„Horší než Thatcherová.“ Jak Syriza vzkřísila a znovu pohřbila řeckou levici

Řecko se v poslední dekádě dostalo na hranu existenční krize a s ním i jeho obyvatelé. I když to vypadá, že se situace zlepšuje, ve vzduchu zůstává skepse a nejistota ohledně dalšího vývoje. „Už nedovedeme snít. Máme se relativně dobře, nežijeme v extrémní chudobě, ale na druhou stranu – nemáme na to žít nad rámec každodennosti, někam se osobnostně posouvat,“ shrnuje náladu v řecké společnosti pro CNBC studentka Eva Pavlopoulo.

Stát se stále potýká s vysokou nezaměstnaností, odlivem pracovní síly, radikalizací a větší polarizací společnosti. Mezinárodní finanční pomoc sice zachránila Řecko před bankrotem, ale na úkor úsporných opatření a škrtů, které zhoršily ekonomické výhledy státu. Bylo to právě období bailoutů mezi lety 2010 a 2018, které kompletně přeměnilo ráz řeckého politického spektra. Oslabilo tradiční strany a umožnilo populismu a extremismu zakotvit ve veřejném životě.

Během voleb do řeckého parlamentu v roce 2015 dali rozhořčení Řekové přednost populistické Syrize na úkor tradičních stran, které zemi do finančních obtíží přivedly. Série nepopulárních rozhodnutí však Syrizu zbavila vizitky naděje na politické obměny.

Syriza přijímala tak drastická opatření, že i německý ministr financí Schäuble obvinil řeckou vládu z toho, že příliš zatěžuje sociálně slabé.

Volby v roce 2019 zajistily vítězství pravicové Nové demokracii (ND), a přestože současná vláda zavádí jedny z nejpřísnějších proticovidových opatření v Evropě, v polovině svého mandátu si stále drží více než 10% náskok právě před populistickou levicovou stranou. I když se tak mohlo jistou dobu jevit, že řecká nová levice úspěšně nahradí tradiční levici, jedno volební období Syrizy nakonec v zemi vedlo k prohloubení krize levicového smýšlení jako takového.

Přestože Řecko v posledních letech ekonomicky posiluje a předpokládaný hospodářský růst státu pro příští rok sahá k pěti procentům, dopady krize stále doléhají na běžné občany. V roce 2020 čelilo více než 25 % Řeků riziku chudoby a sociálního vyloučení, čímž se země zařadila na třetí místo v EU za Rumunsko a Bulharsko. Prozatím to však vypadá, že pravicové reformy jsou i tak pro větší část obyvatel prioritou. Zatímco řecká levice nedokáže svým současným směřováním a programem navázat na své historické úspěchy.

Čtěte také: Proč musí čeští hasiči zasahovat v řeckých lesích? Na vině je politika úspor

Rozložení politických sil jako záruka problémů

V řecké politice se již v 70. letech vyprofilovala dvě dominantní uskupení, sociální demokracie PASOK a liberálně-konzervativní Nová demokracie. Nastalý bipartismus sice zajistil stabilní mandáty s minimem předčasných voleb, ale zapříčinil i „zahnívání“ politických struktur. Hlavně vlády PASOKu se v 80. a 90. letech zasadily o nedávné finanční potíže státu, když strana transformovala řecký sociální systém do moderní evropské podoby, avšak na úkor absolutně neúsporného finančního plánování a budování klientelistických sítí ve veřejné správě.

Nicméně ani Nová demokracie nevychází bez viny, protože během vlád po roce 2000 jen pokračovala v zaběhlých klientelistických strukturách, a její půjčky pak vedly ještě k většímu zadlužování státu. Jak toto skončilo, je pro nás už poměrně ohraná písnička: dluhová krize státu ústící v krizi eurozóny.

PASOK vládnoucí v počátcích globální finanční krize musel řešit její první dopady. Strana, která přes 30 let tvořila řecký sen o sociálním státě, náhle musela obrátit o 180 stupňů a začít utahovat opasky. Nepopularita těchto reforem se projevila ve volbách v roce 2012, kdy socialisté získali jen lehce přes 13 % hlasů oproti téměř 44 % z roku 2009. Úpadek to byl tak značný, že si trend označující propad tradičních levicových stran na úkor menších a radikálnějších levicových uskupení vysloužil označení pasokifikace.

