Infrastrukturu virtuálního světa si rozparcelovali giganti. Jaká je budoucnost světa v cloudu?

Většinou je najdete v odlehlých koutech světa, v bezpečné vzdálenosti od větší koncentrace lidí. Při pohledu zvenčí na nich pozorovateli nepřijde nic zvláštního, tvarem připomínají budovy skladů, které najdete podél prvních kilometrů dálnic v okolí Prahy. Nejsou nijak zvlášť vysoké, spíše se roztahují do šířky. Uvnitř se ale místo obyčejného spotřebního zboží skladuje možná nejcennější komodita dneška – data. Pokud jste dnes poslali e-mail, pustili si film na Netflixu nebo jenom otevřeli Instagram, informace do vašeho zařízení pravděpodobně doputovaly právě z datového centra.

Ze světa startupů se čím dál tím častěji ozývají hlasy, které varují před nekalými praktikami Amazonu, který prý v oblasti cloudových služeb začíná aplikovat stejné kanibalizační chování jako ve svém internetovém obchodě.

„Z hlavní chodby se do stran rozbíhají úzké uličky lemované vysokými regály černých serverů. Člověk tu má podobný pocit jako v podzemním skladu obří knihovny. Místo knih se tu ale mihotají modrá světla. Za každým z nich se skrývá jedno-terabytový pevný disk, v místnosti jsou jich tisíce, celá budova má takové místnosti tři,“ popisuje novinář Andrew Blum svoji návštěvu datového centra v oregonském Prineville v knize Tubes: A Journey to the Center of the Internet.

Podobných velkokapacitních datových center je aktuálně na světě víc než pět set. Nejvíce z nich, více než třetina, stojí v USA. Dalších devět procent v Číně. Firmy poskytující cloudová úložiště jako službu (software as a service, SaaS) v těchto centrech koncentrují počítače, které pronajímají jiným firmám i jednotlivcům. Těm díky tomu odpadá starost data zpracovávat na vlastních serverech, což je technicky i finančně náročné. Vzdálená úložiště jim navíc poskytují větší flexibilitu než ta, která sami provozují – mohou si například přizpůsobit velikost pronajatého prostoru podle aktuálních potřeb, nebo si připlatit nástavbové služby, třeba analýzu dat.

Podle údajů Evropské komise bylo vloni 80 procent všech dat na světě zpracováno právě na počítačích umístěných ve velkých datových centrech. Během pandemie navíc popularita cloudových služeb roste a spolu s ní i počet těchto center, protože se stále více podniků snaží co nejlevněji přesunout do digitálního prostředí. Posilování významu těchto služeb lze navíc očekávat i v příštích letech, neboť jsou podmínkou pro fungování pokročilých technologií, jako je umělá inteligence, analýza velkých dat nebo internet věcí. Otázkou zůstává, zda na tomto trendu bude opět nejvíce profitovat hrstka již dominantních firem, či zda jej naopak dokáží využít i noví hráči, včetně těch na evropském kontinentu.

Úspěšný byznys z přelomu milénia

Když se svět na začátku tisíciletí pomalu vzpamatovával z prasknutí internetové bubliny, přemýšlel Jeff Bezos o tom, jak z Amazonu udělat technologickou společnost s reputací a vlivem na úrovni Googlu či Microsoftu. Úspěch těchto rivalů nakonec přisoudil tomu, že většině uživatelů poskytují vstupní bránu k využívání počítačů a internetu – Microsoft skrze svůj operační systém, Google prostřednictvím vyhledávače. Po několika neúspěšných pokusech stát se “gatekeeperem” nakonec vsadil právě na pronajímání cloudových úložišť, jež se měly stát další z těchto bran zpřístupňujících digitální služby. I tato Bezosova úvaha se nakonec ukázala jako správná. Zprovoznění služby Amazon Web Services (AWS) v roce 2006 významně přispělo k pokrizovému oživení internetového podnikání. A samozřejmě z toho koukalo i něco pro Amazon.

