Atentát na premiéra Roberta Fica ještě více zvýraznil polarizaci a napětí ve slovenské společnosti. Jaký podíl na ní má opozice a liberální média? Na otázky Voxpotu odpovídal slovenský sociolog Dominik Želinský.
„Vy liberální média, politická opozice! Jakou nenávist jste vůči Robertu Ficovi šířili. Šibenice jste mu stavěli! Kvůli vaší nenávisti dneska bojuje o život,“ nebral si servítky jen pár okamžiků po střelbě na slovenského premiéra místopředseda strany Smer Luboš Blaha.
Výrok, že za atentát na Roberta Fica může opozice a takzvaná liberální média, se následně linul i z úst dalších koaličních politiků. To vše navzdory tomu, že jméno pachatele, který osudného 15. května zmáčkl spoušť, veřejnost už dávno zná.
Slovensko je už řadu let rozděleno vejpůl. Jeden tábor fandí koalici reprezentované Robertem Ficem, ten druhý jí naopak nemůže přijít na jméno. Zatímco se vzájemný dialog vznáší v nedohlednu, příkop mezi nimi se dál prohlubuje.
Nálady v už tak polarizované veřejnosti navíc ještě více vyšponoval nedávný útok na předsedu vlády. Ten se už dokonce stihl i propsat do preferencí pro blížící se volby do Evropského parlamentu. Zatímco těsně před střelbou by volilo Smer jen 17,6 procent voličů, po nešťastné události Ficova strana poskočila na 24,4 procent a předběhla tak Progresívne Slovensko.
Kam až sahají kořeny dnes tolik rozdělené slovenské společnosti a jak moc se na ní podepsala takzvaná liberální média? Jsou skutečně politicky angažovanější než například ta česká? O tom všem jsem si povídala se sociologem ze Slovenské akademie věd Dominikem Želinským.
Střelba na Roberta Fica se vzápětí promítla do volebních preferencí a vyšvihla stranu Smer opět do čela žebříčků. Je tato událost skutečně takovým předělem pro slovenskou společnost?
Na úvod bych zdůraznil, že jde o volební preference do europarlamentu, nikoliv Národní rady. Eurovolby v tuzemsku byly vždy vnímány jako sekundární záležitost. Už vícekrát v minulosti se dokonce stalo, že v nich mělo Slovensko nejnižší účast v rámci celé Unie. Nyní se to trošku mění. Eurovolby nabírají o něco větší význam a tedy i zájem veřejnosti. Kandidují v nich také exponovanější osobnosti, které se snaží mobilizovat voliče.
V současnosti je slovenská společnost podobně polarizovaná jako v 90. letech za Vladimíra Mečiara. Vyrojily se tu dva nesmiřitelné tábory, které se navzájem vnímají jako existenční ohrožení.
Zpět ale k růstu preferencí Smeru. Proč tolik poskočil? Útok na Roberta Fica vytvořil klasický efekt „rally around the flag“, tedy semknutí se okolo vlajky a politické strany. Je to poměrně obvyklý efekt. Pokud se někdo dostane do pozice oběti, tak ho to politicky a morálně očistí. A to se stalo nyní Robertu Ficovi.
Řada umírněnějších voličů, především z Hlasu, která ne úplně souhlasila s politikou vládní koalice, bude mít teď pocit, že je třeba je podpořit a že nyní jsou jejich političtí představitelé v ohrožení. Vidíme, že tohoto stavu využívají někteří představitelé koalice, kteří se snaží vyvolat pocit nebezpečí a prohlubují tak zákop mezi opozicí a vládou.
Smír a konsolidace moci v rukou Smeru
Tento týden se premiérovi straničtí kolegové vypravili do regionů pod heslem „Za Roberta Fica“. Jedná se podle vás o součást kampaně před eurovolbami, anebo naopak o pokračování dělení společnosti a snahy nadále získávat politický kapitál?
Myslím, že oba faktory hrají svou roli. Už více než rok se na Slovensku odehrává intenzivní politická kampaň. Nejprve jsme viděli velmi dlouhou parlamentní kampaň, pak prezidentskou a nyní tu do Bruselu. Do ní se promítne i atentát na Roberta Fica, který strana Smer dovede v probíhající kampani efektivně uplatnit.
Čtěte také: Slovenský premiér Fico byl postřelen. Po operaci je vážném, ale stabilizovaném stavu
Zároveň útok na svého představitele využije ke konsolidaci moci a legitimizaci některých svých kroků ve vládě. Řekl bych, že výsledky eurovoleb a atentát budou jakýmsi završením eskalace společenského napětí. Pokud se nestane nějaká významná události, opoziční tábor bude nějakou chvíli ve značné defenzívě.
Drží se Smer stále své vyhrocené rétoriky, nebo naopak své vyjadřování už zmírňuje?
Nyní se snaží svou rétoriku deeskalovat. Ta první vyjádření, která zaznívala od některých koaličních politiků, například Luboše Blahy či předsedy SNS Andreje Danka, byly spíše reakce prvních dní, do nichž se promítl šok i snaha vytřískat z útoku politický kapitál.
