Charli XCX svou skvěle hodnocenou deskou Brat definovala popkulturní i marketingovou podobu letošního léta. Odkud se ale úspěch „brat summer“ vzal?
Charlotte Emma Aitchison během své patnáctileté kariéry jako by stále čekala na svých definitivních patnáct minut veleslávy. I když několikrát bodovala v mezinárodních žebříčcích a vybudovala si oddanou komunitu fanoušků, nikdy se nestala opravdovou it girl, hvězdou, na níž by v jednu chvíli směřovala pozornost celého mainstreamu.
Tedy až do letošního léta. Svou deskou Brat nejdříve zbořila internet, okouzlila hudební kritiky a postupně si podmanila takřka všechna zákoutí mediálního středního proudu.
Mem frackovského léta využil i tým americké prezidentské kandidátky Kamaly Harris.
Mem „brat summer“, neboli frackovského léta, dokonce pronikl i do světa politických kampaní: nejdříve ho využila britská Green Party a následně i PR tým americké prezidentské kandidátky Kamaly Harris.
Charli XCX se svou poslední deskou zkrátka trefila do ducha doby, a to jak marketingem, tak zvukem. Na Brat dotáhla k dokonalosti nejen svou uměleckou personu, ale i estetiku, která kdysi patřila do obskurních zákoutí webu.
„Jsme vzhůru celou noc / nikdy nezpomalíme“ zpívala Charli před deseti lety ve svém menším hitu Doing It. V party tracku, který hudebně ani zvukově příliš nevynikal z tehdejší popové a taneční produkce, nebořil hitparády a jako singl trochu zapadl, se dají vysledovat snad všechny hudební a textové postupy, které Charli dodnes definují.
Bombastická produkce, upomínající na zvuk evropského synthpopu nebo rytmiku amerického boombapu, se mísí se zdánlivě bezstarostným textem, ve kterém zpěvačka dokola opakuje, že se bude celou noc tančit.
Po neuspokojivých komerčních výsledcích tracku se label Atlantic spolu se zpěvačkou rozhodli vydat alternativní verzi singlu, tentokrát za účasti další vycházející hvězdy britského popu Rity Ory. Ten se v britském žebříčku Billboard probojoval na osmé místo.
Doprovodil ho stylizovaný a lehce znepokojivý videoklip připomínající film Spring Breakers režiséra Harmonyho Korina – obě zpěvačky vykrádají benzinové pumpy a utíkají před policií na taneční party.
Samotná píseň by mohla zůstat jednou z dalších kapitol menších komerčních hitů mladé hvězdy, jenže si jí všiml producent A. G. Cook, tehdy již etablované jméno ostrovního elektronického undergroundu. Šéf a tvůrčí motor experimentálního labelu PC Music vydal záhy po singlu remix Doing It, ve kterém trochu banální písni vtiskl vlastní autorský rukopis.
Navždy tak změnil trajektorii kariéry Charli XCX: po remixu se stal jejím dvorním producentem.
Label PC Music v první polovině minulé dekády zásoboval internetová fóra záplavou hyperenergických tanečních tracků oživujících jak ducha britské raveové scény, tak estetiku radikálního evropského synthpopu, žvýkačkového popu a takzvaného happy hardcoru.
Tracky zhusta využívaly masivního syntezátorového zvuku, frenetických tanečních beatů a postironických textů.
Hudebníci jako zmíněný Cook, Danny L Harle, Spinee nebo GFOTY položili mezi lety 2012 a 2014 základy žánru, který postupně prorostl i do velkého popu a časem dostal označení hyperpop.
Ve svých počátcích byl ideově spřízněn s dalšími subžánry tehdejší bující hudební blogosféry – spolu s hypnagogickým popem hledal alternativní zvukový svět pozdního kapitalismu.
Máte tančit, nebo usedavě plakat?
Tam, kde hypnagogičtí hudebníci jako Oneohtrix Point Never nebo James Ferraro za pomocí samplů korporátních videí a reklam sarkasticky komentovali konzumní společnost, umělci a umělkyně z PC Music hledali v konzumerismu slast, byť často podvratnými metodami.
Jejich vizuály se hemžily leskem na rty, plechovkami fiktivních energetických nápojů a levnými značkami make-upu, avšak komerci jednotliví hudebníci a hudebnice využívali jako nástroj útěku před šedivou realitou a smutkem.
Disociativní podtón zněl i v samotných písních PC Music, jejichž taneční tracky často fungovaly jako eskapistické výlety dávající svým posluchačům možnost se rozpustit v masivních zvukových stěnách a zapomenout na vše ostatní.
Jejich hedonistické beatové konstrukce připomínaly optickou iluzi, u které si nejste jisti, jestli vidíte kachnu, nebo králíka – u tracků PC Music jste nevěděli, jestli máte tančit, nebo usedavě plakat.
