Hory smetí a odpadové gangy. Indonésii dusí toxický dým ze spalovaného plastu

Několik desítek popelářských vozů tvoří dlouhou kolonu, která směřuje k úpatí hory ve vesnici Bantar Gebang nedaleko Jakarty, hlavního města Indonésie. Hora se na místě vrší už od roku 1989 a skládá se z odpadků, které sousední aglomerace vyprodukuje. Otázka, kam se smetím, trápí čím dál více zemí a Indonésie není výjimkou. Jedna z možných odpovědí, jež znepokojuje místní aktivisty i odborníky, je jeho spalování.

Do Indonésie jezdíme jako česká environmentální neziskovka Arnika pravidelně pomáhat tamním komunitám a organizacím zjišťovat, jakému znečištění jsou vystavení lidé žijící blízko skládek, spaloven či průmyslových provozů. Tentokrát jsme vyrazili prověřit dopady nové spalovny odpadů, která by měla začít pomalu ukusovat tuny smetí z jedné z největších skládek v Asii.

Vesnice sběračů

Ve vesnici Bantar Gebang, která přiléhá k obří skládce, vidíme otřesné podmínky, jimž jsou místní vystaveni. Na zahradách téměř všech domů se v pytlech nebo jen tak volně povalují hromady odpadků. Je to proto, že velká část zdejších obyvatel je zapojená do „odpadového hospodářství“.

Dovezený odpad třídí ručně na svých zahradách nebo pak na skládce sbírají recyklovatelné kusy, jež lze dále prodat. Tito neformální sběrači odpadků (waste pickers) tvoří až 97 % obyvatel Bantar Gebangu.

Tenhle byznys však není spontánní aktivitou místních. „Fungují tu odpadové gangy,“ upozorňuje nás Mochamad Septiono řečený Tio, který pracuje pro naši partnerskou ekologickou organizaci Nexus3 a provází nás lokalitou. „Odpadová mafie tu nerada vidí jakékoli cizince, takže nesmíte vystoupit z auta,“ poučuje nás předem.

Přes plodiny vypěstované na takto kontaminované půdě se pak toxické látky můžou dostávat do potravního řetězce a do lidského těla.

Na místě ale potřebujeme odebrat vzorky půdy, takže otázka zní – jak na to? Nakonec se domlouváme, že místem pouze projedeme a našim partnerům ukážeme, kde později vzorky sami odeberou, protože nevzbudí takový rozruch. My pak tento materiál odvezeme do Evropy k analýze.

Spalovna jako cihelna?

Od roku 2019 funguje na skládce spalovna odpadů. I přes respirátory cítíme uvnitř i v jejím okolí nesnesitelný štiplavý zápach. Do spalovny jsme objednáni jako oficiální hosté, takže jsme vpuštěni a dostáváme přiděleného průvodce. Ten vychvaluje přednosti zařízení na zpracování odpadu, které v testovacím režimu spaluje 100 tun tohoto nevábného pelmelu denně. Pokud se z pohledu indonéských úřadů spalovna osvědčí, její kapacita se navýší 20krát. Přes pochvalné řeči našeho průvodce však máme o bezpečnosti celého provozu pochybnosti.

Čtěte také: Když v Dillí houstne dým: Nepoloží-li vás 50 cigaret denně, vydržíte i pobyt v severní Indii

Jako dar na rozloučenou dostáváme od průvodce cihlu, k jejíž výrobě využili popílek vzniklý spalováním odpadu. Ten kromě toxických kovů obsahuje takzvané perzistentní organické polutanty, včetně dioxinů. Tyto látky dlouhodobě setrvávají v životním prostředí a při opakovaném vystavení již velice malým koncentracím způsobují reprodukční a vývojové problémy a poškozují imunitní a hormonální systém. Mohou navíc vyvolat rakovinu.

Kam se cihly z popílku dodávají? „Zatím s nimi dláždíme cesty tady v areálu spalovny,“ krčí rameny její zaměstnanec, který si nepřeje uvést své jméno.

