Součástí represivního migračního systému v České republice jsou detenční centra. Právě na ně se však snáší kritika za nedodržování základních lidských práv. Uprchlíci jsou v nich izolováni, nemají informace o své situaci, hrozí jim i nedobrovolné deportace. Egyptský politický aktivista Ahmed v jednom z nich strávil 40 dní.
V prvních měsících od zahájení invaze na Ukrajinu se česká politická reprezentace snažila prezentovat přijímání lidí prchajících před válkou jako morální povinnost a výzvu, kterou je nutné zvládnout. Postupně však začalo docházet ke zpřísňování podmínek, snižování nabízených služeb, ale i k rasismu, jemuž byli vystaveni především romští uprchlíci.
Bylo by proto nevhodné označit celý tento proces za bezproblémový. Utečenci z neevropských zemí jsou však na tom ještě o poznání hůř – tady můžeme hovořit téměř o paralelní realitě.
Detenční zařízení
Ještě před vypuknutím probíhající Putinovy války byli do detenčních zařízení zavíráni Ukrajinci, kteří neměli platné povolení k pobytu. Dnes v nich však najdeme lidi převážně ze zemí Blízkého východu, Indie, Bangladéše nebo z Vietnamu.
Správa uprchlických zařízení (SUZ) spadající pod ministerstvo vnitra provozuje vedle pobytových a přijímacích center také zařízení pro zadržení cizinců. Ta v současné době na území ČR existují tři: v Balkové, ve Vyšních Lhotách a v Bělé pod Bezdězem. Poslední zmíněné místo je určeno pro rodiny nebo samostatně cestující ženy. Do zbývajících dvou, na která se zaměříme především, jsou umisťováni pouze muži. Kapacita každého z těchto zařízení se pohybuje mezi 150 a 200 místy a v současné době je zcela naplněna.
Ve vězení aspoň víš, jak dlouho tam budeš, tady nevíš nic.
Jak se lidé do takového místa dostanou? Snadno. Stačí být zadržen na území republiky bez povolení k pobytu. Česká republika je obecně vnímána především jako tranzitní prostor, a i převážná část lidí zadržených v detencích tudy pouze projížděla. Někteří z nich se však svěřují, že nad žádostí o mezinárodní ochranu v ČR původně uvažovali. Po často několikaměsíční zkušenosti s tuzemským detenčním systémem si to však zase rychle rozmysleli. Ač můžeme polemizovat nad přesným účelem existence daných zařízení, lidé v nich umístění se jednohlasně shodují: „Je to prostě vězení.“
„Ne, je to horší než vězení,“ říká mi pětadvacetiletý Ahmed dva dny po svém propuštění. „Ve vězení víš, jak dlouho tam budeš, tady nevíš nic.“ Ahmedovi hrozí v Egyptě minimálně osmileté vězení za protivládní aktivismus. Policií byl zadržen za německými hranicemi, když cestoval se dvěma svými syrskými přáteli.
„Kdybych tenkrát řekl, že jsem se Sýrie, tak už bych byl dávno tam, kde potřebuji. Já jsem byl ale naivní a pokusil jsem se jim upřímně vysvětlit svůj příběh,“ popisuje Ahmed. Dle své výpovědi byl první noc zadržen ve studené cele, kde mu přes opakované žádosti odmítli poskytnout přikrývku a zažil tam i násilí ze strany policie. Druhý den byl převezen do Balkové.
Čekání na jídlo bez živin
Detenční centrum v Bálkové se nachází jako všechna ostatní u lesa, poměrně daleko od nejbližší zástavby. Je obehnáno vysokými ploty s ostnatým drátem a hlídáno ostrahou se psy. I to umocňuje pocit izolovanosti. Lidé umístění do těchto zařízení mohou komunikovat s vnějším světem pouze pomocí jednoho telefonu na každém patře. Jakmile vyčerpají několik minut, které mají zdarma, je potřeba si pořídit předplacenou kartu. Tu už si může dovolit málokdo.
