Již příští rok Indie odsune Čínu z pozice nejlidnatější země světa. Mnozí tuhle zprávu, kterou 11. července u příležitosti Světového dne populace vydala OSN, dlouho očekávali. Co to znamená pro zhruba 1,4 miliardy indických obyvatel a s jakými výzvami se bude muset tento asijský obr popasovat?
Podle aktuální zprávy OSN má nyní Indie 1,412 miliardy obyvatel, zatímco v Číně jich žije 1,426 miliardy. Během příštího roku si však nejlidnatější země pořadí na čele prohodí. A zatímco v Číně se počet obyvatel do poloviny století sníží zhruba o 100 milionů, v Indii naopak naroste až na téměř 1,7 miliardy.
Více než polovina světového populačního přírůstku se v nejbližších desetiletích bude koncentrovat v pouhých osmi zemích: Demokratické republice Kongo, Egyptě, Etiopii, Indii, Nigérii, Pákistánu, Tanzanii a na Filipínách.
Příliš rychlý přírůstek?
Podle odhadů OSN sice počet obyvatel planety v listopadu překročí osm miliard, na druhou stranu však světová populace roste nejpomalejším tempem za posledních 70 let. Podobnou situaci můžeme vidět i v budoucí nejlidnatější zemi světa. Přestože se počet obyvatel Indie od získání nezávislosti v roce 1947 zčtyřnásobil, už dávno není na místě strašit populační explozí. Průměrný počet dětí na ženu klesl ze šesti na dnešních 2,2 (podle aktuálních indických průzkumů dokonce spadl pod 2) a současný populační přírůstek je jen jedno procento ročně.
Dvojrychlostní porodnost v Indii má za důsledek i rostoucí polarizaci mezi indoevropským severem a drávidským jihem.
Západní předsudky o přelidněné Indii asi ještě nějakou dobu zůstanou vděčným tématem hospodských debat. Zajímavé ale je, že varování před populační explozí a návrhy na kontrolu porodnosti se v Indii čas od času ozývají přímo z úst vládních politiků – často v souvislosti s menšinovou muslimskou komunitou, která má o něco vyšší přírůstek než většinoví hinduisté. Navzdory tvrzením hinduistických nacionalistů však nejde o konspiraci s cílem přečíslit hinduisty, ale prostě jen o důsledek toho, že muslimové jsou průměrně chudší a hůře vzdělaní. Navíc se jejich populační růst už také zpomaluje.
Mnohem zajímavější obrázek však získáme, pokud si Indii rozdělíme ne podle vyznání, ale podle regionů. Zatímco bohatší a rozvinutější jižní státy jako Kérala nebo Tamilnádu mají podobně jako řada evropských zemí porodnost pod úrovní prosté reprodukce, stanovené hodnotou 2,1 potomka na jednu ženu, obyvatelkám nejzaostalejších států jako Bihár nebo Uttarpradéš se stále rodí v průměru tři děti.
Čtěte také: Ať víte o Indii cokoli, nejspíš to víte špatně. Největší demokracie pod rentgenem statistik
Dvojrychlostní porodnost má za důsledek i rostoucí polarizaci mezi indoevropským severem a drávidským jihem. Ta přináší stále vypjatější debaty o povýšení hindštiny na národní jazyk, zastoupení v zákonodárných sborech nebo o příspěvcích do státní pokladny. Čtyři jihoindické státy, které budou mít brzy méně obyvatel než samotný Uttarpradéš, mají ne zcela neopodstatněný pocit, že jsou chudším a lidnatějším hindsky mluvícím severem trestány za své úspěchy a vyšší životní úroveň.
Méně narozených dětí ale také nemusí být až tak skvělou zprávou. V některých regionech totiž může znamenat i ještě méně narozených dívek. Poměr mezi novorozenci se až donedávna stabilně zhoršoval v neprospěch děvčat a podle odhadů připadá v Indii na 1000 mužů pouze 929 žen.
Více než pětina světové pracovní síly bude v roce 2041 pocházet z Indie.
Mezi příčiny patří nejen vyšší dostupnost ultrazvuku a nechvalně proslulé selektivní potraty zejména v severozápadních státech, ale i tradiční preference: pokud se jako první potomek narodí kluk, rodina už má dědice a po dalších dětech netouží. Nedávné průzkumy sice naznačují, že poměr novorozených chlapců a dívek se vyrovnává či dokonce vychyluje ve prospěch dívek, tyto trendy však ještě bude muset potvrdit sčítání lidu, které mělo proběhnout loni a indická vláda jej zatím odkládá.
Migrace do měst coby okrajová záležitost
Podobného rozdílu dosáhneme, pokud si nakreslíme čáru mezi městem a venkovem, kde stále žijí dvě třetiny Indů. Sama urbanizace totiž probíhá nejen pomaleji, než se očekávalo, ale také nerovnoměrně a takřka každý, kdo se rozhodne odejít z venkova, se stěhuje do velkého města.
