Hovory o Armageddonu: Kolik kroků zbývá k jaderné variantě války na Ukrajině?

Když Vladimír Putin oznamoval v ranních hodinách 24. února 2022 zahájení vojenské operace na Ukrajině, jen málokdo měl pochyby o tom, co znamenají a komu jsou směřována slova o možných konsekvencích, které „dosud historie nezažila“.

Nebylo to zdaleka poprvé, co zazněly z Kremlu výhružky, které více či méně otevřeně poukazovaly na rozsáhlý arzenál ruských jaderných zbraní a na ochotu ho použít v případě překročení pomyslné červené linie.

Představa, že by zásadní část ruského jaderného arzenálu byla dysfunkční, nemá žádnou oporu v dostupných datech ani tvrzeních expertů.

Jakkoliv se však řinčení jadernými zbraněmi stalo po ruské anexi Krymu častějším než kdykoliv v postudenoválečném období, kontext nejrozsáhlejšího ozbrojeného konfliktu v Evropě od konce druhé světové války dal této hrozbě nový rozměr. I média v tomto směru zpozorněla a koloritem rozhovorů novinářů s odborníky se staly dotazy „Použije Rusko na Ukrajině jaderné zbraně?“ či „Bude jaderná válka?“.

Ani na jeden z těchto dotazů neexistuje definitivní odpověď. Mezi západními experty na jadernou problematiku se nicméně brzy vytvořil poměrně vzácný konsenzus ohledně základních předpokladů, se kterými je možné v tomto směru dále pracovat. Tento konsenzus by se dal při určitém zjednodušení shrnout do pěti bodů:

• Hlavním cílem ruských jaderných výhrůžek je odstrašit Západ, aby neuvažoval o přímém vojenském zapojení.

• Riziko použití jaderných zbraní v Evropě je v kontextu války na Ukrajině nejvyšší za několik posledních desetiletí (přinejmenším od první poloviny 80. let).

• V absolutních číslech se stále jedná o událost s velmi nízkou pravděpodobnostní hodnotou, a není tak důvod k panice (skupování jodových tablet skutečně není na místě).

• Použití jaderných zbraní má nicméně potenciálně tak velké dopady, že i při nízké pravděpodobnosti je třeba brát tento druh hrozby v rámci západní strategie velmi vážně.

• Je také třeba mít na paměti, že za určitých okolností může toto riziko významně narůst – především pokud by se do konfliktu Západ přímo vojensky zapojil nebo pokud by porážka Ruska v konfliktu přímo ohrozila další existenci ruského vládnoucího režimu (a Putina samotného).

Shoda na těchto principech vysvětluje, proč drtivá většina západních expertů (a potažmo západních vlád) jasně podporuje tvrdé sankce proti Rusku a dodávky zbraní Ukrajině, ale současně odmítá přímé vojenské zapojení NATO. Zároveň i po všech stránkách nedomyšlené návrhy, jako byly ty na zřízení bezletové zóny nad Ukrajinou.

Mezi částí veřejnosti a lidmi mimo obor se přesto opakovaně objevují hlasy, které jednu nebo druhou stranu této rovnice zpochybňují. Často se tak děje na základě argumentů, které jsou sice plné silných emocí, ale mají jen malou oporu v logice ruské jaderné strategie či v obecnějších teoriích eskalační dynamiky. Těmi se vědci intenzivně zabývají už od prvních let studené války.

Čtěte také: Zopakujeme Nagasaki a Hirošimu? Zatím nás chrání hlavně štěstí

Na jedné straně často slýcháme tvrzení, že hrozba použití jaderných zbraní je pouze ruský klam, Západ by se měl do konfliktu přímo vojensky vložit a debaty o hrozbě jaderné eskalace jsou pouhou zbabělou snahou o novodobý „appeasement“. Na straně druhé slýcháme obavy z toho, že riziko jaderné války je tak velké, že bychom měli ukončit dodávky zbraní na Ukrajinu a tlačit Kyjev k okamžitému hledání diplomatického řešení a k teritoriálním ústupkům.

