsou namátkově prohledávány. Případů špehování delegátů uvnitř summitu egyptskou ochrankou, včetně natáčení a fotografování jejich elektronických zařízení, bylo tolik, že německá vláda údajně podala oficiální stížnost. „Očekáváme, že všichni účastníci klimatické konference OSN budou moci pracovat a jednat v bezpečných podmínkách,“ uvedlo německé ministerstvo zahraničí v prohlášení. „A neplatí to jen pro německé, ale pro všechny delegace, stejně jako pro zástupce občanské společnosti a médií.“
Čtěte také: Africký COP: Globální Jih chce odškodnění za klimatické katastrofy a kritizuje Evropu
Summit se kvůli těmto přísným kontrolám fakticky odehrává uvnitř uzavřené informační bubliny, kterou se Sísího režim s pomocí PR agentury Hill+Knowlton snaží natřít nazeleno.
Pokusili jsme se tuto bublinu propíchnout. Vytvořili jsme pracovní skupinu z nám známých a důvěryhodných novinářů, právníků, aktivistů a vědců, kteří působí přímo v Egyptě, a snažili se shromáždit informace, které se režim snaží skrýt.
Tým s využitím osobních a profesních sítí shromažďoval mnoho svědectví a příběhů od přípravy nových projektů v oblasti fosilních paliv, přes zatýkání a sledování obyvatel, až po porušování lidských práv ve věznicích. Většina zdrojů musela být anonymizována, abychom je tak ochránili před zatčením, ale přesnost a pravdivost tvrzení jsme ověřovali. Zde je část toho, co jsme zatím zjistili.
Represe v Egyptě sílí
Od nástupu prezidenta Abd al-Fattáh as-Sísí jeho režim značně omezoval prostor pro disent. Státní represe okolo výročí revoluce z 25. ledna 2011 každoročně výrazně posilují. Obdrželi jsme zprávy, že před a v průběhu COPu27 po celé zemi zintenzivnily zásahy a v některých oblastech došlo k úplnému lockdownu. Egypt zažívá jedny z největších policejních represí v nedávné historii, od náhodných policejních prohlídek po zatýkání, zavírání škol nebo rušení dopravy.
Následující svědectví představuje jeden z mnoha stovek, ne-li tisíců příkladů chování policistů po celé zemi:
„Před pár dny jsem šel domů a napsal kamarádovi, že se potkáme do 15 minut. Vzal jsem si skútr od Uberu, ale ihned mě zastavil policista v civilu. Vzal mi mobil a občanku. Na stejném místě takto zastavili další čtyři muže různého věku. Když jsem se zeptal, co je problém, policista chtěl vědět, zda jsem se někdy zúčastnil nějakého protestu. Potom nás naložili do policejního auta, ale neřekli nám, kam nás vezou. Auto projíždělo okolím a zastavovalo na různých kontrolních stanovištích, kde k nám pokaždé nastoupil další člověk. Následně nás odvezli před vstupní dveře náhodné budovy v centru města – ad hoc základnu národní bezpečnosti. Nechali nás v ní. Bylo nás tam čtrnáct mužů, mladých i starších.
… Nevěděli jsme, proč tam jsme, ani na jak dlouho. Neřekli nám, kdy půjdeme domů nebo zda nás odvezou na policejní stanici. Tou dobou už jsem měl deaktivovaný facebookový profil, protože takové zásahy se dějí pravidelně. Bál jsem se, že uvidí, co jsem sdílel. Nebo ještě hůř, že uvidí Facebook mých přátel a půjdou po nich. Po třech a půl hodinách zadržení mě vyvolali, dali mi telefon a občanku a řekli mi, abych smazal příspěvky na Facebooku. Když jsem dorazil domů, zjistil jsem, že se jim podařilo obnovit můj účet.“
O takových případech je obtížné až nemožné přinášet informace, protože po desetiletí útlaku se novináři obávají odvety. O tento příběh se s námi podělil egyptský novinář:
„Uprostřed noci jsem měl sluchovou halucinaci drnčícího zvonku u dveří a lekl se, že před mým bytem čekají uniformovaní policisté. Zvažoval jsem, že opustím na týden Káhiru – a to i kvůli zprávám o náhodném i cíleném zatýkání lidí, jako jsem já. To všechno kvůli bezpečnostnímu šílenství způsobenému klimatickou konferencí a anonymní výzvou k protestům na konci týdne, na které jsem ani neplánoval jít.“
Strach je opodstatněný. V posledních dvou týdnech bylo zadrženo několik egyptských novinářů včetně Manala Agrama, Mohameda Mostafi Moussy, Amrima Shnina, Mahmouda Saada Diaba a Ahmeda Fayeze. Poslední zmíněný byl údajně zatčen za to, že v arabštině nahlásil, že El-Fatah byl přinucen k lékařskému zákroku.
Čtěte také: „Horší než vězení.“ 40 dní strádání Egypťana Ahmeda v české detenci
Obdrželi jsme také zprávy od aktivistů, kteří se obávají zesílení represí poté, co se od Egypta odvrátí zraky mezinárodního společenství:
„Bojím se, že po klimatické konferenci si přijdou pro zbytek. Pár aktivistů ještě neopustilo Egypt a jsou pořád na svobodě. Teď už to není o tom, jak moc jsme aktivní, zkrátka už zbývá zatknout jenom nás.“
Dokonce i aktivisté, kteří se rozhodli opustit zemi, se teď v zahraničí bojí sledování a útlaku egyptským režimem. Egypťan žijící v Berlíně nám řekl:
„Abychom mohli protestovat v Berlíně, museli jsme různě skrývat identitu. Bojíme se totiž, že nás bude egyptská ambasáda pronásledovat a nahlašovat. Obáváme se, že při návratu do Egypta budeme zatčeni. Někteří z nás dávají účastí na politických akcích tykajících se Egypta sbohem možnému návratu domů. Opustili jsme Egypt, ale strach přetrvává.“
Mezinárodní i domácí diplomaté na COPu27 vyzdvihli, že klimatická spravedlnost nemůže přijít bez svobodné veřejné debaty a bez respektu k základním lidským právům. Od začátku summitu posloucháme od organizací prosazujících práva vězňů o zvěrstvech v egyptských věznicích. Dvě nová vězení, vězeňský komplex Badr a Wadi Al-Natroun, byla vládou vyzdvihována jako symbol egyptského humánního systému. Jenže několik svědectví, která se z těchto věznic dostala na světlo, vypráví opačný příběh.
