I po ničivém zemětřesení je Erdoğan za stavitele. Kurdský východ Turecka ale patří opozici

„Znáš Erdoğana?“ překvapil mě příkrou otázkou můj hostitel Hamit u čaje. Ptal se na to jen pár dní po ničivém únorovém zemětřesení, které Turecko zasáhlo. Tehdy mohl patřit do dvou skupin lidí: za zemětřesení může Alláh, nebo vláda v poskytnutí pomoci zcela pohořela.

„Já ho rád nemám,“ rozčísl tíživé ticho nakonec. Stejně jako mnozí jiní i on vinil vládu Recepa Tayyipa Erdoğana za špatně zvládnutou krizi a požadoval vyvození osobní odpovědnosti. Ničivá přírodní katastrofa si vyžádala přes 50 tisíc obětí, desítky tisíc lidí bez domova a tuny sutin. Hamit, já a mnoho dalších si tehdy myslelo, že tato pohroma rozhodne volby.

Oproti náladám se od zemětřesení nezměnila poloha stanového městečka, kde už měsíce žijí lidé, jejichž domy byly srovnány se zemí.

Nyní už ale víme, že v prvním kole vyhrál v osmi z jedenácti provincií zasažených zemětřesením muž, kterému hodně lidí tak vysoký počet obětí připisovalo. Lídr turecké opozice Kemal Kılıçdaroğlu zvítězil pouze v zasažených regionech Adana, Hatay a Diyarbakır.

V době prvního kola hlasování jsem procestoval turecký Kurdistán, který hrál v nezvolení desetiletí vládnoucího Erdoğana kruciální roli. A také oblasti zasažené zemětřesením, jejichž volební preference kdekoho překvapily. Hledal jsem složitou odpověď na jednoduchou otázku: Koho a proč budou místní volit?

Hlasování ze stanů a v ruinách

Hromady a hromady sutin. To je první, co člověk mířící do zničených měst uvidí. Před obydlími totiž vyrůstají nové kopce. Akorát na nich neroste pro tento region příznačná myrta, ale trčí z nich kusy železa a dřevotřísky vzdáleně připomínající nábytek. Vedle toho byl pak nejčastěji k vidění billboard s nápisem „Správný čas, správný muž“.

Tím by měl být Erdoğan, jehož Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) v Turecku vládne od listopadu 2002. On sám se rok poté stal premiérem a v roce 2014 prezidentem. Za tu dobu přiblížil zemi více k autokracii, ale také ji vrátil na geopolitickou mapu světa.

Čtěte také: Erdoğan může volby prohrát, panují ale obavy, že z funkce neodejde, říká turecký politolog

Od surreálního pohledu na zelený volební plakát vedle šedohnědé kupy nepořádku mě odtrhává projíždějící dodávka s hlasitou hudbou. Do dunivých basů zní mužský hlas. Turecky neumím, dosud jsem z této řeči pochytil jen pár frází, ale nejspíš říká: „Slibuji vám.“ To je totiž jeden ze sloganů opozičního kandidáta Kılıçdaroğlua. Spolu s dodávkou polepenou jeho portréty dojíždíme až do Malatye, kdysi téměř půlmilionového města, které přírodní pohroma velmi poničila.

Když jsem krátce po dvojici největších zemětřesení město navštívil poprvé, nemělo tekoucí vodu, nefungovala elektřina a na ulicích hořely ohně. Nyní se scéna proměnila. Vrátil se sem život. Stánky s kebaby, čajem a dalším zbožím. Pár obchodů je také uvnitř budov, ale většina těchto staveb je označena křížkem, tedy k demolici.

„Foto! Foto!“ křičí na mě řidič z kolony podporovatelů Erdoğana a AKP. Sleduji ale spíše reakce kolemjdoucích. Čekám na nějaký projev hněvu v jejich tváři, který jsem zde u lidí cítil před třemi měsíci. Nic.

Oproti náladám se ale nezměnila poloha stanového městečka, kde už měsíce žijí lidé, jejichž domy byly srovnány se zemí. „To neštěstí byl boží čin,“ vysvětluje mi svůj pohled na věc žena ve středních letech před stanem. „Nechci se ale bavit o volbách. Dáš si čaj?“ ptá se. Omluvně odmítám a pokračuji v chůzi mezi bílými plachtami. Z těch koukají komínky od kamen a často je zdobí květiny.