Naděje přichází… Nebo taky ne

Tou menší a radikálnější stranou se – v případě Řecka – stala Syriza. Progresivně levicová populistická strana, založená v roce 2004 v prvních „krizových volbách“, vyrukovala v roce 2012 s programem, který stavěl na boji proti oligarchům a starému politickému establishmentu – těm, kteří Řecko přivedli do krize. Heslo strany „Naděje přichází“ mělo voličům imponovat vírou v lepší zítřky a šancí na vyřešení stávající situace.

Po tom, co strana v roce 2015 volby vyhrála, ovšem stačilo jen jedno volební období, během kterého se její idealistický program střetl s realitou politického života. Během svého mandátu Syriza přijímala tak drastická opatření, že i německý ministr financí, Wolfgang Schäuble, který byl jednou z klíčových osob bailoutových vyjednávání, obvinil řeckou vládu z toho, že příliš „zatěžuje sociálně slabé“.

Yanis Varoufakis, lídr odštěpeného hnutí MeRA25, shrnul mandát Syrizy jako pět let, která zasadila levici ještě větší ránu než Margaret Thatcher.

První politický zmar Syrizy přišel brzy po volbách. Lídr strany, Alexis Tsipras, před referendem v červenci roku 2015, v němž se Řekové měli vyjádřit, zda stát má, či nemá přijmout záchranný program navrhovaný mezinárodními věřiteli, prohlásil, že se jako premiér země bude řídit rozhodnutím lidu. Občané si celkem hladce odhlasovali, že další úsporná opatření nechtějí. Tsipras však, s vyhlídkou totálního řeckého bankrotu, musel nakonec souhlasit s ještě drakoničtějším záchranným balíčkem, než jaký si Trojka (Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond) připravila pro jeho předchůdce. Premiér si tak nedodržením slibu proti sobě popudil veřejnost.

Strana se zavázala k prohloubení práv menšin, ke kterému však nikdy nedošlo, stejně tak nebyla schopna zrušit výsady církve, například zavedením daně z církevních pozemků. Programový radikalismus byl nahrazen pragmatismem, který ale ve své podstatě ignoroval zájmy voličů. Situace začínala vytvářet jistý pocit déjà vu – voliči si zvolili Syrizu, aby potvrdili znechucení nad tradičním PASOKem, ale naděje, která se měla dostavit, (chceme-li parafrázovat zmíněné heslo) se nedostavila.

Následně se krize projevila uvnitř strany. Radikálnější křídlo zastávající původní směřování odmítlo hlasovat pro nové úsporné reformy a později se, v čele s Yanisem Varoufakisem, oddělilo a vytvořilo hnutí MeRA25. Právě Varoufakis byl řeckým ministrem financí v první polovině roku 2015, kdy zastával nekompromisní postoj k návrhům EU a byl připraven, v případě „ne“ řeckého lidu v červencovém referendu opustit eurozónu. Na svůj post rezignoval krátce po vyhlášení výsledků plebiscitu, když mu Tsipras oznámil, že i přes odmítnutí záchranného balíčku Řeky vláda nakonec memorandum Trojky přijme.

Než Varoufakis své nové hnutí vytvořil, opakovaně kritizoval postupy Syrizy a prohlásil, že „důvěřovat Tsiprasovi byl jeden z největších omylů jeho kariéry.“ Podle Varoufakise se premiér, namísto vzepření se řeckým a evropským mocenským strukturám, do nich pomalu, ale jistě začlenil a kompletně kapituloval na levicový program. Minulý rok pak předseda MeRA25 shrnul mandát Syrizy jako pět let, „která zasadila levici ještě větší ránu než Margaret Thatcher“.

Návrat starých pořádků?

Parlamentní volby v roce 2019 ukázaly jistou tendenci návratu ke starému politickému uspořádání. Na druhou stranu, některé přetrvávající trendy nasvědčují tomu, že se Řecko do předbailoutových kolejí v dohledné době nevrátí.

Volby byly prvními od počátku finanční krize, ve kterých se podařilo jediné straně získat většinu v 300členném řeckém parlamentu, což mohlo značit nastupující cestu ke staronovému bipartismu. Jenže pokud je Nová demokracie pravicovou dominantní stranou, kde má svůj levicový protějšek?

Syriza ztratila šest procent a skončila v opozici. Naopak posílil zreformovaný PASOK (nově KINAL). Vítězi voleb – Nové demokracii – se podařilo reformovat svůj program a nasadit liberálnější tvář. Podle poslance za ND, Harise Theocharise, se o největší změnu zasadil jejich nový lídr Kyriakos Mitsotakis, „jehož zásluhou se strana začala otevírat modernizaci a posunula se více do politického středu“.