Kampaň #TillTheLastPrisoner zdokumentovala „nejméně 47 mrtvých ve vazbě od začátku tohoto roku. Tato úmrtí svědčí o zhoršujících se podmínkách v detenčních zařízeních navzdory volání po reformě a pokroku.“ K jednomu z těchto úmrtí došlo jen několik dní před zahájením COPu27. Podle kampaně „ve vězení Badr 3 zemřel Alaa AlSalmi (47 let). AlSalmi si odpykával doživotní trest v případu 610/2014 za své zatčení v roce 2014.“ Byl druhým vězněm, který zemřel po méně než měsíci v novém zařízení Badr 3. Příčinou smrti měla být dlouhá hladovka na protest proti nedostatku základních práv včetně návštěv rodiny.
Bez politických práv není klimatický pokrok
Ještě než do Šarm aš-Šajchu přijeli delegáti z celého světa, organizace Human Rights Watch upozorňovala na to, že „nejcitlivějšími ekologickými problémy jsou ty, které poukazují na selhání vlády při ochraně lidských práv před škodami způsobenými korporátními zájmy. Včetně otázek týkajících se bezpečnosti vody, průmyslového znečištění a poškození životního prostředí z výstavby, rozvoje cestovního ruchu a agrobyznysu.“ O těchto pro egyptský stát tak palčivých problémech se na konferenci nijak zvlášť nediskutovalo. Výzkumníci v oblasti životního prostředí a lidských práv se s námi nicméně podělili o případy, kdy egyptské vojenské a bezpečnostní síly vysídlily celé komunity a způsobily ekologické katastrofy.
Zvažoval jsem, že opustím na týden Káhiru – a to i kvůli zprávám o náhodném i cíleném zatýkání lidí, jako jsem já.
Na Sinajském poloostrově, kde se COP27 koná, se takové věci dějí celou poslední dekádu. Novinář a výzkumník Mohannad Sabry k tomu říká:
„Desetiletí trvající egyptská válka na severním Sinaji zničila desítky tisíc hektarů zeleně, stovky tisíc stromů a poškodila zemědělské bohatství budované místními Beduíny po dekády. Tato destrukce zemědělství dosud pokračuje na celém severu Sinaje. Egyptská válka proti teroru způsobila exodus asi 120 tisíc lidí z jejich domovů. Celé historické město Rafah bylo zničeno. Kvůli COP27 v Šarm aš-Šajchu armáda evakuovala desítky rodin, které se vrátily do svých zničených vesnic a snažily se je opravit.“
Zdůrazňuje tak průsečíky militarismu a klimatické spravedlnosti. Dodává, že „dopad egyptské války je přehlíženou katastrofou. Životy, blaho a vzdělání tisíců dětí stejně jako zdraví a bezpečí tisíců žen jsou po vynucené masové migraci momentálně v troskách. Vláda navíc nemá žádné plány. Dopad této armádní operace na přírodu celého regionu a zničení stovek hektarů zeleně bude pokračovat roky, ne-li desetiletí, pokud vláda okamžité nepodnikne kroky k vyhodnocení škod a zastavení destrukce.“
Čtěte také: Summit bez jídla a bez vody je smutnou metaforou klimatické krize, říká delegátka COP27
K egyptskému pobřeží Středozemního moře výzkumník uvádí:
„Od nástupu k moci se as-Sísí velmi zajímal o jezera na severu Egypta. Považoval je za zdroj příjmů a za vhodná místa k chovu ryb určených k exportu. Uskutečnilo se proto mnoho projektů: hloubení a výkopové práce, zbudování obrovských zařízení pro chov ryb. Na ekologii jezer se při tom vůbec nehledělo. Egyptská armáda má plnou kontrolu nad rybolovem v Sinaji i na pobřeží, čímž zbavuje místní komunity zdroje obživy a také brání všem druhům environmentálního výzkumu a ochraně přírody. Tento problém bobtná už více než deset let a v budoucnu bude pokračovat s ještě většími dopady.“
Tato svědectví poskytují kompaktní obrázek reality. Ta je v Egyptě zatajována – nezávislé bádání a žurnalistika jsou kriminalizované, lidé mohou jít do vězení i za pouhé příspěvky o těchto tématech na sociálních sítích. A to se stejným obviněním jako El-Fatah: šíření falešných zpráv.
Nejjasnějším poselstvím summitu na jeho konci zůstává, že politická práva a klimatický pokrok jsou neoddělitelně spojeny. Podmínkou budoucnosti, ve které se podaří odvrátit nejničivější dopady klimatické krize, skupiny i jednotlivci dostatečně svobodní na to, aby si tuto budoucnost mohli představit a bojovat za ní. Lidé nejvíce ohrožení klimatickou krizí musí dostat šanci stanout v čele. To bude ale možné jenom v případě, že budou základní svobody – vyjádřit se, nesouhlasit, protestovat, stávkovat – uhájeny v Egyptě i jinde na světě.