Maximální doba, po kterou lze člověka v centru zadržovat, by měla být 180 dní, je však znáno mnoho případů, kdy tato lhůta byla výrazně překročena. Výjimkou jsou pak lidé ze Sýrie a Afghánistánu, kteří většinou zůstávají naopak jen několik dní, jelikož do daných zemí nelze dle mezinárodních úmluv deportovat (byť z evropských států například Dánsko přistupuje i k těmto vyhoštěním).
Vzhledem k tomu, že jedním z hlavních účelů zadržení je ztotožnění člověka a zajištění jeho deportace, pokud je od začátku jisté, že tato funkce nebude naplněna, lidem je pouze vydán výjezdní příkaz a pokračují dále ve své cestě. Důvodů k prodloužení zajištění může být několik – od nemožnosti danou osobu ztotožnit po nespolupráci ze strany domovské ambasády, přičemž o všem rozhodují samy policejní složky.
Nejasná délka pobytu je jedním z hlavních bodů kritiky zadržených lidí. Dle oficiálně deklarovaného postupu by k takovým situacím nemělo v případě nedostatečného odůvodnění vůbec docházet. Nicméně podle výpovědí obyvatel detenčních zařízení je mezi zadrženými málokdo, kdo by byl plně seznámen se svými právy, důvody svého zadržení a dobou, kterou má na místě strávit. Mnoho zde umístněných lidí je potom přesvědčeno, že o jejich osudu v žádné fázi nerozhoduje soud, ale jsou vydání na pospas policejní vůli.
Čtěte také: Uprchlíci coby živé střely na polsko-běloruské frontě. Kdy nastane klid zbraní?
Takový nedobrovolný pobyt s koncem v nedohlednu je pak naplněn především čekáním. Prakticky jediným programem dne jsou snídaně, oběd a večeře. Na webových stránkách jsou sice prezentovány volnočasové aktivity, málokdo se jich však účastní.
„V posilovně je pár strojů, které jsou něčím upatlané, kdoví, kdy tam naposledy někdo uklízel,“ popisuje Ahmed. Nepříliš pochvalně se vyjadřuje také o místní stravě. „Nejsou v tom žádné živiny, nikdy nic není čerstvé, a ještě se na tebe tváří, jako by ti do toho chtěli plivnout,“ dodává, zatímco se u toho láduje už druhou okurkou.
„Při příchodu se mě zeptali na náboženství, a když jsem řekl, že jsem agnostik, dostal jsem žlutou kartičku, což znamená, že jím vepřové a nejsem vegetarián. Tou se pak člověk prokazuje všude, včetně jídelny.“ Dodává pak, že hinduisti mají kartičku zelenou, protože jsou často vegetariáni, muslimové bílou, jelikož nejedí vepřové. Provozní prý tohle značkování vysvětlují tím, že potom hned poznají, co mají dát komu k jídlu.
„Ale to jídlo stejně není halal, a když má někdo speciální alergie, tak to vůbec neřeší, takže hlavní funkce toho nakonec je, že to rozděluje lidi. Já jsem musel pořád někomu vysvětlovat, proč mám žlutou kartičku, ač o náboženství mluvit nechci, není to moje téma,“ hodnotí Ahmed místní organizační systém.
Kritika se snáší také na poskytování zdravotních služeb. Zadržení lidé si stěžují jednak na arogantní chování, ale i na nízkou kvalitu péče a na ignorování závažných onemocnění. Například v současně době by se mělo v centrech nacházet několik lidí nemocných svrabem, kteří po dobu léčby obývají dále pokoje s nenakaženými. „A nejlepší na tom je, že za tohle všechno si tam platíme,“ shrnuje egyptský aktivista.
Migranti jsou taky oběti toho, čeho se tu lidé bojí. Kdyby měli odvahu, bojovali by proti těm, kteří nás vyhání z domů, a ne proti nám.