Čtěte také: Bitcoin, Netflix, email: Náš masivní přesun do virtuálního světa zanechává hlubokou jizvu na tom fyzickém

Aktuálně je pronajímání datových úložišť tou nejvýnosnější částí byznysu Amazonu, výnosnější než provozování mnohem proslulejšího digitálního „obchodu se vším“. AWS má v současné době téměř třetinový podíl na globálním trhu s cloudovými službami a své servery pronajímá tak významným organizacím jako Netflix, NASA, Pfizer, Reddit či Spotify. V rámci expanze do střední a východní Evropy AWS v březnu 2021 oznámil plán otevřít svoji kancelář i v České republice, kde mezi jeho klienty najdeme například vydavatelství Economia či distributora plynu Innogy.

Mezi největšími globálními vyzyvateli AWS v poskytování cloudových služeb figurují i další firmy, které již uspěly v jiných formách internetového podnikání. Dvacet procent podílu na trhu má Azure od Microsoftu, na kterém běží mimo jiné aplikace Microsoft Office. V tržním podílu následují cloudové služby nabízené Googlem, Alibabou a IBM. Více než tři čtvrtiny trhu si dnes dělí osm největších poskytovatelů. Zdá se přitom, že jejich dominance jen tak nepoleví: Například ve třetí čtvrtině minulého roku investovaly AWS, Microsoft a Google do provozu a rozšíření svých datových center rekordních 37 miliard dolarů.

Problematická dominance

Stav, kdy je drtivá většina trhu ovládána několika velkými hráči, není ničím neobvyklým. Například v telekomunikacích funguje téměř po celém světě podobný oligopolní systém, ve kterém má zákazník na výběr pouze z několika málo operátorů. Co tenhle vzorec ale znamená v oblasti cloudových úložišť?

Zac Smith, dlouholetý cloudový podnikatel, popisuje 3 zásadní faktory, které udělaly z úložišť rybník pro pár velkých ryb. Kromě kapitálu a globálních operačních kapacit je to také automatizace, která umožňuje cloudy efektivně spravovat. A právě to poslední je důvodem, proč si odvětví rozdělili giganti jako Amazon, Google nebo Microsoft, a ne telekomunikační společnosti. Ty totiž disponovaly jen kapitálem a kapacitou, chyběla jim zkušenost se softwarovou stránkou věci.

Případ Parleru ilustruje fenomén, který bývá některými akademiky popisován jako techno-feudalismus

Právě z toho ale plyne první riziko. Ze světa startupů se čím dál tím častěji ozývají hlasy, které varují před nekalými praktikami Amazonu, který prý v oblasti cloudových služeb začíná aplikovat stejné kanibalizační chování jako ve svém internetovém obchodě. Tam Amazon využívá své dvojí pozice, kdy funguje zároveň jako prodejce i majitel tržiště. Díky datům o prodejích tak může vzít úspěšné produkty a vyrobit je pod vlastní značkou levněji, čímž prakticky vytlačuje veškerou konkurenci.

V případě cloudů se Amazon chová obdobně: Menší startupová firma přijde s inovativním nástrojem nebo službou pro zákazníka. Amazon jejich službu vytvoří po svém a nabídne firmám, kterým už poskytuje servery. Startupy totiž pro vlastní fungování kvůli příznivé ceně často využívají právě AWS, čímž se Amazon opět dostává do dvojí role. Kromě toho, že funguje jako konkurent startupů, je také jejich chlebodárcem v přístupu k internetu.

Parler jako oběť?

Technologičtí giganti ale nemusí svoji kontrolu nad infrastrukturou internetu využívat jen pro maximalizaci vlastního zisku. Na začátku roku se o jejich moci přesvědčila relativně nová sociální síť Parler.

Ta vešla do povědomí především jako obdoba Twitteru pro ty, kteří byli jinde zakázáni. Díky nulové regulaci obsahu (ať už je rasistický nebo jakkoliv jinak nevhodný) se stal útočištěm pro postavy z americké krajní pravice, uživatele šířící konspirační teorie, ale také americké konzervativní politiky, kteří dlouhodobě obviňují sociální sítě z nadržování americké Demokratické straně.