Oba tyto přístupy pak nezřídka navrhují kroky, které jsou buďto fakticky neproveditelné, nebo by jejich realizace mohla vést k tragickým důsledkům pro Západ i Ukrajinu samotnou. Stojí tak za to rozebrat některé z problematických předpokladů, z nichž vycházejí.

„…určitě jim už stejně dávno nefungují!“

Prvním z těchto chybných předpokladů je tvrzení, že ruské jaderné zbraně a jejich nosiče jsou staré, z větší části už zřejmě nefunkční relikty dob studené války a Rusko by je stejně nebylo schopno efektivně použít. Podobné úvahy zřejmě jen posílilo nedávné zjištění, že u podstatné části ruských konvenčních raket byly během prvních měsíců rusko-ukrajinské války zaznamenány různé druhy technických problémů a selhání.

V případě ruského jaderného arzenálu se však, bohužel, jedná spíše o zbožné přání než o tvrzení založené na seriózních datech a expertních odhadech. Rusko se aktuálně nachází v pokročilé fázi více než dvou desetiletí trvajícího procesu komplexní modernizace svých jaderných sil, kdy jsou staré zbraňové systémy sovětské výroby postupně nahrazovány moderní technikou. Jádro strategického arzenálu tak dnes v této zemi tvoří z více než 80 % nové zbraně a vybavení.

Tento vývoj není žádnou novinkou ani překvapením. Jadernému arzenálu se v Rusku dostalo během dvaceti let Putinovy vlády velmi privilegovaného postavení, částečně jako odpovědi na upadající konvenční síly a částečně jako symbolu neméně upadajícího velmocenského statusu. Po roce 2002 a americkém odstoupení od smlouvy o protiraketové obraně se pak mantrou Moskvy staly i obavy o postupný rozpad vzájemné strategické rovnováhy, čímž Kreml zdůvodňuje vývoj nových, často i poměrně exotických jaderných nosičů.

Čtěte také: Jsme ochotní jít do války kvůli Ukrajině? Rozhodnout se musíme teď

Ačkoliv v absolutních číslech vynakládá Moskva ročně na své jaderné zbraně přibližně pětkrát méně než Washington, relativně tvoří v Rusku tyto náklady výrazně větší podíl na celkovém obranném rozpočtu, než je tomu v USA (kolem 13 % oproti 6 %). Jaderný komplex udržující ruský arzenál ve spolehlivém stavu má bezesporu své problémy, ale i přesto se jedná o rozsáhlou a funkční infrastrukturu, která je schopna zajistit pravidelnou údržbu čtyř a půl tisíc jaderných hlavic.

Američtí experti dokonce nezřídka kritizují svou vládu, že v mnoha ohledech v tomto směru za Kremlem dlouhodobě zaostává. O ruských kapacitách se také dozvídáme z častých testů raketových nosičů, u kterých se dlouhodobě eviduje více než 90% úspěšnost.

Nic z výše uvedeného pochopitelně nevylučuje možnost, že zbraňový systém v konkrétní situaci selže. Je to něco, s čím Spojené státy i Rusko směrem ke svým arzenálům vždy počítaly a kalkulace množství a druhů operativně použitelných zbraní berou vždy v úvahu rizika technického rázu. Nicméně představa, že by zásadní část ruského jaderného arzenálu byla aktuálně dysfunkční, nemá žádnou oporu v dostupných datech (včetně řady odtajněných dokumentů) a za celou svoji kariéru jsem se nesetkal s jediným západním či ruským expertem, který by něčemu podobnému byť jen náznakem věřil.