Jeden den v detenčním zařízení vyjde zadržené na necelých 250 korun. Dále pak platí 400 korun za to, že je na místo přivezlo policejní auto a 1000 korun za správní řízení. V konečném součtu tyhle více než tisícové částky jsou v případě těch, kteří měli při příchodu nějakou hotovost, z těchto peněz strženy, ostatní se stávají dlužníky českému státu.
Situace v detenčních zařízeních je ale neutěšená již dlouhodobě. Před dvěma roky jsem se setkala s dvacetiletým mužem, který prchl sám z Eritrey, před tamním vojenským režimem. Absolvoval několikaměsíční cestu až do České republiky, kde byl zadržen a umístěn do detenčního zařízení. Tuto zkušenost hodnotil jako to nejhorší, co se mu během celé cesty stalo. Když jsme pak mluvili o jeho dalších možnostech, stále jen opakoval: „Please, no more Balková, just no more Balková.“ Co je však možné pozorovat je určitý nárůst vůle proti popsaným podmínkám protestovat.
Běženci přece nemluví
„Od první chvíle, kdy jsem dorazil do Balkové, se ke mně všichni chovali hrozně arogantně,“ vzpomíná Ahmed. Pořád si prý říkal, proč se k němu tak chovají, co jim udělal, ale potom zjistil, že se takhle chovají ke každému. Brzy dostal odpověď, že je lidi nemají rádi proto, že se jich bojí, kvůli původu a náboženství. „Je to úplně absurdní – napadají ten nejslabší článek v systému. Migranti jsou taky oběti toho, čeho se teda oni bojí. Kdyby měli odvahu, bojovali by proti těm, kteří nás vyhání z domů, a ne proti nám,“ hodnotí celkovou situaci.
Ahmed na začátku října na protest proti podmínkám v detenčním zařízení zahájil hladovku. Sepsal její důvody i svoje požadavky a předal je sociálnímu oddělení, kde mu rovnou řekli, že si myslí, že se to nikam nedostane. Je však faktem, že sociální pracovníci se v detenčních centrech nacházejí ve složité pozici a jsou nuceni pracovat se shora nastavenými pravidly.
Po týdnu – bez jakékoliv reakce – zesláblý Ahmed protest ukončil, a rozhodl se kontaktovat lidskoprávní organizace a podávat svědectví o místních podmínkách. Dle vlastních slov byl zaměstnanci zařízení informován, že pokud stáhne svoji žádost o azyl (což mu může způsobit problémy v případě další žádosti v EU) a bude se dobře chovat, do patnácti dní ho propustí. Jestli se to přesně takhle odehrálo, jde o velmi nestandartní postup. Otázkou tedy zůstává, zda nedošlo k jistému zkreslení při komunikaci.
Čtěte také: Zapomenuti v Turecku: Boje na Ukrajině otevírají syrským běžencům jejich válečná traumata
Nicméně ve stejné době soud rozhodl o zrušení rozhodnutí o jeho zadržení. Verdikt hovořil o tom, že nebyly ze strany policie dostatečně prošetřeny jím uvedené politické důvody k udělení mezinárodní ochrany a byly unáhleně označeny za účelové tvrzení. Rozhodnutí o jeho zadržení bylo právně napadeno prostřednictvím Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU), která poskytovala v detenčních zařízeních bezplatnou právní pomoc. Projekt však byl na konci října po čtyřech letech ukončen a nyní do center dojíždí advokátní kancelář, která v této agendě zatím nedisponuje přílišnými zkušenostmi.
Ještě před Ahmedovým propuštěním přišel příkaz k deportaci muži z jeho sektoru, o němž bude ještě řeč. Egyptský aktivista se tedy rozhodl upořádat protest na jeho podporu.
