Do dění po brutálním útoku Hamásu a následném izraelském bombardování Pásma Gazy může promluvit eskalace konfliktu mezi Izraelem a libanonským Hizballáhem. Obě strany zatím testují nervy protivníka vzájemným odstrašováním. Jaké existují varianty dalšího vývoje?
Ozbrojené střety, které nyní probíhají mezi Izraelem a Hizballáhem, se neobjevily ve vzduchoprázdnu. Předchází jim libanonské dějství širšího izraelsko-palestinského konfliktu. Právě z něho se tato šíitská politická a militantní organizace zrodila a dodnes z něj symbolicky čerpá.
Libanon stál spíše stranou válek mezi arabskými státy a Izraelem, nicméně na přelomu 60. a 70. let se země stala základnou Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Její milice sice měly podporu části Libanonců sympatizujících s bojem Palestinců za svůj vlastní stát, ale jejich přítomnost vyhrotila politický konflikt v zemi. Stala jednou z rozbušek libanonské občanské války v polovině 70. let a vedla k sérii izraelských úderů na libanonské cíle.
Invaze do Libanonu se stala symbolem marných silových pokusů o řešení izraelsko-palestinského konfliktu a problémů dlouhodobé okupace.
Především izraelská invaze z června 1982 měla být pokusem o zásadní změnu poměrů na severní hranici a konečné vykořenění palestinských milicí z Libanonu silou, aby se útoky z této sousední země již nemohly opakovat. Izraelská armáda během několika dnů obsadila jižní polovinu Libanonu a na dva měsíce oblehla Bejrút.
Na základě mezinárodní dohody garantované západními mocnostmi se židovskému státu povedlo dojednat odchod OOP z Libanonu a zároveň potvrdit spojenectví s tamními křesťanskými politiky. Šlo ale o pouhý krátkodobý a zdánlivý úspěch.
Jak se zrodil Hizballáh
V září 1982 byl zabit hlavní spojenec Jeruzaléma Bašír Džumajl a izraelské jednotky křesťanským milicím umožnily provést v odvetě masakry palestinských civilistů v táborech Sabra a Šatíla. V následném chaosu se izraelská armáda stáhla do okupační zóny na jihu země, čítající zhruba 10 % libanonského teritoria.
Invaze si podle odhadů vyžádala více než 15 tisíc obětí, z toho polovinu civilistů. Dodnes představuje pro Izraelce určité trauma, zaznamenané například ve známém dokumentárním animovaném filmu Valčík s Bašírem.
Invaze do Libanonu se ale také stala symbolem marných silových pokusů o řešení izraelsko-palestinského konfliktu a problémů dlouhodobé okupace, která plodí další odpor.
Na jednu stranu jsou nyní invaze z roku 1982 a vyjednaný odchod OOP z Libanonu diskutovány jako jeden možných postupů pro budoucí řešení situace v Gaze. Jak ale upozorňuje v nedávné eseji pro Financial Times novinářka Kim Ghattas, jen několik dnů po začátku operace přistály ve východním Libanonu členové íránských Revolučních gard.
Čtěte také: Biden míří do Izraele. Jak se vyvíjí americká reakce na izraelsko-palestinskou krizi
Tyto formace pomohly zorganizovat ozbrojené skupinky libanonských šíitů k boji za islámskou revoluci a proti cizím mocnostem. A přetvořit je v rozsáhlou organizaci později známou jako Hizballáh. Právě izraelská invaze a následná okupace jihu Libanonu poskytla islamistickému hnutí zásadní impulz.
Hizballáh postupně převzal prapor boje proti Izraeli od palestinských ozbrojenců. Etabloval se tak jako jedna z hlavních sil bojujících proti izraelské kontrole jihu země, a to i po skončení libanonské občanské války na začátku 90. let.
Hizballáh Izrael překvapil schopností kontinuálně ostřelovat jeho území, kvalitou svých bojových jednotek a připravenými obrannými pozicemi.
Guerillový boj Hizballáhu, v případě eskalací doplněný o raketové útoky na izraelské území, nakonec dosáhl svého cíle. I přes dvě rozsáhlé izraelské operace, jež měly přinutit libanonskou vládu a populaci k zásahu proti Hizballáhu a které přinesly stovky civilních obětí, si tato organizace svou pozici udržela. Stala se součástí libanonského politického systému, v lokálních volbách ovládla radnice v některých šíity obývaných městech a vstoupila do parlamentu.
Naopak na izraelské straně začal růst odpor vůči dlouhé a nikam nevedoucí okupaci. V květnu 2000 se izraelské síly z Libanonu stáhly a přenechaly pohraniční regiony (a řadu svých tamních spojenců) Hizballáhu.