Právě díky tomu se pravici podařilo zlákat i část stabilní voličské základny Syrizy – mladé lidi. ND volilo 30 % lidí do 24 let (oproti 16,5 % v roce 2015) a rovných pět procent pravice přetáhla právě Syrize. Paradoxní na tomto přesunu sil je především to, že na popud Syrizy bylo aktivní volební právo rozšířeno na voliče nad 17 let, strana si tím slibovala posílení volebních zisků.

Otazníky nad levicí

Preference Syrizy stagnují na 27 %, v říjnovém průzkumu ztrácela 13 % na svého hlavního oponenta. Přitom PASOK ve svých zlatých letech osciloval mezi 38 a 48 %, takže i když je Syriza nejsilnější levicovou stranou, není dost silná. Její největší problémy tkví nejen v neschopnosti dodržet sliby, ale taky v neschopnosti reformovat se.

To může vést k tomu, že pasokifikace bude nahrazena syrizifikací. Tedy trendem popisujícím levicové populistické strany, jež slibovaly změnu směřování politiky a oproštění se od starých mocenských struktur, avšak které posléze kapitulovaly na svůj radikální program a splynuly s politickým mainstreamem.

Čtěte také: Útěk před smrtí za evropské ostnaté dráty: Marnost běženeckých osudů na ostrově Lesbos

To, co by mohlo Syrize pomoct, je schválená změna volebního zákona, která ruší bonus 50 křesel pro vítěze voleb, jenž byl v praxi od roku 1990 a který po dlouhá léta napomáhal udržovat většinové vlády jedné strany. Zákon od příštích voleb zavádí opravdový poměrný systém, který tak bude nahrávat koalicím menších stran.

I zatím dominující ND by se tak s potenciálním ziskem přes 40 % musela spoléhat na výpomoc další strany. Ještě větší problémy to ale přináší Syrize, která by se musela spojit s dalšími „tradičními“ uskupeními, což je ale de facto v rozporu s jejím antiestablishmentovým programem.

Jediná parlamentní populistická strana kromě Syrizy je v současnosti totiž jen ultranacionální Řecké řešení. Ze strany levice je pro Syrizu v podstatě nemyslitelné se spojit se svými bývalými kolegy z MeRa25, především kvůli nevraživosti mezi lídry Tsiprasem a Varoufakisem. Společnou řeč by strana těžko hledala i s řeckými komunisty (KKE), kteří se profilují značně euroskepticky a v minulosti stáli proti Syrizou navrženým zákonům, například o rozšíření práv sexuálních menšin. Tsiprasovu snahu o dekriminalizaci drog pak KKE označila za „buržoázní program“.

Někteří členové Syrizy tak opakovaně volají po vytvoření levicové fronty s KINALem a k vzájemnému programovému přibližování. Bývalý ministr zahraničí Syrizy Nikos Kotzias prohlásil, že spojení levicových sil by mohlo představovat „záchranu levice z jejího stále se prohlubujícího úpadku způsobeného středopravicovou politikou ND“.

Programové změny, které v KINALu v posledním roce proběhly, by nasvědčovaly, že sblížení není nereálné, protože strana se rozhodla jít progresivnější levicovou cestou. Nicméně lídři strany se nedávno vyjádřili, že tato programová změna nutně neznamená přiblížení se k Syrize a že nezvažují kooperaci ani s Tsiprasovou stranou, ani s ND. Přetrvávajícím problémem tak stále zůstává, že jsou to ostatní strany, které se Syrizou nechtějí mít co dočinění.

Syriza tedy musí nejspíše čekat na nějaký velký přešlap Nové Demokracie, na kterou je v období globální epidemii, v němž vládne, vyvíjen extrémní nátlak. Od předcovidových průzkumů klesly preference strany o pět procent, ale volební průzkum z října jí stále přisuzuje 40 % hlasů. Přesto to neznamená, že by byli Řekové s vládou extrémně spokojeni, vždyť demonstrace proti současné vládě jsou na denním pořádku. Ostatně lidé v této zemi rádi dávají veřejně najevo svůj názor. V posledních měsících pak vycházeli do ulic, aby protestovali proti policejní brutalitě nebo zákonu regulujícímu demonstrace jako takové.

Z kontroverzních rozhodnutí vlády však zatím Syriza není schopna vytěžit politické body. Jak už bylo zmíněno, je to právě nejsilnější pravicová strana, které se v průběhu „krize levice“ podařilo posunout více do politického středu, a úspěšně tak přebrat část programu tradičně prosazovaného levicí. Pro většinu Řeků tak očividně stále platí, že volba Nové demokracie zůstává solidnější jistotou než znovu zkoušet nevyrovnanou politiku Syrizy.