„…bylo by to proti jeho vlastní doktríně!“

Část lidí, kteří za jiných okolností nevěří Kremlu už ani obsah Putinova jídelníčku, se upíná k veřejně publikované části ruské jaderné doktríny, která dle nich použití jaderných zbraní v rámci konfliktu na Ukrajině neumožňuje. Aktuální znění ruské deklaratorní doktríny zahrnuje čtyři možné scénáře, které pro Kreml představují legitimní důvod pro použití jaderných zbraní: útok balistickými raketami na území Ruska či spojenců; útok pomocí zbraní hromadného ničení; útok proti klíčovým vládním či vojenským zařízením, který by mohl narušit ruskou schopnost jaderné odpovědi; konvenční útok, který ohrozí samotnou existenci ruského státu.

Ruská vojenská doktrína sama o sobě nenabízí moc důvodů k přesvědčení, že v rámci války na Ukrajině k použití jaderných zbraní nedojde.

Na úvod je třeba zdůraznit, že obdobné deklarace jsou ve všech jaderných státech primárně politickými dokumenty, které mají v prvé řadě signalizační funkci vůči oponentům, spojencům, mezinárodním institucím i domácímu publiku. Jejich formulace se často mění a jsou jen relativně volně napojeny na vojenské aspekty jaderného plánování v rámci širší strategie. Vlády i experti tak berou podobné deklarace se značnou rezervou a jen jako jeden z mnoha střípků mozaiky, která umožňuje nahlédnout do skutečných záměrů ohledně podmínek použití jaderných zbraní. Obdobně tak například existuje na straně Západu značná skepse ohledně věrohodnosti čínské deklaratorní politiky.

Podmínky pro použití jaderných zbraní jsou v případě Ruska (i USA) navíc záměrně formulovány způsobem, který otevírá dostatek prostoru pro kreativní interpretaci a dává oběma prezidentům značně volnou ruku. Co přesně tak znamená „ohrožení samotné existence ruského státu“?

Řada analytiků upozorňuje na to, že po formální anexi okupovaných území by se takto mohlo kvalifikovat například osvobození Chersonské oblasti v rámci plánované ukrajinské protiofenzívy. Ještě mnohem snazší je pak představit si, že by Kreml termínem „existenční hrozba“ označil scénář, ve kterém Ukrajina úspěšně útočí na Ruskem anektovaný Krym. Koneckonců sám premiér Medveděv v tomto kontextu již dnes mluví o „systematické hrozbě“ pro Rusko a odplatě „soudného dne“.

Stejně tak asi jen málokdo pochybuje o tom, že by například ve scénáři dramatické vojenské porážky na Ukrajině, přímo ohrožující další existenci ruského vládnoucího režimu, bylo pro Kreml obtížné zinscenovat záminku pro „legitimní“ použití jaderných zbraní. Mohlo by se třeba hovořit o rozsáhlém kybernetickém napadení strategické infrastruktury nebo o chemickém či biologickém útoku pod falešnou vlajkou. Putinova slova, že úspěch vojenské operace na Ukrajině je pro Rusko „záležitostí života a smrti“, ponechávají jen málo pochyb o tom, jakým způsobem je kremelský vládce schopen další eskalaci konfliktu směrem k domácí jaderné doktríně zarámovat.

Čtěte také: Proč prohráli Rusové bitvu u Kyjeva? Invazní armáda se rozpadala za pochodu

Rozhodně to neznamená, že by v jakékoliv z výše uvedených situací Rusko určitě použilo jaderné zbraně nebo že by to byl pravděpodobný scénář dalšího vývoje. Tou klíčovou myšlenkou je, že ruská deklaratorní doktrína sama o sobě nenabízí moc důvodů k přesvědčení, že v rámci války na Ukrajině k použití jaderných zbraní nedojde. Koneckonců zde mluvíme o státu, jehož představitelé neváhali v uplynulých měsících opakovaně porušit hlavní pilíře mezinárodního práva a i v letech předcházejících se neštítili použít zakázané chemické zbraně pro likvidaci svých oponentů.

