Neschopnost správně hodnotit různá data vede k nepochopení dnešního světa, jenž se mění a stále zrychluje. Často to končí i vyloučením ze společnosti. Učit lidi pracovat s informacemi je také životně důležité pro stát samotný, protože digitální negramotnost ohrožuje demokracii. O oceánu nejrůznějších údajů jsme se bavili s odborníkem na informační vědu Michalem Černým.
Ze všech stran se na nás valí tuny informací. Na sociálních sítích si můžeme vyhledat jakýkoli názor a k němu jakýkoli důkaz. Proto se musíme naučit s informacemi správně pracovat. Lidé, kteří to nedokážou, jsou již dnes na pokraji společnosti a stále více se propadají do beznaděje.
Informace má také povahu zbraně. A je třeba neustále se zdokonalovat v práci s technikou a údaji, protože totéž dělají i naši nepřátelé. Co udělala se společností i s jedinci infodemie a jak se bránit proti ohrožení demokracie? Na Masarykově univerzitě v Brně jsme se mimo jiné i na to zeptali Michala Černého, jenž se ve své vědecké práci na tuto problematiku specializuje.
Žijeme ve světě, kde se mísí offline a online realita. Asi těžko už dnes můžeme tyhle dimenze naší existence od sebe oddělit. Co taková změna znamená pro společnost a její vnímání informací?
Na to se každá vědní disciplína divá jinak. Nejbližší mi jsou myšlenky filozofa Luciana Floridiho. Ten představuje slovíčko „onlife“ a říká, že se proměňují dvě důležité věci. První věcí je, že se mění vnímání reality. Dlouho jsme byli navyklí na to, že věci, které se odehrávají online, jsou méně skutečné než ty fyzické. Jenže tak to není. Když si s někým píšete a následně ho fyzicky potkáte, tváříte se, že ta předchozí komunikace neexistovala? Ta dvě prostředí se nám spojila a změnilo to naše povědomí o realitě.
A ta druhá věc?
To je otázka, kdo jsme my sami? Co to dělá s námi? Když si představíme naše prarodiče, tak oni si budovali identitu tím, že se snažili někým být. A to v komunitě, ve které byli fyzickými členy. Třeba – jsem hrnčíř na vesnici nebo lékárník ve městě. Žili v něčem, co označujeme jako malý svět. Příliš je nezajímalo, co se děje v sousedních městech, dokud to na ně nemělo bezprostřední vliv. Fenomén, který zažíváme nyní, je, že ty malé světy přestávají existovat.
Ukazuje se, že schopnost pracovat a nakládat s informacemi, abych se dokázal adekvátně rozhodovat, je úplně zásadní.
V jakých světech tedy žijeme nyní?
Najednou jsme součástí velmi pestrých a širokých komunit. Nyní je pro nás důležité být úspěšným obyvatelem velmi složitých globálních vztahů. Už nekonstruujeme identitu pro lidi v činžáku. Ta proměna chování je krásně vidět na příběhu Bylo nás pět. Všichni ve městě tam vědí, že se musí nějak chovat, protože to od nich vyžadují jejich sociální role. Tohle se úplně rozplynulo. Najednou hůř nacházíme způsoby chování. Velkou otázkou je, kdo jsme v souvislosti k velkým globálním vztahům? Na to budeme ještě hodně dlouho hledat odpověď.
Boj s informační chudobu je největší výzva dneška
V těchto velkých světech, ve kterých dnes žijeme, je obrovské množství informací a nejrůznějších vztahů. A musíme se v nich taky vyznat. Je vůbec reálné, abychom se v tomhle labyrintu nakonec neztratili?
Mohl bych říct, že to zvládat nejde, ale to vede jen k tomu, že nám zbývá jedině hromadná sebevražda. Tady není způsob jak tyto procesy zastavit. Naopak platí Moorův zákon, že ty věci budou rychlejší a intenzivnější. Takže já věřím, že to možné je.
Každopádně tento svět způsobuje, že někteří se k informacím nedostávají, neumí s nimi nakládat…
Ano. Mluvíte o informační chudobě. Ukazuje se, že schopnost pracovat a nakládat s informacemi, abych se dokázal adekvátně rozhodovat, je úplně zásadní.
Čtěte také: Scrollovat donekonečna a ještě dál. Jak se z našich obrazovek staly továrny na vztek?
Informační chudoba… Zní to velice zvláštně. Jak se vlastně konkrétně projevuje?
Ty projevy jsou stejné jako u ekonomické chudoby. Lidé začnou být sociálně izolovaní, mají sníženou schopnost vybrat si správnou školu, práci nebo o ni vůbec požádat. Nemohou se ani podílet na kulturním životě. Vzniká tím velmi problematická skupina.
Svět, ve kterém žijeme, se rychle přestane dělit na bohatý sever a chudý jih, ale na informačně chudé a bohaté. Těm bohatým to potom otevírá velké možnosti. Petr Pithart o informačně chudých hovoří jako o poražených globalizace.
Digitálně negramotné můžeme rozdělit do dvou skupin. Jedni věří na internetu všemu a ti druzí nevěří ničemu.
Můžeme této skupině nějak pomoci?
Problém je, že cesta z informační chudoby trvá dlouho a není vůbec jasné, jak to udělat. Pokud zavřeme digitálně kompetentního člověka do krabice a vytáhneme ho za dva roky, tak už digitálně gramotný nebude. Musíme běžet ze všech sil, abychom stůj co stůj zůstali stát alespoň na místě. Je třeba se naučit vytvářet sociálně intervenční programy, které s těmito lidmi budou pracovat. To je jedna z největších výzev dneška.