Jako častý argument pro volbu současného prezidenta je slyšet i to, že je to právě on, kdo dokáže zničená města znovu vybudovat.

Na konci pokuřuje Ibrahim, který přišel pod sutinami o dceru, ale s vládními službami je spokojen. Do překladače v mobilu mi píše, že půjde volit současného prezidenta. „Přeji si, aby vyhrál. Stará se o nás dobře,“ myslí si. „A dokáže nám postavit nový domov,“ poodhaluje svou motivaci.

Takto to ale nevidí všichni. Ve městě Gaziantep, kde také žijí lidé ve stanech od vládní agentury AFAD, se potkávám s Ozlou Suzer. Zatímco v minulosti podporovala Erdoğana a AKP, neštěstí její pohled změnilo. „Nemáme dost pomoci od státu,“ stěžuje si, zatímco se svou dcerou nabírají pitnou vodu. „Nedokážeme myslet na dalekou budoucnost, ale chceme změnu,“ říká mi překvapivě dobrou angličtinou. Vysvětluje to tím, že nějaký čas dělala v hotelu recepční.

Po zemětřesení se hodně akcentovaly chyby současné vlády. Desítky let Erdoğanova oslabování státních institucí pak vyvrcholily nedostatečnou reakcí na ničivý úder živlu. Byla například oslabena nezávislost armády a její schopnost rychle se mobilizovat na podobné pohromy. Do vedení AFAD pak dosadil lidi bez zkušeností, loajální ke své vládě, kterou pak nechal řídit absolventem teologické fakulty. Od prvních hodin po katastrofě bylo jasné, že orgány nemohou dělat nic bez rozkazů hlavy státu.

Prohra opozice ve většině těchto regionů tak vyvolala zklamání napříč táborem jejích podporovatelů. A to se brzy změnilo v hněv. Trendem na sociálních sítích se stal výraz „depremzede,“ který znamená oběť zemětřesení. V reakcích pod tímto označením pak voliči Kılıçdaroğlua vyjadřovali své rozhořčení.

Čtěte také: Využije turecká opozice šanci vyhrát prezidentské volby? Podporu lidí má, s kandidátem je to horší

S narážkou na možnou pomoc od lidí z nezasažených regionů tak například jeden tiktokový influencer prohlásil, že předtím, než udělají něco pro oběti, se jich zeptají, koho volily. Byl obviněn z urážky a zatčen. Na jiném videu zas jistý muž nadával Turkům ze zasažených provincií a ptal se jich, jak mohli takto hlasovat.

Na některé příspěvky oběti zemětřesení reagovaly a psaly, že takové urážky je ještě více motivují, aby ve druhém kole 28. května hlasovaly pro Erdoğana. Jako častý argument pro volbu současného prezidenta je pak slyšet i to, že je to právě on, kdo dokáže zničená města znovu vybudovat.

Recep stavitel

Před prvním kolem prezidentského klání Erdoğan promluvil na istanbulském letišti k téměř dvěma miliónům svých příznivců. Neopomenul se také zmínit o dosavadní nápravě ničivého zemětřesení. „Během tří měsíců jsme odstranili ruiny a zahájili výstavbu nových domů,“ tvrdil a sliboval, že do roka bude většina domů opět stát.

Jenže oprava škod po zemětřesení o síle 7,8 stupně Richterovy škály, které zasáhlo více než 15 milionů lidí a poškodilo kolem 60 tisíc budov, je od takového tvrzení daleko. Přesto lze pochopit, proč mu lidé věří, když mluví o budování. Za jeho vlády totiž Turecko zažívalo „stavební šílenství“.

Nejenže tento fakt jeho volební kampaň značně reflektovala, ale je to jednoduše něco, co lze vidět na vlastní oči. Poukazuje na to například i Mohammed z vesničky Birecik u syrských hranic, který říká, že „Erdoğan je pracant“. „Podívej se na tu silnici,“ ukazuje mi při tom krásný dvouproudový asfalt.

Po neuvěřitelně krásných cestách se jezdí i v nejvýchodnější oblasti Turecka. Kurdové, kteří tam žijí, v nich ale nevidí příslib do budoucna.

