Několik států včetně USA shazuje do Gazy humanitární zásilky z letadel. V pátek takový balíček zabil pět lidí a dalších deset zranil. Tragédie spojená s touto formou pomoci ale představuje pouhou špičku ledovce její absurdity. Proč bychom se neměli smířit s vysvětlením, že jakákoli pomoc je lepší než nic?
Hladoví lidé v uprchlickém táboře Šatí na severu města Gazy netrpělivě čekali na dodávku potravin. Jenže jedné ze zásilek, která měla tuto pomoc ze vzduchu doručit, se neotevřel padák. Paleta se tak plnou rychlostí zřítila do davu. Zabila pět lidí a deset dalších zranila.
„Jsme si vědomi zpráv o zabití civilistů v důsledku humanitárních výsadků. Vyjadřujeme soustrast rodinám zabitých. Nicméně navzdory některým zprávám se nejednalo o následek americké zásilky,“ distancovala se rychle ve vyjádření armáda USA.
Ta se do dodávek potravin a zdravotnického materiálu touto formou zapojila na konci února. Tedy poté, co vojáci IDF zavraždili přes 100 lidí čekajících na kamiony s humanitární pomoci.
Sehnat jídlo je dnes v některých částech Gazy téměř nemožné. Na podvýživu zemřelo minimálně dvacet lidí a číslo dál narůstá. Izrael navzdory slibům stále neotevřel hraničních přechody, přes které by mohla být doručena humanitární pomoc pozemní cestou, a tak dochází k rozšíření dodávek právě ze vzduchu.
Čtěte také: Když je i zvířecí krmivo vzácnost. Proč je Gaza na cestě k hladomoru?
Ty pocházejí ze zdrojů Spojených arabských emirátů, Kataru, Jordánska, Egypta, Francie, Holandska nebo Belgie, ale pozornosti se jim dostalo především po zapojení Spojených států jakožto hlavního spojence Izraele.
Internet tak zaplavila videa padáků snášejících se po celém území Pásma. Na dalších záběrech se lidé, včetně malých dětí, vrhají do moře, aby z něj zásilky vylovili.
Souběžně se také rozhořela debata o adekvátnosti této formy pomoci. Ta se do velké míry omezovala na efektivitu takového počínání.
Pomoc shazovaná letadly je totiž velmi nákladná a měla by sloužit jako ta úplně poslední možnost. Proto se nejčastěji využívá v případě přírodních katastrof nebo špatně dosažitelných horských regionů – nikoli v situaci, kdy potenciální cesty záměrně blokuje politický subjekt.
To, že jiné možnosti doručení nejsou v Gaze vyčerpány, ukazují třeba první pokusy o vybudování námořního humanitárního koridoru z Kypru.
Čtěte také: První lodě do Gazy: Humanitární koridor spojí zničené pásmo s Kyprem
Přístavní stanoviště u břehu Gazy chtějí postavit také USA. Dokončení jejich plánu by mělo trvat až dva měsíce. V případě Spojených států také zatím neexistuje plán, jak doručenou pomoc na místě efektivně distribuovat.
Nad iniciativami se vznáší také další pochyby. Proč samotné plánování přichází až nyní, když se Pásmo začalo potýkat s hladomorem? A nemohla by být takto vzniklá přístavní infrastruktura využita – byť to zástupci USA popírají – také pro programy „dobrovolné migrace“ z Gazy?
Namísto tlaku na otevření pozemních cest a především dosažení trvalého příměří potom diskutujeme objemy porcí, jež unesou americké padáky.
Zástupci humanitárních organizací sice průběh dodávek materiální pomoci kritizují, mnoho z nich však dodává, že je to lepší než nic. Máme se ale s tímto vysvětlením spokojit?
Domnívám se, že nikoliv. A důvodů pro to existuje celá řada.
Zaměřme se ale postupně na dva klíčové kontexty – širší rozměr humanitární i rozvojové pomoci a zapojení Spojených států v probíhající válce.