Zvuk, který nový mikrožánr přinesl, poměrně rychle nakazil mainstreamovou hudbu. Ozvuky typických hyperpopových basových linek znějí z rádiových rotací snad každé léto posledních osmi let. Střední proud si jako vždy obratně přivlastňuje nástroje alternativy, a tak obrušuje její hrany.
Hyperpop jako takový ale do popředí nikdy tak úplné nepronikl. Žánrový pastiš, se kterým PC Music přišli, je totiž pro velký pop příliš subverzivní – samotný termín hyperpop se v žánrových kategoriích streamovacích platforem usadil až kolem roku 2020.
Jednou z mála popových hvězd, která se do estetiky PC Music zcela ponořila, zůstala jí dodnes věrná, a ke všemu dokázala podvratným zvukem infikovat žebříčky, je právě Charli XCX.
Po setkání s A. G. Cookem v roce 2016 spolu založili experimentální microlabel Vroom Vroom Recordings a Cook (spolu s dalšími zástupci jeho labelu) jsou autorsky podepsáni pod Charliinou každou další deskou.
Charli XCX se povedl obdivuhodný kousek: zatímco se pohybovala ve světě velkého popu, zůstala integrální součástí hyperpopové subkultury. Během vydání desky How I’m Feeling Now a intenzivní práce na následující Crash se například podílela na promoaktivitách spojených s Cookovou deskou Apple.
Popularita hyperpopu i díky Charli XCX v posledních letech roste, hlavní platformou šíření všežravého hudebního stylu jsou moderní sociální sítě a primárně TikTok. Právě jeho význam je v dnešním hudebním byznysu natolik rozsáhlý, že zásadním způsobem ovlivňuje strategie nadnárodních vydavatelství.
Charli patří zelená
Memová kultura je hyperpopu od jeho prvopočátků vlastní, což dobře ví i Charli. Veškeré PR své letošní desky Brat proto ušila na míru právě všemožným internetovým tropům.
Obal vycházející z hnutí anti-designu nebo digitálního brutalismu připomíná estetiku takzvaných dank nebo deep fried memů, kdy jsou obrázky zkreslené digitální kompresí a roztažené mimo své původní proporce.
Jedovatě zelený přebal s dispropočně roztaženým fontem Arial, kterým je v miniskulách vysázen název desky, je jednoduchý, zapamatovatelný a hlavně jednoduše remixovatelný. Deska se záhy stala hitem právě na TikToku, kde virální taneček ke skladbě Apple letos absolvovali snad všichni influenceři.
Bylo by však chybou redukovat kulturní zásah Brat na memy a internetové trendy. Charli XCX se na desce drží nejenom zvukového arzenálu hyperpopu (pod většinou písní je jako spoluautor podepsán A. G. Cook), ale hlavně jeho obsahu.
V textech sebeironicky komentuje svou posedlost večírky, pozoruje prázdnotu tanečních klubů, často je až odzbrojujícím způsobem upřímná: otevřeně mluví o svých úzkostech, pocitu méněcennosti nebo traumatech ze smrti blízkých.
Čtěte také: Válka, národ a pop. Prokremelský zpěvák dělá vlasteneckou hudbu pro všechny
Jedním z nejsilnějších okamžiků desky je chvilkové zastavení frenetických beatových mašin, kdy Charli v předposlední skladbě zpívá, jak trávila čas se svou kamarádkou, která je čerstvou matkou.
„Furt na to myslím / že mi dojde čas,“ formuluje v dojemných obrysech tíseň ženy, jejíž okolí zakládá rodiny. Na konci tracku pak konstatuje, že „moje kariéra působí tak malá / v celém tom schématu existence.“ Její hlas a melodické schéma v tu chvíli připomínají Hannu Diamond, jednu z person labelu PC Music.
Vzápětí se rozezní pulzující basa závěrečného tracku 365 – a nelze ho nevnímat optikou předchozí zpovědi třicátnice, která pochybuje o svých životních volbách a bloudí místnostmi tanečního klubu.
„Když jsem v klubu / dávám si to / nedáme si trochu / nedáme si čáru?“ opakuje Charlie do stále chaotičtějšího a paranoidnějšího beatu. Eskapismus a disociace na tanečním parketu v té nejlepší tradici hyperpopu.
Brat je nejlépe hodnocenou deskou letošního roku, na recenzním agregátoru Metacritic má úctyhodných 95 procent a její popkulturní dopad bude ještě dlouho diskutován.
Charli XCX se na ní podařilo, co se povede málokteré popové hvězdě za celou kariéru.
Podvratným a místy i lehce experimentálním zvukem nakazila mainstream a přitom zůstala věrná své autorské vizi. Odkryla své niterné strachy a ještě stihla za zvuku bombastických aranží roztančit všechny věkové kategorie posluchačů.
Brat summer sice končí, ale vlny, které Charli svou roztěkanou, ale upřímnou mileniálskou zpovědí rozčeřila, budou doznívat ještě dlouho.