Současná hlava státu zavedla neúnavný program výstavby. Budovaly se mrakodrapy, nákupní centra, mosty i letiště. Erdoğan se chlubí, že navrhl turecký stát, který funguje na technologické zdatnosti a odborných znalostech. Jenže ve skutečnosti spíše vytvořil stranickou mašinerii, bohatou podnikatelskou třídu a závislou chudinu. Její loajalita pak usnadnila jeho represe vůči občanské společnosti, a nakonec centralizoval moc kolem sebe.

Avšak stavební boom Turecka byl v mnoha ohledech opravdu úspěšný. Například HDP na hlavu se v prvních desetiletích ztrojnásobilo. „Turecký model“ byl vychvalován a The Economist psal, že strana AKP „posílila postavení země a ukázala, že příchod zbožných lidí k moci nemusí znamenat dramatické přerušení vazeb se Západem“.

Následně se ale začala objevovat i negativa. V roce 2012 Erdoğan oznámil další mega projekt na nákupní centrum v istanbulském parku Gezi. Rok nato se tento kousek zeleně rozhodla bránit skupina ekologických aktivistů a policie se je pokusila z parku vyhnat. Protest rázem přerostl v povstání statisíců lidí ve více než sedmdesáti městech. Erdoğan zuřil a odpověděl policejním zásahem, který si vyžádal jedenáct mrtvých a tisíce zraněných a zatčených.

Mezi zadrženými byli například členové komor architektů i urbanistů a tehdejší vedoucí oddělení řízení rizik zemětřesení a obnovy měst. „Autorita architektů a inženýrů skončila,“ hlásal tehdy titulek provládních novin. Ti totiž často poukazovali na nesmyslnost projektů, mezi něž patřilo například letiště v Hatay. To se mělo nacházet na linii Východoanatolského zlomu a v oblasti náchylné k záplavám. V roce 2007 se Erdoğan zúčastnil jeho slavnostního otevření. Po mnoho dalších let se přistávací dráha a terminály pravidelně zaplavovaly.

Když pak letos region postihlo obrovské zemětřesení, po dlouhou dobu se k přeživším nikdo nedokázal dostat. Hatay totiž nepřijímala letadla. Místní ranvej byla obří trhlinou rozlomená vejpůl.

Další represe v tomto odvětví následovaly po nepovedeném převratu v červenci 2016. Namířeny byly zejména proti členům proislamistického Gülenova hnutí, kteří se Erdoğana pokusili svrhnout. Jenže nahrazeni byli i ti poslední lidé ve vládní agentuře pro bydlení a urbanizaci TOKI, kteří dokázali protestovat proti nesmyslné výstavbě.

Přesto se právě tyto megalomasnské aktivity stávají pro řadu lidí podnětem k tomu, aby do volební urny hodili lístek se jménem úřadující hlavy státu. Chtějí mít kde bydlet, a na silnicích a železnicích vidí, že Erdoğan stavět dokáže.

Po neuvěřitelně krásných cestách se jezdí i v nejvýchodnější oblasti Turecka. Kurdové, kteří tam žijí, v nich ale nevidí příslib do budoucna. I oni totiž trpěli pod represemi a své odhodlání na změnu jasně projevili ve volbách.

Tady je Kurdistán

„Teşekkür ederim,“ soukám ze sebe jednu z mála frází, jež jsem se naučil. Chci totiž poděkovat za kebab, který mi podává prodavač v Diyarbakıru. „Tady jsi v Kurdistánu!“ pochopím na potřetí jeho odpověď. „Tady děkujeme takto,“ domýšlím si překlad a následně opakuji v kurdštině.

Erdoğan zasypává voliče dotacemi, zvýšenými platy a dary. V neděli tak rozdal 200 tureckých lir dětem před místností, kde obvykle hlasuje.

Zde se Erdoğan velké podpoře netěší. Přestože to byl právě on, kdo povolil vyučovat kurdský jazyk na školách a označil to za „historický krok“. Dokonce pár let po nástupu k moci měl mezi kurdskou menšinou velkou podporu – zasadil se totiž o několik reforem, které jejich život zlepšily. Po roce 2016 ale opět propukly vojenské zásahy v kurdských oblastech, a přiblížil se tak k tureckým nacionalistům. Začala sílit kriminalizace prokurdské Lidově demokratické strany (HDP) a AKP vytvořila alianci s protikurdskou Nacionálně činnou stranou.

