Od zažehnutí obrovských protestů v Íránu uběhl rok. Revoluce se nekonala a za odpor režimu zaplatily životem stovky lidí. Ženy se ale nevzdávají a vzdor nadále ukazují. Kam se země posunula a jak vypadá boj za rovnoprávnost nyní? I o tom jsme se bavili s íránskou odbornicí Maral Karimi.
Íránský režim se ukázal jako příliš ideologicky rigidní na reformu a příliš nemilosrdný na zhroucení. Zatímco mimo svou vlast se ženy íránského původu stávají prvotřídními matematičkami, astronautkami nebo novinářkami, v Íránu duchovní debatují o tom, zda by mělo být ženám dovoleno jezdit na kole.
Před rokem v tento den – 16. září – byla mravnostní policií zabita 22letá Kurdka Mahsá (kurdským jménem Žina) Amíní. To vyvolalo v Íránu obrovský hněv a zemí se přehnala vlna nepokojů, které byly největší od islámské revoluce v roce 1979. Ženy pálily své hidžáby symbolizující útlak a lidé se střetávali s policií.
Není to jen boj s vládou, ale také s utlačovatelskými a tradičními strukturami konzervativní části společnosti, která není malá.
V ulicích zněl slogan: „Žena, život, svoboda“. Režim v čele s duchovním vůdcem Sajjidem Alím Chameneím a prezidentem Ebráhímem Raísím zakročil drasticky. Více než 20 000 lidí bylo zatčeno a přes 500 zabito. Včetně dětí.
Před výročím smrti mladé ženy, která přišla o život kvůli vyčuhujícím vlasům zpod šátku, jsem se o dopadech protestů na islámskou republiku postavenou na patriarchálních a misogynních základech, bavil s odbornicí Maral Karimi. Ta z Íránu pochází, ale vrátit se tam nemůže, protože otevřeně hovoří o tamním režimu a boji žen za svá práva.
Hoří v Íránu stále hidžáby? A jak vypadá boj za ženská práva rok po smrti Mahsy Amíní?
Nejsem si jistá, zda jsou hidžáby stále páleny. Nyní však vidíme odpor vyjadřovaný jinými způsoby. Znám mnoho žen, které vyráží do ulic bez povinného šátku na hlavě. Tak se teď projevuje to, co loni vyvrcholilo. I to je jeden ze způsobů, jak ženy ukazují navenek svůj odpor. Neznamená to ale, že k těmto projevům dochází v celé zemi. Z toho, co sleduji, bych řekla, že se to děje v těch liberálnějších, bohatších oblastech, kde vládní bezpečnostní složky nejsou tak koncentrované a není to tam tolik politicky třaskavé.
Celkově se ale častěji setkáváme například s tím, že ženy dojíždějí do práce bez povinného šátku a sundávají si ho třeba i v hromadné dopravě. Občas při tom ale narazí na bezpečnostní složky a některé občany, kteří je za to napadají. Jiní je naopak podporují.
Můžeme nyní v íránských ulicích vidět vetší počet příslušníků mravnostní policie?
Po smrti Mahsy Amíní se změnila podoba mravnostní policie, nebo spíše její značka. Vláda tvrdila, že žádná taková instituce už neexistuje a bezpečnostní složky nemohou prosazovat íránským režimem vyžadované oblékání žen na veřejnosti.
Čtěte také: Na ženy bez šátku nasadili sledovací software. Do íránských měst se vracejí mravnostní hlídky
Tentokrát podle nich jde o běžné lidi, kteří se zhostili svých rolí dobrých muslimů a nutí ostatní, aby jednali podle Alláha. V podstatě se ovšem jedná o stejnou mravnostní policii, jen nevíme, komu se zodpovídá, a proto je ještě nebezpečnější. Mnoho zpráv naznačuje, že existují dodávky plné bývalých mravnostních policistů, jejichž vozidla nejsou označená a zastaví klidně i na rušném místě. Tam z něj vyskáčou, pár z nich začne natáčet kolemjdoucí, aby se báli pomoci a následně tahají ženy dovnitř. V dodávce je zmlátí a odvezou do vězení. Mravnostní policie tedy byla rozpuštěna jen na oko.
Viděl jsem také videa, kde se nějaký muž snaží trestat ženu za nesprávné oblékání, někdo se jí však zastane. Vybavuji si, že nakonec dostal nakládačku agresor. Je i toto důvod, proč musí mravnostní jednotky jednat více neoficiálně, aby podobné útoky ustaly?
Právě proto chodí ve skupinách a natáčí okolí. Někdy běžní lidé zasahují a zastavují je, jenže pokud je někdo nahraje, je možné, že si pro ně později přijdou. Existují rovněž případy, kdy naopak pravidla vynucují normální lidé a ženy napadají. A jde i o ženy, jež samy nosí hidžáb a ostatním se ho snaží vnutit.
To není jen boj s vládou, ale také s utlačovatelskými a tradičními strukturami konzervativní části společnosti, která není tak malá, jak bychom si na Západě přáli. V Íránu žije stále mnoho lidí, kteří nesouhlasí s tím, aby se ženy mohly svobodně rozhodovat.
[infobox id=”2″]
Minulý rok jste v našem rozhovoru při obřích protestech řekla, že patriarchát íránské ženy nezlomil. Je to stále platné?