Ani vnitřní migrace však neprobíhá úplně tak, jak si často představujeme – tedy že muži odcházejí pracovat z venkova do velkoměst na stavby nových sídlišť. Případy nádeníků z Biháru nebo Uttarpradéše jsou sice notoricky známé, ale v celkovém indickém kontextu marginální. Sice je pravda, že polovina městských obyvatel dnes přebývá ve slumech, ale dvě třetiny indických migrantů jsou ve skutečnosti migrantky – většinou venkovské ženy, které se po svatbě stěhují za manželem do jeho vesnice.
Čtěte také: Indie v karanténě. Jaké důsledky bude mít největší světový zákaz vycházení?
Kde se tedy vzaly ty davy lidí, které při prvním lockdownu na jaře 2020 proudily z velkoměst na venkov? Kouzlo tkví v tom, že data ze sčítání lidu nezahrnují sezonní migraci, tedy lidi, kteří ve městech pobývají pouze dočasně a nejen trvalé bydliště, ale i skutečný domov mají na vesnici. Zemědělští dělníci z Biháru tak například během roku mohou vystřídat štace v Paňdžábu, Harijáně, Madhjapradéši a nakonec obhospodařit i svůj vlastní pozemek doma na venkově.
Demografická dividenda jako riziko
Výzkumy indického ministerstva financí ukazují, že více než polovina tamní populace se už od minulého sčítání lidu v roce 2011 nachází v produktivním věku 20–59 let. Tento podíl se další dvě dekády jistě nezmění, naopak převaha pracujících by v roce 2041 měla činit až 60 procent. Více než pětina světové pracovní síly tak bude pocházet z Indie.
Jihoasijská země tak teoreticky může dlouho těžit z demografické dividendy. Ta se ale nepřetaví v hospodářský růst sama od sebe. V první řadě potřebuje efektivní veřejnou politiku, která rozvoj umožní. Indie se naopak podle mnoha indicií nachází v takzvané způsobilostní pasti (capability trap). Ta se otevírá v okamžiku, kdy sice vlády prosazují nejrůznější druhy reforem, ale ke kýžené společenské proměně to nestačí.
Obrovský zájem o místa ve státních službách odhalily nepokoje v Biháru, kdy se na 35 tisíc pozic u železnice přihlásilo 12,5 milionu Indů.
Pokud tedy stát, v tomto případě Indie, nevytvoří dostatek pracovních příležitostí a adekvátně na ně pracovníky nepřipraví, demografická výhoda se rázem stane přítěží. A v situaci, kdy více než 80 procent indického obyvatelstva pracuje v neformálním sektoru, jde dokonce o značné riziko. Mohli jsme to vidět během prvního covidového lockdownu na jaře 2020, kdy nezaměstnanost krátkodobě vyskočila na rekordních 25 procent, aby se brzy vrátila téměř na původní úroveň a ustálila se okolo 7,5 %.
Z tohoto údaje by se mohlo zdát, že pracovní trh je relativně stabilní a příležitostí tak akorát. Vtip je ale v tom, že nezaměstnanost se nepočítá ze všech lidí v produktivním věku, nýbrž z jiného ukazatele – participace pracovní síly nebo též míry ekonomické aktivity. Tedy lidí v produktivním věku, kteří se nějakým způsobem podílejí nebo chtějí podílet na placených pracovních aktivitách. V Česku se toto číslo pohybuje okolo 60 procent, v Indii však dosahuje stěží 50 procent.
Čtěte také: Indičtí farmáři vyhráli bitvu s vládou. Nyní je však čeká válka s celým zemědělstvím
Více než polovina nevýdělečného obyvatelstva však znamená také spoustu skrytých nástrah a nerovností. Indie má například jeden z nejnižších podílů pracujících žen na světě a toto číslo navíc za posledních 30 let setrvale klesá, zejména na venkově. Zatímco míra participace u mužů je okolo 75 procent, žen se do placené práce zapojuje pouze čtvrtina. To má samozřejmě vliv nejen na jejich finanční soběstačnost, ale i na aspirace. A znamenalo by to, že navzdory vysoké a stále rostoucí volební účasti se indické ženy neemancipují, ale naopak častěji zůstávají doma u plotny.
Co nevyřeší trh, musí vyřešit stát
Prekarita, kterou indický pracovní trh přináší, se naplno ukázala během zmíněného lockdownu na jaře 2020, kdy o práci přišlo více než 120 milionů lidí. Není proto divu, že Indové nadále preferují zaměstnání ve veřejném sektoru a že jedna z největších nadějí, kterou mladá generace vkládá do vlády Indické lidové strany, je vytvoření nových pracovních míst ve státních službách. Obrovský zájem o taková zaměstnání i jejich nedostatek odhalily letošní nepokoje v Biháru, kdy se na 35 tisíc pozic u železnice přihlásilo 12,5 milionu uchazečů.
Indický pracovní trh stojí před řadou výzev, u mnoha z nich však bude záležet na tom, jak se k nim postaví stát. A nemusí jít jen o posílení veřejného sektoru. Důležité bude zároveň vytvoření takových podmínek, aby mohla nová pracovní místa vzniknout i v soukromé sféře.
Klíčová se také stane schopnost zohlednit demografická specifika jednotlivých států. Pro více než miliardovou zemi, která prochází populační tranzicí a kde nejsilnější ročníky vstupují do produktivního věku, představuje vytvoření stabilních pracovních míst výzvu doslova životně důležitou.