Teď naopak sledujeme, že mnozí Ficovi straníci své projevy mírní a začínají postupně vyzývat ke smíru. Snaží se najednou hovořit konsenzuálně a méně radikálně, padají slova o omluvách. Smer se tak chce stát přijatelnější i pro umírněnější elektorát, což může v blízké budoucnosti představovat problém pro dnešní opozici. Bude mít problém tento typ voličů získat na svou stranu.
Z druhého úhlu pohledu však podle mě koalice nechce úplně upustit od rétoriky obviňování médií a opozice. Spíše ji ale deleguje postavám, jako je Luboš Blaha. Smer se pomalu učí pracovat s dynamikou emoce, kterou atentát vyvolává. Kdy ji vyzdvihnout, a kdy naopak situaci zase uklidnit.
Slovenská společnost je dlouhodobě rozdělená. Oba tábory – opoziční a koaliční – se navzájem obviňují z toho, kdo za rozpolcenou společnost i následný útok na Fica může. Z ostrých vyjádření politiků Smeru či SNS se zdá, že k ní poměrně dost přispěli. Leží ale část zodpovědnosti i na straně středopravicového eurooptimistického tábora?
Různé průzkumy nám ukazují, že je v současnosti slovenská společnost podobně polarizovaná jako v 90. letech za Vladimíra Mečiara. Vyrojily se tu dva nesmiřitelné tábory, které se navzájem vnímají jako existenční ohrožení. Tato rozdělenost má své neblahé důsledky. Vede totiž k tomu, že stranickost začíná převládat nad zájmy celého toho systému.
V praxi to znamená, že když třeba Smer začne šířit myšlenku, že progresivisté představují hrozbu pro zemi, jsou voliči straně schopni odpustit nějaké problematické kroky, třeba rušení úřadu speciální prokuratury nebo snížení trestů za ekonomickou trestnou činnost. Mají totiž strach, že ten druhý tábor by je ohrozil ještě víc.
Stali se zkrátka méně citlivými vůči porušování pravidel na své straně. Stejné to ale je i v opačném táboře. Rovněž voliči středopravicových stran v minulosti byli ochotni leckteré excesy vládě Igora Matoviče odpustit.
Média jako hlásná trouba pravice?
Můžete uvést některé konkrétní příklady sporných kroků na straně dnešní opozice, tedy vlády Igora Matoviče?
Zařadil bych mezi ně třeba volbu Daniela Lipšice, politicky velmi exponované osobnosti, do pozice speciálního prokurátora. Dále různé dílčí překračování standardní demokratické kultury, kam patřilo mnohdy agresivní vyjadřování na adresu voličů Smeru a národoveckých stran. Permanentní úniky z policejních zdrojů, které se týkaly politiků Smeru, trestní stíhání některých z nich.
Kdy podle vás tento proces rozdělování započal?
Začalo to někdy v letech 2010 až 2012. Zde výjimečně souhlasím s Robertem Kaliňákem, který po atentátu řekl, že právě to byl moment, kdy přišla slovenská pravice o své přirozené lídry.
Politiku opustily výrazné tváře jako Iveta Radičová, Ivan Mikloš či Mikuláš Dzurinda. Jejich odchod souvisel s rozpadem vlády SDKÚ-DS v roce 2011 a později i celé strany. To přineslo pořádný krach důvěry v pravicové autority. K němu ještě přispěla i takzvaná kauza Gorila (týkala se úniku tajných materiálů poukazujících na korupci v nejvyšších patrech politiky, pozn. red.). Ta totiž rovněž poškodila pověst SDKÚ-DS.
V následujících letech se pravicové subjekty nebyly schopné spojit ani konkurovat obrovské základně Smeru. Čím více se pravice fragmentovala, tím více Fico integroval další levicová uskupení. To vedlo na středopravicové scéně k velké frustraci.
Čtěte také: „Jako Jekyll a Hyde“. Střelce na Fica nelze politicky zařadit, tvrdí expert
Následovaly další otřesy a klíčové momenty: vražda Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové v roce 2018, poté vláda Igora Matoviče a pandemie. Během ní se rovněž silně prohloubila nedůvěra v mediální svět, jenž v době covidu částečně převzal aktivistickou úlohu a kriticky se například díval na ty, kteří se nenechali očkovat.
Takzvaně liberální média jsou vedle opozice častým terčem slovních útoků z úst politiků Smeru a krajně pravicových stran. Podle nich se právě ona velkou měrou podílela na současném vzrůstu napětí a nenávisti ve společnosti, a nesou tak částečně vinu za atentát. Je podle vás liberální mediální scéna skutečně angažovanější?
Řekl bych, že v posledních třech letech se mezi některými komentátory rozběhl zbytečně apokalyptický až hysterický diskurz. Ten se strefoval nejen do tehdejších opozičních politiků (dnešní koalice, pozn. red.), ale také do jejich voličů, které líčil chvílemi v opravdu dehonestujících barvách.