Touhu po změně jasně ukazují i volební výsledky. V provincii Diyarbakır získal úřadující prezident 26,47 % a Kılıçdaroğlu 71,96 %. Zbytek patřil zbylým dvěma kandidátům – Sinanu Oğanu a Muharremu İncemu. Tradičně přitom Republikánská lidová strana (CHP), za níž Kılıçdaroğlu kandiduje, od Kurdů hlasy nedostává.

„Určitě tady vyhraje opozice,“ říká mi ještě před prvním kolem přesvědčeně mladý Kurd Roj, který sledoval mou scénku s prodavačem kebabu. „Erdoğan je nepřítel a nedělá pro nás už nic dobrého,“ dodává. Pokračuji s ním k jeho přátelům, kteří sedí poblíž a vychutnávají si pozdní večeři.

Ptám se jich, jak pravděpodobné je v tomto regionu násilí po volbách. „Ne násilí. Ne. Ne. Nechceme,“ odpovídá mi kamarádka Roje, která se ale odmítá představit. Obavy z možných střetů pak panují zejména ve spojitosti se Stranou kurdských pracujících (PKK), kterou Turecko i EU označují jako teroristickou.

Před volbami nicméně tahle organizace uvedla, že do konce prezidentských a parlamentních voleb prodlouží jednostranné příměří s tureckými úřady. „Toto rozhodnutí vyhodnotíme po volbách,“ řekla médiím Bese Hozat, spolupředsedkyně výkonné rady PKK. Skupina ztrácí v jižním Turecku vliv od roku 2019, kdy Ankara zahájila novou strategii boje s pomocí bezpilotních letounů a vybudovala v regionu desítky základen.

Čtěte také: Nedostatek záchodů, hygieny a neskutečná přívětivost. Jak vypadá život při zemětřesení?

PKK pak stejně jako HDP podpořila Kemala Kılıçdaroğlua. K získání si Kurdů na svou stranu ale hrály velkou roli také sliby opozičního kandidáta. Pod jeho vedením například strana založila „Východní oddělení“, které se věnuje hledání ekonomických a sociálních řešení pro lidi v kurdských regionech. Kromě toho také slíbil, že propustí bývalého předsedu HDP Selahattina Demirtaşe, vězněného od roku 2016.

Každopádně turecká policie se nebojí Kurdy stále zatýkat. Tři týdny před volbami provedla 110 zadržení kvůli údajným vazbám na PKK, a tudíž podporu terorismu. Byli mezi nimi politici, právníci, novináři i umělci. Zaměřila se pak hlavně na největší kurdské město Diyarbakır.

Zástupkyně ředitele Human Rights Watch pro Evropu a Střední Asii Emma Sinclair-Webb to označila za „jasné zneužití pravomocí a zastrašovací taktiku před volbami“. Zadržen byl i Resul Temur, jenž zastupuje více než polovinu ze 40 novinářů, kteří jsou v tureckých věznicích.

Liry pro mé voliče

První kolo tedy k výběru dalšího tureckého prezidenta nestačilo. Druhé se bude konat 28. května. Rozhodnuto je ale o složení parlamentu. Kontrolu si v něm udržela AKP a turecký prezident se, přestože nepokořil 50procentní hranici, může radovat. Koalice kolem jeho strany získala 322 z 600 křesel, oproti 212 pro sjednocenou opozici a 66 pro kurdskou levicovou koalici.

Velkým tématem voleb, do kterého se lidé, s nimiž jsem se setkal, bohužel nechtěli moc pouštět, je inflace a ekonomická krize. Pro zlepšení svého obrazu na tomto poli zasypává Erdoğan své voliče dotacemi, zvýšenými platy a dary. V neděli například rozdal 200 tureckých lir (asi 221 Kč) dětem poblíž volební místnosti, kde obvykle hlasuje.

The President of Turkey arrives to vote - and distributes cash to children pic.twitter.com/ET3YCctvR6

— Amichai Stein (@AmichaiStein1) May 14, 2023

Turci nicméně opět předvedli, že o volby zájem mají. Volební účast podle dosavadních údajů přesáhla 88 %. Hlasovat přitom chodí celé rodiny, a pokud někdo nemá zájem, může to vzít za něj někdo jiný. Tak například coby „záskok“ volil na cizí jméno šestnáctiletý Ozan, kterého jsem od volební místnosti popovezl. Chtěl by se podívat do Evropy a možná tam i zůstat. Je to ale moc drahé. Každopádně ho prý v jeho záměrech může podpořit, či naopak odradit výsledek voleb.