Patriarchát stále představuje jednu z hnacích sil jak uspořádání společnosti v Íránu, tak i projevů nesouhlasu. Slavný Foucaltův citát zní: „Tam, kde je moc, je odpor“. Patriarchát stále vládne plnou parou, avšak ženy se ze všech sil brání. Od určitých segmentů společnosti mají ženy, které režimu čelí, velkou podporu. A to je rozdíl oproti dřívějšku.
Co můžeme čekat v den výročí smrti Mahsy Amíní?
Pokud historie něco naznačuje, tak to, že k nějaké masivní erupci nedojde. Takhle velké protesty v autoritářském kontextu moc často nevznikají. Jednoduše proto, že vláda si je výročí plně vědoma. Už zhruba měsíc se připravuje tím, že aktivisty zavírá do vězení, stejně jako každého, kdo by mohl být politickým agitátorem.
Mnoho zejména mladých lidí je z rozmaru popravováno. S vězni se zachází brutálně, a stejně tak s jejich rodinami.
Také se přešlo na jakési obklíčení Kurdistánu, protože to je to ohnisko protestů. Dochází k masivnímu nasazení bezpečnostních složek do různých měst a oblastí v Kurdistánu, aby se zajistilo, že nedojde k výbuchu demonstrací nebo velké stávce. Vláda je připravena. Nicméně to neznamená, že v budoucnu k něčemu velkému nedojde. Pokud existují velké segmenty společnosti, které jsou marginalizovány, ať už pro své pohlaví, sexualitu, etnicitu, třídu a podobně, tyto výbuchy frustrace budou normou.
Starý režim, nové nástroje
Objevily se také zprávy, že Írán používá čínské kamerové systémy k rozpoznávání tváře, aby snadněji hledal a trestal provinilce. Používá režim nějaké další nové nástroje a metody?
Na rozdíl od toho, co si lidé na Západě myslí, to není režim bandy mulláhů (vykladači islámu, učenci, pozn. red.) , kteří neumějí vládnout a neznají technologie. Tento režim opakovaně dokázal, že pokud jde o nástroje represe a geopolitiku, je v tom velice schopný. Jsou na úrovni ostatních států a použijí vše co můžou, aby prosadili svou moc. A nejedná se jen o Čínu a Rusko, kdo jim tyto nástroje předává. V roce 2009 například poskytnuly společnosti Nokia a Siemens Islámské republice nástroje na sledování digitální stopy protestujících. Takže jde-li o snahu potlačit protesty nebo disent, dostávají se jim do rukou nejnovější vymoženosti, stejně jako v každém jiném autoritářském státě. Ať už je to od Číny, Ruska, Finska nebo Německa, dokud platí, každý jim je rád poskytne.
Otřásly protesty v posledním roce nějak s pozicí duchovního vůdce Sajjida Alího Chameneího nebo prezidenta Ebráhíma Raísího?
Neotřásly. Hnutí odporu žen pokračuje, ale také to přímo nebo nepřímo povzbuzuje nezávislé občany, aby bránili dalšímu šíření nemravnosti. Mluvíme-li o režimu, ten nemůže udělat krok zpět. Jakýkoli větší ústupek by pro ně mohl být katastrofální.
Čtěte také: Hidžáby hoří a sny o svobodě jsou palivem. Boj za lepší budoucnost v ulicích Íránu pokračuje
Pomáhá režimu se udržet také momentální situace ve světě? Sbližuje se s Pekingem a Moskvou. Jsou takoví spojenci proti Západu.
Myslím si, že ano, protože nyní mají v Rusku a Číně své zastánce. Pokaždé, když se objeví nějaká rezoluce OSN, která na íránský režim uvaluje sankce a vytváří tlak, jsou zde tito dva partneři připravení pomoc. Také kupují od Íránu ropu a tím poskytují finance k udržení kabinetu u moci.
[infobox id=”3″]
Řada lidí končí ve věznicích za to, co si myslí nebo říká. Jsou stále více naštvaní, nebo se je daří zcela utlumit a zastrašit?
Hněv roste. Zároveň však vzrůstá zoufalství a stoupá také strach z brutálního režimu. Jde jen o to, kdy se to dostane na přetřes. Je tu mnoho lidí, kteří jsou vězněni. Mnoho zejména mladých lidí je z rozmaru popravováno. S vězni se zachází brutálně, a stejně tak s jejich rodinami. Jsou mučeni a tak dále. Zároveň se ale nelepší ekonomická a sociální situace. Přirovnala bych tuto situaci k časované bombě. Podle mého názoru se to ještě hodně zhorší, než se to začne zlepšovat.
Chameneímu je 84 let, a proto mne napadá: může po něm i po Raísím přijít někdo lepší?
Ano, Chameneí je starý a dlouhodobě trpí rakovinou. To, zda zemře, nebo ne, je ale z hlediska osudu íránského lidu nepodstatné. Systém zůstane stejný. Možná dojde ke změnám ve vedení a způsobů řízení, ale struktury, způsob jejich organizace a ideologie budou zachovány. Je velmi málo důležité, kdo stojí v čele, dokud režim zůstává stejný.
Jak se tedy Írán změnil nebo posunul od velkých protestů minulý rok? Udělalo to něco?
Pokud jde o fungování režimu, nevidím velkou změnu. Myslím si ovšem, že nejdůležitější posun, který vidím u opozice a u lidí, je, že diaspora se ukázala jako naprosto neefektivní a postrádající demokratické principy. A stalo se to zřejmým nejen pro vědce, nýbrž i pro většinu lidí v Íránu. A doufejme, že to došlo i politikům na Západě.
