Příměří v Gaze platí už třetí den. Voxpot se spojil s odborníkem Markem Čejkou, aby zjistil, jaký dopad má uzavřená dohoda na izraelskou vládu – a jestli příměří s Hamásem odolá tamním politickým tlakům.
Z izraelské vlády o víkendu odešla strana Židovská síla. Premiér Benjamin Netanjahu tak přišel o důležitého koaličního partnera.
„Kabinet visí na vlásku,“ potvrzuje v rozhovoru pro Voxpot expert na Blízký východ Marek Čejka. Co Netanjahu udělá, aby se udržel u moci? A jakou roli v budoucnosti příměří hraje Donald Trump?
Od víkendu sledujeme v izraelské vládě otřesy. Proč z kabinetu odešla Židovská síla Itamara Ben-Gvira, ale ne strana dalšího extremisty Smotriče?
Ben-Gvir má do jisté míry podobné ideologické zázemí jako Smotrič, ale nejsou stejní. Ministr financí Smotrič má mimořádně radikální ideje a zároveň pragmatičtějsí rysy než Ben-Gvir. Ten je kovaný hardliner, který to nijak netají – příměří považuje za katastrofu a nesouhlasil se započetím žádné z jeho fází, za žádných podmínek. Takže z vlády se svou stranou a třemi ministry odešel.
Co to znamená pro premiéra Benjamina Netanjahua? Ustojí jeho koalice Ben-Gvirův odchod?
Vláda visí na vlásku. Se Židovskou sílou měla koalice nějakých šedesát osm křesel, bez ní jí zbylo dvaašedesát mandátů ze sto dvaceti. Takže většinu pořád drží – o dvě křesla. Ovšem kdyby teď z kabinetu odešli i Becalel Smotrič a jeho Národní náboženská strana-Náboženský sionismus, koalice se rozpadne a pravděpodobně by musely být vypsány nové volby.
Premiér tedy v podstatě slíbil Smotričovi, že až se naplní první fáze příměří, na druhou již nedojde a konflikt se obnoví. Příměří tak bude ukončeno a Izrael bude nadále bombardovat Pásmo Gazy s cílem „zlikvidovat Hamás“, což je ve skutečnosti nereálné.
To Netanjahu i Smotrič ví, jsou si ovšem dobře vědomi toho, že je oba prodlužování konfliktu udržuje u moci.
Ale pak jsou tu ještě závazky vůči Spojeným státům a jejich staronovému prezidentu Donaldu Trumpovi, je to tak?
Ano, to se současným vývojem výrazně souvisí. Došlo totiž k poměrně nečekanému prolnutí agendy exprezidenta Joea Bidena a jeho nástupce Trumpa. Izraelská pravice včetně Netanjahua čekala, že jí americký republikán půjde na ruku a bude zcela jednostranně proizraelský.
Teď se ale zdá, že to tak bezpodmínečné vždy být nemusí. Trumpovi jde evidentně hlavně o mediální obraz – ve svém programu má koneckonců ukončení konfliktů, ideálně „během jednoho telefonického hovoru“.
Marek Čejka
- Politolog, právník a univerzitní docent zaměřující se na region Blízkého východu.
- Působil mimo jiné na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě.
- Je autorem řady článků a knih, například Judaismus a politika v Izraeli nebo Izrael a Palestina.
- Provozuje blog Blízkovýchodní stránky a natáčí i první český podcast na téma Blízkého východu.
Bez Trumpovy intervence by nejspíš na příměří nedošlo. Jednalo se sice původně o Bidenův plán, který se demokrat snažil dlouhodobě prosadit, ale nedařilo se mu to – a s odstupem času se do všeho vložil jeho republikánský nástupce.
Trump poslal do Jeruzaléma vyjednavače Stevea Witkoffa, který měl razantně pohovořit s Netanjahuem, načež se „něco zlomilo“. Je to tedy v reálu dílo obou prezidentů, ačkoliv dokonání příměří se jeví nakonec více jako zásluha Trumpa.
Americký prezident v konečném důsledku chce, aby se uzavřela mírová dohoda a navázaly oficiální diplomatické vztahy mezi Izraelem a Saúdskou Arábií. Právě z toho důvodu by mohl Trump na dodržování příměří trvat.
Uvidíme ale, jestli šéf Bílého domu svůj tlak na izraelského premiéra udrží.
To jsou tedy dva víceméně opačné sliby, které dal Netanjahu Smotričovi a Trumpovi. Co by se stalo, kdyby se premiér rozhodl příměří dodržet a ministr financí kvůli tomu vládní koalici opustil?
Nevidím mu do hlavy, ale dovedu si představit, že udělá vše pro to, aby se udržel u moci. Možná by se mu podařilo sestavit koalici, jejíž součástí by byla i některá z opozičních stran.
Byla by to tak v podstatě jediná možnost, jak příměří implementovat v dalších fázích i bez Smotriče. Takže by do vlády mohl nastoupit někdo jiný, například strana Bennyho Gance.
Oni sice všichni opozičníci chtějí premiéra oficiálně „sejmout“, nevyloučil bych ale, že se mu to podaří nakonec zase nějak uhrát.
