Ženský řád Bene Gesserit po staletí tajně manipuluje genetiku lidských rodů. Jak se povedl seriál, který navazuje na úspěch filmového zpracování legendární Duny?
„Vítězství bývá oslavováno v záři světel, ale vydobyto bývá v temnotách.“
Výše uvedený citát otevírá seriál Duna: Proroctví, prostřednictvím něhož se platforma Max snaží navázat na aktuální úspěšné filmové adaptace sci-fi románu Duna.
Když ho uvidíte na svých obrazovkách, možná se zatetelíte radostí, že dostáváte přesně to, co od Duny chcete: osudové příběhy o moci. Kdo by si mohl přát víc, než seriál plný silných ženských postav, vykreslující zrod jedné z nejvíce fascinujících frakcí původního románu?
O knižní sérii amerického spisovatele Franka Herberta se dlouho mluvilo jako o nezfilmovatelné. Alejandro Jodorowsky se o filmové zpracování pokusil už v 70. letech, ale jeho velkolepé snahy se po několika letech rozpadly.
V další dekádě si na románu napůl vylámal zuby David Lynch. Tomu se alespoň skutečně podařilo natočit film, který si přes mnohé nedostatky a producentské zásahy našel místo v srdcích horlivého diváctva.
Snaha donekonečna těžit fikční světy má svá úskalí.
Televizní seriál z přelomu tisíciletí, na kterém se podílela i řada českých tvůrců a tvůrkyň, se vydal jinou cestou, než velikášské plány obou filmových režisérů. Oslovil tak zase jinou vrstvu četných fanoušků série o galaktických intrikách a mesiáších.
Až teprve režisér Denis Villeneuve z Duny vytvořil skutečný audiovizuální hit. Po opatrných nadějích, které vyvolal první díl jeho adaptační série z roku 2021, optimismus potvrdil letošním velkolepým pokračováním.
Není pak divu, že se Max začala poohlížet po možnosti dostat košatý svět Duny také na streamovací platformy. Stačí se podívat na nekonečný proud seriálů ze světa Hvězdných válek, chrlený konkurenčním Disney, aby se nejeden producent vzrušil.
Jenže snaha donekonečna těžit fikční světy, které fanoušci neradi opouštějí a hledají další a další dávku, má svá úskalí. Právě únava z přesycení seriálovou tvorbou Hvězdných válek a stále menších bojůvek jde v posledních letech na světovém diváctvu sledovat velmi markantně.
Brianifikace Franka Herberta
Od úvodního oznámení produkce série Duna: Proroctví tak její vznik provázely obavy o počátek takzvané „starwarsifikace“ kouzelně tajemného světa Duny na obrazovkách.
Pro dlouholeté hltače Duny to ostatně není obava nová. Původní autor Frank Herbert do své smrti v roce 1986 stihl vydat šestici kanonických knih. Už za jeho života si jeho vesmír začal žít v hlavách fanoušků vlastním životem a ti nejpilnější vypracovali jedno z prvních velkých světových děl „fanouškovské fikce“ v podobě takzvané Encyklopedie Duny.
V ní se skalní fanoušci snažili vyplňovat prázdná místa z původní Herbertovy série svými nápady a vhledy, prezentovanými jako v podstatě historické prameny z fikčního světa. Přímo Herbert sice toto organické doplnění vlastní práce odsouhlasil, ale relativně opatrně. Možná tušil, jaké problémy může toto šmejdění po zákoutích jím vytvořeného světa přinést.
Jedním z hlavních kouzel jeho série je množství prostoru, nechávaného na čtenářově představivost. Herbert velmi umně střídá mezi vykreslováním hrdinských bitev a mýtů galaktických rozměrů a detailním popisem vnitřního světa klíčových postav. Těm vkládá do hlav dostatek vnitřních rozporů a pnutí, aby ve čtenářově hlavě vytvořil skutečně plastický obraz.
Je třeba hledat plány v plánech plánů jiných plánů.
Stejně tak dobře uměl mást čtenářské očekávání. Dařilo se mu často trefit hranu mezi předvídatelnými dějovými zlomy a naopak příliš komplikovanými samoúčelnými zvraty.
Jak říká jedna z jeho postav, je třeba hledat „plány v plánech plánů jiných plánů“. Frank Herbert jich během psaní měl zjevně mnoho a ukazoval z nich jen tolik, kolik bylo potřebné, aby si vás svým světem podmanil.