V humanitární pasti
Tato pomoc může být totiž využita jako mocenský nástroj, ale také odvádět pozornosti od kořenů problémů.
Jak tedy odpovědět na otázku, zda se každý nakrmený člověk počítá? Ideálně nijak, jelikož otázka je sama o sobě past a debata by tímto způsobem vůbec neměla být vedena.
Narativ, že se někam pošle buď tato konkrétní věc, nebo vůbec nic, je ale typický nejen pro humanitární, ale i celkově rozvojovou pomoc.
Čtěte také: Oxfam: Zatímco lidé hladoví, svět čeká na prvního bilionáře
Rozvojové projekty o sobě budují čistě pozitivní obraz benevolentně podané pomocné ruky, kterou podávají silnější těm slabším. Tento koncept je však dlouhodobě kritizován nejen samotnými vykonavateli z neziskových a mezinárodních organizací, ale také místními obyvateli. Na akademické úrovni tuto kritiku rozvíjí celý obor post-rozvojových studií.
Vytýkají mu především budování závislostních vztahů, v jejichž rámci si bohatší státy udržují kontrolu nad ekonomicky znevýhodněnými. Jak podoba konkrétních projektů, tak činnost navázaných institucí jako Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond potom přispívá k reprodukci ekonomického systému, který je nakloněn nejsilnějším hráčům a podporuje akceleraci enviromentální krize.
Země globálního severu, ke kterým se v posledních letech se stále větší míře připojují Čína a státy Perského zálivu, si budují obraz pokrokových států na správné stran dějin.
V neposlední řadě pak přistupuje ke komplexním socio-politickým problémům, ale nabízí pouze technická řešení. To se ukazuje právě v debatách okolo leteckého doručování pomoci v Gaze. Namísto tlaku na otevření pozemních cest a především dosažení trvalého příměří potom diskutujeme objemy porcí, jež unesou americké padáky.
Humanitární a rozvojová pomoc přitom – i přes deklarovanou snahu držet si neutrální a apolitickou pozici – silně závisí na politických rozhodnutích.
Nedávný příklad představuje zastavení finanční podpory pro UNRWA, agenturu OSN poskytující humanitární pomoc na okupovaných palestinských územích včetně Gazy.
Některé dárcovské státy tak učinily na základě podezření, že se několik zaměstnanců organizace přímo podílelo na teroristickém útoku ze 7. října. Po částečném obnovení podpory Izrael pouze přidává další obvinění – tentokrát mají být mezi zaměstnanci organizace stovky členů Hamásu.
Koho rozvíjí rozvoj?
Zůstaňme ale ještě chvíli u využití rozvoje nebo humanitární pomoci jako způsobu odvedení pozornosti. Nabízí se totiž srovnání s tím, co na individualizované úrovni představuje filantropie.
Ta je často využívána k budování pozitivního obrazu lidmi, kteří ze svého rozsáhlého jmění daně buď vůbec neplatí, nebo si z nich své dobročinné dary rádi odečtou. Částky vynakládané „na charitu“ mohou znít zbytku lidstva jako vysoké sumy, pro ekonomické elity však představují jen pár drobných. Ty se jim navíc mnohonásobně vrátí v podobě dobré pověsti.
Podobnou logiku je pak možné sledovat v rozvojovém a humanitárním sektoru na globální úrovni. Země globálního severu, ke kterým se v posledních letech se stále větší míře připojují Čína a státy Perského zálivu, si skrze ni budují obraz pokrokových států na správné stran dějin.
Za každý obdržený dolar z rozvojové pomoci zaplatí obyvatelé globálního Jihu 70 dolarů zpátky.
Odvádějí tak pozornost od historických příčin nerovností a devastace místních podmínek. Ty začaly v době kolonialismu, ale dnes pokračují skrze vykořisťování lidí i životního prostředí.