Někteří novináři vykreslovali elektorát dnešní vlády jako rurální, nedemokratický, nepřipravený na demokracii, který nám dobrým liberálům chce ubližovat, a proto volí Fica. Jenže tito komentátoři mnohdy zapomněli na chyby ve vlastním táboře, ignorovali i některé socioekonomické aspekty a problémy, které lidi k volbě Fica a některých radikálních stran vedou. V tomto ohledu by si média měla projít určitou sebereflexí a nastavit si lépe redakční politiku.
Na Slovensku se prosadil typ žurnalistiky, který pracuje s explicitními, suverénně a drsně formulovanými názory na politiku. Často se přitom jedná spíše o výkřiky než o analytický výkon.
Mimochodem minulý týden řekl ministr obrany Robert Kaliňák celkem zajímavou věc. Poté, co v letech 2010 až 2012 ztratilo pravicové prostředí své tradiční autority, převzala jejich úlohu některá média. Novináři se tedy stali těmi, kdo artikuluje požadavky liberální veřejnosti, a začali vystupovat více politicky angažovaně.
Můžete to trošku přiblížit?
Za velmi problematické považuji třeba propojení policejního a justičního prostředí s médii. Na Slovensku se jedná o strukturální problém. Z policie uniknou tajné nahrávky a informace, které média publikují a definují jejich zveřejnění jako veřejný zájem. Jenže ta definice veřejného zájmu mnohdy poněkud pokulhává.
Zářným příkladem může být únik videí z takzvané lovecké chaty. Na nich mluví Robert Fico v soukromí se svými spolustraníky, nikdy z toho ale nic trestněprávního nebylo. Jen bulvár, přitom se to prezentovalo jako veřejný zájem. Myslím si, že právě toto potřebuje sebereflexi. Neměli bychom však zapomínat ani na to, jak se k úniku postavil Smer. Fico tehdy sám označil novináře deníku SME za stádo Sorošových prasat a na každého z nich se vaří voda.
Nastolení pořádku
Studoval jste v České republice, máte tedy jisté porovnání mezi českým a slovenským mediálním prostředím. V čem se liší?
Řekl bych, že česká média mají lépe nastavenou redakční politiku a rovněž hranice toho, co publikovat, a co ne. Jako typický příklad můžu uvést slavný článek Petera Schutze z roku 2021, kde se tento komentátor vyjádřil na adresu neočkovaných tak, že by měli kvičet jako prasata na jatkách. Vyšlo to tehdy v deníku SME. Nikdo to přitom pořádně před zveřejněním nereflektoval. Nemyslím si, že by se něco podobného stalo v Česku. Zdá se mi, že jsou u vás vyšší redakční standardy, zvláště co se týče komentátorství. Na Slovensku se prosadil typ žurnalistiky, který pracuje s explicitními, suverénně a drsně formulovanými názory na politiku. Často se přitom jedná spíše o výkřiky než o analytický výkon, který by nám přibližoval hlubší kontext.
Určitě je tedy na místě si přiznat, že se na slovenské liberální a proevropské scéně se děly excesy. Na druhou stranu však hodit vše na novináře je jen polovina příběhu. Nemůžeme zapomenout na to, že Smer v roce 2022 po přijetí obranné smlouvy s USA oblepil zemi nálepkami tehdejších koaličních poslanců s nadpisem „zrádce“. Nebo na to, jak Smer burcoval na protestech dav proti prezidentce anebo jak koaliční politici v poslední době legitimizovali neonacismus tím, že dávali rozhovory krajně pravicovému a trestně stíhanému bloggerovi Dannymu Kollárovi.
Od atentátu na Roberta Fica uplynuly už více než dva týdny. Co nyní tamní společnost čeká? Vrátí se slovenská politika zpět do svých zajetých kolejí, anebo vstoupí do nové éry?
Slovensko není ostrov sám pro sebe. Je dost závislé na geopolitických vlivech, například na vývoji války na Ukrajině. Nemáme vše ve svých rukou. Co se týče vnitropolitické situace, klíčovou roli zde sehrává Robert Fico. V tuto chvíli vůbec nevíme, co si myslí, jak na tom psychicky a zdravotně ve skutečnosti je. Víme jen, že jeho zranění byla kritická a ocitl se v hraniční situaci. Nevíme, zda ho tato událost nějak změní.
Čtěte také: Fico jde po veřejnoprávních médiích. Ruší RTVS a chce „větší objektivitu“
Pak bude rovněž záležet, jak se k situaci postaví Peter Pellegrini. Dokázal, že chce hrát pozici prostředníka. Již po atentátu dokonce udělali se Zuzanou Čaputovou společné prohlášení. Bude se podle mě snažit zmírnit politickou polarizaci.
Z hlediska politického vývoje si myslím, že atentát povede ke stabilizaci koaliční síly, spolu s tím dojde určitému uklidnění. Koaliční tábor se uzavře, uklidní situaci a metaforicky řečeno nastolí pořádek. Bude proto velmi těžké pro opozici dobře politicky manévrovat. Každý projev nesouhlasu bude považován za snahu zvrátit výsledek voleb. Pokud se něco nestane, budou Smer a Hlas dvě masové strany, které budou mít pod kontrolou velkou část umírněnějšího i radikálního elektorátu.