Po lednovém útoku na Kapitol zaujaly technologičtí giganti rázný postoj. Sociální sítě smazaly účty Donalda Trumpa kvůli vyzývám k násilí, které podle nich vedly až ke vniku útočníků do budov Senátu a Kongresu. Této „čistce“ se oprávněně nevyhnul ani Parler, který nepřekvapivě používali právě násilníci. Google a Apple pak požadovaly zpřísnění regulace obsahu. To nepřišlo, a tak jej odstranily ze svých internetových obchodů.

ProPublica sifted through thousands of videos taken by Parler users to create an immersive, first-person view of the Capitol riot as experienced by those who were there. https://t.co/rKqt0llvKH

— ProPublica (@propublica) March 29, 2021

To znamenalo pro Parler citelný zásah. Přestože stávající uživatelé aplikaci mohli dál používat, stáhnout si ji nemohl už nikdo nový. Knockout ale zasadil Parleru až Amazon, který ho odpojil od svých serverů. Tím službu de facto okamžitě vyřadil z provozu. Parler se pokusil Amazon zažalovat, ale soudy jeho žádost zamítly, protože podněcování násilí je zakázané v obchodních podmínkách AWS.

Stránka se vrátila do provozu po více než měsíční přestávce, kdy si musela najít jiného hostitele pro svá data. Minulý týden přišel Parler s dalším argumentem na svoji obhajobu – společnost poslala komisi ve Sněmovně reprezentantů dopis, ve kterém tvrdí, že více než padesátkrát nahlásila zmínky o potenciálním útoku na Kapitol přímo FBI.

Ačkoliv na tvrdém postupu proti útočníkům na Kapitol panuje poměrně široká shoda, celá kauza poměrně jasně ukazuje, jak velkou moc technologické korporace mohou mít. Případ Parleru tak dobře ilustruje fenomén, který bývá některými akademiky popisován jako techno-feudalismus.

Cloudy ve službách státu

Dalším potenciálně problematickým aspektem cloudových gigantů je jejich propojení se státní mocí, respektive s jejím bezpečnostním aparátem. Ve Spojených státech se v rámci tzv. války s terorem postupně zvyšovaly pravomoci tajných služeb v oblasti sledování obyvatel.

Pomyslným vrcholem tohoto trendu byly praktiky, na které upozornil v roce 2013 whistleblower Edward Snowden. Ten pracoval pro agenturu NSA (National Security Agency), která získávala přístup k soukromým informacím těch jednotlivců, které vyhodnotila jako nebezpečné. NSA a další bezpečnostní agentury tak činily se souhlasem telekomunikačních společností a měly díky tomu přístup třeba k soukromým hovorům nebo historii prohlížení internetu.

Od předních zástupců armády a bezpečnostních služeb dnes zaznívá rétorika, kterou novinář Glen Greenwald popisuje jako „novou válku s terorem“. Například bývalý generál Stanley McChrystal se nechal slyšet, že u útočníků na Kapitol „vidí podobnou dynamiku jako při vývoji Al-Kajdy v Iráku, kde celá generace naštvaných Arabů bez vyhlídek následovala silného lídra.“

Amazon a další sice do sledování NSA nejspíš zapojeni nebyli, ale i přesto je třeba jejich propojení s bezpečnostními složkami sledovat. Mezi těmito dvěma světy proudí velké množství peněz. Například Amazon dlouhodobě prodával americké policii software na rozpoznávání obličeje, jehož dodávky přerušil až po vlně protestů proti policejnímu násilí letos na jaře. Další zakázky ale dál běží, včetně 500 milionů dolarů od U.S. Air Force pro Bezosovu vesmírnou společnosti Blue Origin.