Nápadů jak materiál ze skládky využít je více. Nově se z masy odděluje kompost. „Organické zbytky, které jsou skládkované spolu s dalším odpadem, na sebe vážou těžké kovy a jiné toxické látky,“ upozorňuje Valeriya Grechko, členka naší mise, která vede indonéský projekt Arniky. Kompost je tak obohacený o těžko představitelný koktejl velmi nebezpečných látek.

Kam tento kompost směřuje? „Používáme ho jako hnojivo na zahrádkách, část dostala darem taky škola k zúrodnění záhonků,“ vyjmenovává jeden z místních, kterého se ptá náš průvodce Tio. Přes plodiny vypěstované na takto kontaminované půdě se pak toxické látky můžou dostávat do potravního řetězce a do lidského těla.

Cena za otravu? Patnáct dolarů denně

Další den vyrážíme do vesnice Tamansari v oblasti Karawang, vzdálené asi hodinu a půl jízdy autem od Jakarty. Že se blížíme k cíli, poznáme jednoduše. Už na dálku jsou vidět sloupy černého kouře, stoupající z desítek malých „sopouchů“.

Indonésie je vulkanicky velmi aktivní země, takže by to člověka nemělo překvapit. Tenhle kouř má ale původ v lidské činnosti. V Tamansari totiž fungují asi tři desítky malých pecí k vypalování vápna. Jejich stěny se vystelou rozdrceným vápencem a uprostřed se zapálí oheň. Topí se zde plastem a pneumatikami – je to levnější než pálit dřevo.

„Tahle pec je v provozu asi 30 let a odpad tu jako palivo využíváme od začátku,“ sděluje nám usměvavý průvodce po areálu. Pecím chybí komín, který by kouř alespoň odváděl pryč, takže se hromadí pod střechou. Zaměstnanci v provozu pracují bez jakýchkoli ochranných pomůcek, tedy i bez těch nejdůležitějších, jako jsou rukavice a respirátory. Přímo na místě také svačí a obědvají.

Co motivuje lidi, aby pracovali v takových podmínkách? „Není to náročná práce, stačí pouze základní vzdělání. Dostáváme celkem dobře zaplaceno, většinou 10–15 dolarů za den. Často se i stává, že práci ve vápenkách po rodičích přebírají jejich děti,“ vysvětluje nám pod podmínkou anonymity jeden z obyvatel Tamansari.

Nutná je pevná obuv, kalhoty, bunda a rukavice – aby nebyla toxickým zplodinám vystavena pokožka. Samozřejmostí jsou respirátory.

Napadá nás otázka, zda mají tamní lidé vůbec šanci se něco dozvědět o možném poškození zdraví. „Vyrůstal jsem na vesnici, kde nefungoval žádný svoz odpadu. Ten se proto zakopával do jámy, nebo pálil. Až když jsem vystudoval ochranu životního prostředí, uvědomil jsem si, jaká rizika s sebou tahle praxe přináší,“ vnáší do situace místních více pochopení Krishna Zaki, náš kolega z Nexus3. Tím nás vyvádí z myšlenkových stereotypů Evropanů zvyklých na to, že člověk odpad vytřídí do popelnic a dál většinou nic neřeší.

71krát překročený limit pro toxické látky

V okolí pecí na rozdíl od lokality Bantar Gebang můžeme odebírat vzorky sami. Zajímají nás především vzorky popílku z pecí, půdy a vajec od volně chovaných slepic. Právě ty při hledání potravy přehrabávají vynesený popel a zobou v zemi, na kterou se volně snáší kouř z pecí. Tak se toxické látky, především už zmíněné perzistentní organické polutanty, dostávají do potravinového řetězce.