V polovině října se tedy téměř všichni obyvatelé dané části Balkové místo snídaně sešli na dvoře a skandovali hesla proti deportacím a za svobodu. Zaměstnanci prý na to reagovali s rozhořčením a osočením z nevděčnosti. „Všichni s námi mluvili tak, jako že co si to dovolujeme říkat si o svoje práva, že migranti přece nemluví. Myslím ale, že se i trochu báli, že jsme najednou spojení napříč zeměmi, odkud přicházíme, a napříč našimi náboženstvími,“ popisuje Ahmed události.
Po ukončení protestu sepsal manifest, pod nějž se podepsalo 89 momentálních obyvatel centra, a podařilo se mu jej propašovat z detence ven. Mimo jiné se v něm píše: „My všichni níže podepsaní jsme utekli před válkami, persekucí a bezprávím, abychom v evropské zemi znovu narazili na útlak, rasismus a dvojí standardy.“ Evropa se podle Ahmeda ráda prezentuje, že tu mají všichni zajištěna rovná práva. „Ale v tom případě tedy migranti nejsou považovaní za lidi,“ dodává.
Hledání smyslu migračního systému
Česká i celkově evropská migrační pravidla se tváří velice striktně, a mohou tak navozovat dojem pevného řádu. Při bližším pohledu však uvidíte celou řadu zmatků, nejasností a nesrovnalostí. Ty pak následně nejvíce dopadají na lidi, kteří jsou systému vystaveni, tedy na migranty.
Například velkým strachem všech lidí cestujících přes Evropu je, že jim budou odebrány otisky v jiné zemi, než kde by si přáli požádat o azyl, a oni pak do ní podle Dublinské úmluvy budou navráceni. Zde tedy vzniká problém ve chvíli, kdy jsou otisky zařazeny do centrální databáze, a především pak poté, co by si daný člověk v cílové zemi požádal o azyl. Takovou žádost je potřeba pečlivě naplánovat, jelikož když jí jednou není v libovolné zemi EU vyhověno, ztrácíte možnost ji podat znovu jinde.
S výjezdním příkazem nelze překročit hranice žádným směrem, tedy ani když jeho držitel deklaruje, že se směrem na východ vrací domů.
Množí se nicméně svědectví, že například v Rumunsku jsou lidé na útěku často přinuceni podepsat dokumenty, jejichž obsah je v jazyce, kterému nerozumí, a až zpětně se dozví, že se jednalo o žádost o azyl. Evropský migrační systém sice deklaruje snahu o dosažení jednotnosti, vzhledem ke své složitosti i častému ohýbání je však nesmírně náročný na porozumění. Pro migrující lidi je následně složité ho dodržovat, případně se v jeho rámci dovolávat svých práv.
Specifikem českého detenčního systému je pak to, že lidé, kterým muselo být z bezpečnostního hlediska odejmuto právo na volný pohyb, jsou po uplynutí zmiňované maximální lhůty 180 dní často zkrátka vypuštěni ven. V takovém případě jsou odvezeni na nejbližší autobusovou zastávku, kde jsou ponecháni s příspěvkem 400 korun na cestu a s výjezdním příkazem.
Zastavme se nejdříve u příspěvku na cestu. Pro některé lidi je to po uhrazení poplatků za stravu a ubytování jediná hotovost, kterou disponují. Po cestě z Balkové do Prahy z částky ještě něco málo zbude. Ze vzdálenějších Vyšních Lhot, po zvýšení cen jízdného v minulém roce, často ani nestačí na některé denní spoje.
Výjezdní příkaz, který přikazuje opuštění České republiky, je jediným fyzickým dokumentem, který mají lidé v danou chvíli k dispozici. Jelikož je na něm fotografie, měl by teoreticky sloužit pro ubytování v hotelu i k využití peněžních služeb jako Western Union. Akceptován je však pouze na velice málo místech.
