Během války v Libanonu již byly zavražděny a zraněny tisíce obyvatel. Konflikt pak psychologicky dopadá na celou traumatizovanou populaci – a zdůrazňuje existující ekonomické a sociální rozdíly.
Minulý týden jsem se stěhovala. Majitel bytu v se náhle rozhodl prudce zvýšit cenu bydlení s platností od konce měsíce. „Vyjednávat nehodlám,“ reagoval na mou výzvu sejít se a vše probrat.
„Pokud se vám to nelíbí, můžete jít jinam, zájemců mám nyní dost,“ konstatoval v odkazu na lidi prchající před válkou z jižních regionů země. Někteří majitelé nemovitostí situaci pojali jako příležitost k obohacení.
Ceny nájemního bydlení začaly v Libanonu narůstat během zhoršující se ekonomické krize, především po roce 2019. Další prudké zvýšení následovalo od začátku války v říjnu 2023, po kterém se nájmy až dvojnásobily.
Celá vesnice byla srovnána se zemí.
Průměrná cena bydlení se v hlavním městě pohybuje okolo 700 dolarů měsíčně, zatímco průměrná minimální mzda činí pouhých 200. Někteří ze stovky tisíc uprchlíků z jižních regionů se setkali i s částkami jako tisíc dolarů za rodinný byt.
Řada pronajímatelů preferuje cizince, protože na rozdíl od Libanonců nejsou chráněni zákonem. Majitelé tak můžou zvyšovat nájem nebo přimět nájemce opustit bydlení i po uzavření smlouvy.
To se týká mé současné situace. Majitel nového bytu je ochoten uzavřít smlouvu pouze se mnou kvůli mému evropskému pasu, ale nikoliv s mou libanonskou spolubydlící. Nad situací společně lomíme rameny, nicméně se nakonec hořce shodujeme, že nás překvapuje, že nájemné nezvýšil ještě víc.
Od prudké izraelské eskalace v polovině září už válka vyhnala z domovů přes milion lidí. Velká část z nich spolu s ním přišla také o zdroj příjmů. Počty zabitých a zraněných každodenně rostou a zvyšují se také počty zasažených cílů.
Čtěte také: Libanon na útěku. Milion lidí prchá před izraelským bombardováním
Kromě mnoha zdevastovaných rezidenčních budov byla při jediném útoku srovnána se zemí celá vesnice nebo zasažena státní nemocnice. Vzhledem ke gradaci násilí ze strany izraelské armády tedy není možné předpokládat, že by mělo obyvatel na útěku ubývat.
Cenová nedostupnost bydlení není zdaleka jedinou překážou, s níž se prchající setkávají. Mnoho z nich je vystaveno i diskriminaci na základě svého původu, a to jak v soukromých nemovitostech, tak nouzových přístřeších.
Téměř nikdo není vítaný
Libanon je nesmírně diverzifikovanou zemí nejen na půdorysech náboženství a kultury, ale také ohledně původu svých obyvatel. Žije zde přibližně milion a půl uprchlíků ze Sýrie, půl milionu z Palestiny a desetitisíce občanů z dalších arabských zemí.
Kromě nich na území pobývají nižší statisíce pracovních migrantů, nejčastěji z Etiopie, Ghany, Srí Lanky, Filipín nebo Bangladéše. Z větší části se jedná o ženy pracující v bohatých libanonských domácnostech.
Jejich pracovní oprávnění vychází ze systému kafala, v jehož rámci jsou ponechány napospas svým sponzorům (kafalům). Je známo mnoho případů fyzického, psychického i sexuálního násilí, vůči kterému se ženy nemají kam odvolat.
Kafala systém
Upravuje právní status zahraničních pracovníků v Libanonu. Zaměstnavatelé v pozici sponzorů mají plnou kontrolu nad jejich legálním statusem i pohybem v zemi. Zaměstnavatele nelze bez jeho souhlasu změnit, i když dochází k porušování pracovních práv.
Systém je proto dlouhodobě kritizován lidskoprávními organizacemi a protestují proti němu i samotné ženy, navzdory nebezpečí, které jim za vzdor hrozí.
Mnoho zaměstnavatelů se nyní ze strachu před šířící se válkou uchýlilo do zahraničí a své pracovnice ponechali v zemi svému osudu. Některé z nich se pokusily najít přístřeší v nouzových ubytováních – často však byly vykázány s konstatováním, že slouží pouze pro Libanonce.
Například v Tripolisu byla skupina šedesáti žen vystěhována přímo městským úřadem a nyní žijí v ulicích Bejrútu. Organizace Anti-Racism Movement, která se dlouhodobě věnuje právům zahraničních pracovnic, proto ve východním Bejrútu otevřela zvláštní krizové centrum.
Mnoho nově vznikajících dobrovolnických iniciativ se pokouší zaměřit právě na nejzranitelnější skupiny a zmírňovat tak diskriminaci, jíž ženy čelí i při distribuci základních surovin.
Krizová centra jsou zřizována po celé zemi. Nejčastěji se nacházejí ve školách, které jsou v tuto chvíli mimo běžný provoz. Ve výuce pokračují jen někteří studenti soukromých škol.
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