Tím hlavním vodítkem tak pro nás zůstává, v jakém případě by bylo pro Kreml použití jaderných zbraní výhodné a za jakých okolností by pro Vladimíra Putina očekávané benefity převážily rizika s tímto krokem spojená. Což nás vede k dalšímu častému tvrzení:

„…to by se už Putin musel úplně zbláznit!“

Ne nutně. Po anexi Krymu v roce 2014 se vojenští stratégové NATO začali stále více obávat ozbrojeného konfliktu ve východní Evropě, ve kterém Moskva využije omezeného jaderného útoku jako riskantní, ale potenciálně účinné nátlakové strategie. Mezi západními experty se pro takový scénář vžil termín „eskalace–pro–deeskalaci“ (escalate–to–deescalate): Rusko eskaluje konflikt na (relativně omezenou) jadernou úroveň, a donutí tak své protivníky buď konflikt eskalovat dále (a riskovat tak vzájemně zničující jadernou válku), nebo zasednout s ruskými představiteli k jednacímu stolu. A akceptovat politické řešení výhodné pro Kreml. Podobné scénáře se staly na Západě náplní válečných her a simulací a zásadním způsobem ovlivnily i revizi americké jaderné doktríny za Trumpovy administrativy.

Ačkoliv někteří experti právem kritizovali západní vnímání ruské jaderné doktríny jako příliš zjednodušující, logika řízené (de)eskalace i omezené použití jaderných zbraní skutečně hrají v rámci širší ruské vojenské strategie významnou roli. V reakci na válku v Kosovu koncem 90. let se Moskva začala stále více obávat možné vojenské intervence Západu v ruské sféře vlivu. Odpovědí byla nová ruská vojenská doktrína, v jádru které je schopnost flexibilně operovat dostupnými vojenskými i nevojenskými nástroji včetně jaderných i konvenčních sil, a to na všech úrovních eskalace konfliktu.

V počáteční fázi je cílem této širší strategie odradit nepřítele od samotné myšlenky zahájení vojenské akce proti Rusku, mimo jiné i skrze čistě demonstrativní použití síly. V dalších fázích se již počítá s existencí ozbrojeného konfliktu různé intenzity, kde musí být ruská armáda schopna využívat vojenských prostředků a stupňovat rozsah i povahu své vojenské odpovědi v závislosti na úrovni eskalace. Záměrem je omezení protivníkovy agrese a ideálně pak i ukončení bojů za podmínek výhodných pro Moskvu.

Zatím nikdo nepřišel s přesvědčivou teorií vítězství NATO bez očekávatelných civilních ztrát v řádu milionů až stamilionů.

Zatímco tak na prvních příčkách „eskalačního žebříku“ nedává použití jaderných zbraní v rámci širší ruské strategie smysl a předcházela by mu řada vojenských a nevojenských kroků nižší intenzity, se zásadní eskalací konfliktu se první, omezené použití jaderných zbraní stává jen dalším nástrojem pro jeho úspěšné zvládnutí. Pro Západ podobné úvahy koneckonců nejsou žádnou novinkou: Rusko se nemálo inspirovalo strategickým plánováním NATO z 60. let minulého století, kdy byla situace opačná a hrozba omezeného jaderného útoku měla primárně odstrašit Sovětský svaz od konvenčního útoku na vojensky slabší západní Evropu.

V případě Ukrajiny nám tedy základní znalost současného ruského strategického uvažování přináší dobré i špatné zprávy. Dobrou zprávou je, že nezmění-li se výrazně povaha konfliktu a boje zůstanou omezeny na brutální, nicméně limitovanou opotřebovací válku na východě a jihu země, ruské jaderné útoky doktrinálně smysl nedávají. Tím špatným vzkazem pak pro nás je, že u případného přímého vojenského zapojení Západu a útoků proti ruskému území (kam Moskva počítá i anektovaný ukrajinský Krym) je obava z omezeného použití jaderných zbraní na místě. Ruské válečné plánování je mnohem více než to západní smířeno s představou, že v takovém případě skutečně velmocenský konflikt na jadernou úroveň eskaluje.