Čtěte také: Útěk před smrtí za evropské ostnaté dráty: Marnost běženeckých osudů na ostrově Lesbos
Některé hotely se obávají hosty, kteří jsou jeho držiteli, přijmout, jelikož se pak dostávají do možných problémů ze strany cizinecké policie, která dané příkazy vydává. Doba jejich platnosti, jež zároveň časově limituje pobyt držitele tohoto dokumentu na českém území, je velice proměnlivá. Někdy se pohybuje okolo deseti dní, někteří však obdrželi příkazy s platností tří dnů, či dokonce jen 24 hodin.
Výjezdní funkce výjezdního příkazu navíc není natolik zřejmá, jak by mohl napovídat její název. Doklad totiž neopravňuje danou osobu k překročení hranic žádným směrem, tedy ani kdyby dotyčný deklaroval, že se směrem na východ vrací domů. S výjezdním příkazem se bohužel nedá nikam vyjet.
Deportace
Někteří lidé však nemají to štěstí, že by byli zkrátka vypuštěni a necháni napospas na zastávce, a jsou do své země původu nedobrovolně deportování. Aby k takovému procesu mohlo dojít, je nutné se přes ambasádu propojit s příslušnou zemí. Neodpoví-li, deportaci nelze uskutečnit. Stát, který bohužel odpovídá dost spolehlivě je Egypt. Právě tam byl nedávno nuceně deportován A. I. Bilal, kterému dle jeho výpovědi a svědectví jeho známých na místě hrozí vysoký trest, mučení, a možná i smrt.
Případy sebepoškozování a pokusy o sebevraždu bohužel nejsou v rámci detenčních zařízení zcela ojedinělou záležitostí.
Jak zjistila Iniciativa Hlavák, Bilal proti rozhodnutí o deportaci držel v detenčním centru Vyšní Lhoty deset dní protestní hladovku. Podle výpovědí lidí, kteří s ním obývali stejný sektor, byl pak v pondělí 14. listopadu v ranních hodinách násilně odveden a deportován.
Nyní je otázkou, zda se jednalo o procedurální pochybení či přímo nezákonný postup. Ať je to jakkoliv, Bilalovi to již naději na lepší či možná jakýkoliv život nevrátí. Za jeho osud nejsou však zodpovědní pouze ti, kteří o deportaci rozhodli a provedli ji, ale všichni, kteří se dlouhodobě podílejí na budování represivního migračního systému.
Bilalův případ bohužel není možné vnímat jako výjimečné nestandardní pochybení. Již výše zmiňovaný muž, na jehož podporu byla v Balkové uspořádána demonstrace, je jedním z egyptských bratrů, kterým by při návratu také hrozila smrt, byť ne z politických důvodů, ale coby krevní msta. Když v polovině října uprostřed noci došlo k pokusu o deportaci jednoho z nich, dotyčný se zabarikádoval v pokoji a silně se pořezal. Jeho deportace tedy byla dočasně odložena. Muž však stále čeká na finální verdikt a je pravděpodobné, že padne v jeho neprospěch. Oba bratři opakovaně deklarovali, že v případě deportace by se pokusili připravit se o život ještě před příletem zpět do Egypta.
Případy sebepoškozování a pokusy o sebevraždu bohužel také nejsou v rámci detenčních zařízení zcela ojedinělou záležitostí. Dle svědectví zadržených lidí je řada z nich ve velmi špatném psychickém a v návaznosti na to i fyzickém stavu. Nabízí se tedy otázka, zda současný stav odpovídá představě o udržování věcí pod kontrolou, kterou se protiuprchlicky nastavený český systém pokouší utvářet.
Především je pak nutné se ptát, zda je skutečně nutné, aby v rámci „války proti nelegální migraci“ byla lidem, již tak prchajícím před velmi náročnými podmínkami, způsobována doživotní traumata. Když ne pro dehumanizační aspekt celé záležitosti, tak alespoň proto, že celá evropská válka proti migraci je zatím srovnatelně úspěšná třeba s tou proti chudobě nebo drogám.