S rozvojovou pomocí se ale může zdát, že na vyřešení nerovností se už pracuje a není třeba se znepokojovat. Stav ekonomických rozdílů mezi globálním Severem a Jihem je však momentálně nejvyšší v historii – i ve srovnání s érou kolonialismu v minulém století.
Ekonomický antropolog Jason Hickel se svými kolegy současně vyčíslil částku, která je každoročně odčerpávána ze zemí globálního Jihu na základě nerovného nacenění surovin, práce, ale i dávno splacených dluhů vůči Světové bance nebo Mezinárodnímu měnovému fondu.
Čtěte také: „Škodíte planetě a odnášejí to Afričani.“ Nigerijský aktivista poukazuje na aroganci Západu
Ta pak mnohonásobně přesahuje objemy prostředků vynakládaných každoročně na rozvojové projekty. Jednoduše řečeno, za každý obdržený dolar zaplatí místní obyvatelé 70 zpátky.
Podobný nepoměr pak vidíme i dnes mezi tím, kolik humanitární pomoci posílají USA do Gazy a kolik vojenské podpory do Izraele.
Chléb, nebo bomba?
Přes humanitární pomoc tak nevidíme nejdůležitější kontext pokračující tragédie v Gaze – dominantní dárci jsou v této situaci nejen těmi, kteří mají reálnou politickou moc konflikt ukončit. Ale navíc v nesrovnatelně větší míře podporují strůjce této lidské a humanitární tragédie.
Nyní se ale všechny oči upínají na padáky, které zbytečně složitým způsobem doručují podobný počet porcí, jenž by se vešel do jednoho kamionu. Mohlo by se tak zdát, že zamezení hladomoru v Gaze je pro Washington politickou prioritou. Nesmíme se ale nechat utáhnout na vařené nudli.
Ve Spojených státech se totiž blíží prezidentské volby a Joe Biden kvůli svému přístupu ke Gaze ztrácí podporu.
Čtěte také: „Genocidní Joe“ ztrácí hlasy amerických Arabů. Připraví ho o Bílý dům?
Příběhu o tom, že se Izrael pouze brání, případně jen zachraňuje rukojmí, můžou ve světle událostí posledních měsíců věřit jen dva druhy lidí – ti, kteří strávili tuto dobu v jeskyni, nebo z izraelské náklonnosti profitují.
Biden se tedy může snažit zavděčit potenciálním voličům. Ti si přejí trvalé příměří v Gaze a dokonce ani odpor k Trumpovi pro ně nemusí být tak silný, aby je přinutil současnému prezidentovi vyjádřit podporu.
Tváří v tvář neefektivitě, s níž je materiální pomoc do Gazy doručována, je výstižnější se ptát jinak, než zda se počítá každý nakrmený člověk. Jsou zapojení aktéři skutečně tak neschopní, nebo místním lidem zkrátka pomoct nechtějí?
Můžeme strávit hodiny diskuzemi, jak do Gazy doručit potraviny, které se možná některým z místních podaří vytáhnout z moře, nebo jim pomohou přežít celodenní čekání na další dodávku, jen aby mohli po střelbě či bombardování civilistů zemřít alespoň trochu sytí.
Nebo můžeme zaměřit pozornost na pátrání po efektivnějších řešeních, která by však vyžadovala dostatečnou politickou vůli. Pro začátek by stačilo nestát bezpodmínečně za státem, jenž se dopouští široce zdokumentované genocidy, jejíž součástí je také záměrné hladovění místních lidí.
Čtěte také: Od rabování po mučení. Válečné zločiny Izraele vidí na TikToku celý svět
Palestinci a Palestinky v Gaze nechtějí jen natahovat ruce a čekat, co jim mezinárodní společenství podá. Ze všeho nejraději by si uvařili sami ve svých domovech.
V této situaci však mohou jenom čekat, zda z dalšího letadla od stejného „dárce“ vypadne chleba, nebo bomba, která bude vraždit, mrzačit a doživotně traumatizovat další a další lidi.
Autorka je externí spolupracovnice redakce a doktorandka antropologie.