Vejce z vlastního chovu jsou pro lidi v Indonésii, a obecně pro lidi ze zemí globálního Jihu, dostupnou potravinou bohatou na živiny. Proto zároveň slouží jako citlivý ukazatel znečištění, kterému jsou obyvatelé konkrétní oblasti vystaveni.

Před odběrem vzorků se ujišťujeme, že jsme dostatečně chránění. Nutná je pevná obuv, kalhoty, bunda a rukavice. To proto, aby nebyla toxickým zplodinám vystavena nechráněná pokožka. Samozřejmostí jsou respirátory. Při teplotě vzduchu 35 °C a vysoké vlhkosti by si člověk dokázal představit pohodlnější outfit, ale nikdo z nás neprotestuje, protože dobře víme, jaká rizika jsou spojená s látkami, po kterých pátráme.

Indonésané sami odpadovou problematiku vyřešit nemůžou. Kromě vlastní produkce se totiž potýkají také s dovozem smetí z dalších zemí.

V regionu Karawang jsme nebyli poprvé, a už naše předchozí analýzy potvrdily to, co asi každý z vás tuší. Že používat plast jako palivo není dobrý nápad. Při jeho spalování vzniká velké množství toxických látek, z nichž k nejnebezpečnějším patří již zmíněné dioxiny. Ty způsobují celou řadu závažných zdravotních problémů už ve stopových koncentracích.

Ve vejcích z Karawangu jsme nalezli hodnoty dioxinů, které překračují maximální povolené množství v EU až jedenasedmdesátkrát. Právě tvrdá data z akreditovaných laboratoří jsou jedna z mála věcí, na které politici, soudy nebo státní instituce v rozvojových zemích slyší. K těm se odvolávají lidé, jimž znečištění silně zasahuje do života. Bez dostatečně pádných argumentů mají jejich apely a protesty jen malou váhu.

Mezinárodní spolupráce nutností

Z pohledu Evropana není nic jednoduššího než zakroutit hlavou nad nesmyslným počínáním obyvatel Tamansari, Bantar Gebang a dalších podobných míst tohoto ostrovního státu. Bylo by to ovšem velmi povrchní. Indonésané sami odpadovou problematiku vyřešit nemůžou. Kromě vlastní produkce se totiž potýkají také s dovozem smetí z dalších zemí.

Čtěte také: Fosilní Austrálie chce být supervelmocí obnovitelné energie. Slibuje to čerstvě zvolený premiér

Otázku, co si počít s raketově rostoucím množstvím odpadu, řeší celý svět. Tento vedlejší produkt naší existence, zejména plastový, je ve své podstatě směs fosilního uhlíku a chemických aditiv, která upravují vlastnosti materiálů a v mnoha případech jsou škodlivá pro zdraví a životní prostředí. Takový chemický koktejl se velmi těžce zpracovává efektivně. Proto platí, že nejlepší odpad je ten, který nevznikne.

Určitou naději jak zvládnout zamoření plasty představuje v současnosti rýsující se mezinárodní úmluva, jejímž cílem je regulace plastů v celém jejich životním cyklu – od výroby po likvidaci.

Dalším nástrojem, který zatím v Indonésii chybí a má potenciál situaci zlepšit, je systém v zahraničí známý jako Pollutant Release and Transfer Register (PRTR). U nás funguje od roku 2003 pod názvem Integrovaný registr znečišťování (IRZ), do kterého jsou provozovatelé podniků povinni hlásit úniky nejrůznějších látek do ovzduší a jejich množství v předávaných odpadech. Zavedení takového registru v Indonésii prosazujeme spolu s partnery z Nexus3 díky projektu financovanému Evropskou unií a programem Transition Ministerstva zahraničních věcí ČR.

„Dokud ale budeme řešit pouze konec řetězce, situace se nezlepší. Každý z delegátů mezinárodních konferencí, jež mají problematiku toxických odpadů ve své působnosti, by se měl přijet podívat sem do Karawangu. Aby viděl, jak vypadá jejich nečinnost v praxi,“ uzavírá Valeriya.