Uvedené závěry pochopitelně platí v případě, že se ruské vedení bude své vlastní vojenské strategie držet. Vytlačení Putinových vojsk z ukrajinského území včetně celé oblasti Donbasu je bezesporu smysluplný a legálně i morálně odůvodněný cíl vlády v Kyjevě, který minimálně v ruském strategickém uvažování nezakládá důvod pro první vojenské použití jaderných zbraní od bombardování Hirošimy a Nagasaki. V minulosti již velmoci koneckonců akceptovaly potupné vojenské porážky bez toho, aby sáhly k použití jaderných zbraní, které mohly situaci zvrátit – ať už v případě Spojených států ve Vietnamu v 70. letech či Sovětského svazu v Afghánistánu v 80. letech.

Čtěte také: Martin Palouš: Tak jako Liga národů nemohla řešit reformu s Hitlerem, OSN nemůže s Putinem

Legitimita Putinova režimu je však mnohem těsněji navázána na étos vítězných válek a úspěchy v zahraniční politice, než tomu bylo u amerických prezidentů či sovětského politbyra. Není tedy nepředstavitelné, že by současný prezident vnímal zásadní porážku na Ukrajině jako tragédii přímo ohrožující jeho další vládnutí a potažmo i jeho osobně.

Mnozí analytici se tak obávají scénáře, kdy by se použití jaderné zbraně stalo pro Putina sice stále velmi riskantní, nicméně i tak relativně atraktivnější variantou než odstavení od moci a z toho plynoucí riziko pro vlastní bezpečnost. Často diskutované varianty jako demonstrativní jaderná exploze nad Severním mořem či použití několika taktických jaderných zbraní proti ukrajinským vojenským cílům by se tak mohly stát realitou bez ohledu na deklarovanou posloupnost eskalační dynamiky v rámci ruské strategie.

„…vždyť my je přece máme taky!“

Často v různých debatách narážím na neskrývanou frustraci, že se nejmocnější vojenská aliance světa, disponující moderními armádami 30 vyspělých států, rozsáhlým jaderným arzenálem a masivní ekonomickou základnou, nechává vydírat narcistním diktátorem, jehož armáda je dnes v mnoha ohledech pro smích celému západnímu světu. Nemálo „jestřábů“ tak má tendenci používat paralely s Adolfem Hitlerem a 30. lety v Evropě a obviňovat Západ z novodobého appeasementu. Proč se nebojí on nás víc než my jeho? Není to prostě tím, že jsme zbabělci?

Podobné paralely nicméně plynou především z nepochopení toho, jakým způsobem jaderná revoluce transformovala povahu velmocenského konfliktu. Již od 50. let minulého století bylo jedním z hlavních vojenských cílů Spojených států a Sovětského svazu zajistit, aby byla za všech okolností zachována strategická rovnováha. Při ní ani jedna strana není schopna zaútočit na tu druhou bez toho, aby sama utrpěla naprosto neakceptovatelné ztráty.

I přes veškeré snahy západních odborníků na jadernou strategii se zatím nikdy nepovedlo přijít s přesvědčivou „teorií vítězství“, kdy by NATO bylo schopno vojensky porazit Sovětský svaz, a později Ruskou federaci, bez očekávatelných ztrát na civilním obyvatelstvu v řádu milionů, desítek milionů či stamilionů.

Tento fakt byl pro Západ extrémně frustrující již během studené války a dodnes se na něm nic nezměnilo – pouze mnozí po pádu železné opony zapomněli na to, jak nepříjemné je nechat si v mezinárodní politice svazovat ruce pod hrozbou jaderného armageddonu.

44 příček eskalačního žebříku představuje stupně mezistátního konfliktu – od demonstrativních manévrů až po otevřenou jadernou válku.

Jak správně nedávno poznamenali v komentáři na platformě War on the Rocks Jeffrey Lewis a Aaron Stein, frustrace a pocit bezmoci nejsou nějakou „chybou“ v systému, ale jsou to základní principy, díky kterým jaderné odstrašení funguje. Paralely s 30. lety přestaly v jaderném věku dávat smysl. Pokud by měl v roce 1945 Hitler k dispozici rozsáhlý jaderný arzenál a schopnost během 20 minut zasáhnout jakýkoliv cíl na světě, historie by šla zcela jiným směrem. Nikdy bychom pak už pravděpodobně nezažili pohled na spojenecké tanky dobývající Berlín a souzení nacistických pohlavárů v Norimberku.