Jestliže on sám byl v těchto věcech řemeslně zručný, totéž bohužel nejde říct o jeho synovi Brianovi Herbertovi. Ten se po otcově smrti rozhodl navázat na jeho úspěchy a jal se novými knihami vyplňovat další a další prázdná místa z tisíce a tisíce let dlouhé ságy.
Mezi jejími příznivci brzy vznikl rozkol. Někteří byli rádi, že i pro smrti Franka Herberta dostávají další materiál, díky kterému se můžou do vesmíru s obřími písečnými červy a intrikánským sesterstvem Bene Gesserit vrátit.
Jiní odmítali Brianovu tvorbu zahrnout do kánonu Duny – kvalitu totiž nezachránila ani spolupráce se zkušenějším sci-fi autorem Kevinem J. Andersonem.
Herbert mladší i Anderson jsou prostě řemeslně o několik úrovní pod Frankem Herbertem. Místa, která otec nechával záměrně prázdná, syn zaplnil vlastními představami – a to o poznání ploššími a postrádající hravé vnitřní rozpory.
A v některých místech dokonce nepochopil komplexitu původních konceptů svého otce.
Sestry v akci
To se pak z producentské pozice propisuje i do aktuálního seriálu Maxu. Je rozhodně ambiciózní, těží ze silného hereckého obsazení, ale oproti filmům se chvílemi moc snaží trefit do vizuálního stylu úspěšné Hry o trůny.
Hned první díl zároveň obsahuje scénu z jakéhosi nočního klubu, který působí, jako kdybyste ho vytáhli z méně zdařilé části světa Hvězdných válek. A je to škoda – stačilo navázat na silný vizuální styl Denise Villeneuva, jehož zdrcující, ale realistický brutalismus galaktických rozměrů patří k nejsilnějším stránkám filmové adaptace.
Oproti často přiznaně přitroublému dítku George Lucase je Duna ve své podstatě daleko vážnější záležitostí. Postavy šňupající drogy po cestě do klubu ve futuristických taxících v tomto kontextu působí jako laciný ústřel.
Zdaleka největším úskalí seriálové Duny je však holá skutečnost, že si bere méně z přístupu Franka Herberta a více z mysli jeho syna.
Jedním příkladem za všechny budiž vyobrazění takzvaného Služebnického džihádu. V původních knihách Franka Herberta je to dávná a mlhavá vzpomínka na válku lidstva proti technologiím, které je zotročovaly. Po ní byly ve světě Duny takzvané „myslící stroje“ vymýceny.
Frank Herbert se netajil tím, že to pro něj byl snadný způsob, jak se vyhnout předvídání možného vývoje ve světě výpočetní techniky. Zároveň ale zůstal věrný svému přístupu nechávání prostoru čtenářově představivosti.
V jeho knihách tak není nikdy zcela jasně vysvětleno, jestli byl Služebnický džihád válkou lidí přímo proti strojům, nebo třeba mezi různými frakcemi lidstva s rozdílnými filozofiemi a přístupem k počítačům.
Pamatuje si to vlastně ve fikčním světě Duny po těch staletích ještě někdo? A není zajímavější nechat o tom čtenáře „jen“ přemýšlet?
Brian Herbert si to nemyslel a jeho knihy – stejně jako aktuální seriál – ukazují konflikt daleko méně tajemný, banálnější a jako vystřižený z další rivalské série s postupně uvadající kvalitou: Matrixu.
Spoustě fanoušků Duny přitom nemůžete udělat nic horšího, než je takto vodit za ručičku.
Výše uvedené ale neznamená, že si Duna: Proroctví svoje příznivce nenajde. Některé fanoušky prostě zklamat nemůžete a jestli chcete být sami s Dunou co nejdéle stůj co stůj, nenechte si kazit radost.
Ostatně i starší seriál Děti planety Duna, vypadající jako studiová pohádka, má dodnes své věrné. Aktuální produkci Maxu nejspíše čeká podobný osud – a ti, na které zafungovalo monumentální tajemno Villeneuvových filmů, udělají nejlépe, když se mu vyhnou.
Zklamaná očekávání částečně nemusí být vinou samotného seriálu. Děj původní Duny je tak velkým mytickým příběhem o osudu a galaktickém spasitelství, že vedlejší dějové linky z předchozí historie tohoto světa musí v kontrastu vyznít drobně a bezvýznamně.
Možná právě proto ale měly zůstat ve stínech. Jak ostatně vykopávají i sami tvůrci seriálu: vítězství nebývá vybojováno ve světle, ale v temnotách.