S čím šel Netanjahu do dohody s Hamásem? Šlo mu především o vydání rukojmích, nebo tam byly i další proměnné?
Otázka rukojmích je v Izraeli skutečně tématem číslo jedna a na vládu byl od významné části společnosti celou dobu vyvíjen velký tlak. Nešlo tedy jen o „politiku levice“, která je mimochodem v dnešním Izraeli na politické periferii.
Hodně lidí Netanjahuovi vyčítalo, že pro propuštění rukojmích nedělá prakticky nic, jen si chce zachovat premiérské křeslo. Čelil také obviněním z bezpečnostních selhání, která vedla k tomu, že teroristický útok 7. října 2023 vůbec uspěl.
Jak si Netanjahuův Likud vede v průzkumech veřejného mínění?
Poslední průzkum proběhl někdy koncem prosince. A vyšla z toho zase tak trochu „plichta“ – pokud by se v té době konaly volby, nebylo by opět jasné, kdo vládu sestaví. Křesla by chyběla Netanjahuovi i opozici.
Premiér, respektive jeho Likud, nicméně nezaznamenal nějaký velký propad. Podpora strany šla po delší době naopak nahoru, pravděpodobně kvůli tomu, že se Izraelcům povedlo v Libanonu výrazně oslabit Hizballáh, a to i likvidací jeho nejvyšších představitelů.
V Bibiho popularitě možná hraje roli i Sýrie, protože její převratné politické změny souvisí mimo jiné právě s oslabením Hizballáhu. Každopádně Likud není zdaleka na dně.
Netanjahuova popularita byla v období od předloňského 7. října doteď místy výrazně nižší, ale podařilo se mu ji stabilizovat. Kdyby se tedy v tuto chvíli konaly volby, nedá se vůbec vyloučit, že by nakonec kabinet znovu poslepoval.
Mluvili jsme o radikální pravici. Mohl byste vysvětlit, v čem konkrétně se právě Ben-Gvir liší od Smotriče?
V Izraeli tvoří radikální pravici různé náboženské segmenty. Může jít o některé ultraortodoxní – charedim – židy, hlavně však o některé části takzvaných náboženských sionistů. To jsou ortodoxní židé, avšak bez označení „ultra“, kteří se právě v pohledu na sionismus a roli izraelské politiky od charedim dost odlišují.
Ben-Gvir je kovaný hardliner s minulostí a vlastně i současností židovského nábožensko-politického extremisty. Otevřeně se hlásí k neokahanismu a pokračuje tedy v nejradikálnějším proudu izraelské politiky vycházejícího z myšlenek rabína Meira Kahaneho.
Ostatní členové radikální pravice, třeba právě Smotrič, v kahanismu tak explicitní nejsou. To ale vůbec neznamená, že by byli nějak umírněnější – jen svůj extrémismus umí maskovat občasným pragmatismem a větší touhou po moci.
Obecně můžeme v Izraeli už dlouho sledovat vzestup celého náboženského segmentu společnosti. Má to i své demografické důvody, ale zároveň za tím stojí dlouhodobý posun izraelské společnosti doprava. Ten započal koncem sedmdesátých let, dynamicky pokračuje a s demografickými tendencemi se prolíná.
Netanjahu je tedy momentálně na rozcestí. Buď nenechá příměří dojít do další fáze, čímž uklidní Smotriče, ale naštve Trumpa, nebo bude v dohodě pokračovat, ale s hrozbou rozpadu kabinetu. Jaká je tedy podle vás pravděpodobnost, že příměří vydrží?
Záleží, do jaké míry zůstane americký prezident konzistentní. Zatím se ukazuje, že jeho vyjednávací síla je v případě Netanjahua podstatně vyšší než u Bidena. Nechci spekulovat, je to podle mě padesát na padesát – Netanjahu manévruje a dává sliby na všechny strany.
Řekl bych, že nakonec bude Trumpův tlak znamenat víc než Netanjahuova závislost na Smotričovi. A s tím souvisí i zmiňovaná otázka, zda by se izraelský premiér v tomto případě dokázal domluvit s nějakými opozičními stranami.
Nezapomeňme také, že paralelně pokračuje soudní proces, který se pro Netanjahua nevyvíjí moc dobře. Jak ho známe, bude se snažit za každou cenu „nějak vymyslet“, aby se u moci udržel. Otevřené jsou tedy i možnosti, o kterých momentálně premiér nemluví.
Netanjahu je už teď „géniem politického přežití“. Možná se dočkáme momentu, kdy si bude po boku dnešní opozice nakonec budovat auru „garanta příměří“, ne-li dokonce toho, kdo „konflikt ukončil“.
Hodně ale závisí, zda Trump zůstane ve svém tlaku na Bibiho konzistentní. Možná mu bude stačit momentální dohoda o příměří, kterou si samozřejmě zcela ve svém egomaniakálním stylu přivlastnil jako svůj úspěch. U Trumpa nelze nikdy zapomínat na jeho nevypočitatelnost.
A je tu i možnost, že Bibimu opět povolí uzdy a konec příměří v Gaze nějak „po svém“ zdůvodní.
