Hrušky po tornádu: Pořád mi volají lidi a chtějí pomáhat. Ještě to není tak zlé s tou českou společností

---

“Tohle jsem ještě neviděl. Je to srovnatelné snad s nějakou válkou v Náhorním Karabachu nebo v Kosovu. Střechy pryč. Všechno zničené,“ komentuje situaci v Hruškách před obecním úřadem dobrovolný hasič Petr.

Obec Hrušky na Hodonínsku je jednou z nejzasaženějších po čtvrtečním tornádu, které se přehnalo jižní Moravou. Poté, co nás při vjezdu do obce zastaví policisté, že dál s autem nemůžeme, parkujeme a pokračujeme pěšky.

Najednou se zatmělo, začal foukat strašný vítr. Všechno začalo svištět. Až v momentě, kdy vyletěla skla z oken, ptali jsme se už jen, co to je.

Lopaty nabírající sutiny a tříštící se břidlice.  Zvuky linoucí se ze všech stran. Doprovází nás celým dnem. Pomáhají dobrovolníci, kteří často přijeli na vlastní pěst. Z původně neposkvrněné části obce se dostáváme blíž k obecnímu úřadu. Čím dál častěji se objevují díry ve střechách a polámané stromy.

Vcházíme do kanceláře starostky Jany Filipovičové. Je tu rušno. Spousta lidí. Shromažďuje se zde materiální pomoc. Hned za dveřmi jsou vyskládané kartony vod, bochníky chleba, napečené koláče a nechybí ani konzervy a paštiky. “V šest dovezu kotel guláše,” hlásí pán, který vzápětí budovu opouští. Ve vedlejší místnosti zasedá krizový štáb. Venku záchranáři připravují mobilní stan první pomoci a opodál stojí krizový psycholog. Paní starostka nepouští telefon z ucha. Na dotaz, co je teď nejvíce potřeba, odpovídá se smíchem, že ona by rozhodně potřebovala spánek a postel.

Večer strávila ve společnosti pěti kamarádů. Seděli spolu ve sklípku. Když se tornádo přiblížilo, vysklilo okno budovy. Schovali se pod stůl a křičeli. Její manžel se snažil udržet dveře, do nichž se opíral vichr. “Ocitli jsme v centru dění. Bylo to hrozné. Najednou se zatmělo, začal foukat strašný vítr. Všechno začalo svištět. Až v momentě, kdy vyletěla skla z oken, ptali jsme se už jen, co to je.”

Venku ji čekal podobný šok jako všechny ostatní. Tornádo vzalo střechu sklípku a po chvíli si všimla, že bez střechy zůstal i její dům. “Chvíli jsme ještě tajně doufali, že to třeba odnesla jenom střecha. A ona to byla vybitá okna, rozbitý nábytek, prostě obrovská spoušť,” popisuje starostka.

Z jižní Moravy Sahara

Výskyt tornáda v obci je pro ni nepochopitelný. “Je to velká tajemná záhada. Připadali jsme si jako v Americe. Říkali jsme si, že nám se to nemůže nikdy stát. Bylo to neskutečné. Nejsem žádný meteorolog a nedokážu vám to vysvětlit, ale jak říkám, doufám, že jsme to zažili naposled,” vypráví Jana Filipovičová.

“Vůbec se nám nelíbí, že se počasí takhle mění, anebo prostě kazí. Ty teploty jsou opravdu extrémní a z jižní Moravy se stává Sahara, vyprahlá země. Z úrodné krásné ornice za chviličku nezbyde nic,” popisuje proměny počasí z posledních let.

Tornádo neponičilo jen nemovitosti a auta, ale také úrodu. Kousek od ruin, které tu zbyly z domů, je zřetelně vidět, kudy si razilo cestu. Pole s obilím leží, vinohrad je dolámaný, stromy také. Jdeme kolem železniční trati, která je mimo provoz. Elektrické dráty jsou popadané.

U vlakové zastávky začíná druhá část obce, která je na tom o poznání hůř. Nejde už jen o střešní tašky a větve, tady padly celé domy. Potkáváme paní, která vyhodnocuje statiku. Říká, že kolem dvaceti třiceti domů bude muset být zdemolováno. Scházíme obcí dolů a kolem nás přijíždí konvoj asi sto padesáti vojáků z Bučovic.

“A víš, co mě nejvíc se*e? Že všichni chodí a hledí přes plot,” vtipkuje starší pán před domem čekajícím na demolici. “A ještě si to někteří fotí, hajzlové jedni,” dodává paní a oba se smějí.

“Letěly břidlice, tak jsem zavřela vrata, a jak je to poslední okno, šupa jak blázen. Normálně vletělo všecko do vnitřku. Já jsem utíkala sem. Tady bouchlo další okno. Ječela jsem jak siréna. Ze strachu. Byla jsem sama doma. To bylo fakt něco hrozného,” popisuje traumatický zážitek z předešlého večera paní Květa. O jejím domě statik rozhodl, že se bourat nemusí.

Hůř jsou na tom Vlaďka a Soňa, které přišly o všechno. Kamarádky žijí v domě společně ještě se smečkou psů a Vlaďčiným manželem, který je ale zrovna v nemocnici s poraněnou nohou. Dům koupili před deseti lety a nyní dodělávali po renovaci dlažbu.

Zítra se manželé chystají za dcerou do nemocnice. Leží na chirurgii v Brně. Jak letělo okno, tak ji praštilo do hlavy. Prasklá lebka. Otřes mozku, shrnuje Jaroslav následky večera.

“Když jsem se podívala na oblohu, říkám si: Je tam prase. Bílá obloha a kolem dokola černá. Do pěti minut, co jsem to viděla, tak už jsem se skákala schovat,” popisuje svůj zážitek Vlaďka.