Letní válka a pravidla odstrašení
Současná situace na de facto hranici mezi Libanonem a Izraelem (oficiálně se jedná jen o linii příměří, tzv. Modrou linii) vychází z výsledku války, jež se odehrála před 17 lety.
Hizballáh se v červenci 2006 odhodlal – v kontextu rostoucí politické opozice vůči jeho ozbrojeným silám na libanonské straně – k nájezdu na území židovského státu a unesl dva jeho vojáky. Izrael reagoval leteckými a dělostřeleckými údery proti předpokládaným základnám šíitského hnutí a libanonské infrastruktuře. Zároveň provedl omezenou pozemní invazi na jih země.
Mapa oblasti konfliktu po izraelském vpádu do Libanonu v roce 2006 a reakce ozbrojené organizace Hizballáh / Zdroj: Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0
Hizballáh ale Izrael překvapil schopností kontinuálně ostřelovat jeho území, kvalitou svých bojových jednotek a připravenými obrannými pozicemi. Právě na tyto nepředpokládané komplikace se nyní často poukazuje při diskusi o tom, co bude pro Jeruzalém znamenat pozemní invaze do Gazy.
Válka skončila v srpnu 2006 bez jasného výsledku a s očekáváním budoucího kola konfliktu, nicméně zároveň s obrovskou mírou destrukce na libanonské straně.
Konflikt měla pomoci udržet pod pokličkou také mírová mise OSN UNIFIL. Ta je sice přítomna v regionu již od izraelské invaze v roce 1978, ale po válce v roce 2006 byla výrazně posílena.
Spíš než íránským nástrojem může být Hizballáh juniorním partnerem Teheránu a je schopný autonomních pragmatických kroků.
UNIFIL je nicméně v komplikované pozici. Se souhlasem libanonské vlády (jejímž členem byl a je i Hizballáh) a ve spolupráci s jejími ozbrojenými silami má za úkol dohlížet na dodržování příměří. Navíc ale i garantovat, že se na jihu země nebudou nacházet zbraně mimo státní kontrolu. Jinými slovy, má zajistit, že Hizballáh nebude používat libanonské pohraničí jako svou základnu.
Mise OSN ovšem není autorizována k použití ozbrojené síly mimo sebeobranu, ochranu civilistů a do jisté míry i k naplňování svého mandátu. Je ale zřejmé, že lehce vyzbrojené mezinárodní jednotky nejsou schopné obstát v rozsáhlém boji proti Hizballáhu s jeho bojovými zkušenostmi a lokální podporou přinejmenším ze strany některých komunit. A nedokážou ani zabránit případným úderům ze strany Izraele.
UNIFIL se tak i přes svých více než 10 tisíc modrých přileb stal silou, co Hizballáhu spíše znesnadňuje, než znemožňuje fungování. Mírová mise se tak stala součástí velmi křehké rovnice vzájemného odstrašování mezi Hizballáhem a Izraelem.
Hizballáh totiž po konfliktu z roku 2006 rychle deklaroval, že se mu povedlo doplnit zásoby raket a je připravený k dalšímu boji. Obě strany tak pochopily dopady možné eskalace.
Na jedné straně je Izrael schopný kompletně zničit obrovské části svého severního souseda, slovy izraelského ministra obrany Gallanta „vrátit Libanon do doby kamenné“. Na straně druhé existuje oprávněná obava, že je v moci Hizballáhu způsobit neakceptovatelné škody na izraelské straně.
I přesto, že se Izrael i Hizballáh považují za úhlavní nepřátele, po následujících 17 let dokázali kontrolovat eskalaci vzájemného konfliktu a navázat na „pravidla hry“ z 90. let. Ta regulují proporcionalitu vzájemných odpovědí.
V minulých letech tak často (byť nejenom) docházelo k izraelským úderům proti cílům Hizballáhu spíše v Sýrii, případně na její části Golanských výšin, a také k demonstrativnímu ostřelování neosídlených míst.
Čtěte také: Bomby i vojáci v Gaze způsobí obrovské civilní ztráty. Hamás to ví a kalkuluje s tím, říká expert
Hizballáh odpovídal primárně údery proti izraelským ozbrojeným silám v pohraničních oblastech, jež považuje za libanonské území – tedy v teritoriu takzvaných farem Šibáa či vesnice Ghadžár. S podporou raketových a minometných útoků provedených menšími spřátelenými palestinskými bojůvkami. Pohraniční incidenty, které by mohly probublat do větších rozměrů, pak řešily UNIFIL a libanonská armáda.