Pro pochopení současného přístupu Spojených států a dalších zemí k Putinovu Rusku je pak především klíčová logika eskalační dynamiky, která je v realitě skutečné války jen velmi těžko kontrolovatelná. Herman Kahn, jehož osobnost byla částečnou předlohou pro postavu doktora Divnolásky ze známého Kubrickova filmu, přišel v 60. letech s myšlenkou „eskalačního žebříku“. Celkem 44 metaforických příček na něm představuje jednotlivé eskalační stupně mezistátního konfliktu – od demonstrativních vojenských manévrů po otevřenou jadernou válku. Problém je však v tom, že v ozbrojeném konfliktu nepostupuje eskalace způsobně příčku po příčce. V mlze války mají obě strany většinou jen velmi hrubou představu o tom, na jakém stupni intenzity se aktuálně nacházejí a na jakou příčku a jak rychle se konflikt posune v dalších dnech, hodinách, minutách.

Celý proces se dále komplikuje nepřehledností situace, omezenými informacemi, možností nehod či chybným čtením protivníkových záměrů. Zároveň i přirozenou tendencí obou stran k preemptivním útokům provedených dříve, než k nim přistoupí oponent a „my“ tak ztratíme taktickou, či dokonce strategickou výhodu. Thomas Schelling, nositel Nobelovy ceny za ekonomii a jeden z nejvlivnějších jaderných stratégů vůbec, v tomto kontextu píše o „hrozbě, která nechává něco na náhodě“. V takovém případě hrozba jaderné války působí nevěrohodně jen do chvíle, než si uvědomíme, že proces eskalace nemá ani jedna strana plně pod kontrolou. Reálná situace se pak může dramaticky zvrtnout mnohem snadněji a rychleji, než by se mohlo na první pohled zdát.

Čtěte také: Putinova druhá fronta: 15 let za válku „na papíře“. Co způsobí jeho pád?

Hrozbu nekontrolovatelné eskalace si během studené války obě supervelmoci velmi dobře uvědomovaly, a i dnes je v americké administrativě dost lidí, kteří chápou delikátnost současné situace. Přestože převládá snaha maximálně podpořit Ukrajinu a potrestat Rusko, tito experti zodpovědně posuzují míru rizika u každého jednotlivého kroku.

I bez přímého vojenského zapojení NATO existují eskalační scénáře, které nedávají západním stratégům spát. Může jít o „zbloudilé“ rakety dopadnuvší na území NATO, sestřelená letadla, která se omylem ocitnou ve vzdušném prostoru nepřítele, či střety v kyberprostoru, eskalující až do útoků na kritickou infrastrukturu a otevřenou vojenskou odpověď.

Tím spíše prezident Biden jasně odmítnul zřízení bezletové zóny, kde by rychlá eskalace do otevřené války mezi Ruskem a NATO byla tím nejpravděpodobnějším vývojem situace. Jakkoliv je to bolestivé a frustrující, v mezinárodní politice si mnohdy můžeme vybírat pouze z nabídky špatných a ještě horších řešení. Snaha zabránit jedné tragédii nezřídka vede k tragédiím ještě mnohem většího rozměru.

Není ani pravdou časté tvrzení o tom, že Rusko úspěšně odstrašuje nás, ale Moskva na naše hrozby žádný ohled nebere. Pro Kreml by například bylo velmi výhodné vojensky cílit na dodávky západních zbraní pro Ukrajinu, shromažďované za polskými hranicemi. To, že Rusko v tomto směru zatím důsledně respektuje hranice NATO, není ze slušnosti, ale právě z obavy z eskalační dynamiky, která by mohla snadno vtáhnout Alianci do vzájemného otevřeného konfliktu i přes to, že tuto možnost západní vlády explicitně vyloučily.