“Chytly jsme psy a na zem. Naštěstí tam byla skříň, takže jak spadl strop, tak ho trošku zadržela. Hnus. Hnus. Hnus. To se nedá normálně popsat. Kdo nezažije, tak neví, co to je.  Když se podíváte z okna a lítají břidlice, pak lítají cihly, tak nevíte, kam máte zalézt,“ vypráví.

“Nám už nepomůže ani svěcenej. Všechno v hajzlu. Zítra snad manžela pustí z nemocnice a začneme to nějak…” říká Vlaďka.

“Jestli nebude pršet, tak zachráním nějaké hadry. A víte co? Já už si z toho hlavu nelámu. My jsme viděli, jak to letí, a šli jsme za roh. Vyrvalo to dveře z pantů. Viděla jsem psa na zemi. Drapla jsem jednoho a druhého pod sebe.”

“Jediné, co bylo, jestli žijeme. Hotovo. Nic víc vás nezajímá. Vůbec.”

Mezitím k Vlaďce a Soně přicházejí vojáci a nabízejí pomoc. Ihned se pouštějí do odhazování sutin, aby Vlaďka získala přístup do ložnice a mohla si vzít potřebné věci.

Jdeme dál. Vesnice je plná hasičů, policistů a vojáků.

Ještě zasadit salát

Paní Maruška se za zatáčkou u cesty usmívá. Krmí ležícího labradora paštikou: “Dej si pořádně, honem.” Pejsek byl zavalený pod sutinami. Paní Maruška se raduje ze shledání, protože se vojákům podařilo Růženku vytáhnout a zachránit. Její manžel a syn jsou v nemocnici. Je tu sama. Sama se svým zachráněným psem. Přidřepuje si k ní voják. Nalévá psovi vodu a oba Růženku hladí.

Procházíme do průjezdu jednoho z domů. Chybí dveře. Zbyl pouze rám od vrat a naskýtá se tak výhled do poničené zahrady. Napravo je místnost, kde zůstal pouze starý těžký šicí stroj. V zahradě se prochází pár. Přesto, že je tu vše v troskách, se zdejší obyvatel pan Jaroslav sebere a zvedá dřevěnou lavici. Vrací ji na původní místo.

“Už jsme měli ten vnitřek a teďka ten průjezd. Tam bude altánek a támhle budeme mít dílničku. Manžel dělal základy na ten altánek. A? Nic. Všechno srovnaný se zemí. Ani strom. Nic nezůstalo,” popisuje Jaroslavova manželka Jaromíra.

Netuší, kdy budou moci domů, ale vědí, že se chtějí vrátit. Zítra se chystají za dcerou do nemocnice. Leží na chirurgii v Brně: “Jak letělo okno, tak ji praštilo do hlavy. Prasklá lebka. Otřes mozku,” shrnuje Jaroslav následky večera.

Na zápraží sedí v trenkách pan František. Je tu sám. Jeho nejbližší jsou v nemocnici. František vypráví, jak se vrátili domů z vinice asi dvacet minut před tím, než to vypuklo. Šel s manželkou obdělávat zahradu. “To ještě žena chtěla zasadit červenou řepu po hrachu, tak zasadila červenou řepu a už kapkalo. Ještě chtěla zasadit salát do dalšího řádku, tak jsem to zahrabal. To jsme ještě dodělali,” směje se.

Pak se šli schovat. Vypráví, jak bylo po chvilce vidět obrovské kroupy. “Bác. Bác. Co to je, kurník. Za chvilu taková jak pěst. No prostě kroupa. A už to začalo. Vítr. Už to bralo střechy. Plechy. Od drátů se jiskřilo,” popisuje. Jeho žena byla zvědavá a otevřela dveře. Chtěla se podívat ven, ale dveře se rázem nedaly přes vítr zavřít a hned na to začaly lítat střepiny a trámy. Františkovu ženu střepina zasáhla. Přišli záchranáři a poranění ošetřili. Tornádo zranilo i jeho syna: “Kluk měl žílu přeťatou, tak tady seděl. Už modral. Asi hodinu jsme čekali na sanitku. To si nedovedete představit.” Nyní je po operaci a v pořádku. “Já už jsem to jednou zažil. Tehdá, když šla ta voda, tak jsem pomáhal švagrovi, ale tohle je stokrát horší,” pláče.

Paní Zdeňka nás zve k sobě domů na prohlídku. Ten večer byla sama doma se psem. “Kdyby se tam aspoň dalo spát. Jenže nejde elektrika. Nejde plyn. Nejde nic. Než to začalo, říkal mi můj soused dopoledne na zahradě: Připrav se, že odpoledne přijdou bouřky. Já jsem ještě v šest byla na zahradě a už jsem viděla, že se to žene. Ty mraky byly úplně normální. Pracovala jsem a začaly padat velké kapky. Tak jsem šla na dvůr a tam je takový přístřešek a teď prostě rány.  Kroupy. Tak jsem vzala psa. Zalezla jsem do baráku, sedla si na gauč a čekala, co se bude dít. Úplná katastrofa. Měli jsme venku obrovský smrk a on se začal naklánět. To už jsem věděla, že je zle. Začaly bouchat okna. Až pak se to protrhlo. Asi dvacet minut, tak na mě bouchal soused, jestli jsem v pořádku,” vykládá Zdeňka.

“Vždycky všude okolo pršelo, a tady v Hruškách ne. Nevím, jestli se nám příroda mstí.”

S opravou domu paní Zdeňce pomáhají příbuzní. Jeden z nich na nás volá:

“Slečno, a hlavně jim řekněte, že mi od rána v kuse zvoní telefon. Volají pořád lidi a chtějí pomáhat. Ještě to není tak zlé s tou českou společností.”