Nenahrává možné nezvládnutí této výzvy totalitním režimům? Není cestou z infodemie cenzura?
To je model, který využívá Čína. Ta si stanovila, které informace jsou pro občany vhodné, a ostatní cenzuruje. Když přijedou sportovci, dají jim aplikaci, která je zkontroluje. Na to bychom jako demokraté neměli přistoupit. Zastávání paternalistické pozice je extrémně nebezpečné. Řešení spočívá v tom, že sdílíme lidství. Všichni jsme lidé, a to, co je na lidství nejvzácnější, je svoboda. Svoboda představuje možnost se rozhodovat a rozhodování je podepřeno informacemi. Cesta je v kultivaci lidství a v navrácení důstojnosti těm, kteří o ní přišli.
Digitální negramotnost je velká bezpečnostní hrozba
S fenoménem informační chudoby mě napadá bezpečnostní stránka věci. Je tento typ chudoby nebezpečný?
Samozřejmě. Digitálně negramotné můžeme rozdělit do dvou skupin. Jedni věří na internetu všemu a ti druzí nevěří ničemu. Nezvládli výše jmenované schopnosti a vyhnaly je do extrému, což je uvrhlo do malého světa, který neexistuje. Jsou to lidé, kteří se lehce zradikalizují a mají malou důvěru v instituce. Pokud chceme žít v liberální demokracii, musíme se naučit tyto lidi celoživotně vzdělávat v práci s informacemi.
Uvědomují si to vůbec české instituce? Proběhla už sekuritizace tohoto problému?
Armáda či Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost si to dobře uvědomují. A dokonce si myslím, že v širším kontextu. Kybernetický útok není abstraktní záležitost. Když proběhne útok na nemocnici, tak má za cíl i poškodit důvěryhodnost vlády nebo elit. Na tomto stupni si to Česká republika uvědomuje alespoň na úrovni bezpečnostních expertů.
Je těžší slon, nebo hroch? Tak to je ta nepotřebná informace, kterou si vygooglujeme. Ale jak se dobře chovat? To už na internetu budeme hledat hůře.
Přijde mi ale, že na rovině posílení společnosti proti takovým hrozbám to není v Česku velké téma.
Máte pravdu. Myslím si, že si to nebezpečí neuvědomují ani politické elity. V programových prohlášeních této ani minulé vlády to nebylo silné téma. Přitom jde o to, v jakém režimu budeme za osm nebo deset let žít. Dezinformační scéna je prostě rychlejší než odborníci, kteří o tom ani neumí mluvit.
Jaké jsou tedy způsoby boje?
Existují dvě strategie. První nazvěme českou. Snažíme se prostřednictvím soudu někoho usvědčit – lidé si totiž stále představují, že se po podobných útocích odvede někdo v želízkách. A je důležité, že tomu tak občas je, ale většinou to tak nefunguje, a jsme zpět u změny vnímání reality. Vedle této strategie pak existuje i ta, kterou můžeme vidět ve Finsku nebo Švédsku. Tam jsou lidé digitálně gramotní a trollí farmy představují neefektivní způsob vynakládání finančních prostředků. V těchto zemích jsou kompetentní lidé schopni společnost vzdělat, a to je super boj proti dezinformacím. Právo totiž musí být vždy pozadu.
Vyzbrojme společnost vzdělaností
Často se v souvislosti s tímto tématem mluví o potřebě reformy školství. Co je potřeba změnit?
Musíme najít úkoly, které pracují s jinou figurou, než je „buď – anebo“. Je třeba si uvědomit, že se nacházíme na škále šedi a že naše odpovědi se mohou vyvíjet. Svět se mění, a pokud se nepromění i mé pozice, tak je to špatně.
Také stále slýcháme o potřebě kritického myšlení…
Nevím, co to kritické myšlení vlastně je. Je to zajímavý koncept, ale má vágní vnitřní obsah. Myslím si, že lepší než mluvit o kritickém myšlení je debata o schopnosti kritického hodnocení zdrojů, dívání se na kontext původu informace a hodnocení její relevantnosti. Práce na tom musí být přítomna ve škole, ale nesmí tam skončit, musí se rozvíjet celý život.
Čtěte také: Poručíme tělu, dešti: Jak technologičtí giganti vydělávají na vašem zdraví
Má to tedy třeba nahradit biflování se dat a jmen v dějepisu, nebo jaká je ta vhodná cesta?
Představme si soutěž „Chcete být milionářem“, kde se utkávají nejlepší historici proti wikipedii. Nevyhrají. Znamená to, že jejich vědění je zbytečné? Určitě ne. Oni mají schopnost interpretace dějin, propojování věcí a čtení historie jako příběhu. K tomuto se hodí jedno bulharské úsloví, které zní: „Kdo neví, kam jde, dojde někam jinam.“
Položíme-li si otázku, zda je těžší slon, nebo hroch, tak to je ta nepotřebná informace. Na tu máme odpovědět tak, že si ji vygooglujeme. Ale otázka, jak se dobře chovat? To už na internetu budeme hledat hůře.
Školy se týkají zejména mladších generací, ale jak takto vzdělávat i ty starší?
Tady jsou potřebná média veřejné služby. Ta mimo jiné máme i od toho, aby prováděla hlubokou a systematickou kultivaci a edukaci lidí. A znovu připomínám, že musíme opustit představu, kdy po opuštění školy končíme se vzděláváním. Musíme se naučit pracovat se světem, který je mnohem složitější, a to napříč generacemi.