Aktivisty v otázce ochrany soukromí naposledy zneklidnila zpráva o tom, že Keith Alexander, který šéfoval NSA právě v době skandálu po zveřejnění informací Snowdenem, se stal členem správní rady Amazonu. „Velké firmy jako Amazon každý den činí obrovská etická rozhodnutí, která ovlivňují životy lidí bez jakékoliv demokratické odpovědnosti,“ říká Edin Omanovic z neziskové organizace Privacy International. „Je zneklidňující vidět v srdci tohoto procesu někoho, kdo trávil roky obhajováním ilegálního získávání dat.“

Podle spekulací za Alexandrovým nástupem do Amazonu stojí právě snaha získat lukrativní obranné a bezpečnostní zakázky, přičemž najímání bývalých vysokých úředníků je standardní součástí této strategie.

Evropský cloud?

Nerovnoměrné rozmístění datových center po světě a jejich koncentrace v rukou několika převážně amerických a čínských firem má i svůj geopolitický dopad. Evropské firmy zatím v provozování cloudových služeb výrazně zaostávají za svými americkými i čínskými konkurenty, na kterých tak vzniká nebezpečná závislost. 90 procent dat generovaných na evropském kontinentu spravují americké firmy, jejichž výpadek nebo napadení může ohrozit fungování řady evropských společností.

Z těchto důvodu se o datová úložiště začíná čím dál víc zajímat i Evropská komise, podle které by se cloudová infrastruktura měla stát jedním ze tří hlavních pilířů často skloňované evropské “technologické suverenity”. V rámci té by si EU měla vybudovat vlastní technologické kapacity, které umožní digitalizaci evropské ekonomiky bez zvyšování její závislosti na technologických firmách z USA či Číny. Podle eurokomisaře pro vnitřní trh Thierryho Bretona by se sedmadvacítka měla zaměřit hlavně na takzvané neosobní údaje, v nichž se EU díky své silné průmyslové základně stále může etablovat jako celosvětový lídr.

Mezi aktuální iniciativy na podporu evropského cloudu patří například vytvoření pravidel pro sdílení neosobních dat (data, podle kterých není možné identifikovat jedince a nespadají tak pod GDPR) a přísnějších bezpečnostních a environmentálních standardů cloudových služeb. V letošním roce EK plánuje také spuštění Evropské aliance pro průmyslová data a cloud, která má propojit evropské státy, firmy a experty ve snaze vytvořit evropskou cloudovou infrastrukturu. Ta by měla sestávat ze vzájemně propojených, interoperabilních datových prostorů skladujících různě zaměřená data. Tato infrastruktura by zároveň měla vycházet z již existujících projektů na podporu evropského cloudu, jako je například francouzsko-německá Gaia-X a řada iniciativ na národní úrovni.

Ambice EU vytvořit federované cloudové prostory má v obecné rovině podporu napříč všemi 27 evropskými státy. Přesto však není radno EU v otázkách technologické suverenity vnímat jako monolit: stejně jako v případě dalších technologických projektů jsou hlavními propagátory cloudové nezávislosti Německo a Francie (včetně francouzského komisaře Bretona). Těm přitom kritici pravidelně vyčítají, že spíše než o evropskou suverenitu jim jde o podporu vlastních “digitálních šampionů”, mnohdy na úkor firem z menších zemí severu či středu Evropy. Zpřetrhání vazeb s neevropskými firmami a překážky v mezinárodním sdílení dat by navíc podle těchto kritiků mohlo zdražit a tím zbrzdit digitalizaci evropských podniků.

V diskusích o evropské technologické suverenitě tito kritici zároveň zdůrazňují, že se zdaleka nejedná o první pokus v tomto směru: jako příklad fiaska uvádějí franko-německou snahu z roku 2005 vybudovat internetový vyhledávač Quero. Měl konkurovat Googlu, místo toho je už roky v zapomnění.

Na druhou stranu se však EU může chlubit také několika vydařenými produkty, které díky úspěšné spolupráci evropských států v současnosti konkurují těm americkým i čínským – například výrobce letadel Airbus či evropský navigační systém Galileo. Otázkou tak spíše je, zda se v EU i v případě cloudové infrastruktury najde dostatek vůle a peněz k jejímu vybudování. Posilování role cloudových služeb v kontextu pandemie i zmíněné excesy amerických technologických firem tuto potřebu ještě podtrhávají.