Záměrné použití jaderných zbraní v rámci války na Ukrajině zůstává jen velmi nepravděpodobným scénářem.

Musíme samozřejmě počítat s tím, že tento vztah bude nutně asymetrický a Vladimír Putin je a bude ochoten jít v rámci konfliktu na Ukrajině v mnoha ohledech do většího rizika než západní státy. Nikoliv kvůli své odvaze, ale jednoduše kvůli tomu, že mu jde o víc.

V zásadě nikdo ale nyní nepochybuje o tom, že povaha západní odpovědi by v případě útoku na území členského státu NATO byla velmi odlišná. Společná obrana je hlavním smyslem existence tohoto uskupení a neochota vojensky bránit „každý centimetr aliančního území“ by měla fatální důsledky pro jakoukoliv budoucí věrohodnost západní strategie odstrašení. I přes nehorázné výhružky ruských poslanců má tak Kreml jen malý apetit se o něco podobného reálně pokusit.

„…tím pádem všichni umřeme!“

Je zcela jistě na místě, aby se Západ vážně zabýval hrozbou ruského použití jaderných zbraní a zvažoval varianty, jak Moskvu od podobného kroku odradit a jakou povahu by měla mít naše případná odpověď. Nicméně stále existuje řada důvodů se domnívat, že záměrné použití jaderných zbraní v rámci války na Ukrajině představuje jen velmi nepravděpodobný scénář. Přestože Rusko neváhalo porušit v uplynulých dekádách celou řadu klíčových mezinárodních norem, je nadále v zájmu Kremlu, aby takřka 80 let trvající „jaderné tabu“ zůstalo neprolomeno.

Čtěte také: Zkouška čínské hypersonické rakety zneklidnila Západ, v závodech ve zbrojení říše středu vede

Ačkoliv ruské obyvatelstvo vzhlíží hrdě ke svému jadernému arzenálu a považuje ho za jeden ze symbolů velmocenského statusu, výzkum ukazuje, že k použití jaderných zbraní má značnou averzi. Pro tamní veřejnost je přijatelnější zásadní vojenská porážka než jaderný avanturismus. Použití jaderných zbraní by bylo rovněž velmi nevítaným krokem pro Čínu a Indii, které se dosud z řady důvodů drží v kritice Ruska zpátky, a Kreml dobře ví, že pohled na atomové hřiby by mohl snadno vést k dramatické změně jejich postoje.

Koneckonců i během studené války obě tehdejší supervelmoci řešily svoje konflikty zájmů skrze proxy války. Byly to i sovětské zbraně, kterými armáda Severního Vietnamu zabíjela americké vojáky. Spojené státy pak tuto kartu otočily při své podpoře afghánského odporu proti sovětské invazi. Obdobně se i dnes západní vlády rozhodly akceptovat určitou míru rizika a Ukrajině pomáhat dodávkami zbraní a munice, zpravodajskou podporou a ekonomickými sankcemi uvalenými na Rusko. Je správné, že v tomto směru je Západ ochoten pokračovat a podporovat i ukrajinskou protiofenzivu, která si klade za cíl osvobodit okupovaná území na jihu země.

Zároveň je potřeba mít stále na paměti, že riziko jaderné eskalace není jen výmluvou pro západní nečinnost nebo ústupek ruskému diktátorovi. Jde o reálnou hrozbu, kterou se NATO seriózně zabývá po celou dobu své existence – jenom větší část veřejnosti už po konci studené války na reálnost této hrozby zapomněla.

Pro Západ se tak nutně občas jedná o balancování na ostří nože a hledání kreativních způsobů jak Ukrajinu podpořit, ale současně nespustit koloběh událostí, které vyústí ve třetí světovou válku. Dějiny druhé poloviny dvacátého století jsou plné incidentů, kdy nechybělo málo, aby vyústily v jadernou katastrofu. Nezbývá nám tedy než doufat, že tohle štěstí vydrží i ve století jednadvacátém.