Čeká nás nový konflikt?
Nyní hrozí, že tato křehká rovnováha, kterou všechny strany konfliktu považovaly vždy za dočasnou, se může opět překlopit do extrémně ničivé války. Hodnocení, jestli se tak stane, je obtížné, a závisí na tom, jak čteme povahu a prohlášení obou stran.
Hizballáh je do značné míry jinou organizací než v roce 2000. Na domácí úrovni se stal zásadním a velmi polarizujícím hráčem libanonské politiky, neštítícím se vražd svých oponentů. Vyprofiloval se ale také do významného ekonomického aktéra a jednu z hlavních sil, které se postavily proti libanonskému povstání z podzimu 2019. Finálně se také stal mnohem důležitějším regionálním aktérem a aktivní součástí íránské regionální „osy odporu“.
Organizace, která kdysi vyrostla pod hlavičkou boje proti izraelské okupaci Libanonu i Palestiny, je tak nyní spolu s Íránem aktivní v různých formách v řadě zemí Blízkého východu.
V minulých letech Hizballáh navázal užší spolupráci právě s Hamásem a v médiích se objevila řada zpráv o jejich vzájemných setkáních a potenciálně i koordinaci. Pro mnohé pozorovatele tak nyní šíitské hnutí představuje především extrémně cenný, rozvinutý a respektovaný nástroj íránské strategie na Blízkém východě.
Jiní experti ale poukazují na to, že spíš než íránským nástrojem je Hizballáh jakýmsi juniorním partnerem Teheránu a je schopný autonomních a často velmi pragmatických kroků. Právě odpověď na to, která z těchto vizí je blíže pravdě, bude jednou z proměnných budoucího vývoje.
Írán může Hizballáh považovat za natolik cenný pro svou regionální strategii, že nebude chtít riskovat jeho zničení během izraelské odvety.
Alespoň prozatím se po útoku Hamásu a následném bombardování Gazy snaží jak Izrael, tak Hizballáh udržet střety v mezích nastavených v minulé dekádě. Hizballáh sice deklaroval, že se do bojů zapojí, jakmile přijde pravý čas a že situaci soustavně vyhodnocuje se svými spojenci, jeho akce se však omezují na ostřelování izraelských vojáků na sporných územích a vesnic v pohraničních regionech. Teherán poté deklaroval, že jednotky osy odporu se v nějaké formě do boje hodlají zapojit.
Z Libanonu ale také podnikly útoky palestinské skupiny spolupracující s Hizballáhem a jednotlivci se pokusili i o překonání hranice. Izraelské odvetné údery pak zabily několik členů šíitského hnutí a také i libanonského novináře agentury Reuters. Jeruzalém zároveň vyklidil pohraniční území a připravuje je na potenciální střet.
Čtěte také: Obyvatelstvo Gazy je rukojmím Izraele i Hamásu. Na Západním břehu ale fundamentalisté posílí
V současnosti se spekuluje o řadě scénářů dalšího vývoje. Existuje riziko, že Hizballáh bude preferovat boj proti Izraeli a podporu Hamásu oproti svým více pragmatickým ekonomickým a politickým zájmům a na židovský stát zaútočí.
Objevily se názory, že izraelská vojenská kampaň v Gaze a civilní ztráty, jež s sebou přináší a ještě přinese, nakonec šíitskou organizaci přimějí k zapojení se do konfliktu, aby si zachovala tvář. Případně že spolu s Íránem vyhodnotí, že je třeba přijít Hamásu na pomoc, pokud bude hrozit zničení buněk Hamásu v Gaze.
Existují ale i opačné předpovědi, jež také dávají smysl. Tedy že kromě snah hnutí o udržení jeho pozic v Libanonu může také Írán považovat Hizballáh za natolik cenný pro svou regionální strategii, že nebude chtít riskovat jeho zásadní oslabení během izraelské odvety. A bude proto usilovat o zastavení eskalace a její udržení pod hranicí ničivé války.
Konečně vyloučit nelze ani izraelský preemptivní úder v kontextu agresivní íránské rétoriky, byť Jeruzalém dlouhodobě vyjadřuje obavy z případného vedení války na několika frontách zároveň.
Odhadnout další vývoj nad úroveň těchto scénářů je nyní extrémně obtížné. Historie střetů Izraele a jeho protivníků na libanonsko-izraelské hranici nicméně ukazuje, že snaha o silové řešení bez jasného konce a politické dohody může do budoucna snadno vytvořit ještě horší konflikt a silnějšího oponenta.
